Jules Verne
překlad: Zdeněk Hobzík

MATYÁŠ SANDORF I.
(Nový hrabě Monte Christo)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTÁ
ŽALÁŘ NAD PROPASTÍ

Pazinský hrad je jedna z nejpozoruhodnějších staveb středověkých. Jeho vnějšek je stejně malebný jako vnitřek. V dlouhých klenutých síních se kdysi scházeli rytíři a z gotických oken se dívaly na nádvoří dámy v brokátu a v krajkových čepcích. Na věžích, na cimbuří a za padacím mostem stávali lučištníci a střelci. Kamenná stavba zůstala stejná jako ve středověku, ale pestré kroje tehdejší doby vystřídala střízlivá modř rakouské vojenské uniformy.

Ze strážní věže tohoto hradu hodlal hrabě Matyáš Sandorf uprchnout s přáteli v poslední chvíli před popravou. Byl to pokus odvážný, skoro šílený, neboť odsouzenci ani nevěděli, kde jsou.

A snad bylo dobře, že to nevěděli. Kdyby byli polohu hradu lépe znali, snad by je byly odstrašily obtíže, nebo lépe řečeno nemožnost útěku z věže, kde byli uvězněni. Nechceme tím říci, že země neposkytovala příznivé podmínky k útěku, neboť uprchlík musil brzy dostihnout pobřeží, ať už se dal kterýmkoliv směrem. Rovněž ulice pazinské nebyly střeženy tak přísně, že by se vězeň nemohl dostat městem. Ale útěk z věže, v které byl Matyáš Sandorf vězněn, pokládal se až dosud za holou nemožnost a nikoho ani nenapadlo, že by vězeň mohl uniknout.

Jaká byla vlastně poloha věže?

Hrad je vystavěn na ostrohu, který v těchto místech náhle mizí. Odtud by náš zrak zalétl do hluboké propasti, jejíž stěny jsou úplně svislé a pokryté popínavými rostlinami. Sráznost stěn nic nepřerušuje. Není zde vidět stupně, na kterých by si mohla odpočinout noha, ani trhliny, v kterých by se mohla zachytit ruka. Krátce je to propast, která vzbuzuje závrať a která slibuje nevydat to, co jednou pohltila.

Tato propast – místní lid jí říká Buco – je jakousi nádržkou vod pro potok, který se jmenuje Foiba. Potok odtud teče podzemním tunelem, který si voda vyhloubila ve skále. Nikdo neví, kterým směrem se bere jeho tok pod městem. Stejně se dosud nikdo nedověděl, kde ten potok zase vyvěrá na denní světlo. Nikomu není známa délka ani výška toho průplavu, který si vody prorazily ve skále prací jistě tisíciletou. Nikdo neví, zda se vlny potoka nelámou o tisíce podzemních pilířů, jež nesou ostroh a na něm celé město. Kdysi dávno pokusili se smělí mužové sledovat tok potoka v malé loďce. Ale klenba se snížila tak, že bránila další cestě. Zanechali proto pokusů a nikdo se nedověděl, zda se snad potok nevlévá do moře na místě neviditelném, ležícím hluboko pod mořskou hladinou.

Taková propast se tedy rozvírala pod hradní věží – a hrabě Sandorf o tom neměl tušení. Poněvadž však mohl uprchnout jen okénkem vedoucím směrem k propasti, znamenal útěk pro odsouzence stejně jistou smrt, jako kdyby se postavili před pušky vojínů, kteří je měli zítra popravit.

Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory vyčkávali již jen vhodné chvíle k činu. Byli ochotni zůstat v žaláři, kdyby tím Sandorfovi usnadnili jeho útěk, ale bylo určeno, že půjdou s ním, neboť jejich útěk nemohl hraběti překážet.

„Prchneme společně,“ rozhodl (...)

(......)