Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

34

S učením ve vězení jsem byl docela spokojený. Zvedl jsem úroveň gramotnosti o 20 procent, protože každá čerstvě gramotná osoba začala hned učit další. Ne vždycky však jsem byl spokojený s tím, co si vybrala ke čtení potom. Jeden vězeň mi řekl, že teď, když je gramotný, je masturbování daleko větší zábava.

 

Nezahálel jsem. Učit mě baví.

Vyzval jsem některé z inteligentnějších vězňů, aby mi dokázali, že Svět je kulatý, aby mi řekli, jaký je rozdíl mezi hlukem a hudbou, jak se dědí fyzické vlastnosti, jak by zjistili výšku strážní věže, aniž by na ni vyšplhali, co je směšné na řecké báji, ve které se praví, že jeden chlapec nosil každý den kolem stodoly tele, takže už brzy z něj byl muž, který byl schopen nosit každý den kolem stodoly býka, a tak dále.

Ukázal jsem jim tabulku, kterou jednoho odpoledne rozdal v Pavilonu studentům Tarkingtonu jakýsi fundamentalistický kněz. Požádal jsem je, aby se pokusili najít příklady, kdy fakta byla upravena tak, aby vyhovovala teorii.

V horní části tabulky byla jména vedoucích představitelů zemí válčících v druhé světové válce. Pod nimi bylo uvedeno, kdy se narodili, kolik let žili, kdy nastoupili do funkce a kolik let v ní setrvali, a úplně dole byl celkový součet, který dělal ve všech případech 3 888.

Vypadala takhle:

	CHURCHIL	HITLER	ROOSEVELT	IL DUCE	STALIN	TOJO
NAROZEN	1874	1889	1882	1883	1879	1884
VĚK	70	55	62	61	65	60
PŘEVZAL FUNKCI	1940	1933	1933	1922	1924	1941
DOBA VE FUNKCI	4	11	11	22	20	3

 

Jak říkám, součet každého sloupce dělá 3 888.

Autor tabulky dále upozornil na to, že výsledný součet dělený 2 dá 1944, rok, kdy válka skončila, a že počáteční písmena jmen válčících vůdců tvoří dohromady jméno Nejvyššího vládce vesmíru.

 

Ti natvrdlejší, stejně jako ti natvrdlejší na Tarkingtonu, mě měli za chodící Guinnessovu knihu rekordů. Chtěli vědět, kdo je nejstarším člověkem na světě, kdo je nejbohatším, která žena měla nejvíc dětí a podobně. Myslím, že v době hromadného útěku vědělo 98 procent vězňů Atheny, že vůbec nejvyšší věk, jakého kdy dosáhl člověk, o jehož narození existoval spolehlivý záznam, byl asi 121 let a že tento jedinečný lidský tvor byl, stejně jako Ředitel a dozorci, Japonec. Ve skutečnosti mu do 121 chybělo 128 dní. Jeho rekord se stal v Atheně zdrojem všemožných vtipů, neboť většina odsouzených dostala doživotní tresty, někdy dokonce 2 až 3 doživotní tresty, a to buďto najednou, nebo po sobě.

Věděli, že nejbohatším mužem na světě byl rovněž Japonec, že zhruba sto let před tím, než byly naproti sobě přes jezero založeny škola a věznice, porodila jedna žena v Rusku poslední ze svých 69 dětí.

Ta Ruska s rekordním počtem dětí měla 16krát dvojčata, 7krát trojčata a 4krát čtyřčata. Všechny děti přežily, což je víc než v případě Donnerovy výpravy.

 

Hiroši Macumoto byl jediný z vězeňského personálu, kdo měl vysokoškolské vzdělání. S ostatními se nedružil, po službě jídal sám, rybařil sám, plachtil sám a chodil na výlety sám. Stejně tak nevyužíval japonských klubů v Rochesteru a Buffalu ani četných zařízení pro odpočinek a zotavení, provozovaných na Manhattanu Japonskou okupační armádou v oblecích obchodníků. V Louisville a poté v Atheně vydělal své společnosti tolik peněz a tak skvěle rozuměl americké obchodnické psychologii, že jsem si jistý, že by klidně mohl požádat o místo v samotné exekutivě. O amerických černoších možná věděl, díky Atheně, víc než kdokoli jiný v Japonsku, a stále více podniků, které tu jeho společnost skupovala, bylo závislých na černé pracovní síle či přinejmenším na dobré vůli černošského okolí. A opět díky Atheně věděl pravděpodobně víc než kterýkoli jiný Japonec o zdaleka největším průmyslovém odvětví v téhle zemi, kterým bylo opatřování a distribuce chemikálií, které po zavedení do krevního oběhu takovým či onakým způsobem vzbudí v každém, kdo si je může dovolit, nezasloužený pocit smysluplnosti a naplnění.

Pouze l z těchto chemikálií byla pochopitelně legální a byla základem jmění rodiny, která dala Tarkingtonu uniformy pro jeho orchestr, vodárenskou věž na vrcholku hory Mušketa, dotovanou katedru obchodního zákona a kdovíco ještě.

Tím mozkohnětem byl alkohol.

 

Za těch 8 let, co jsme bydleli v obci duchů dole u jezera jako sousedé, nedal ani jednou najevo, že se touží vrátit domů. Nejblíž se k tomu dostal l večera, když mi řekl, že mu ty trosky zdymadel na konci jezera, s obrovskými trámy a balvany rozvalenými jednou takhle a jednou onakhle, připomínají dílo nějakého vynikajícího japonského zahradníka.

V Japonské okupační armádě byl vysokým důstojníkem, možná jakýmsi civilním brigádním generálem nebo dokonce generálmajorem. Mně však připomínal několik starých rotmistrů, které jsem poznal ve Vietnamu. Říkali o armádě, o válce a o Vietnamcích horší věci než kdokoli jiný. Já pak na několik let odešel, a když jsem se vrátil, oni tam pořád ještě byli a reptali dál. Neodešli, dokud je Vietnamci nezabili nebo nevykopli.

Jak ti nenáviděli domov. Měli větší strach z domova než z nepřítele.

 

Hiroši Macumoto nazýval tohle údolí "pekelnou dírou" a "řití Vesmíru". Neopustil ji však, dokud nebyl vykopnut.

Napadlo mě, jestli se Mohigské údolí nestalo jediným domovem, který kdy od bombardování Hirošimy poznal. Nyní žije na odpočinku ve svém rekonstruovaném rodném městě, když po hromadném útěku vězňů přišel následkem omrzlin o obě chodidla. Možná si právě teď myslí to, co si velice často myslím já: "Kde to jsem, a co to je za lidi, a co tu vlastně dělám?"

 

Naposledy jsem ho viděl té noci, kdy došlo k hromadnému útěku vězňů. Vzbudil nás rámus útoku Jamajčanů na věznici. Oba jsme vyběhli na ulici před naše domy bosí a v nočních úborech, přestože muselo být 10 stupňů pod nulou.

Naše hlavní ulice v obci duchů se jmenovala Clinton Street, stejně jako hlavní ulice ve Scipiu. Dokážete to pochopit? Dvě komunity geograficky tak blízké, a přesto za starých časů tak společensky a ekonomicky izolované, že ze všech možných jmen ulic, které si mohly vybrat, daly svým hlavním ulicím jméno Clinton Street.

 

Ředitel se snažil spojit s věznicí bezdrátovým telefonem. Nikdo to nebral. Z horních oken na nás koukali jeho 3 domácí sluhové. Byli to trestanci, více než 70letí, odsouzení na doživotí bez nároku na podmínečné propuštění, vnějším světem dávno zapomenutí, s očima skleněnýma od Thorazinu.

Moje tchyně vyšla na verandu. Zavolala na mě: "Řekni jim o tý rybě, co jsem chytila! Řekni jim o tý rybě, co jsem chytila!"

Ředitel mi řekl, že ve vězení musel vybouchnout kotel, nebo možná krematorium. Mně to znělo jako zvuky zbraní, které ovšem on nikdy neslyšel. Neslyšel dokonce ani vybuchnout tu atomovou bombu. Ucítil jenom následující horký poryv.

A pak světla na naší straně jezera zhasla. A pak jsme zaslechli, jak se k nám ze ztemnělé věznice linou tóny "Hvězdnaté vlajky".

 

Bylo naprosto vyloučeno, abychom si s Ředitelem, dokonce i s hutnými dávkami LSD, dokázali představit, co se tam nahoře děje. Později nám bylo vytýkáno, že jsme nevarovali Scipio. Co se tohohle týče, poté, co ve Scipiu zaslechli přes zamrzlé jezero výbuch a "Hvězdnatou vlajku" a všechno to ostatní, člověka by napadlo, že učiní nějaká opatření na svou obranu. Neučinili.

Když jsem později mluvil s těmi, co přežili, řekli, že si jen přetáhli přikrývky přes hlavy a zase usnuli. Co mohlo být lidštějšího?

 

To, co se tam nahoře odehrávalo, bylo, jak už jsem řekl, fantasticky úspěšné přepadení věznice Jamajčany v uniformách Národní gardy a mávajících americkými vlajkami. Na střeše obrněného transportéru měli instalované tlampače a pouštěli z nich státní hymnu. A to z nich většina dokonce ani nebyla americkými občany!

Avšak který japonský kluk z vesnice, sloužící 6 měsíční turnus na jakémsi temném kontinentě, by byl takový blázen, aby zahájil palbu do očividných domorodců v plné polní, mávajících vlajkami a hrajících tu svou pekelnou hymnu?

Takový kluk neexistoval. Rozhodně ne té noci.

 

Kdyby Japonci začali střílet, padli by jako obránci Alama. A za co?

 

Za Sony?

 

Hiroši Macumoto na sebe honem něco hodil! Vyrazil vzhůru do kopce ve svém džípu Isuzu!

Jamajčani po něm vypálili!

Vyskočil ze svého Isuzu! Utekl do Národního pralesa!

V té černočerné tmě zabloudil. Na nohou měl jen sandály a žádné ponožky.

Najít cestu ven z pralesa, ve kterém bylo za dne vidět asi tolik jako v noci, mu trvalo 2 dny.

Tak, tak, a na jeho omrzlých nohou hodovala gangréna.

 

Já sám jsem zůstal dole u jezera.

Mildred a Margaret jsem poslal zpátky do postele.

Zaslechl jsem něco, co musela být střelba Jamajčanů na Isuzu. Byly to výstřely na rozloučenou. Po nich se rozhostilo ticho.

Můj mozek přišel s touto variantou: Došlo ke zmaření pokusu o útěk, možná i s nějakou tou ztrátou na životě. Ten výbuch hned na začátku byla bomba, kterou si trestanci vyrobili z ostříhaných nehtů nebo karet nebo kdovíčeho.

Dokázali vyrábět bomby a alkohol z ničeho, obvykle na záchodě.

 

To ticho jsem si vysvětlil mylně jako dobré znamení.

Hrozil jsem se pokračující střelby, neboť by to znamenalo, že se japonským klukům z vesnice zalíbilo střílet a zabíjet, což se může, pro nezasvěcené, stát najednou snadným a zábavným.

Už jsem viděl trestance, jak se z nich uvnitř nebo vně jejich cel stali holubi na střelnici.

 

Představoval jsem si, teď, když zavládlo ticho, že byl obnoven pořádek a že nějaký anglicky mluvící Japonec právě informuje scipijské Policejní oddělení a Státní policii a úřad šerifa o zmařeném pokusu o útěk a pravděpodobně žádá o doktory a sanitky.

Místo toho však byli Japonci napáleni a přemoženi tak rychle, že jejich telefonní linky a vysílačka byly zničeny dřív, než se mohli s kýmkoli spojit.

 

Té noci byl úplněk, avšak jeho paprsky nedokázaly proniknout do hloubi Národního pralesa.

 

Žádný z Japonců nebyl zraněn. Jamajčani je odzbrojili a poslali po měsícem ozářené silnici k troskám zdymadel. Řekli jim, ať se nezastavujou dřív než v Tokiu.

Většina z nich Tokio nikdy neviděla.

K troskám zdymadel nedorazili za pomstychtivého křiku a stopování kolem jedoucích aut. Tiše se tam ukryli. Když už proti nim byly Spojené státy, kdo by mohl být s nimi?

 

Neměl jsem žádnou střelnou zbraň.

Napadlo mě, že jestli se několika trestancům podařilo dostat se ven a jsou dosud na svobodě a přijdou sem dolů, do naší obce duchů, poznají mě a nechají mě. Dám jim všechno, co budou chtít, jídlo, peníze, obvazy, oblečení, svůj mercedes.

Ať jim dám cokoli, uvažoval jsem, jelikož jsou barevně kódovaní, nikdy se z tohohle údolí, z téhle jak lilie bílé slepé uličky, nedostanou.

Až k samotné ceduli na začátku Rochesteru to tu byl samý Běloch.

 

Šel jsem ke své veslici, kterou jsem na zimu obrátil dnem vzhůru. Obkročmo jsem se posadil na její kluzkou, lesklou příď, mířící ke starému přístavišti ve Scipiu.

Scipio dosud svítilo, což jenom příjemně povzbudilo můj neodůvodněný pocit sebeuspokojení.

I přes ten hluk ve vězení tam nebylo tam vidět žádné vzrušené hemžení. V několika domech zhaslo světlo. Nikde se nerozsvítilo. Pouze l auto bylo v pohybu. Pomalu sjíždělo po Clinton Street. Zastavilo se na parkovišti za Černou kočkou a zhaslo světla.

Červené světýlko na vrcholu vodárenské věže váhavě blikalo, blik, blik, blik. Stalo se pro mne jakousi mantrou, takže jsem se ponořil ještě hlouběji do bezstarostné meditace. Bylo to jako bych se vznášel s akvalungem ve vlažném bujónu.

 

Blik, blik, blikalo světýlko, blik, blik.

Jak dlouho mě z té dálky udržovalo ve vytržení? Tři minuty? Deset minut? Těžko říct.

K plnému vědomí mě vrátila podivná změna ve vzhledu zamrzlého jezera severně ode mne. Jako kdyby ožilo, ovšem ve vší tichosti.

A pak jsem si uvědomil, že se dívám na 100vky mužů zaujatých činností, kterých jsem já sám plánoval a vedl ve Vietnamu spousty, a kterou byl překvapivý útok.

To já jsem porušil to ticho. Dřív než jsem mu v tom stačil zabránit, vydralo se mi z hrdla jedno jméno.

Jaké?

"Muriel!"