Jules Verne
překlad: Zdeněk Hobzík

MATYÁŠ SANDORF I.
(Nový hrabě Monte Christo)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA OSMÁ
PRONÁSLEDOVÁNÍ

Hrabě Sandorf měl v úmyslu jít podél zálivu a dostat se až k mořskému břehu. Kraj byl sice pustý, ale byl prorýván koryty mnoha potoků, které se vlévaly do zálivu.

Tato vodní síť měnila krajinu téměř v jediný močál bez pevných míst. Uprchlíci se tedy pustili směrem k jihu. Směr si stanovili podle slunce stoupajícího na obzoru.

Dvě hodiny kráčeli Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, aniž potkali jedinou bytost. Byli polomrtví hladem.

Konečně se octli v krajině méně pusté. Přišli k cestě, která protínala krajinu od východu k západu, a na ní spatřili milník, z něhož však nemohli poznat, kterou krajinou procházejí. Ale několik řad morušových keřů i prosná pole dovolily jim alespoň na čas oklamat žaludek, když už ne se nasytit.

Takto mohli dojít dříve k pobřeží a nemusili se bát, že klesnou vyhladověním. Pole však nasvědčovalo tomu, že procházejí zemí obydlenou. Musili se proto připravit na to, že se setkají s lidmi.

Stalo se tak v poledne. Na cestě se objevilo asi pět nebo šest chodců. Hrabě Sandorf se jim chtěl vyhnout. Naštěstí spatřili nedaleko cesty polozbořený dvorec. Tam se uprchlíci uchýlili, dříve než byli zpozorováni, a ukryli se v jakémsi sklepení. Ale musili tu setrvat až do noci.

Ti chodci byli rolníci a dělníci ze solivaren. Rolníci hnali hejno hus bezpochyby někam na trh do města, které asi nebylo příliš vzdáleno. Ženy i muži měli istrijský kroj se šperky, penízky a ozdobnými návěsky. Dělníci byli oděni mnohem prostěji, na zádech nesli pytle a v ruce měli hole.

Někteří se zastavovali nedaleko opuštěného dvorce a dva si dokonce přišli sednout až na práh ke dveřím. Hovořili hlasitě, ale jen o věcech svého zaměstnání.

Oba uprchlíci poslouchali pozorně, skrčeni v koutě.

Snad tito lidé vědí již o jejich útěku a budou o něm mluvit. Nebo snad budou mluvit o něčem, z čeho hrabě Sandorf pozná, v kterém koutě Istrie jsou.

Ale nic takového se nestalo a uprchlíkům zbyly jen domněnky.

„Ti venkované nemluvili o našem útěku, a tedy o něm asi ještě nevědí,“ usoudil hrabě Matyáš Sandorf.

„To je důkaz, že jsme již daleko od pevnosti,“ odpověděl Štěpán Bathory. „Nepřekvapuje mě to, vzpomenu-li na rychlost proudu, který nás unášel.“

„Ano, tak tomu asi bude,“ souhlasil hrabě Sandorf.

Ale za dvě hodiny zaslechli nějaké mimojdoucí dělníky. Mluvili o četnickém oddílu, který spatřili před městskou bránou.

Avšak před bránou kterého města?

Dělníci je nejmenovali.

Leč to, co zaslechli, uprchlíkům stačilo. Procházejí-li četníci v oddílech krajem, pak je stíhají.

„A přece mohli usoudit z okolností, za kterých jsme uprchli, že jsme zahynuli,“ řekl Štěpán Bathory. „Je tedy divné, že nás pronásledují.“

„Za mrtvé nás nebudou pokládat dříve, dokud nenaleznou naše těla,“ odpověděl mu hrabě Sandorf.

Ale ať tomu bylo jakkoli, nebylo pochyb, že policie vyvíjí usilovnou činnost a že pátrá po uprchlících. Proto se rozhodli zůstat ve dvorci až do noci. Hlad je mučil, ale přece se neodvážili (...)

(......)