Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
”A takhle to vždycky bylo,” vyprávěl Kvido. ”Otcova nechuť ke konfliktům, jeho fyzická neschopnost je snášet většinou zvítězily. Představa, že by měl čtyřicet hodin týdně trávit v jedné místnosti s někým, s kým se hádá, byla pro otce natolik nesnesitelná, že se se Zvárou nepohádal snad nikdy. Jakmile zjistil, že jejich názorová rozepře začíná směřovat k opravdové hádce, ustoupil. Málokterá pravda mu stála za to, aby si kvůli ní ničil nervy.”
”A to mu ani jednou v životě neřekneš, co si o něm myslíš?” přela se s ním žena.
”A na co? Akorát se porafáme. Nebo si snad myslíš, že mu otevřu oči a že se změní?” namítal jí otec. ”Neumím vychovávat psy, natož lidi.”
”To je pravda,” souhlasila výjimečně Kvidova matka.
”Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?” navázala.
”Vadí,” řekl Kvidův otec. ”Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uraženě tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary.”
”Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům.”
”Ty v ní nežiješ?”
”Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě nenápadně, ale bojuju.”
”Právní cestou,” poznamenal Kvidův otec.
”Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou.”
”V zemi bez práva,” doplnil otec. ”Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?”
Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně:
”Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!”
”Nebojuju,” řekl Kvidův otec s povzdechem. ”Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světě.”
”Poličku!” zvolala Kvidova matka pohrdavě. ”Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.”
”Copak LSD, ale zkus sehnat nějaké dřevo!”
Kvidův otec věděl, o čem mluví: Už dříve se mu do jeho sklepní dílny podařilo levně koupit starý draxl, soustruh poháněný šlapáním, ale nemohl – zrovna když svoje tvůrčí možnosti takto rozšířil – sehnat vhodný materiál a po celé dlouhé týdny byl odkázán na zbylé odřezky. Z nich pak soustružil rybářské splávky, ačkoli nerybařil, nebo různé přívěsky, které nikdo nenosil, a to vše prostě jen proto, aby mohl i nadále v dílně pracovat.
”Když už mu nezbyl ani jediný kousek, který by mohl do soustruhu upnout, začal s ručním vyřezáváním všelijakých miniatur se silným symbolickým významem,” vyprávěl Kvido. ”Nejznámějším dílkem z tohoto období bude patrně otcova zmenšenina, silniční závory z hraničního přechodu v Rozvadově.”
”Člověče, vy si snad ze mě děláte srandu!” řekl redaktor. ”Život ve lži, stát bez práva… Tak dohodli jsme se na něčem, nebo nedohodli…?!”
”Vždyť je to pravda,” řekl vzdorně Kvido. ”Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?”
”Smysl?” řekl redaktor. ”Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, jestli má naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jeslit vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?”
”Ne,” řekl Kvido. ”Nechápu.”
Jakmile Kvidův otec sehnal potřebný materiál a na paletách v dílně ležela vzorně vyrovnaná borovicová a smrková prkna, několik světlých dubových hranolů, překližkové desky, kratší i delší lišty a načervenalé špalíky planých švestek, s chutí, kterou musel tak dlouho potlačovat, se vrhl do nové práce. Na rozcvičení vysoustruhoval několik misek a svícnů a nový rám na zrcadlo – a pustil se do konzol na záclony, které chtěla Kvidova matka, udělal slíbený kryt na radiátor ústředního topení v dětském pokoji, Kvidovi zhotovil jednoduchou praktickou knihovničku a obrousil a nalakoval lavici na terase. Stále však cítil, že jeho kutilství cosi schází. Všechno, co vynesl z dílny na denní světlo, obsahovalo vždy jeden či dva drobné detaily, které většinou sice viděl jen on sám, ale které v jeho očích dávaly výrobkům jakýsi punc amatérismu: ve spoji se objevila úzká štěrbina, v lakovaném nátěru si všiml několika puchýřků, úhly se mu maličko rozcházely. Jindy byl výrobek po stránce řemeslné v pořádku, avšak esteticky nepůsobil zrovna přesvědčivě.
”To byl mimo jiné případ stojánku na odložené časopisy,” vyprávěl Kvido. ”Otec si s ním dost vyhrál, ale udělal ho tak obrovský a masívní, že se všechny návštěvy v první větě ptaly, proč máme v obýváku ten krmelec.”
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky