Kurt Vonnegut Jr.

JATKA Č.5
aneb
KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA DĚTÍ
povinný tanec se smrtí
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

BILLY PILGRIM ŘÍKÁ, že pro tvory z Tralfamadoru nevypadá vesmír jako nesmírné množství jasných tečiček. Tito tvoři vidí, odkud a kam každá hvězda putuje, takže nebesa jsou plná zředěných, světélkujících špaget. Ani lidské bytosti nevidí Tralfamadořané jako dvounohé tvory. Vidí je jako veliké stonožky - "s nožičkama batolat na jednom konci a s nohama starých lidí na druhém," říká Billy Pilgrim.

 

Aby si cestu na Tralfamador ukrátil, požádal Billy o něco ke čtení. Jeho únosci měli na mikrofilmu pět miliónů pozemšťanských knih, ale žádné zařízení, kterým by je promítli do Billyho kabiny. Skutečnou knížku v angličtině měli jen jednu, měla být uložena v tralfamadorském muzeu. Bylo to Údolí loutek od Jacqueliny Susannové.

Billy ji přečetl a pomyslel si, že je místy docela dobrá. Její postavy byly každopádně chvíli nahoře, chvíli dole, chvíli nahoře, chvíli dole. Ale Billymu se nechtělo číst pořád znovu a znovu o stejných zvratech nahoru a dolů. Zeptal se, zda by neměli ke čtení ještě něco jiného.

"Jenom tralfamadorské romány, a obávám se, že byste jim ani nezačal rozumět," řekl reproduktor na stěně.

"Aspoň mi jeden ukažte."

Poslali mu jich hned několik. Byly to tenké knížečky. Na tloušťku Údolí loutek - se všemi těmi zvraty nahoru a dolů, nahoru a dolů - jich připadal snad tucet.

Billy samozřejmě neuměl tralfamadorsky, ale mohl si aspoň prohlédnou, jak jsou jejich knížky uspořádány - do strohých skupin znaků, oddělených hvězdičkami. Billy poznamenal, že skupiny znaků vypadají jako telegramy.

"Správně," řekl hlas.

"Jsou to telegramy?"

"Na Tralfamadoru nic takového jako telegramy neexistuje. Ale máte pravdu: Každá skupina znaků je stručným, naléhavým sdělením - popisem situace, místa děje. My Tralfamadořané je čteme všechny najednou, nikoli jednu po druhé. Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny ani následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli."

 

Několik okamžiků poté vstoupil létající talíř do časové smyčky a Billy byl vržen zpátky do svého dětství. Bylo mu dvanáct let a chvěl se strachem na Výběžku anděla šťastné smrti, na okraji Velkého kaňonu, kde stál se svou matkou a otcem. Malá lidská rodinka upřeně hleděla na dno kaňonu ležící celou míli pod jejich nohama.

"No -" řekl Billyho otec a mužně odkopl oblázek do prázdna, "tak jsme tady." Dorazili na toto proslulé místo automobilem. Cestou sedmkrát píchli.

"Stálo to za tu cestu," řekla uchváceně Billyho matka. "Ach bože - tohle opravdu za to všecko stálo."

Billymu se kaňon z duše protivil. Byl přesvědčen, že do něj spadne. Matka se ho dotkla a Billy se počural do kalhot.

Kolem stáli a hleděli do kaňonu další turisté a byl tam také průvodce, který zodpovídal dotazy. Nějaký Francouz, který sem vážil cestu až z Francie, se průvodce lámanou angličtinou zeptal, jestli už mnoho lidí spáchalo sebevraždu skokem do kaňonu.

"Ano, pane," odpověděl průvodce. "Asi tak tři lidi do roka." Tak to chodí.

 

A Billy podnikl velice krátkou cestu časem, přenesl se kuřecím skokem přes pouhých deset dní, takže mu stále bylo dvanáct, stále ještě cestoval s rodiči po Západě. Teď byli v Carlsbadských jeskyních a Billy se modlil k bohu, aby ho odsud dostal dřív, než se zřítí strop.

Průvodce vysvětloval, že jeskyně objevil kovboj, který spatřil, jak z díry v zemi vylétá obrovský mrak netopýrů. A potom řekl, že teď zhasne všechna světla a že pro mnohé z nich to bude pravděpodobně poprvé v životě, kdy se ocitnou v absolutní tmě.

Světla zhasla. Billy dokonce nevěděl, jestli je ještě naživu nebo ne. A potom prolétlo vzduchem po jeho levici něco strašidelného. Byla na tom čísla. Jeho otec vytáhl kapesní hodinky. Hodinky měly světélkující ciferník.

 

Billy se přenesl z naprosté tmy do naprostého světla, ocitl se znova ve válce, zpátky v odvšivovací stanici. Sprchování skončilo. Neviditelná ruka vodu zastavila.

Když Billy opět dostal svoje šaty, nebyly o nic čistší, ale všechna ta drobná havěť, která v nich žila, byla teď mrtva. Tak to chodí. A jeho nový kabát byl rozmrazený a vláčný. Byl mu příliš malý. Měl kožešinový límec a podšívku z karmínově rudého hedvábí, a podle všeho byl ušit pro nějakého impresária, velkého asi jako flašinetářova opička. Byl plný děr po kulkách.

Billy Pilgrim se oblékl. Natáhl na sebe i ten kabátek. Kabát se na zádech rozpáral a oba rukávy se v ramenou dočista urvaly. Stala se tak z něj vesta s kožešinovým límcem. Kabát se v pase původního majitele rozšiřoval, ale rozšíření se teď ocitlo v Billyho podpaždí. Němci v něm shledali jednu z nejsměšnějších podívaných, které se jim za celou druhou světovou válku naskytly. Chechtali se a chechtali.

 

A všem ostatním Němci řekli, aby se za Billym seřadili do pětistupů. Pak vyšli průvodem ze dveří a znovu procházeli vraty za vraty. Tentokrát bylo venku více vyhladovělých Rusů s obličeji jako světélkující ciferníky. Američani byli živější než prve. Prodžezování horkou vodou jim zdvihlo náladu. A vešli do baráku, kde jednoruký a jednooký desátník zapsal do velké červené účetní knihy jméno a vojenské číslo každého zajatce. Všichni teď byli legálně naživu. Dokud nebyla jejich jména a čísla zapsána do knihy, byli pohřešováni v boji a pravděpodobně mrtvi.

Tak to chodí.

 

Zatímco Američané čekali, až se zas pohnou dále, došlo v jejich poslední řadě k rozepři. Jeden Američan něco zamumlal a strážnému se to nelíbilo. Strážný uměl anglicky. Vytáhl si Američana z řady a srazil ho pěstí k zemí.

Američan byl ohromen. Vrávoravě vstal, plival krev. Měl vyražené dva zuby. Nemyslel svými slovy patrně nic špatného, netušil, že to strážný zaslechne a že mu porozumí.

"Proč zrovna já?" zeptal se strážného.

Strážný ho postrčil zpátky do řady. "Ploč fy? Ploč fůbec kdo?" řekl.

 

Když bylo jméno Billyho Pilgrima vepsáno do knihy zajateckého tábora, přidělili mu ještě číslo a železnou psí známku, na níž bylo toto číslo vyraženo. Čísla vyrazil na známky polský otrok. Teď už byl mrtvý. Tak to chodí.

 

Potom Billymu řekli, aby si známku pověsil kolem krku ke svým americkým psím známkám, což poslušně udělal. Známka vypadala jako slaný suchar a v polovině byla perforovaná, takže ji silný člověk dokázal přelomit ve dví holýma rukama. V případě, že by Billy zemřel - což se ovšem nestalo - označovala by polovina známky jeho tělo a druhá polovina by označovala jeho hrob.

Když byl později v Drážďanech zastřelen chudák Edgar Derby, středoškolský učitel, prohlásil jej lékař za mrtvého a přelomil jeho známku ve dví. Tak to chodí.

Patřičně zapsáni a oznámkováni, byli Američané znovu prováděni vraty za vraty. Do dvou dnů se měly jejich rodiny od Mezinárodního červeného kříže dovědět, že jsou naživu.

Vedle Billyho šel malý Paul Lazzaro, který slíbil pomstít Rolanda Wearyho. Lazzaro teď nepřemýšlel o pomstě. Přemýšlel o svém strašném bolení břicha. Žaludek se mu scvrkl na vlašský ořech. Bolel ho ten vyschlý, scvrklý míšek jako nežit.

Vedle Lazzara šel chudák Edgar Derby, muž odsouzený k záhubě, americké a německé psí známky vyložené na prsou jako náhrdelník. Sliboval si, že se díky své moudrosti a stáří stane kapitánem, velitelem roty. Teď se nacházel uprostřed noci na československých hranicích.

"Stát," řekl strážný.

Američané se zastavili. Tiše stáli v chladu. Baráky, mezi kterými stáli, vypadaly zvenčí jako tisíce jiných, kolem nichž prošli. Nicméně tu byl jeden rozdíl: měly plechové komíny a z komínů se rojila do noci souhvězdí jisker.

Strážný zaklepal na dveře.

Dveře se prudce otevřely. Vyskočilo z nich světlo, uprchlo ze zajetí rychlostí 300 000 kilometrů za vteřinu. Za ním vypochodovalo padesát Angličanů středního věku. Zpívali sbor z Pirátů z Penzance "Sláva buď, sláva buď, sešla se zas tlupa celá!"

 

Tihle bujaří, růžolící pěvci patřili k prvním anglicky mluvícím zajatcům druhé světové války. Přezpívali se takřka do jejího konce. Čtyři roky nebo snad déle neviděli jedinou ženu, jediné dítě. Neviděli ani žádné ptáky. Do tábora nepřilétali ani vrabci.

Angličané byli všichni důstojníci. Každý z nich se nejméně jednou pokusil uprchnout z nějakého jiného vězení. Teď žili tady, v samém středu moře umírajících Rusů.

Tady si mohli kopat tunely podle libosti. Nevyhnutelně by se vynořili uvnitř obdélníku ostnatého drátu, lhostejně přivítáni umírajícími Rusy. Mohli tu osnovat, jak jim bylo libo, že se skryjí na nějakém vozidle, nebo že nějaké ukradnou, ale do jejich obory nikdy žádné vozidlo nepřijelo. Když chtěli, mohli tu simulovat nemoci, ale ani to jim nepomohlo k cestě jinam. Jedinou nemocnicí v táboře byla šestilůžková marodka v britské oboře.

 

Angličané byli čistí a nadšeni a slušní a silní. Zpívali věru znamenitě. Zpívali společné každý večeř po celá léta.

Angličané také po celá léta zdvihali břemena a boxovali. Břicha měli jako valchy. Bicepsy a lýtka měli jako dělové koule. Všichni byli mistry v dámě a šachu a bridži a kribidži a dominu a anagramech a rébusech a ping-pongu a kulečníku.

Co se jídla týče, patřili mezi nejbohatší lidi v Evropě. Díky účetní chybě z počátku války, kdy ještě zajatcům docházely potraviny, posílal jim Červený kříž každý měsíc pět set balíčků místo pouhých padesáti. Angličané je mazaně schraňovali, takže teď na sklonku války měli tři tuny cukru, tunu kávy, šest set kilo čaje, dvě tuny mouky, tunu konzervovaného hovězího, šest set padesát kilo čokolády, tři sta padesát kilo tabáku, šest set kilo másla v plechovkách, osm set kilo konzervovaného sýra, čtyři sta kilo sušeného mléka a dvě tuny pomerančové zavařeniny.

Skladovali to všechno v místnosti bez oken. Proti krysám ji zabezpečili ostěním ze zplacatělých plechovek.

 

Němci, kteří je považovali za přesně takové, jakými Angličani mají být, je zbožňovali. Dokázali z války udělat slušivou, rozumnou a legrační záležitost. A tak jim Němci přidělili čtyři baráky, ačkoli by jim docela stačil jediný. A výměnou za kávu nebo čokoládu nebo tabák jim Němci dávali barvu a stavební dříví a hřebíky a plátno, aby se mohli zařídit.

Že jsou američtí hosté na cestě, věděli Angličané už celých dvanáct hodin. Nikdy předtím hosty neměli, a tak se vrhli do práce jako skřítci pomocníčci. Zametali, smýčili, vařili, pekli - cpali slamníky a plátěné podhlavníky, prostírali stoly, ke každému místu pokládali dárky.

Teď zpívali v zimní noci svým hostům na přivítanou. Šaty měli prosáklé vůní hodokvasu, který uchystali. Zpola byli oblečeni do boje, zpola na tenis nebo kriket. Byli tak naplněni pýchou nad svou pohostinností a všemi těmi dobrotami, čekajícími uvnitř, že si během zpěvu své hosty ani neprohlédli. A představovali si, že zpívají kamarádům důstojníkům, čerstvě přicházejícím z bitvy.

Láskyplně domlátili Američany ke dveřím baráku, naplnili noc mužným blábolem a pobratimskými žvásty. Říkali jim "Yankeeové", tvrdili, že "zaváleli", přísahali, že "nácek má prdel v kalupu", a tak dále.

Billy Pilgrim matně přemítal, kdo to ten Nácek vlastně je.

 

Teď byl uvnitř, hned vedle do ruda rozžhavené železné kuchyňské plotny. Vřely na ní desítky čajníků. Některé měly píšťalky. A stál tam na nich taky čarodějný kotel plný zlaté polévky. Polévka byla hustá. Billy Pilgrim upřeně zíral, jak se z ní s letargickou důstojností vynořují pravěké bubliny.

Dlouhé stoly byly prostřeny k banketu. U každého místa byla miska zhotovená z plechovky obsahující kdysi sušené mléko. Menší plechovka sloužila za šálek. Vyšší, útlejší plechovka byla pohárem. Každý pohár byl naplněn teplým mlékem.

Na každém místě ležel holicí strojek, utěrka, balíček žiletek, tabulka čokolády, dva doutníky, kostka mýdla, deset cigaret, krabička sirek, tužka a svíčka.

Německého původu byly pouze svíčky a mýdlo. Svou přízračností, opálovou duhovostí si byly velice podobné. Britové to nemohli vědět, ale svíčky a mýdlo byly zhotoveny z tuku přeškvařených židů a komunistů a cikánů a jiných nepřátel říše.

Tak to chodí.

 

Banketní sál byl osvětlen svíčkami. Na stolech byly haldy čerstvě pečeného bílého chleba, hroudy másla, hrnce zavařeniny. A mísy na plátky nakrájeného konzervovaného hovězího. Polévka a míchaná vajíčka a horký zavařeninový koláč měly teprve přijít.

A na protějším konci sálu uviděl Billy růžové oblouky, mezi nimiž visely azurově modré závěsy, a ohromné hodiny a dva zlaté trůny a kýbl se smetákem. Byly to kulisy pro hlavní zábavu večera, muzikálovou verzi Popelky, nejoblíbenější pohádky všech dob.

 

Billy Pilgrim hořel, neboť si k sálajícím kamnům stoupl příliš blízko. Hořel lem jeho kabátku. Hořel tichým, trpělivým plamenem - jako když hoří troud.

Billy přemítal, jestli tam někde nemají telefon. Chtěl zavolat mamince, říci jí, že je živ a zdráv.

Když se teď Angličané s úžasem zadívali na ta zubožená stvoření, s nimiž tak vilně vtančili dovnitř, zavládlo hrobové ticho. Jeden z Angličanů si povšiml, že Billy hoří, "Hoříš, chlapče!" řekl, odtáhl Billyho od kamen a utloukl na něm jiskry rukama.

Když k tomu Billy nic nepoznamenal, Angličan se ho zeptal: "Umíš mluvit? Slyšíš mě?"

Billy přikývl.

Angličan naplněn soucitem se ho zkoumavě tu a tam dotkl. "Můjtybože - co to s tebou provedli, chlapče? Takhle přece chlap nevypadá. To je rozlámaný dětský dráček."

"Ty jsi opravdu Američan?" řekl Angličan.

"Ano," řekl Billy.

"A tvoje hodnost?"

"Vojín."

"Proč nemáš pořádné boty, chlapče?"

"Nepamatuju se."

"Ten tvůj kabát, to má být vtip?"

"Prosím?"

"Kdepak jsi k něčemu takovému přišel?"

Billy o tom musel úporně přemýšlet. "Dostal jsem ho," řekl posléze.

"Od nácků?"

"Od koho?"

"Dali ti ho Němci?"

"Ano."

Billymu se ty otázky pranic nelíbily. Vysilovaly ho.

"Achchch - Yanku, Yanku, Yanku -" řekl Angličan, "ten kabát je přece urážka."

"Prosím?"

"Chtěli tě záměrně ponížit. Takovéhle věci nesmíš náckům trpět."

Billy Pilgrim omdlel.

 

Billy k sobě přišel na židli obrácené k jevišti. Něco mezitím snědl a teď se díval na Popelku. Jedna jeho část se už zřejmě hezkou chvíli bavila představením. Billy se bouřlivě chechtal.

Ženské role hráli samozřejmě muži. Hodiny právě odbily půlnoc a Popelka bědovala:

 

"Potěš mě pánbůh, hodiny odbily -

běda, ach běda, jsem zase v prdeli."

 

Billymu přišel kuplet tak k smíchu, že se už ani nechechtal - přímo ječel smíchy. Ječel a ječel, dokud ho nevynesli z baráku a neuložili do jiného, kde byla nemocnice. Byla to marodka o šesti lůžkách.

 

Billy byl uložen do postele, přivázán, a pak mu byla vstříknuta morfiová injekce. Jeden z Američanů se nabídl, že u něho bude bdít. Tím dobrovolníkem byl Edgar Derby, středoškolský učitel, který měl být v Drážďanech zastřelen. Tak to chodí.

Derby se posadil na trojnožku. Dostal knížku na čtení. Byl to Rudý znak odvahy Stephena Crana. Derby to už četl. Teď to četl znovu, zatímco Billy Pilgrim vstoupil do morfiového ráje.

 

Billymu se v morfiovém obluzení zdálo o žirafách v jakési zahradě. Žirafy se procházely po písčitých pěšinkách a občas se zastavovaly, aby urvaly hubou slaďoučkou hrušku z koruny stromu. Billy byl také žirafou. Žmoulal v tlamě hrušku. Byla tvrdá. Vzpírala se jeho přežvykujícím zubům. Pukla ve šťavnatém protestu.

Žirafy přijaly Billyho, jako by byl jednou z nich, jako neškodného tvora, právě tak zpozdile definovaného, jako byly samy. Dvě se teď k němu přiblížily, z každé strany jedna, přitiskly se k němu. Horní pysky měly dlouhé a svalovité a dokázaly je sešpulit do kalichů polnic. Byly to žirafí samice - smetanově a citrónově žluté. Rohy měly jako knoflíky u dveří. Knoflíky byly potaženy sametem.

Proč?

Na žirafí zahradu padla noc a Billy Pilgrim spal chvíli beze snů a potom cestovat časem. Probudil se s hlavou pod pokrývkou na oddělení pro neškodné duševní případy ve veteránské nemocnici blízko Lake Placid ve státě New York. Bylo jaro 1948, tři roky po skončení války.

Billy poodhrnul pokrývku a vykoukl ven. Okna oddělení byla dokořán otevřená. Venku švitořili ptáci. "Ptí-píí-ptíp?" zeptal se jeden Billyho. Slunce stálo vysoko. Na pokoji leželo ještě devětadvacet dalších pacientů, ale ti teď byli všichni venku, užívali krásného dne. Mohli přicházet a odcházet, jak jim bylo libo, mohli jít třeba domů, když chtěli - a Billy Pilgrim rovněž. Přišli sem dobrovolně, vyplašeni tím světem venku.

Billy se sem uchýlil v polovině svého závěrečného studijního roku na Ilijské optické škole. Nikdo jiný neměl ani stín podezření, že začíná magořit. Všichni ostatní si mysleli, že vypadá báječně a skvěle že se i chová. Teď byl v nemocnici. Lékaři souhlasili: opravdu začíná magořit.

Nedomnívali se, že by to mělo co společného s válkou. Byli přesvědčeni, že se Billy sesypává proto, že ho otec jako malého kluka hodil do plaveckého bazénu v Ymce a že ho vzal s sebou na pokraj Velkého kaňonu.

Sousední postel patřila bývalému kapitánu pěchoty, který se jmenoval Eliot Rosewater. Rosewater byl zhnusený a utahaný svou věčnou opilostí.

Byl to právě Rosewater, kdo přitáhl Billyho k science fiction a především ke spisům Kilgora Trouta. Rosewater měl pod postelí obrovskou sbírku scientifických paperbacků. Přivlekl je do nemocnice v lodním kufru. Tyto milované, podivínské knížky vydávaly vůni, která prostupovala celé oddělení - vůni měsíc nevyměněného flanelového pyžama nebo dušeného skopového po irsku.

 

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

Snažili se tedy převynalézt sami sebe a svůj vesmír. Science fiction jim v tom byla dobrým pomocníkem.

 

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

 

Jindy Billy slyšel, jak Rosewater říká psychiatrovi: "Tak si myslím, že budete muset vykoumat fůru báječných nových lží, mládenci, nebo jinak vám lidi nebudou chtít žít."

 

Na Billyho nemocničním stolku u postele vládl nehybný život - dvě tablety, popelník s třemi rtěnkou zbarvenými nedopalky, z nichž jeden ještě hořel, a sklenice vody. Voda byla mrtvá. Tak to chodí. Z mrtvé vody se snažil uniknout vzduch. Bublinky lnuly ke stěnám sklenice, příliš slabé, aby se dokázaly vyšplhat až nahoru.

Nedopalky patřily Billyho řetězově kouřící matce. Odebrala se na dámskou toaletu, která se nacházela naproti oddělení pro cvoklé příslušnice Ženských pomocných sborů a dalších ženských vojenských složek. Mohla se vrátit každou chvíli.

Billy si zase přetáhl pokrývku přes hlavu. Vždycky schovával hlavu, když ho na oddělení duševně nemocných přišla navštívit matka - vždycky se mu přitížilo, když u něho seděla. Nebylo to tím, že by snad byla ošklivá, nebo že by jí bylo cítit z úst, nebo že by měla špatnou povahu. Byla to velice milá, tuctová, hnědovlasá žena se středoškolským vzděláním.

Znervózňovala Billyho prostě tím, že byla jeho matkou. Cítil se v její přítomnosti zahanbený a nevděčný a slabý, poněvadž podstoupila tolik těžkostí, aby mu dala život, aby ten život uchovala, a Billymu se přitom život vůbec nelíbil.

 

Billy uslyšel, jak do pokoje vchází Rosewater a uléhá na postel. Drátěnka Rosewaterovy postele o tom vyprávěla celý příběh. Rosewater byl statný muž, ale nijak zvlášť silný. Vypadal, jako by byl uplácán z plastelíny.

A potom se vrátila z dámské toalety Billyho matka, usedla na židli mezi Billyho a Rosewaterovou postelí. Rosewater ji přivítal s libozvučnou vřelostí, zeptal se, jak se jí dnes daří. Zdál se být potěšen, když uslyšel, že báječně. Experimentoval s horlivě účastným chováním na každém, s kým přišel do styku. Domníval se, že by to mohlo udělat ze světa o něco příjemnější místo k životu. Nazýval Billyho matku "svou drahou". Oslovovat každého "můj drahý" bylo jeho dalším experimentem.

"Jednoho dne," slíbila Rosewaterovi, "sem přijdu a Billy vystrčí hlavu, a víte, co řekne?"

"Copak řekne, má drahá?"

"Řekne ‚Ahoj, mami', a usměje se. Řekne ‚Bože, to jsem rád, že tě vidím, mami. Jak se pořád máš?'"

"Může se to stát dneska."

"Modlím se za to každou noc."

"To děláte dobře."

"Lidi by se divili, kdyby věděli, co všechno na tomhle světě už dokázaly modlitby."

"Jakživa jste neřekla nic pravdivějšího, má drahá."

"Navštěvuje vás často vaše matka?"

"Má matka je mrtvá," řekl Rosewater. Tak to chodí.

"To je mi líto." "Prožila alespoň celý život ve štěstí."

"To je veliká útěcha."

"Ano."

"Billyho otec je také mrtev, víte," řekla Billyho matka. Tak to chodí. "Chlapci potřebují otce."

A tak to šlo dál a dále - dvojzpěv hloupé, pobožné dámy a velkého, dutého muže, překypujícího láskyplnými ozvuky.

 

"Patřil k nejlepším ve svém ročníku, když se mu to stalo," řekla Billyho matka.

"Třeba přesmoc pracoval," řekl Rosewater. Držel v rukou knížku, kterou hodlal číst, ale byl příliš zdvořilý, aby si četl a povídal současně, přestože dávat Billyho matce uspokojivé odpovědi bylo tak snadné. Kniha se jmenovala Maniaci čtvrté dimenze a jejím autorem byl Kilgore Trout. Bylo to o lidech, jejichž duševní choroby se nedaly žádným způsobem vyléčit, neboť příčiny oněch chorob se nacházely ve čtvrté dimenzi, a trojrozměrní pozemští lékaři tyto příčiny nemohli pochopit, dokonce si je i jen představit.

Trout říkal jednu věc, která se Rosewaterovi velice líbila, a to že upíři a vlkodlakové a skřítci a andělé a tak podobně opravdu existují, i když pouze ve čtvrté dimenzi. Podle Trouta se tam nacházel i William Blake, Rosewaterův zamilovaný básník. Stejně tak nebe a peklo.

 

"Je zasnoubený se strašně bohatou dívkou," řekla Billyho matka.

"To je dobře," řekl Rosewater. "Peníze mohou někdy znamenat hodně."

"To opravdu mohou."

"Jistěže mohou."

"Obracet každý šesták dvakrát není žádna legrace."

"Je milé mít trochu toho životního prostoru."

"Jejímu otci patří ta optická průmyslovka, co do ní Billy chodil. Vedle toho mu v našem koutě státu patří šest optických provozoven. Létá vlastním letadlem a u jezera George má letní vilu."

"To je překrásné jezero."

 

Billy pod pokrývkou usnul. Když se opět probudil, byl přivázán k nemocničnímu lůžku na marodce zajateckého tábora. Otevřel jedno oko a spatřil chudáka Edgara Derbyho, jak si čte při svíčce Rudý znak odvahy.

Billy to jedno oko zase zavřel - spatřil ve svých vzpomínkách na budoucnost chudáka Edgara Derbyho, jak stojí před popravčí četou v rozvalinách Drážďan. Četa sestávala pouze ze čtyř mužů. Billy kdesi slyšel, že v každé popravčí četě má jeden muž obvykle nabito slepými náboji. Billy pochyboval, že by v tak malé četě, v tak dlouhé válce fasoval někdo slepé náboje.

 

Teď se přišel na marodku podívat na Billyho velitel Angličanů. Byl to plukovník pěchoty zajatý u Dunkerque. Byl to on, kdo vstříkl Billymu morfium. Opravdový lékař v britské oboře nebyl, a tak veškerou lékařskou praxi prováděl on. "Jak se vede našemu pacientovi?" zeptal se Derbyho.

"Ten je pro celý svět mrtvý."

"Ale doopravdy mrtvý není?"

"Ne."

"Stejně je to hezké - nic necítit a být přitom úplně naživu."

Derby se teď zdvihl do žalostného pozoru.

"Ne, ne - prosím vás - jen seďte. Na jednoho důstojníka jste tu jen dva muži, a k tomu ještě oba marodi, takže se snad bez té obligátní okázalosti mezi důstojníky a mužstvem můžeme klidně obejít."

Derby zůstával stát. "Vypadáte starší než ostatní," řekl plukovník.

Derby mu řekl, že je mu pětačtyřicet, což bylo o dva roky víc, než kolik bylo plukovníkovi. Plukovník řekl, že všichni ostatní Američané se už oholili, že Billy a Derby jsou jediní, kdo jsou ještě zarostlí. A řekl: "Víte - museli jsme si tady válku jenom představovat, a představovali jsme si, že v ní bojují stárnoucí muži, jako jsme my dva. Zapomněli jsme, že ve válkách bojují děti. Když jsem uviděl ty čerstvě oholené tváře, byl to pro mne šok. ‚Můj ty bože -' řekl jsem si, ‚vždyť tohle je křížová výprava dětí.'"

 

Plukovník se chudáka Derbyho zeptal, jak upadl do zajetí, a Derby mu vyprávěl příběh o tom, jak se ještě asi se stovkou dalších, stejně vystrašených vojáků, schovával v malém lesíku. Bitva trvala už pátý den. Tu stovku vojáků zahnaly do lesíka tanky.

Derby pak popisoval to neuvěřitelné umělé počasí, které někdy Pozemšťané vytvářejí pro jiné Pozemšťany, když si nepřejí, aby ti druzí Pozemšťané obývali Zemi společně s nimi. V korunách stromů se s příšerným rámusem rozprskávaly šrapnely, vyprávěl, a dolů padal déšť nožů a jehel a žiletek. Pod šrapnelovými hvězdami se křížem krážem honily lesem malé kousíčky olova v měděných pláštích, hvízdaly kolem uší rychleji než zvuk.

Spousta lidí byla raněna nebo zabita. Tak to chodí.

Potom ostřelování ustalo a skrytý Němec s ampliónem Američanům řekl, aby složili zbraně a vyšli z lesa s rukama na hlavách, nebo jinak že spustí palbu nanovo. A budou střílet tak dlouho, dokud všichni v lesíku nebudou mrtvi.

Američané tedy složili zbraně a vyšli s rukama na hlavách z lesa, poněvadž chtěli žít dále, bylo-li to možné.

Billy odcestoval zpátky časem do veteránské nemocnice. Přes hlavu měl přetaženou pokrývku. Zvenčí bylo ticho. "Matka už odešla?" řekl Billy.

"Ano."

Billy vykoukl zpod pokrývky. U postele teď byla jeho snoubenka, seděla na židli pro návštěvy. Jmenovala se Valencia Merblová. Valencia byla dcerou majitele Ilijské optické školy. Byla bohatá. Byla velká jako dům, poněvadž se nedokázala zdržet jídla. Teď právě jedla. Jedla táfličku plněné čokolády Tři mušketýři. Na očích měla trifokální brýle se strakatými obroučkami, vroubené štrasovými kamínky. Třpytu kamínků odpovídal třpyt diamantu na jejím zásnubním prstýnku. Diamant byl pojištěn na osmnáct set dolarů. Billy ten diamant našel v Německu. Byla to válečná kořist.

Billy se nechtěl oženit se škaredou Valencií. Byla jedním ze symptomů jeho choroby. Poznal, že začíná magořit, když uslyšel sám sebe, jak jí nabízí manželství, jak žebroní, aby si vzala ten diamantový prstýnek a stala se jeho životní družkou.

Billy jí řekl "Ahoj" a ona se ho zeptala, jestli nemá chuť na něco sladkého, a on jí řekl "ne, děkuju".

Zeptala se ho, jak se má, a on řekl "už mnohem líp, děkuju". Řekla, že každého v Optické škole mrzí, že je nemocný, a že doufají, že se brzy pozdraví, a Billy řekl: "Hezky je ode mně pozdravuj, až je uvidíš."

Slíbila, že to udělá.

 

Zeptala se ho, jestli by nechtěl něco přinést, a on řekl "ne. Mám tady všechno, co potřebuju."

"A co knihy?" řekla Valencia.

"Ležím hned vedle jedné z největších soukromých knihoven světa," řekl Billy, maje tím na mysli Rosewaterovu sbírku science fiction.

Rosewater ležel na sousední posteli a četl si. Billy ho zatáhl do rozhovoru, zeptal se ho, co právě čte.

Rosewater mu to tedy řekl. Bylo to Vesmírné evangelium od Kilgora Trouta. Bylo to o návštěvníkovi z vesmíru, mimochodem velice podobnému Tralfamadořanům. Návštěvník z vesmíru se zabral do důkladného studia křesťanství, aby se pokud možno dozvěděl, proč se křesťané s tak lehkým srdcem dopouštějí ukrutností. Došel k závěru, že alespoň z části je to zaviněno ledabylým podáním Nového zákona. Soudil, že původním účelem evangelií bylo krom jiného učit lidi milosrdnosti, dokonce i k těm nejnižším z nejnižších.

Ale ve skutečnosti učila evangelia tohle:

Než někoho zabijete, dobré se přesvědčte, zda nemá vlivné konexe. Tak to chodí.

 

Trhlina v Kristových příbězích byla v tom, říkal návštěvník z vesmíru, že Kristus, který na nikoho zvláštního nevypadal, byl ve skutečnosti Synem Nejmocnější Bytosti Vesmíru. Tak tomu alespoň rozuměli čtenáři, a když dospěli k ukřižování, pomyslili si přirozeně, a Rosewater to přečetl nahlas:

A jéje - tentokrát si pro lynčování nevybrali toho pravého!

A tato myšlenka měla sestru: "Jsou také praví lidé pro lynčování." Kteří? Lidé bez vlivných konexí. Tak to chodí.

 

Návštěvník z vesmíru obdařil Zemi novým Evangeliem. Ježíš v něm byl opravdovým nýmandem a trnem v oku pro mnoho lidí s lepšími konexemi, než jaké měl on. A přesto říkal všechny ty krásné a matoucí věci, které říkal v ostatních evangeliích.

A tak ho lidé jednoho dne jen tak pro zábavu přibili na kříž a kříž zasadili do země. Lynčující dav ani nenapadlo, že by to mohlo mít nějaký ohlas. Čtenáře to také nenapadlo, poněvadž mu to nové evangelium znovu a znovu vtloukalo do hlavy, že Ježíš byl nýmand.

A potom, ještě než ten nýmand zemřel, se otevřela nebesa a sršely hromy a blesky. Zemí zaburácel Boží hlas. Řekl lidem, že toho obejdu adoptuje za svého syna, že mu dává na celou věčnost plnou moc a práva Syna Stvořitele Vesmíru. Bůh řekl: Od tohoto okamžiku ztrestá On hrozně každého, kdo způsobí utrpení kterémukoli obejdovi bez vlivných konexí!

Billyho snoubenka svou táfličku Tří mušketýrů dojedla. Teď se pustila do Mléčné dráhy.

"Zapomeňte na knihy," řekl Rosewater a hodil dotyčnou knihu pod postel. "K čertu s nimi."

"Tahle mi připadala docela zajímavá," řekla Valencia.

"Ježíšikriste - kdyby ten Kilgore Trout aspoň uměl psát!" vykřikl Rosewater. V tomhle měl pravdu: Kilgore Trout si svou bezejmennost zasluhoval. Psal příšerně. Jen nápady měl dobré.

 

"Pochybuju, že Trout někdy vytáhnul paty z Ameriky," pokračoval Rosewater. "Bože - píše pořád o Pozemšťanech, a přitom jsou to samí Američani. Prakticky přece nikdo na Zemi Američan není."

"Kde vůbec žije?" zeptala se Valencia.

"To nikdo neví," odpověděl Rosewater. "Pokud je mi známo, jsem jediný člověk, který o něm kdy slyšel. Nenajdete dvě knížky, které by vydal ve stejném nakladatelství, a pokaždé když mu napíšu na adresu nakladatele, přijde mi dopis zpátky, protože nakladatel mezitím zkrachoval."

Převedl řeč jinam, pogratuloval Valencii k jejímu zásnubnímu prstýnku.

"Děkuju," řekla a natáhla ruku, aby si ho Rosewater mohl prohlédnout zblízka. "Billy ten diamant přivezl z války."

"Tohle je na válce přitažlivé," řekl Rosewater. "Naprosto každý si z ní aspoň něco málo přinese."

 

K bydlišti Kilgora Trouta: ve skutečnosti žil v Iliu, Billyho rodném městě, zcela bez přátel a všemi opovrhován. Billy se s ním měl časem setkat.

 

"Billy -" řekla Valencia Merblová.

"Hm?"

"Můžu mluvit o našich stříbrných příborech?"

"Jistě."

"Zúžila jsem výběr na Dánský královský a Popínavou růži. Který z nich bys radil?"

"Popínavou růži," řekl Billy.

"V tomhle bychom se neměli ukvapit," řekla. "Víš - ať už se rozhodném jakkoliv, budou nás provázet po celý život."

Billy se zahloubal nad obrázky. "Dánský královský," řekl konečně.

"Koloniální luna je taky hezká."

"Ano, moc," řekl Billy Pilgrim.

 

A Billy cestoval časem do zoologické zahrady na Tralfamadoru. Bylo mu čtyřicet čtyři let, byl vystavován pod geodetickou kopulí. Hověl si v lenošce, která mu za cesty vesmírem byla kolébkou. Byl nahý. Tralfamadořané se zajímali o jeho tělo - o celé. Byly jich venku tisíce, stáli a zdvihali své ručičky, aby si ho jejich oči mohly prohlédnout. Billy byl na Tralfamadoru už celých šest pozemských měsíců. Přivykl těm davům.

Útěk nepřicházel v úvahu. Atmosféra za stěnami kopule byla čirý kyanid a Země byla vzdálena 446 120 000 000 000 000 mil.

 

Billy byl v zoo vystavován v simulovaném lidském příbytku. Většina zařízení byla uloupena z obchodního domu Sears & Roebuck v Iowa City, Iowa. Měl tam přijímač pro barevnou televizi a pohovku, která se dala přeměnit v lůžko. Po stranách pohovky stály noční stolky s lampami a popelníky. Měl tam domácí bar a u něho dvě vysoké stoličky. Měl tam hrací stolek. Podlahu, kromě prostoru kuchyně a koupelny a železného příklopu ve středu kupole, pokrýval od stěny ke stěně koberec státnicky zlaté barvy. Na kávovém stolku před pohovkou bylo rozloženo do vějíře několik časopisů.

Měl tam i stereofonní gramofon. Gramofon fungoval. Televizor ne. Na obrazovce byl nalepen obrázek kovboje zabíjejícího jiného kovboje. Tak to chodí.

Uvnitř kopule nebyla jediná stěna, jediné místo, kam by se Billy schoval. Mátově zelené sanitární zařízení bylo vystaveno pohledům ze všech stran. Billy se zdvihl z lenošky, vešel do koupelny a vymočil se. Davy šílely.

 

Billy, stále na Tralfamadoru, si vyčistil zuby, nasadil si částečnou zubní protézu a přešel do kuchyně. Sporák na stlačený plyn a lednička a umývač nádobí byly také mátově zelené. Na dveřích ledničky byl namalován obrázek, Lednička se s ním už prodávala. Byl na něm párek z bezstarostných devadesátých let na bicyklu pro dva.

Billy se zadíval na obrázek, snažil se o tom párku přemýšlet. Nic ho nenapadlo. Zdálo se, že na těch dvou vůbec nic k přemýšlení není.

Billy si dopřál dobrou snídani z konzerv. Umyl po sobě šálek a talíř a nůž a vidličku a lžíci a pánev, uklidil je. Potom chvíli cvičil, jak se to naučil na vojně - skoky ve stoji roznožmo, hluboké předklony, dřepy a kliky. Většina Tralfamadořanů nemohla vědět, že Billyho tělo a obličej nejsou vůbec krásné. Předpokládali, že je nádherným exemplářem. Na Billyho to mělo příjemný vliv a poprvé v životě se začal těšit ze svého těla. Po rozcvičce se vysprchoval a ostříhal si nehty na nohou. Oholil se, rozprášil si do podpaždí dezodorant, zatímco venku informátor na vyvýšeném pódiu vysvětloval, co to Billy dělá - a proč. Informátor podával svůj výklad telepaticky, prostě tam stál a vysílal do davu myšlenkové vlny. Vedle něho stál na pódiu malý přístroj s klaviaturou, kterým mohl Billymu předávat dotazy z davu.

Teď přišel první dotaz - z reproduktoru televizního přijímače: "Jste tady šťastný?"

"Asi tak stejně jako na Zemi," řekl Billy Pilgrim, což byla pravda.

 

Na Tralfamadoru existovalo Šest různých pohlaví, z nichž každé hrálo nezbytnou roli při vzniku nového jedince. Billymu připadala všechna naprosto stejná - rozdíly v jejich pohlaví se totiž nacházely ve čtvrté dimenzi.

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi.

Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít

bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále.

Pro Billyho to bylo entepente.

 

Mnohé z toho, co říkal Billy, bylo zas entepente pro Tralfamadořany. Nedovedli si představit, jak se mu jeví čas. Billy se nakonec vysvětlování vzdal. Informátor venku to vysvětloval sám, jak uměl nejlépe.

Informátor vyzval dav, aby si představili, jak za křišťálově jasného, bezmračného dne hledí přes poušť na horské pásmo. Mohou upřít oči na vrcholek nejvyšší hory, na ptáka, na oblak, na kámen přímo před sebou, anebo se zadívat do hlubin kaňonu za svými zády. S nimi je tam však i tenhle nebohý Pozemšťan a jeho hlava je uzavřena v ocelové kouli, kterou si nikdy nemůže sejmout. V kouli má pouze jediný průzor a k tomuto průzoru je přivařena dvoumetrová trubka.

To byl jen začátek Billyho strastí v téhle metafoře. Navíc byl připoután k ocelové mříži, přišroubované k plošinovému vagónu, který se pohyboval po kolejích, a Billy nemohl ani pohnout hlavou, ani se dotknout trubky. Druhý konec trubky spočíval na dvojnohé opěrce, která byla také přišroubována k vagónu. Všechno, co Billy mohl vidět, byla drobná tečka na konci trubky. Nevěděl, že se nachází na plošinovém vagónu, dokonce si ani neuvědomoval, že by na jeho situaci bylo něco zvláštního.

Vagón se někdy jen ploužil, jindy zas ujížděl nesmírnou rychlostí, často zastavoval - stoupal do vrchů a zase sjížděl dolů, vybíral zatáčky, hnal se po přímé trati. Ať viděl Billy trubkou cokoli, nezbývalo mu než si říkat: "Tohle je život."

Billy očekával, že Tralfamadořané budou vyvedeni z míry a poplašeni vyprávěním o válkách a jiných způsobech vraždy na planetě Zemi. Očekával, že se jich zmocní strach, aby kombinace zběsilosti a úžasné zbrojní techniky Pozemšťanů nakonec nezničila část nebo snad i celý nevinný vesmír. K tomuto očekávání ho přivedla science fiction.

Ale o válce nepadlo nikdy ani slovo, dokud se o ní nezmínil Billy sám. Kdosi z davu se ho přes informátora zeptal, co z toho, co se až dosud na Tralfamadoru dověděl, považuje za nejcennější, a Billy odpověděl: "Jak obyvatelé celé vaší planety dokáží žít v míru! Jak víte, pocházím z planety, která se od svého prvopočátku zmítá v nesmyslných krvavých jatkách. Viděl jsem na vlastní oči mrtvá těla malých školaček, zaživa uvařených ve vodárenské věži mými krajany, kteří se v té době pyšnili, že bojují proti ztělesněnému zlu." Tohle byla pravda. Billy ta mrtvá těla viděl v Drážďanech. "A v zajateckém táboře jsem si v noci svítil na cestu svíčkami z tuku lidských bytostí, povražděných bratry a otci těch uvařených školaček. Pozemšťané musí být postrachem vesmíru! Nejsou-li dnes ještě ostatní planety Zemí ohroženy, zakrátko se tak stane. Sdělte mi to své tajemství, abych je mohl vzít zpátky na Zemi a všechny nás zachránit: Jak je možné, aby planeta žila v míru?"

Billy cítil, že promluvil jako kniha. Byl zmaten, když spatřil, jak si Tralfamadořané svými ručičkami zakrývají oči. Věděl už z dřívějška, co to znamená: tlachal hlouposti.

 

"Mohl - mohl byste mi laskavě vysvětlit," požádal informátora, sražený z výšin, "co jsem řekl tak hloupého?"

"My víme, jak končí vesmír -" řekl informátor, "a Země s tím nemá nic společného, leda to, že zachází spolu s ním."

"Jak - jak tedy vesmír končí?" řekl Billy.

 

"Vyhazujeme jej do povětří při zkouškách nového paliva pro naše létající talíře. Jeden tralfamadorský zkušební pilot tiskne tlačítko startéru a celý vesmír náhle mizí." Tak to chodí.

 

"Když to všechno víte," řekl Billy, "nemůžete tomu nějak předejít? Nemůžete tomu pilotovi zabránit, aby ten knoflík nikdy nestiskl?"

"Vždycky jej stiskl, a vždycky jej stiskne. Vždycky jsme ho nechali, aby to udělal, a vždycky ho necháme, aby to udělal. Ten okamžik je už takhle strukturován."

 

"Potom ale -" řekl Billy a tápavě hledal slova, "počítám, že nápad předcházet válkám na Zemi je taky hloupost."

"Samozřejmě."

"Ale vy tady žijete v míru."

"Dneska ano. Jindy vedeme války stejně strašné jako všechny, které jste kdy viděl nebo o nich četl. Nic proti nim nesvedeme, a tak se na ně prostě nedíváme. Přehlížíme je. Trávíme věčnost tím, že se díváme jen na příjemné okamžiky - jako třeba na dnešek tady v zoo. Není to snad krásný okamžik?"

"Je."

"Pozemšťané by se měli naučit jedné věci, i když to pro ně nebude lehké: přehlížet strašlivá údobí a soustředit se na ta dobrá."

"Um," řekl Billy Pilgrim.

 

Sotvaže té noci Billy usnul, přenesl se časem do jiného okamžiku, který byl také velice krásný, do své svatební noci s byvší Valencií Merblovou. Byl už šest měsíců z veteránské nemocnice doma. Byl zcela zdráv. Absolvoval ilijskou optickou průmyslovku - s třetím nejlepším prospěchem ze čtyřiceti sedmi posluchačů.

Teď ležel s Valencií v posteli v rozkošném ateliérovém apartmá, v domě na samém konci nábřeží v Cape Ann, Massachusetts. Za vodou blikala světla Gloucesteru. Billy ležel na Valencii, miloval se s ní. Jedním z následků tohoto aktu mělo být narození Roberta Pilgrima, který se měl stát problémem své střední školy, ale potom, už jako příslušník Zelených baretů, se měl zase polepšit.

Valencie nebyla poutnicí v čase, zato měla velice živou představivost. Zatímco se s ní Billy miloval, Valencia si představovala, že je slavnou ženou světových dějin. Byla anglickou královnou Alžbětou první, a Billy přinejmenším Kryštofem Kolumbem.

 

Billy právě přispěl svým podílem k jednomu Zelenému baretu. Podle Tralfamadořanů měl mít ovšem tenhle Zelený baret rodičů celkem sedm!

Teď se ze své obrovské ženy skulil na postel. Její uchvácený výraz se vůbec nezměnil, když se od ní odloučil. Ležel knoflíky páteře na hraně matrace, ruce založené pod hlavu. Byl teď bohatý. Za to, že si vzal dívku, kterou by si nikdo se zdravým rozumem nevzal, byl štědře odměněn. Dostal od svého tchána nového buicka, model Roadmaster, plně elektrifikovaný dům, a navíc ho tchán jmenoval vedoucím své nejvýnosnější provozovny, své ilijské optiky, kde mohl Billy počítat s tím, že vydělá přinejmenším třicet tisíc dolarů ročně. To bylo dobré. Jeho otec byl pouhým holičem.

Jak řekla jeho matka: "Pilgrimové stoupají na tomhle světě v ceně."

 

Jejich líbánky se odehrávaly v hořkosladkých mystériích indiánského léta Nové Anglie. Jednu stěnu mileneckého apartmá tvořily několikerý skleněné dveře. Otevíraly se na balkón a do olejnatého přístavu za ním.

Kolem balkónu, necelých deset metrů od jejich svatebního lože, vrčel a duněl zelený a oranžový, teď v noci ale černý vlečný člun. Vyplouval na moře pouze s postranními světly. Jeho prázdné nákladní prostory rezonovaly, násobily a obohacovaly píseň motorů. Nábřeží se k té písni přidalo, a pak ji začala zpívat i pelest v hlavě postele novomanželského páru.

A zpívala ji ještě dlouho poté, co nákladní člun zmizel v dáli.

"Děkuju," řekla konečně Valencie. Pelest zpívala komáří píseň.

"Rádo se stalo."

"Bylo to hezké."

"To jsem rád."

Potom se rozplakala.

"Co je ti?"

"Já jsem tak šťastná."

"To je dobře."

"Nikdy jsem nevěřila, že by si mě někdo vzal."

"Um," řekl Billy Pilgrim.

 

"Chci kvůli tobě zhubnout," řekla.

"Cože?"

"Přejdu na dietu. Chci být pro tebe krásná."

"Mám tě rád takovou, jaká jsi."

"Doopravdy?"

"Doopravdy," řekl Billy Pilgrim. Díky svým cestám časem viděl už hodně z jejich manželství a věděl, že bude po celou dobu svého trvání alespoň snesitelné.

 

Teď kolem jejich svatebního lože klouzala velká motorová jachta se jménem Šeherezáda. Její motory zpívaly svou píseň v hlubokém varhanním tónu. Všechna její světla plála.

U zábradlí na její zádi stáli dva krásní lidé, mladý muž a mladá žena ve večerních šatech, zamilovaní do sebe a do svých snů a do brázdy za lodí. Také prožívali své líbánky. Byli to Lance Rumfoord z Newportu na Rhode Islandu a jeho nevěsta, za svobodna Cynthia Landryová která byla v Hyannis Portu v Massachusetts dětskou láskou Johna F. Kennedyho.

Byla v tom i menší shoda okolností. Billy Pilgrim měl později sdílet nemocniční pokoj s Rumfoordovým strýcem, profesorem Bertramem Copelandem Rumfoordem z Harvardu, oficiálním historikem letectva Spojených států.

 

Když ti dva krásní lidé přejeli, vyptávala se Valencia svého směšně vyhlížejícího manžela na válku. Spojovat sex a nádheru s válkou bylo od pozemšťanské samičky značně prostoduché.

"Myslíš vůbec někdy na válku?" zeptala se a položila mu dlaň na stehno.

"Někdy," řekl Billy Pilgrim.

"Když se tak na tebe někdy dívám," řekla Valencia, "mám takový směšný dojem, že jsi samé tajemství."

"Nejsem," řekl Billy. Byla to samozřejmě lež. Neřekl dosud nikomu o svém pendlování časem, ani o Tralfamadoru a tak dále.

"Určitě v sobě nosíš nějaká tajemství z války. Možná to ani nejsou tajemství, jenom věci, o kterých nechceš mluvit."

"Ale kdepak."

"Jsem pyšná, že jsi byl voják. Víš to?"

"To je dobře."

"Bylo to strašné?"

"Někdy." Billyho teď napadla bláznivá myšlenka. Její pravda ho ohromila. Byl by to pro Billyho Pilgrima dobrý epitaf - a pro mne taky.

 

VŠECHNO BYLO KRÁSNÉ
A NIC NEBOLELO

 

"Vyprávěl bys mi teď o válce, kdybych to na tobě chtěla?" řekla Valencia. Shromažďovala v malé dutince svého obrovitého těla materiály k výrobě Zeleného baretu.

"Znělo by to jako sen," řekl Billy. "A sny druhých nejsou obvykle moc zajímavé."

"Slyšela jsem tě jednou vyprávět tatínkovi o německé popravčí četě." Poukazovala na popravu chudáka Edgara Derbyho.

"Um."

"Museli jste ho pohřbít?"

"Ano."

"Viděl vás tam stát s lopatama, než ho zastřelili?"

"Ano."

"Řekl něco?"

"Ne."

"Byl vyjukaný?"

"Píchli mu oblbovací injekci. Měl úplně skelný pohled."

"A připíchli na něj terč?"

"Kus papíru," řekl Billy. Vstal z postele, řekl "promiň" a odešel do temnoty koupelny. Zatápal po světle, a když se dotkl hrubé zdi, uvědomil si, že opět přecestoval zpátky do roku 1944, do táborové marodky.

 

Svíčka na marodce dohořela. Chudák Edgar Derby usnul na sousedním lůžku. Billy byl z postele venku, tápal podél zdi, snažil se najít cestu ven, poněvadž se strašně potřeboval vymočit.

Pojednou našel dveře, které se otevřely, dovolily mu vyklopýtat do táborové noci. Billy byl svou cestou v čase a morfiem celý zpitomělý. Zastavil se o plot z ostnatého drátu, který se mu zabodl na tuctu míst do těla. Billy se pokusil od plotu couvnout, ale trny ho odmítly propustit. Billy se dal s plotem do bláznivého tance, jeden krok dopředu, jeden krok zpátky, a zase od začátku.

Nějaký Rus uviděl Billyho tančit - z druhé strany plotu. Přistoupil k tomu podivnému strašákovi blíže, zkusil ho mírně oslovit, zeptal se, z které je země. Strašák mu nevěnoval pozornost, tančil dále. Rus tedy z něho trny jeden po druhém vytahal, a strašák bez jediného slova díků odtančil zase do noci.

Rus mu zamával a rusky za ním zavolal: "Sbohem."

 

Billy, tam v táborové noci, čural a čural na zem. Potom se soustředil na nový problém: odkud přišel a kam by měl jít?

Odkudsi z noční tmy se ozývalo úpěnlivé kvílení. Nemaje nic lepšího na práci, vydal se Billy jeho směrem. Přemýšlel, jaká asi tragédie postihla tolik lidí, že vyšli jako jeden muž bědovat do noci.

Aniž by to věděl, přibližoval se Billy k zadní stěně latríny. Sestávala z jednotrámkového plůtku, pod nímž stálo dvanáct kbelíků. Plůtek byl ze tří stran obehnán zástěnou ze zbytků stavebního dříví a zplacatělých plechovek. Otevřená strana hleděla na černou, térovým papírem pokrytou stěnu baráku, kde se večer konal hodokvas.

Billy se ubíral podél zástěny, až konečně dosáhl bodu, odkud bylo vidět na čerstvě namalovaný nápis na térové stěně. Slova byla namalována toutéž růžovou barvou, která rozjasňovala scénu pro Popelku. Billyho vjemy byly tak nespolehlivé, že se mu ta slova zdála viset ve vzduchu, napsaná snad na nějaké průhledné stóře. Viděl na té stóře i krásné stříbrné tečky. Ve skutečnosti to byly cvočky, přidržující térový papír ke stěně baráku. Billy nechápal, jak může stóra viset v nicotě, a usoudil, že kouzelná stóra a teatrální úpění jsou součástí nějakého náboženského obřadu, o němž až dosud neměl tušení.

A tohle nápis hlásal:

 

ZANECHTE PROSÍM
LATRINU V TAK
VZORNÉM STAVU,
V JAKÉM JSTE
JI NALEZLI!

 

Billy nahlédl do latríny. Kvílení vycházelo odtud. Plůtek byl plný Američanů se staženými kalhotami. Hodokvas na uvítanou je rozbouřil jako sopky, Kbelíky byly plné nebo byly odkopnuty, stranou.

Nejbližší Američan kvílel, že už snad vykadil všechno kromě mozku. O chvíli později řekl: "Už leze, už leze." Myslel tím svůj mozek.

Byl jsem to já. Já to byl. Já, autor téhle knížky.

Billy se od své vidiny pekla odpotácel pryč. Prošel kolem tří Angličanů, kteří ten podivný festival sledovali zpovzdálí. Přemoženi hnusem, stali se katatoniky.

"Zapněte si kalhoty!" řekl jeden z nich, když Billy procházel kolem.

Billy si tedy zapnul kalhoty. Ke dveřím malé nemocnice došel jen náhodou. Prošel dveřmi, a ocitl se opět v čase svých líbánek v Cape Ann. Vycházel právě z koupelny, aby vlezl zpátky do postele ke své nevěstě.

"Chyběls mi tu," řekla Valencia.

"Tys chyběla mně," řekl Billy Pilgrim.

 

Billy a Valencia usnuli, přituleni k sobě jako lžíce, a Billy putoval zpátky časem do vlaku, kterým cestoval roku 1944 - z manévrů v Jižní Karolíně na otcův pohřeb do Ilia. Evropu ani válku dosud nepoznal. Bylo to ještě v dobách parních lokomotiv.

Billy musel několikrát přestupovat. Kodrcal se samými osobními vlaky. Vlaková kupé Čpěla uhelným kouřem a přídělovým tabákem a přídělovým chlastem a pšouky cestujících, živených válečnou stravou. Z potahů železných sedadel lezly žíně a Billy nemohl spát. Tvrdě usnul, s nohama rozvalenýma ke vchodu do rušného jídelního vozu, teprve když to měl do Ilia pouhé tři hodiny cesty.

Když vlak přijel do Ilia, průvodčí ho probudil, Billy s pytlem v ruce vyklopýtal z vlaku, zůstal stát na nástupišti vedle průvodčího a snažil se probudit.

"Zchrupnul jste, si dobře?" zeptal se průvodčí.

"Ano," řekl Billy.

"Chlape," řekl průvodčí, "vy ho ale máte nabitej."

 

Ve tři hodiny ráno oné morfiové noci v zajateckém táboře přinesli dva bujaří Angličané na marodku dalšího pacienta. Byl to střízlík. Byl to Paul Lazzaro, puntíkatý zloděj aut z Cicera v Illinois. Chytili ho, když kradl jednomu Angličanovi zpod polštáře cigarety. Angličan zlomil v polospánku Lazzarovi pravou ruku a ještě mu vrazil takovou, že ho omráčil.

Angličan, který Lazzara spráskal, ho teď pomáhal dopravit na marodku. Měl ohnivě rudé vlasy a žádné obočí. V Popelce hrál dobrotivou vílu. Teď víla podpírala jednou rukou svoji půlku Lazzara, zatímco druhou za sebou zavírala dveře. "Váží míň než kuře," řekla.

Angličan, nesoucí Lazzarovy nohy, byl plukovník, který vstříkl Billymu tu oblbovací injekci.

Dobrotivá víla byla celá rozpačitá a krom toho řádně naštvaná. "Vědět, že mlátím do kuřete," řekla, "nemlátil bych ho tolik."

"Um."

Dobrotivá víla otevřeně hovořila o tom, jak jsou všichni ti Američané hnusní. "Slabí, smradlaví, sebelítostiví - smečka ukňouraných, špinavých, zlodějských parchantů," řekla.

"Zdá se to být věru všivá cháska," přisvědčil plukovník.

 

Teď vstoupil německý major. Považoval Angličany za své blízké přátele. Navštěvoval je takřka denně, hrál s nimi různé společenské hry, přednášel jim o německých dějinách, hrál na jejich klavír, dával jim hodiny hovorové němčiny. Často jim říkal, že nebýt Jejich civilizované společnosti, musel by se zbláznit. Anglicky mluvil skvěle.

Omlouval se Angličanům, že jim pověsili na krk řadové americké vojáky. Sliboval, že jim Američané nebudou na obtíž déle než den nebo dva, že budou brzy převezeni do Drážďan a nasazeni do práce. Měl u sebe monografii vydanou Německým svazem vězeňských úředníků. Byla to zpráva o chování amerických řadových vojáků v německém válečném zajetí. Autorem byl bývalý Američan, který, dosáhl vysokého postavení v německém ministerstvu propagandy. Jmenoval se Howard W. Campbell Jr. Později, krátce před svým soudem za válečné zločiny, se měl oběsit.

Tak to chodí.

 

Zatímco britský plukovník srovnával Lazzarovi zlomenou ruku a rozmíchával sádru na dlahu, německý major překládal nahlas úryvky z monografie Howarda W. Campbella Jr. Campbell byl svého času proslulým dramatikem. Jeho úvodní řádky zněly takto:

Amerika je nejbohatším národem světa, ale většina jejího lidu žije v chudobě a chudí Američané jsou štváni proti sobě, aby se nenáviděli. "Není hanba být chudý, ale jako by se stalo," abych citoval amerického humoristu Kena Hubbarda. Ve skutečnosti je pro Američana zločinem být chudý, přestože je Amerika národem chudáků. Všechny národy na světě si vyprávějí příběhy o mužích, kteří byli nesmírně chudí, ale i mimořádně moudří a ctnostní, a tudíž také váženější než všichni, kdo byli obdařeni mocí a zlatem. Americká chudina žádné takové příběhy nemá. Vysmívá se sama sobě a glorifikuje ty ze svých řad, kteří se zmohli. Nejsprostší putyka nebo jídelna patřící muži, který je sám chudý jako kostelní myš, má skoro vždycky na stěně nápis, jenž klade tuto krutou otázku: "Když jsi tak chytrý, proč nejsi bohatý?" A určité tam taky najdete americkou vlaječku, o nic větší než dětská dlaň - přilepenou na cukrové štangli na pokladně.

 

Autor monografie, rodák ze Schenectady ve státě New York, měl údajně nejvyšší IQ ze všech válečných zločinců, kteří měli být za své činy oběšeni. Tak to chodí.

Američané, jako ostatně lidé všude na světě, věří v mnoho věcí, jež jsou očividně nepravdivé, pokračovala monografie. Jejich nejzhoubnější nepravdou je tvrzení, že pro Američana je nesmírně snadné nadělat peníze. Nikdy by nepřiznali, jak těžce se ve skutečnosti peníze vydělávají, a tak raději ti, kdo peníze nemají, kladou to za vinu jen a jen sobe. Toto vnitřní sebeobviňování se stalo pravým pokladem pro bohaté a mocné, kteří pro své chudé udělali veřejně i soukromé mnohem méně než kterákoli jiná vládnoucí třída, řekněme od napoleonských časů.

Amerika přinesla světu mnoho novot. Tou nejúděsnější věcí, vpravdě bez obdoby, je nedůstojná masa chudých. Nemilují jeden druhého, poněvadž nemilují ani sebe samé. Jakmile si tuto skutečnost plně uvědomíme, přestává pro nás být nedůstojné chování amerických řadových vojáků v německých zajateckých táborech jednou provždy záhadou.

 

Teď hovořil Howard W. Campbell Jr. o uniformách Američanů, povolaných do druhé světové války: Každá armáda v dějinách, ať již úspěšná nebo ne, se snažila obléci i ty nejnižší vojáky tak, aby na sebe i na druhé působili dojmem mistrů pití, soulože, drancování i náhlé smrti. Ale americká armáda posílá své řadové vojáky bojovat a umírat v mírně uzpůsobených všedních šatech, zcela očividně šitých na míru někoho jiného, v sterilizovaném, ale už nevyžehleném daru milosrdenství, jež si jednou rukou zacpává nos a druhou rozdává v brlozích šatstvo opilcům.

Když potom naparáděný důstojník osloví takhle vymóděného obejdu, musí mu nutně vynadat, jak by to udělal důstojník každé jiné armády. Důstojníkovo opovržení však v tomto případě není dobromyslným teatrálním výstupem, jako u jiných armád. Je to nefalšovaný projev nenávisti k chudým, kteří ze své bídy nemohou vinit nikoho jiného než sami sebe.

Každý zajatecký úředník, který přijde poprvé do styku se zajatými Američany z řad prostých vojáků, nechť si především uvědomí, že žádná bratrská láska mezi nimi neexistuje, dokonce ani mezi bratry. Nikdy nedokáží táhnout za jeden provaz. Každý bude jako zaražené dítě, které si co chvíli přeje, aby bylo raději mrtvo.

 

Campbell pak popisoval německé zkušenosti s americkými řadovými vojáky v zajetí, Všude jsou známi jako ti nejsebelítostivější, nejnedružnější a nejšpinavější ze všech válečných zajatců, pravil Campbell. Nejsou schopni jediné hromadné akce ve svém vlastním zájmu. Každým vůdcem ze svých řad opovrhují, odmítají ho poslouchat nebo ho jen vyslechnout, neboť prý není o nic lepší než oni a udělal by nejlíp, kdyby se přestal vytahovat.

A tak dále. Billy Pilgrim usnul, probudil se jako vdovec ve svém pustém domě v Iliu. Dcera Barbara ho peskovala, že píše do novin směšné dopisy.

 

"Slyšels, co jsem ti říkala?" ptala se Barbara. Psal se opět rok 1968.

"Samozřejmě." Klimbal.

"Jestli se budeš chovat jako malé dítě, budeme s tebou muset jako s dítětem zacházet."

"To se nestane," řekl Billy.

"Uvidíme, co se stane." Velká Barbara se objala rukama. "Je tady strašná zima. Máš zapnuté topení?"

"Topení?"

"Kamna - tu věc ve sklepě, co ohřívá vzduch, který pak vychází těmihle záklopkami. Mám dojem, že není zapnuté."

"Asi ne."

"Není ti zima?"

"Nepozoruju."

"Ach bože, ty jsi ale dítě. Nechat tě tu samotného, zmrznul bys, umřel hlady." A tak dále. Dělalo jí dobře zbavovat ho ve jménu lásky důstojnosti.

Barbara zavolala topenáře a donutila Billyho, aby šel do postele, donutila ho ke slibu, že zůstane pod elektrickou přikrývkou, dokud zas nebude v domě teplo. Nastavila regulátor teploty na nejvyšší stupeň, takže za chvíli byla Billyho postel tak rozpálená, že by se v ní dal péct chleba.

Když za sebou Barbara hlučně třískla dveřmi, odcestoval Billy zpátky do zoo na Tralfamadoru. Právě mu přivezli ze Země družku. Byla to Montana Wildhacková, filmová hvězda.

 

Montana byla omámena silnými sedativy. Tralfamadořané s plynovými maskami ji vnesli do kopule, uložili do Billyho žluté lenošky, vytratili se přetlakovou kabinou. Mohutný dav venku šílel nadšením. Všechny dosavadní rekordy návštěvnosti zoo padly. Všichni obyvatelé planety chtěli vidět, jak se Pozemšťané páří.

 

Teď zatřepetala víčky. Řasy měla dlouhé jako kočárové biče. "Kde to jsem?" zeptala se.

"Všechno je v pořádku," řekl Billy jemně. "Ničeho se nebojte prosím."

Montana byla po celou cestu ze Země v bezvědomí. Tralfamadořané k ní nepromlouvali, neukázali se jí. Poslední, na co se pamatovala, bylo, že se opalovala u plaveckého bazénu v Palm Springs v Kalifornii. Montaně bylo pouhých dvacet let. Kolem krku měla stříbrný řetízek se srdcovým medailonkem, který jí spadal mezi prsa.

Otočila teď hlavu a spatřila mraky Tralfamadořanů před kopulí. Aplaudovali jí rychlým otevíráním a zavíráním svých malých zelených ručiček.

Montana vřeštěla a vřeštěla.

 

Všechny malé zelené ručičky se pevně zavřely, neboť Montanina hrůza byla na pohled krajně nepříjemná. Správce zoo přikázal jeřábníkovi, který stál také před kopulí, aby zatáhl tmavomodrá nebesa, což mělo uvnitř navodit dojem pozemské noci. Skutečná noc padala na zoo pouze na jednu pozemskou hodinu z každých šedesáti dvou.

Billy rozsvítil stolní lampu. Světla z jediného zdroje promítlo barokní tvary Montanina těla do ostrého reliéfu. Billy si vzpomenul na fantastickou architekturu Drážďan před jejich vybombardováním.

 

Časem nabyla Montana k Billymu Pilgrimovi důvěry a zamilovala se do něho. Nedotkl se ji, dokud mu jasně nenaznačila, že si to přeje. Když byla na Tralfamadoru asi tak pozemský týden, požádala ho stydlivě, zda by s ní nechtěl spát. Což chtěl. Bylo to božské.

 

A Billy přecestoval časem z té rozkošné postele do jiné postele v roce 1968. Byla to jeho postel v Iliu a elektrická přikrývka byla nastavena na nejvyšší teplotu. Koupal se v potu, mátožně se rozpomínal, že ho do postele uložila dcera Barbara, že mu řekla, aby zůstal v posteli, dokud topení nebude opraveno.

Na dveře ložnice někdo zaklepal.

"Ano?" řekl Billy.

"Už je to zas v richtiku. Už tu začíná být teplo."

"Dobře."

"Myš vám přehryzala kabel termostatu."

"To by mě jakživ nenapadlo."

 

Na druhý den ráno se Billy rozhodl vrátit do své ordinace na plaze nákupního střediska. Obchod kvetl jako vždycky. Jeho asistenti si vedli znamenitě. Zarazilo je, že ho zas vidí. Jeho dcera jim řekla, že se už k praxi asi nevrátí.

Billy ale křepce vstoupil do své vyšetřovací komory a požádal, aby mu poslali prvního pacienta. Poslali mu tedy jednoho - dvanáctiletého chlapce, provázeného svou ovdovělou matkou. Byli tu poprvé, právě se přistěhovali do města. Billy je stručné vyzpovídal, dozvěděl se, že chlapcův otec padl ve Vietnamu - ve slavné pětidenní bitvě o kótu 875 nedaleko Dakta. Tak to chodí.

 

Zatímco prohlížel chlapci oči, vyprávěl mu Billy zcela věcně o svých dobrodružstvích na Tralfamadoru, ujišťoval polosirotka, že jeho otec stále žije v mnoha okamžicích, které si bude chlapec znovu a znovu připomínat.

"Není to príma?" zeptal se Billy.

A někde tam vyšla chlapcova matka ven a řekla přijímacímu úředníkovi, že Billy zřejmě magoří. Odvedli Billyho domů. Dcera se ho znovu zeptala: "Tatínku, tatínku, tatínku - co si s tebou počneme?"