Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37

Poslední den obléhání odpoledne vystřídala vzdušné oddíly naproti přes jezero Národní garda. V noci nepozorovaně zaujali parašutisti pozice za horou Mušketa. Dvě hodiny před svítáním horu tiše po obou stranách obešli, zmocnili se stáje, osvobodili rukojmí a pak obsadili celé Scipio. Museli zabít pouze l člověka, kterým byla stráž dřímající před stájí. Uškrtili ho k tomu určenou součástí výzbroje. Já sám používal úplně stejnou ve Vietnamu. Byla to metrová struna od piána s dřevěnými rukojeťmi na obou koncích.

A bylo to.

Obráncům došla munice. Stejně tam už skoro žádní obránci nezbyli. Možná tak 10.

 

Fakt je, že nevěřím, že by došlo k tak delikátnímu, mikrochirurgickému zákroku nejlepších jednotek, jaké vůbec byly k dispozici, nebýt společenské důležitosti členů rady.

Byli dopraveni vrtulníky do Rochesteru, kde byli ukázáni v televizi. Poděkovali Bohu a armádě. Řekli, že nikdy nepřestali doufat. Řekli, že jsou sice vyčerpaní, ale šťastní, a jediné co chtějí je dát si horkou koupel a vyspat se v příjemné, čisté posteli.

 

Všichni Národní gardisti, kteří se v době obléhání nacházeli na jih od kinokomplexu V lukách, dostali bojová pěchotní vyznamenání. Měli velikou radost.

Parašutisté je už měli. Když se vystrojili na vítěznou přehlídku, měli na uniformách válečné stužky z Kostariky, Bimini, El Pasa a tak všelijak, a samozřejmě z Bitvy o Jižní Bronx. Ta bitva musela pokračovat dál i bez jejich pomoci.

 

Do jednoho z vrtulníků se spolu se členy rady pokoušelo dostat několik nul. Místo tam bylo. Avšak nastoupit bylo dovoleno pouze těm, kteří byli na seznamu, který přišel až z Bílého Domu. Viděl jsem ten seznam. Tex a Zuzu Johnsonová byli jedinými místními jmény.

Díval jsem se, jak vrtulníky startují, díval jsem se na šťastný konec všeho. Byl jsem nahoře ve zvonici, obhlédnout škody. Jít nahoru dříve jsem se neodvažoval. Někdo by po mně mohl vystřelit, a že bych byl nádherný terč.

A když se z vrtulníků staly tmavé skvrny na severní obloze, vyděsil mě ženský hlas. Promluvil přímo za mnou. Otočil jsem se. Byla malá a na nohou měla bílé tenisky a přišla hrozně potichu. Nikoho jsem nečekal.

Řekla: "Byla jsem zvědavá, jak to tady nahoře vypadá. Pěkná paseka, ale výhled je hezký, pokud má člověk rád vodu a vojáky." Vypadala unaveně. Jako my všichni.

Byla to Černoška. Tím nemyslím, že to byla takzvaná Černoška. Její pleť byla velice tmavá. Možná, že v sobě neměla ani kapku bílé krve. Kdyby byla mužem v Atheně, s touhle pletí by se ocitla v nejnižší společenské kastě.

 

Byla tak malá a vypadala tak mladá, že jsem ji považoval za tarkingtonskou studentku, možná dyslektickou dceru nějakého svrženého karibského či afrického diktátora, který zdrhl do USA s pokladnicí svého hladovějící národa.

Opět omyl!

Kdyby školní GRIOT dosud fungoval, myslím, že by neuhádl, co byla zač a co tam dělala. Žila mimo veškeré statistiky, ze kterých GRIOT při svých strašidelně rafinovaných dohadech vycházel. Když GRIOT zaskočil někdo, kdo se vymykal statistickým údajům tak dalece jako ona, jen tam tak dřepěl a hučel. Rozsvítilo se mu malé červené světýlko.

Jmenovala se Helen Doleová. Bylo jí 26. Byla svobodná. Narodila s v Jižní Koreji a vyrostla v tehdejším Západním Berlíně. Měla doktorát z fyziky z Berlínské univerzity. Její otec býval rotným u zásobovacího vojska a sloužil v Koreji a pak v naší okupační armádě v Berlíně. Když po 30 letech odešel do výslužby a usadil se v docela pěkném, malém domečku v docela pěkné malé čtvrti v Cincinnati a ona viděla tu strašlivou špínu a beznaděj, do kterých se tam většina černošských obyvatel rodila, vrátila se do tentokrát už sjednoceného Berlína a udělala si doktorát.

Mnoho lidí se tam k ní chovalo stejně špatně jako by se k ní chovalo tady, aspoň však nemusela myslet každý den na nějaké nedaleké černošské ghetto, kde průměrná délka lidského života byla ještě horší než v zemi, která byla považována za nejchudší na planetě, a kterou byla Bangladéš.

 

Tahle doktorka Helen Doleová přijela do Scipia teprve den před hromadným útěkem vězňů, na pohovor s Texem a členy rady ohledně, a teď se podržte, mého bývalého místa učitele fyziky. Že je to místo volné, o tom si přečetla v inzerátech v New York Times. Než se sem vypravila, mluvila s Texem telefonem. Chtěla mít jistotu, že ví, že je Černoška. Tex řekl, že to je v pořádku, žádný problém. Řekl, že to, že je ženou, navíc černé pleti a k tomu ještě doktorkou, je prostě báječné.

Kdyby tu práci dostala a podepsala smlouvu ještě než přestal Tarkington existovat, stala by se poslední v dlouhé řadě tarkingtonských učitelů fyziky, jejímž článkem jsem byl i já.

Jenže doktorka Doleová místo toho na radu vylítla. Chtěli na ní, aby slíbila, že nikdy, ať ve škole nebo při nějaké společenské příležitosti, nebude se studenty rozebírat politiku, historii, ekonomiku či sociologii. Tyhle předměty měla nechat kolegům, kteří jsou v daných oborech odborníky.

"Prostě jsem vylítla," řekla mi.

 

"Nechtěli po mně nic víc, než abych přestal být člověkem," řekla.

"Doufám, že jste jim to dala," řekl jsem já.

"Dala," řekla. "Nazvala jsem je bandou evropských plantážníků."

Jelikož matka Lowella Chunga už v radě nebyla, měly skutečně všechny tváře, které doktorka Doleová viděla, evropské předky.

Prohlásila, že Evropani jako oni jsou zloději, kteří chodí po celém světě a se zbraní v ruce kradou lidem půdu, kterou pak nazývají svými plantážemi. A z lidí, které okradou, pak udělají své otroky. Samozřejmě že to brala z historického hlediska. Členové rady Tarkingtonu pochopitelně nebrázdili světové oceány ozbrojení až po zuby a nepátrali po chabě bráněných nemovitostech. Chtěla tím říct, že jsou dědici majetku těchto zlodějů a jejich způsobu myšlení, dokonce i když se narodili chudí a teprve nedávno zlikvidovali nějaký klíčový průmysl, nebo vybrakovali spořitelnu nebo si vysloužili ohromné provize za pomoc při prodeji našich milovaných amerických institucí a pamětihodností cizincům.

 

Vyprávěla radě, jejíž členové se určitě někdy rekreovali v Karibiku, o náčelníkovi karibských Indiánů, kterého se Španělé rozhodli upálit. Jeho zločin spočíval v tom, že nedokázal vidět krásu v zotročení svého lidu v jejich vlastní zemi.

Než jeden z vojáků, nebo možná kněz, hranici z chrastí a polen, která mu sahala až nad kolena, zapálil, nabídl mu, aby políbil kříž. Zeptal se ho proč, a bylo mu řečeno, že se takhle dostane do Ráje, a tak dál.

Zeptal se, jestli tam nahoře je víc takových lidí jako jsou Španělé.

Bylo mu řečeno, že samozřejmě je.

A on řekl, že v tom případe kříž nepolíbí. Řekl, že se nechce dostat na další místo, kde jsou lidé tak krutí.

 

Vyprávěla jim o indonézských ženách, které házely své šperky holandským námořníkům, když vystupovali s puškou v ruce na břeh, v naději, že je tak snadno nabyté bohatství uspokojí a že zase odplují.

Jenže Holanďani chtěli i jejich půdu a pracovní sílu.

A taky je dostali. Říkali tomu plantáže.

Dověděl jsem se to od Damona Sterna.

 

"Dnes," řekla jim, "prodáváte tuhle plantáž, protože půda je už vyčerpaná a domorodci den ode dne nemocnější a hladovější a žebrají o jídlo, léky a střechu nad hlavou, což je všechno velice drahé. Vodovodní potrubí praská. Mosty se bortí. Takže vy berete všechny svoje peníze a mizíte odtud."

Jeden člen rady, neznala jeho jméno, ale Wilder to nebyl, řekl, že má v úmyslu strávit zbytek života ve Spojených státech.

"I když zůstanete," odpověděla mu, "vy, vaše peníze i duše odtud mizíte."

 

Takže jsme si oba, nezávisle na sobě, všimli jedné věci: že dokonce i naši státní příslušníci, když se dostali až úplně nahoru, nebo se už nahoře narodili, se dívají na Američany jako na cizince. Zdá se, že tohle platilo i o lidech úplně nahoře v bývalém Sovětském svazu: jejich vlastní, obyčejní lidé pro ně nebyli zrovna tím typem lidí, kterým by nějak moc rozuměli a měli je rádi.

"Co na to řekl Jason Wilder?" zeptal jsem se jí. V televizi vždycky tak hbitě skočil po každé myšlence hozené jeho směrem, celou ji obrazně řečeno poplival, překroutil a mrštil zpátky s naprosto nechytatelnou falší.

"Chvíli neříkal nic," odpověděla.

Dokázal jsem si představit, jak ho tahle maličká černoška, která uměla mnohem víc jazyků než on, 1 000 krát líp rozuměla vědě a znala přinejmenším stejně historii, literaturu, hudbu a umění, dostala na lopatky. Někoho takového ve svém pořadu nikdy neměl. Ještě nikdy nemusel diskutovat s člověkem, jehož osud by GRIOT charakterizoval jako nepředvídatelný.

Nakonec řekl: "Já jsem Američan, nikoli Evropan."

A na to mu ona řekla: "Tak proč se tak nechováte?"