Kurt Vonnegut Jr.
překlad: Jaroslav Kořán

GROTESKA,
aneb Už nikdy sami!
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28

Rozesmátý a uplakaný jsem se vrátil k Ritzu - dvoumetrový neandrtálec v plisované košili a sametovém smokingu modré barvy čermáčího vajíčka.

Před hotelem se zatím shromáždil zástup zvědavců, přilákaných sem krátkým zjevením supernovy na východě a hlasem promlouvajícím z nebes o rozloučení a lásce. Prodíral jsem se mezi nimi a vešel do tanečního sálu, nechávaje dav, který se hned hrnul za mnou, na starost soukromým detektivům střežícím u vchodu.

Moji hosté se teprve začali dovídat, že venku došlo k jakési úžasné události. Šel jsem k matce, abych jí řekl, co Eliza udělala. Zarazilo mě, když jsem ji zastihl v rozhovoru s nezařaditelným, neznámým člověkem středních let, oblečeným, tak jako detektivové, v laciném všedním obleku.

Matka mi ho představila jako "doktora Motta". Byl to samosebou lékař, který dlouhá léta pečoval o Elizu a o mne ve Vermontu. Přijel do Bostonu v nějaké služební záležitosti a náhoda chtěla tomu, že se ubytoval právě v Ritzu.

Ale já byl plný novinek a šampaňského, takže jsem ho nepoznal, ani mě nezajímalo, kdo to je. A když jsem matce vyklopil, co jsem měl na srdci, řekl jsem dr. Mottovi, že mi bylo potěšením, a odspěchal jsem do dalších koutů sálu.

* * *

Když jsem se asi po hodině vrátil opět k matce, dr. Mott byl už pryč. Ještě jednou mi řekla, kdo to byl. Vyjádřil jsem formální politování, že jsem s ním nestrávil více času. Předala mi od něho vzkaz, který je prý jeho dárkem k mé promoci.

Vzkaz byl napsán na dopisním papíru hotelu Ritz. Stálo v něm pouze tohle:

"'Když nemůžeš ničím prospět, snaž se aspoň neuškodit.' Hippokrates."

* * *

Ano, a když jsem náš vermontský zámek přebudoval na kliniku a malou dětskou nemocnici, a také svůj trvalý domov, nechal jsem tato slova vytesat do kamene nad hlavní vchod. Ale moje pacienty a jejich rodiče ta slova silně znepokojovala, takže jsem je nechal opět zahladit. Zdála se jim být přiznáním slabosti a nerozhodnosti, náznakem, že se ani nemuseli obtěžovat za mnou chodit.

Přesto jsem však tato slova uchoval v paměti a po pravdě řečeno jsem jen málokdy uškodil. A intelektuálním centrem mé praxe byla jediná kniha, kterou jsem každou noc zamykal do trezoru - vázaný rukopis příručky o výchově dětí, sepsané Elizou a mnou za našich orgií na Beacon Hillu.

Jakýmsi řízením osudu jsme do té knihy vložili všechno.

A léta ubíhala.

* * *

Někdy v těch letech jsem si vzal za manželku obdobně bohatou ženu, vlastně svoji sestřenici z třetího kolena, jejíž dívčí jméno bylo Rose Aldrich Fordová. Byla velice nešťastná, protože jsem ji nemiloval a protože jsem s ní jakživ nechtěl nikam jít. V milování jsem nikdy nevynikal. Měli jsme dítě, Cartera Paleye Swaina, kterého jsem také nedokázal milovat. Carter byl normální, ale pro mne naprosto nezajímavý. Byl něco jako nezralá dýně - bez chuti a bez zápachu, vodnatý, pouze rostl a rostl.

Po našem rozvodu si jeho matka a on zakoupili společný byt v témže domě, kde bydlela Eliza, v Machu Picchu v Peru. Víckrát se už neozvali - ani když jsem se stal prezidentem Spojených států.

A čas ubíhal.

* * *

Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že mi už táhne padesátka! Matka se nastěhovala ke mně do Vermontu. Svůj dům v Želvím zálivu prodala. Byla slaboučká a vystrašená.

Mluvila často o nebi.

Tehdy jsem o tomto předmětu nevěděl pranic. Předpokládal jsem, že když lidé umřou, jsou prostě mrtvi.

"Vím, že tvůj otec na mne čeká s otevřenou náručí," říkala, "a taky maminka s tatínkem."

Jak se ukázalo, v tomhle měla pravdu. Čekání na další je asi tak všecko, co se dá v nebi dělat.

* * *

Nebe v matčiných popisech připomínalo golfové hřiště

na Havaji, s pečlivě pěstěnými trávníky sbíhajícími dolů k vlažnému moři.

Trošku jsem si ji pro touhu po takovémhle ráji dobíral. "Připadá mi, že se tam musí vypít spousta limonády," řekl jsem.