Kurt Vonnegut Jr.
překlad: Jaroslav Kořán

GROTESKA,
aneb Už nikdy sami!
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27

Od našich orgií jsem už Elizinu tvář víckrát nespatřil. Pouze dvakrát jsem ještě zaslechl její hlas - poprvé po své promoci na lékařské fakultě a podruhé, když jsem byl prezidentem Spojených států amerických a Eliza byla už dlouho, předlouho mrtva.

Haj hou.

* * *

Když matka plánovala můj promoční večírek v bostonském hotelu Ritz naproti Městským zahradám, ani jí, ani mně se nesnilo, že by se o tom Eliza mohla dozvědět a dokonce přijet z dalekého Peru.

Moje dvojče nikdy nepsalo ani netelefonovalo. Zprávy o Elize byly stejně neurčité jako zprávy, které přicházely z Číny. Slyšeli jsme, že hodně pije. Věnovala se golfu.

* * *

Večírek se vydařil a byl jsem v nejlepší zábavě, když ke mně přistoupil poslíček, aby mi oznámil, že na mne venku někdo čeká - nikoli však ve dvoraně, ale ve vonné měsíční noci naproti hotelu. Eliza byla v tu chvíli poslední, kdo by mi přišel na mysl.

Byl jsem si skoro jistý, když jsem za poslíčkem kráčel ze schodů, že je venku zaparkovaný rolls-royce od mé matky.

Servilní chování a uniforma mého průvodce mě v tom utvrzovaly. Byl jsem také rozjařený šampaňským. Neváhal jsem ho následovat přes Arlington Street a dál do čarovného lesa, do Městských zahrad na protější straně ulice.

Byl to podvodník. Vůbec to nebyl poslíček.

* * *

Nořili jsme se hlouběji a hlouběji mezi stromy. A na každé mýtině, která se před námi rozevírala, jsem čekal svůj rolls-royce.

Ale zavedl mě k soše. Představovala starosvětského lékaře, oblečeného podobně, jako jsem se rád strojil sám. Tvářil se zasmušile, nicméně hrdě. V náručí držel spící dítě.

Nápis na podstavci mi v měsíčním světle prozradil, že se jedná o pomník na počest prvního použití anestetika při operaci ve Spojených státech, k čemuž došlo právě zde v Bostonu.

* * *

Uvědomoval jsem si vířivý rachot, přicházející odkudsi z města, jakoby od střech Commonwealth Avenue. Avšak s helikoptérou nehybně zavěšenou ve vzduchu bych tenhle zvuk neztotožnil.

Ale falešný poslíček, který byl ve skutečnosti Eliziným inckým sluhou, teď vypálil magnéziovou světlici.

Vše, na co dopadla tato nepřirozená oslňující záře, rázem zesošnělo - stalo se bezživotným, nabádavým, těžkým celé tuny.

Přímo nad námi se zhmotnila helikoptéra, alegorická sama o sobě, proměněna září světlice v strašlivého mechanického anděla.

Nahoře byla Eliza s tlampačem.

* * *

Vůbec bych se byl nedivil, kdyby mě seshora zastřelila nebo mi hodila na hlavu pytel hnoje. Ale přicestovala z Peru proto, aby přednesla polovinu Shakespearova sonetu.

"Slyš!" řekla. "Slyš!" řekla. A pak ještě jednou řekla "Slyš!"

Nedaleko zatím skomírala světlice - její padáček uvízl v koruně stromu.

A tohle Eliza mně a mému okolí řekla:

Jak o tvé ceně vznešeně mám pět,
když lepší částí mého já jsi sám?
Mám se snad sebechválou opájet?
Což nejde o mne, když tě opěvám?
I proto žijme raděj každý zvlášť,
ať láska jméno obou nenosí;
tím odloučením se však nedej zmást:
jím dávám ti, čeho sám hoden jsi.

* * *

Zavolal jsem na ni kornoutem z dlaní. "Elizo!" řekl jsem. A pak jsem vykřikl cosi opovážlivého, cosi, co jsem poprvé v životě opravdu cítil.

"Elizo! Miluju tě!" zavolal jsem.

Všechno teď tonulo ve tmě.

"Slyšelas, Elizo?" řekl jsem. "Miluju tě. Opravdu tě miluju!"

"Slyšela jsem," řekla. "Tohle by nikdo neměl jakživ vypustit z úst."

"Myslím to vážně," řekl jsem.

"Pak ti tedy na oplátku řeknu, co zas já myslím opravdu vážně, můj bratře - mé dvojče."

"Co je to?"

Řekla tohle: "Bůh vediž ruku a mysl doktora Wilbura Rockefellera Swaina."

* * *

A potom helikoptéra odletěla.

Haj hou.