Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

31

John Donner také mohl být chorobným lhářem. To, že byl v Donahueovi, si mohl vymyslet. Bylo na něm něco silně podezřelého. Na druhé straně ovšem byl možná součástí Federálního programu ochrany svědků, s novým jménem a falešným životopisem, který mu sestavil GRIOT. Myslím, že z hlediska statistiky musel GRIOT tu a tam do nějakého toho životopisu dát, že fiktivní jedinec byl v Donaheuovi.

Tvrdil, že chlapec, se kterým žije, je jeho syn. Jenže toho kluka, jehož kolo jsem ukradl, mohl také unést. Byli ve městě teprve 18 měsíců a žili si pro sami sebe.

 

Jsem si jistý, že se nejmenoval Donner. Znal jsem několik Donnerů. Jeden chodil o ročník níž na Akademii. Dva byli nepříbuzní Tarkingtoňané. Jeden byl starší seržant, kterému ve Vietnamu utrhl ruku malý kluk doma vyrobeným granátem. Každý z těchto Donnerů znal příběh Donnerovy výpravy, kterou zastihla sněhová bouře, když se v roce 1846 pokoušela překročit ve vozech Sierru Nevadu na cestě do Kalifornie. Jejich vozy byly se vší pravděpodobností vyrobeny přímo zde, ve Scipiu.

Právě jsem si vyhledal detaily v Encyklopedii Britannice, vydávané v Chicagu a patřící teď záhadnému egyptskému obchodníku se zbraněmi žijícímu ve Švýcarsku. Vládni, Británie!

Ti, co bouři přežili, ji přežili proto, že se stali kanibaly. Z celkového počtu 87 lidí, kteří se výpravy zúčastnili, jich zůstalo 47, a několik žen a dětí bylo snědeno.

To by byl námět do Donahuea: lidé, kteří jedli lidi.

Lidé, kteří mohou jíst lidi, jsou nejnešťastnějšími lidmi na světě.

Když jsem se ale toho člověka, který tvrdil, že se jmenuje Donner, zeptal, jestli je nějak spřízněný s mužem, který vedl Donnerovu výpravu, nevěděl, o čem mluvím.

 

Ať už to byl kdokoli, skončili jsme bok po boku v čekárně před kanceláří ředitele Atheny, Hirošiho Macumota.

Mimochodem, zatímco jsme tam seděli, jakýsi vězeňský zásobovatel kradl z korby Donnerova pickupu kolo jeho kluka. Bezvýznamný detail!

 

Alespoň v l věci mluvil Donner pravdu. Ředitel byl připravený k pohovorům s uchazeči o místo vyučujících. Až na to, že jsme byli jediní 2 uchazeči. Donner řekl, že se o tom volném místě dověděl z rochesterské stanice Národního rozhlasu. To zrovna není druh stanice, který budou poslouchat lidé hledající práci. Je příliš intelektuální.

 

Mimochodem, byla to jediná oblastní stanice, o které vím, kde řekli, že to, co se stalo se samostatnou výstavou Pamely Ford Hallové v Buffalu, je tragédie, nikoli legrace.

 

Před námi byla japonská televize. Japonské televize byly po celém vězení. Připomínaly kajutová okénka na záoceánském parníku. Dokud loď nedorazí do cíle, byli cestující ve stavu jakési dočasné otupělosti. Avšak kdykoli chtěli, mohli se podívat okénkem ven, do skutečného světa.

Život byl samozřejmě jako záoceánský parník i pro spoustu lidí, kteří ve vězení nebyli. A jejich televize byly okénky, kterými se mohli dívat, jak si celý Svět vede bez jejich pomoci, a nic při tom nedělat.

Dívat se, jak se točí!

 

Avšak v Atheně běžely v televizorech jen staré pořady z rozsáhlé knihovny pásků o 2 dveře dál za kanceláří ředitele Macumota.

Pásky se nepouštěly v žádném konkrétním pořadí. Dozorce, který možná ani neuměl anglicky, udržoval centrální videorekordér napěchovaný čímkoli, co mu přišlo pod ruku, přesně jako kdyby kazety byly briketami dřevěného uhlí a videorekordér grilem hibači doma na Hokkaidu.

Ovšem celý tento systém byl americkým výmyslem, který Japonci jen převzali, stejně jako videorekordéry a televizory. Dříve, když ještě byly ve věznicích smíšené rasy, byl do Atheny poslán adoptovaný syn jednoho člena Správní rady muzea rozhlasového a televizního vysílání, za to, že za Metropolitním muzeem umění uškrtil jednu ze svých přítelkyň. Takže jeho otec nechal okopírovat ze sbírky Muzea rozhlasového a televizního vysílám stovky televizních pořadů a nabídl je věznici. Jeho snem očividně bylo, aby se ty pásky staly v Atheně základem kurzu rozhlasového a televizního vysílání, odvětví, do kterého se možná někteří odsouzení rozhodnou vstoupit, až se dostanou ven, pakliže se vůbec někdy ven dostanou.

Avšak kurz rozhlasového a televizního vysílání se nikdy nekonal. A tak se pásky přehrávaly pořád dokola, jako něco, co bylo na koukání pro vězně, kteří si tu kroutí tresty, pořád lepší než nic.

 

Adoptovaný syn dárce pásků se objevil krátce ve zprávách v době, kdy se začala provádět rasová segregace vězeňských populací. Mluvilo se o tom, že by mohl být spolu s mnoha dalšími podmínečně propuštěn, že by to bylo lepší než je stěhovat do jiných věznic.

Jenže rodiče té dívky, kterou zavraždil za muzeem, měli vlivné styky a žádali, aby si odseděl celý trest, což bylo, jak si vzpomínám, 99 let. Jak říkám, byl adoptovaný. Vyšlo najevo, že jeho biologický otec byl také vrah.

Takže teď je možná na jedné z letadlových lodí nebo raketových křižníků v newyorském přístavu, které byly předělány na vězeňské lodě.

 

Zatímco jsme s Donnerem čekali na pohovor s ředitelem, sledovali jsme zavraždění Prezidenta Johna F. Kennedyho. Bác ho! Vršek jeho hlavy ulétl. Jeho manželka, v klobouku ve tvaru kastrolu, vylezla po břiše ven, na kufr jejich limuzíny se sklápěcí střechou.

Další záběr byl z policejní stanice v Dallasu, jak Lee Harveye Oswalda, bývalého příslušníka námořní pěchoty, který údajně zastřelil Prezidenta italskou puškou objednanou na dobírku, střílí do břicha majitel místního striptýzového doupěte. Oswald řekl: "Au." A tak se stalo, že to jeho "Au" ještě jednou oblétlo svět.

Kdo říká, že historie musí být nudná?

 

Mezitím venku na parkovišti věznice sundával někdo, kdo právě přivezl do věznice potraviny nebo něco, z Donnerova pickupu kolo jeho kluka, nakládal ho na svůj a ujížděl pryč. Bylo to něco jako vražda Šeříkové královny tehdy v roce 1922: dokonalý zločin.

Chrchly.

 

V poslední době se dokonce mluví o tom, že se naše atomové ponorky předělají na věznice pro osoby, které podobně jako já čekají na proces. Samozřejmě že by se neponořily a raketomety, torpédomety a veškeré elektronické zařízení by se prodalo do šrotu, čímž by zbylo víc místa na cely.

Někde jsem slyšel, že kdyby se z celé ponorkové flotily nadělaly věznice, byly by cely okamžitě naplněny. Když tahle škola přestala být školou a stala se věznicí, praskala ve švech dřív než byste řekli "Jack Robinson".

 

Mě si pozvali do ředitelovy kanceláře jako prvního. Když jsem vyšel ven, nejen s místem, ale i střechou nad hlavou, běžel v televizi pořad, který jsem sledoval jako chlapec, a který se jmenoval Haudy Důdy. Buffala Boba, který pořad uváděl, měl v příštím okamžiku postříkat minerálkou klaun Klarabel.

Bylo to černobílé. Tak byl ten pořad starý.

Řekl jsem Donnerovi, že má jít dál, zdálo se ale, že mě vůbec nepoznává. Měl jsem pocit, jako kdybych se snažil probrat nějakého nevrlého opilce. Ve Vietnamu jsem to musel dělat často. Několikrát byli těmi nevrlými opilci generálové. Nejhorší byl jeden kongresman na návštěvě.

Napadlo mě, že se budu muset s Donnerem poprat, než mu dojde, že Haudy Důdy není to, o co tu jde.

 

Ředitel Hiroši Macumoto přežil výbuch atomové bomby nad Hirošimou, když mně bylo 5 a jemu 8. Když byla bomba svržena, hrál zrovna kopanou, protože měl prázdniny. Vběhl za míčem do škarpy na jednom konci hřiště. Shýbl se po něm, aby ho zvedl. V tu chvíli se zablesklo a zvedl se vítr. Když se narovnal, jeho město bylo pryč. Byl sám, na poušti, kde se jen tu a tam honily prašné víry. Než mi ale tohle řekne, budu ho už znát víc než 2 roky.

Jeho učitelé a spolužáci byli popraveni bez soudu za zločin uctívání Císaře.

Stejně jako Svatá Jana z Arku byli upáleni zaživa.

 

Ukřižování jako způsob popravy pro ty úplně nejhorší zločince bylo zakázáno prvním římským křesťanským císařem, kterým byl Konstantin Veliký. Upalování a vaření za živa bylo i nadále v pořádku.

 

Kdybych ovšem měl víc času o tom přemýšlet, asi bych se o práci v Atheně neucházel, protože bych si uvědomil, že budu muset přiznat, že jsem sloužil ve Vietnamu, kde jsem zabíjel, nebo se snažil zabíjet jen a jen Orientálce. A že člověk, který se mě bude vyptávat, bude samozřejmě Orientálec.

Tak, tak, a sotva ředitel Macumoto uslyšel, že jsem dělal West Point, řekl s obrovským smutkem: "Tak to jste určitě strávil nějaký čas ve Vietnamu."

V duchu jsem si pomyslel: "A jé. Tak - a je to hotový."

Naprosto jsem se v něm zmýlil. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Japonci považují sami sebe za geneticky stejně odlišné od ostatních Orientálců jako ode mne či Donnera či Nancy Reaganové či třeba bledých, chlupatých Ainuů.

"Voják musí plnit rozkazy," řekl jsem. "Nikdy jsem neměl z toho, co jsem musel udělat, radost." Nebyla to tak úplně pravda. Občas jsem při boji řičel blahem. Jednou jsem dokonce zabil člověka holýma ruka. Pokusil se mě zabít. Štěkal jsem pak jako pes a chechtal jsem se a nakonec jsem zvracel.

 

Moje přiznání, že jsem sloužil ve Vietnamu, vzbudilo k mému úžasu v řediteli Macumotovi pocit, jako bychom byli téměř bratři! Vyšel zpoza stolu, vzal mě za ruku a upřeně se mi zahleděl do očí. Byl to pro mě, čistě z fyzického hlediska, neobvyklý zážitek, neboť měl chirurgickou roušku a gumové rukavice.

"Takže oba víme," řekl, "jaké to je, být poslán do nepřátelské země, s nebezpečným úkolem od šílených chvastounů!"