Jules Verne
překlad: Zdeněk Hobzík

MATYÁŠ SANDORF I.
(Nový hrabě Monte Christo)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PÁTÁ
RŮZNE PŘÍHODY

Doktor Antekirt nijak nespěchal s odjezdem z Gruže, jak se domnívala paní Bathoryová. Když se totiž marně pokoušel pomoci matce, slíbil si, že pomůže synovi. Poněvadž Petr Bathory až dosud nemohl nalézt místo odpovídající jeho vzdělání, doktor soudil, že jistě neodmítne jeho nabídku. Opatřit místo člověku jeho schopností nemohlo se pokládat za almužnu. Mohla to být jen odměna, jakou si mladý muž zasloužil.

Petr Bathory však odjel do Zadaru, jak řekl Borik.

Doktor se rozhodl, že mu hned napíše, a učinil tak ještě téhož dne. V dopise nepsal nic jiného, než že by se rád s Petrem setkal na palubě Savareny, jelikož má pro něho návrh, který ho jistě bude zajímat.

Psaní dal na poštu v Gruži a zbývalo mu jen čekat na návrat mladého inženýra.

Zatím žil doktor na své jachtě uzavřeněji než dříve. Savarena byla tak osamělá, jako kdyby kotvila uprostřed širého moře, protože ani její mužstvo nevystupovalo na břeh.

To ovšem napínalo zvědavost obecenstva tím víc a zpravodajové se nevzdávali naděje, že se jim podaří dostat se na palubu a promluvit si s tajemnou osobností. Pescadovi a Matifouovi byla udělena úplná volnost, jak chtějí odpovídat na otázky zpravodajů.

Víme již, že Pescade byl vtipálek, a s jeho vstupem na palubu Savareny vnikla na loď veselost, ovšem se souhlasem doktora Antekirta. Matifou zůstával vážný, ale Pescade byl veselý za oba. Jestliže se nekomíhal někde vysoko v lanoví k velké radosti posádky, kterou cvičil v provazolezectví, pak bavil mužstvo svými vtipy. Vždyť doktor Antekirt doporučoval, aby si zachoval veselou mysl a dobrou náladu. Nuže, on si je nejen zachoval, ale nakazil jimi i ostatní.

Jak již bylo řečeno, Pescade a Matifou směli volně na břeh. Mužstvo musilo zůstat na palubě, kdežto oni mohli odplout, kdykoli se jim líbilo. Proto je také nejvíce obtěžovali zvědavci, kteří na ně číhali a vyptávali se jich na všechno možné.

Pescade však nemluvil, když nechtěl, a i když mluvil, neřekl nic, co by nebylo známo všem.

„Kdo je vlastně doktor Antekirt?“

„Svaly mi ochabují,“ odpověděl obr

 

„Proslulý lékař. Vyléčí vás z každé nemoci.“

„Je bohatý?“

„Ani bych neřekl. Vždyť ho musím každý měsíc zakládat ze své gáže.“

„A odkud přišel?“

„Z neznámé země.“

„A kde je ta země?“

„Vím o ní jen tolik, že na severu hraničí s čímsi velikým a na jihu s ničím.“

Od vtipálka, jako byl Pescade, nedověděl se prostě nikdo nic a Matifou zarputile mlčel.

Tím horlivěji a častěji však oba přátelé hovořili o svém pánu spolu. Měli ho již rádi a byli mu oddáni.

Jejich přáním bylo, aby mu svou oddanost mohli dokázat. Jejich vztah k doktorovi se utužoval den ze dne.

Čekali každého rána, že budou pozváni a že jim doktor řekne:

„Přátelé, potřebuji vás.“

Ale čekali stále marně a to je nijak netěšilo.

„Už to trvá trochu dlouho,“ řekl jednou Pescade svému velkému druhovi. „Je mi trapno takhle zahálet, vždyť nejsme zrozeni pro zahálku. Nemyslíš?“

„Ano, svaly mi měknou a (...)

(......)