Kurt Vonnegut Jr.

SIRÉNY Z TITANU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 9 - Hádanka rozluštěna

Na začátku stvořil Bůh nebe a zemi... I řekl Bůh: "Nechť jsem světlem," a stal se světlem.

AUTORIZOVANÁ UPRAVENÁ BIBLE
WINSTON A NILESE RUMFOORDA

 

Jako lahodný zákusek k čaji zkuste mladá harmonia stočená do trubiček a naplněná domácím sýrem z Venuše.

GALAKTICKÁ KUCHAŘKA
BEATRICE RUMFOORDOVÉ

 

Ve smyslu duše marťanští hrdinové nezemřeli, když zaútočili na Zemi, ale už tehdy, když byli zverbováni pro marťanskou válečnou mašinérii.

KAPESNÍ DĚJINY MARSU
WINSTONA NILESE RUMFOORDA

 

Nalezl jsem místo, kde můžu konat dobro, aniž bych přitom ubližoval.

Boaz v knize Sarah Horne-Canbyové
UJO A BOAZ V JESKYNÍCH MERKURU

 

Nejprodávanější knihou poslední doby je Autorizovaná upravená bible Winstona Nilese Rumfoorda. Za ní na žebříčku obliby stojí onen půvabný podvrh Galaktická kuchařka Beatrice Rumfoordové. Třetí nejpopulárnější knihou jsou Kapesní dějiny Marsu Winstona Nilese Rumfoorda. Čtvrtým nejpopulárnějším dílem je dětská knížka Ujo a Boaz v jeskyních Merkuru z pera Sarah Horne-Canbyové.

Nakladatelovo lichotivé zhodnocení úspěchu knihy paní Horne-Canbyové najdete na jejím přebalu: "Které dítě by si nepřálo ztroskotat s vesmírnou lodí plnou hamburgerů, párků, kečupu, sportovních potřeb a limonád?"

Dr. Frank Minot ve své knize Jsou dospělí harmonia? spatřuje v dětské oblibě této knihy cosi daleko zlověstnějšího. "Troufneme si zvážit," ptá se, "jak blízko mají Ujo a Boaz ke každodenní dětské zkušenosti, když zcela vážně a s úctou jednají s tvory, kteří jsou ve skutečnosti nechutně nemotivovaní, necitliví a hloupí?" Minot se při svém srovnávání lidských rodičů a harmonií odvolává na jednání Uja a Boaze s harmonii. Harmonia hláskovala Ujovi a Boazovi nová a nová poselství naděje či skrytého výsměchu každých čtrnáct pozemských dní - po tři roky. Zprávy psal samozřejmě Winston Niles Rumfoord, který se na Merkuru nakrátko materializoval každých čtrnáct dní. Tady pár harmonií odloupl, sem zas jiná přilípl, a pak z nich skládal tiskací písmena.

První narážka na Rumfoordovu občasnou návštěvu jeskyň se v příběhu paní Horne-Canbyové objevuje takřka až v samém jeho závěru - ve scéně, kdy Ujo najde v prachu stopy velkého psa.

Jestliže dospělý předčítá dítěti knížku nahlas, je v tomto místě přímo jeho povinností, aby se dítěte rozmarně zastřeným hlasem zeptal: "Cože to bylo za psisko?" Tím psiskem byl Kazak. Tím psiskem byl děsně velký a zlý, chronosynklasticky infundibulovaný pes Winstona Nilese Rumfoorda.

Ujo a Boaz strávili už na Merkuru tři pozemské roky, když Ujo nalezl v prachu na zemi jedné z jeskynních chodeb Kazakovy stopy. Merkur mezitím s Ujem a Boazem vykonal dvanáct a půl obletů kolem Slunce.

Ujo našel stopy v prachu deset kilometrů nad úrovní, kde ležela jejich zprohýbaná, zjizvená, skalami sevřená loď. Ujo už ve vesmírné lodi nebydlel, právě tak jako Boaz. Vesmírná loď sloužila pouze jako společná zásobovací základna, kam se Ujo a Boaz zhruba každých čtrnáct pozemských dní vraceli pro proviant.

Ujo a Boaz se málokdy potkávali. Pohybovali se ve značně odlišných kruzích.

Kruhy, v nichž se pohyboval Boaz, byly docela malé. Jeho příbytek byl upravený a bohatě vybavený. Nacházel se na téže úrovni jako vesmírná loď, byl jen čtyři sta metrů od ní.

Kruhy, v nichž se pohyboval Ujo, byly obrovské a nepravidelné. Neměl žádný domov. Cestoval lehce a cestoval daleko, šplhal stále výš a výše, dokud ho nezastavila zima. Kde Uja zastavila zima, zastavila zima také harmonia. V jeskynních chodbách vysoko nahoře, kde bloudil Ujo, byla harmonia zakrnělá a bylo jich málo.

V útulném prostředí dole, kde žil Boaz, bylo harmonií habaděj a rychle dospívala.

Boaz a Ujo se rozešli po jednom pozemském roce společného života ve vesmírné lodi. Jasně si za toho prvního společného roku uvědomili, že se odsud nedostanou, pokud se tu někdo nebo něco neobjeví a nezachrání je.

To bylo jasné, i když tvorové na stěnách nepřestávali skládat nová poselství vyzdvihující férovost testu, jímž Ujo a Boaz procházejí, snadnost, s níž by mohli uniknout, kdyby jen usilovněji přemýšleli, kdyby si jen trochu víc namáhali mozek.

"MYSLETE!" vybízeli je tvorové.

Ujo a Boaz se rozešli poté, co Ujo dočasně pozbyl smyslů. Ujo se pokusil Boaze zavraždit. Boaz přinesl do vesmírné lodi harmonium, které bylo ve všem všudy stejné jako všechna ostatní harmonia, a řekl: "Není to roztomilý klučina, Ujo?"

Ujo se vrhl Boazovi po krku.

Ujo byl nahý, když našel psí stopy. Lišejníkově zelená uniforma a černé fíbrové boty marťanské přepadové pěchoty se neustálým odíráním o skálu rozpadly nadranc.

Psí stopy Uja nevzrušily. Ujovu duši nenaplnila hudba družnosti ani světlo naděje, když uzřel stopy teplokrevného tvora, když uzřel stopy nejlepšího přítele člověka. A sotva se v něm toho hnulo víc, když se ke stopám psa připojily stopy dobře obutého muže.

Ujo byl se svým prostředím ve válečném stavu. Začal své prostředí pokládat za zlomyslné anebo strašně mizerně spravované. Odpovídal na to bojem, bojem jedinými zbraněmi, jež měl po ruce - pasivní rezistencí a otevřenými projevy opovržení.

Ujo ve stopách viděl zahajovací tahy další partie pitomé hry, kterou s ním jeho prostředí míní sehrát. Půjde po těch stopách, ale loudavě, bez všeho vzrušení. Půjde po nich jen proto, že zrovna nemá nic jiného v plánu.

Půjde po nich.

Zjistí, kam vedou.

Postupoval třaslavě a trmácivě. Chudák Ujo notně ztratil na váze a vypadala mu spousta vlasů. Rychle stárl. Oči ho pálily a kostru měl celou rozviklanou.

Ujo se na Merkuru nikdy neholil. Když mu vlasy a vousy vybujely tak, že mu byly na obtíž, ušmikal chomáče štětin řeznickým nožem.

Boaz se holil denně. Boaz si stříhal vlasy dvakrát za pozemský týden holičskou soupravou z vesmírné lodi.

Boaz, o dvanáct let mladší než Ujo, se v životě necítil líp. Získal v jeskyních Merkuru na váze - a na duševním klidu.

Boazova obytná sluj byla vybavena lůžkem, stolem, dvěma křesílky, boxpytlem, zrcadlem, činkami, magnetofonem a fonotékou čítající jedenáct set skladeb.

Boazova obytná sluj byla opatřena dveřmi, kulatým balvanem, kterým mohl zahradit ústí sluje. Dveře byly nutné, protože harmonia viděla v Boazovi Boha Všemohoucího. Vyhledávala ho podle tlukotu jeho srdce.

Kdyby spal při otevřených dveřích, probouzel by se zavalen statisíci svých obdivovatelů. Stáhli by se, jen kdyby jeho srdce přestalo bít.

Boaz byl tak jako Ujo nahý. Boty však stále měl. Jeho boty z pravé kůže byly k neroztrhání. Pravda - Ujo ušel sto kilometrů na jeden Boazův, ale Boazovy boty nebyly jen k neroztrhání. Vypadaly jako zbrusu nové.

Boaz je pravidelně čistil, krémoval a leštil.

Právě teď je leštil.

Dveře jeho sluje byly zataraseny balvanem. Byla tam s ním pouze čtyři jeho oblíbená harmonia. Dvě měl obtočená kolem nadloktí. Jedno mu lnulo ke stehnu. Čtvrté, ještě nedospělé harmonium, dlouhé necelých deset centimetrů, bylo přisáté ke spodku Boazova zápěstí, živilo se Boazovým pulsem.

Když Boaz našel harmonium, které si zamiloval víc než jiná, tohle s ním dělal - krmil tvora svým pulsem.

"Líbí se ti to?" říkal v duchu blaženému harmoniu. "Není to príma?"

Jakživ se necítil líp fyzicky, jakživ se necítil líp duševně, jakživ se necítil líp duchovně. Byl rád, že se s Ujem rozešli, protože Ujo pořád všechno překrucoval, až se nakonec mohlo zdát, že každý, kdo je šťastný, je vlastně hloupý nebo praštěný.

"Co k tomu toho člověka vede?" ptal se Boaz v duchu malého harmonia. "Co si myslí, že získá, ve srovnání s tím, co odmítá? Není divu, že vypadá nemocně."

Boaz zavrtěl hlavou. "Mockrát jsem ho přesvědčoval, aby si vás víc všímal, kamarádi, ale vždycky ho to akorát rozčílilo. Rozčilování nikam nevede.

Nevím, co se děje," řekl Boaz v duchu, "a nejsem asi dost chytrej, abych to pochopil, kdyby mi to chtěl někdo vysvětlit. Vím jen tolik, že nás někdo nebo něco o moc chytřejší než my nějak zkouší, a já nemůžu dělat nic jinýho, než se chovat přátelsky, všecko brát s klidem a snažit se co nejvíc si užít, dokavaď to neskončí."

Boaz přikývl. "To je moje filozofie, kamarádi," řekl harmoniím přisátým k jeho tělu. "A jestli se nepletu, tak vaše taky. Možná že právě proto spolu tak dobře vycházíme."

Špička boty z pravé kůže, kterou Boaz leštil, se třpytila jako rubín.

"Chlapi - no tak, chlapi, chlapi, chlapi," řekl Boaz sám k sobě, pohlížeje do rubínu. Když leštil boty, namlouval si, že vidí v rubínech jejich špiček nejrůznější věci.

Zrovna teď viděl Boaz v rubínu Uja, jak škrtí ubohého Stonyho Stevensona u kamenného kůlu na železné přehlídkové pláni na Marsu. Hrůzný obraz nebyl náhodnou rozpomínkou. Byl to klíčový bod Boazova vztahu k Ujovi. "Nech si svý pravdy pro sebe," řekl Boaz v duchu, "a já si nechám svoje." Byla to prosba, kterou už k Ujovi vznesl několikrát.

Tuhle prosbu vymyslel Boaz a její význam byl následující: Ujo měl přestat Boazovi sdělovat pravdy o harmoniích, protože Boaz harmonia miloval a protože Boaz byl natolik laskavý, že se také neoháněl pravdami, které by Uja činily nešťastným.

Ujo nevěděl, že svého přítele Stonyho Stevensona zaškrtil. Ujo se domníval, že si Stony někde ve vesmíru stále blahobytně žije. Ujo žil ze snů o znovushledání se Stonym. Boaz byl natolik laskavý, že pravdu před Ujem tajil, třebas měl někdy chuť praštit jí Uja přímo mezi oči. Hrůzný obraz v rubínu se rozplynul. "Ano, Pane," řekl Boaz ve svých myšlenkách. Dospělé harmonium na Boazově levém nadloktí se zavrtělo.

"Prosíš starýho Boaze o koncert?" zeptal se v duchu Boaz tvora. "To mi chceš říct? Chceš říct: ‚Starej Boazi, nechci vypadat jako nevděčník, protože já dobře vím, jaká je to čest, sedět tak blízko tvýho srdce. Ale pořád myslím na svý kamarády tam venku a pořád je mi líto, že přicházejí zkrátka!' To bys chtěl říct?" řekl Boaz v duchu. "Chceš říct: ‚Prosím pěkně, táto Boazi - uspořádej pro ty chudáky venku koncert!' To mi chceš říct?"

Boaz se usmál. "Nemusíš mi lichometit," řekl harmoniu.

Malé harmonium na jeho zápěstí se stáhlo, opět se napřímilo. "A co ty mi chceš říct?" zeptal se ho Boaz. "Chceš říct: ‚Strejčku Boazi - tvůj puls je ažaž pro takový mrně, jako jsem já. Strejčku Boazi - prosím tě, zahraj nám nějaký hezký, sladký, lehce stravitelný kousek?' To chceš říct?"

Boaz obrátil svou pozornost k harmoniu na pravé paži. Tvor se ani nepohnul. "Nejsi ty nějakej tichošlápek?" zeptal se v duchu Boaz tvora. "Moc toho nenapovídáš, ale pořád se ti hlavou něco točí. Počítám, že si myslíš, že je ten starej Boaz pěknej pacholek, když vám bez přestání nepouští hudbu, co?"

Harmonium na levé paži se znovu zavrtělo. "Co to povídáš?" řekl Boaz v duchu. Naklonil hlavu a předstíral, že naslouchá, ačkoli vzduchoprázdnem, v němž se nacházel, žádné zvuky cestovat nemohly. "Říkáš: ,Prosím tě, králi Boazi, zahraj nám Předehru 1812?!" Boaz se zatvářil otřeseně a pak přísně. "Když vám něco šmakuje víc než co jinýho," řekl v duchu, "tak to ještě neznamená, že vám to taky svědčí."

 

Badatelé, kteří se obírají marťanskou válkou, často žasnou nad zvláštní nevyrovnaností Rumfoordových válečných příprav. V některých ohledech byly jeho plány hrozně odbyté. Tak například boty, které vydal prostým vojínům, byly přímo satirou na pomíjivost chatrně skloubené marťanské společnosti - společnosti, jejímž jediným smyslem bylo zničit sjednocením obyvatel Země samu sebe.

Na druhou stranu ve fonotékách, které Rumfoord pro rotní mateřské lodi vybíral osobně, nacházíme velký kulturní pokladek - pokladek který jakoby byl připraven pro monumentální civilizaci, jež potrvá tisíce pozemských let Říká se, že Rumfoord věnoval těmto hudebním knihovnám více času než dělostřelectvu a polní zdravotní službě dohromady.

Jak praví anonymní bonmot: "Marťanská armáda přistála s třemi sty hodinami nepřetržité hudby a nevydržela ani tak dlouho, aby vyslechla do konce Minutový valčík."

Vysvětlení bizarního důrazu na hudbu na palubách marťanských mateřských lodí je prosté: Rumfoord byl vážnou hudbou posedlý - kteréžto posedlosti mimochodem propadl až poté, co byl chronosynklastickým infundibulem rozprostřen časem a prostorem.

Harmonia v jeskyních Merkuru byla také posedlá vážnou hudbou. Dlouhá staletí se živila jediným drženým tónem písně Merkuru. Když jim dal Boaz poprvé ochutnat hudby, což bylo náhodou Svěcení jara, někteří tvorové zemřeli v extázi.

Mrtvé harmonium je scvrklé a oranžové v bledě žlutém světle jeskyní Merkuru. Mrtvé harmonium vypadá jako sušená meruňka.

Při této první příležitosti, která neměla být koncertem pro harmonia, stál magnetofon na podlaze vesmírné lodi. Tvorové, kteří zemřeli v extázi, byli v přímém styku s kovovým pláštěm lodi.

Boaz nyní, po dvou a půl letech, názorně předvedl, jak správně uspořádat koncert pro harmonia, aniž je přitom zabil.

Boaz vzal magnetofon a vybrané hudební nahrávky a vyšel ze své obytné sluje. V chodbě za dveřmi stála dvě hliníková žehlicí prkna. Na nohou měla natažené fíbrové botky. Žehlicí prkna stála dva metry od sebe a mezi nimi se klenula nosítka z hliníkových trubek a plátna z lišejníkových vláken.

Boaz položil magnetofon doprostřed nosítek. Smyslem tohoto opatření bylo zeslabovat, zeslabovat a zeslabovat vibrace z magnetofonu. Než vibrace dosáhly kamenné podlahy, musely se prodrat netečným plátnem nosítek, jejich madly, žehlicími prkny a konečně fíbrovými botkami na nohách žehlicích prken.

Zeslabení bylo nutné z bezpečnostních důvodů. Zaručovalo, že žádné harmonium nedostane smrtelnou dávku hudby.

Boaz teď vložil do magnetofonu pásku a uvedl ho do chodu. Při koncertu bude u přístroje držet stráž. Jeho povinností bylo dohlížet, aby se žádný tvor nepřiplížil moc blízko k přístroji. Když se některý tvor připlížil moc blízko, bylo jeho povinností odloupnout tvora ze stěny nebo z podlahy, vyplísnit ho a znovu připlácnout na stěnu o sto nebo i víc metrů dále.

"Jestli nebudeš mít trochu rozumu," říkal v duchu takovému hazardem, "skončíš navždycky tady na bidýlku."

Ve skutečnosti měli i tvorové přenesení sto metrů od magnetofonu dost a dost hudby k snědku.

Stěny jeskyně byly dokonce tak mimořádně vodivé, že lehké záchvěvy Boazových koncertů doléhaly skrze skálu až k harmoniím na jeskynních stěnách vzdálených několik kilometrů.

Ujo, kterého vedly stopy stále hlouběji a hlouběji do nitra jeskyň, poznal z chování harmonií, že Boaz pořádá koncert. Sestoupil do teplých spodních chodeb, kde bylo harmonií jako naseto. Jejich pravidelný vzorek střídavě žlutých a akvamarínových kosodélníků se rozpadával - degeneroval do zubatých shluků, světelných vírů a hromoklínů. Nutila je k tomu hudba.

Ujo odložil na zem svůj ranec a pak se natáhl k odpočinku sám.

Ujo snil o jiných barvách než o žluté a akvamarínové. Potom snil o tom, že na něj za příštím ohbím chodby čeká jeho dobrý přítel Stony Stevenson. Jeho mysl ožila slovy, která si se Stonym vymění, až se potkají. Ujova mysl pro jméno Stony Stevenson pořád ne a ne najít tvář, ale na tom zas tolik nezáleželo.

"Tomu říkám správná dvojka," řekl Ujo sám k sobě. Chtěl tím říct, že ruku v ruce se Stonym budou nepřemožitelní.

"Dej na mě," řekl s uspokojením Ujo sám k sobě, "že chtějí tuhle dvojku za každou cenu udržet od sebe. Ale jestli se jednou starej Stony a starej Ujo dají zase dohromady, tak ať si nás nepřejou. Až se starej Stony a starej Ujo dají dohromady, může se stát všecko a nebude to poprvé."

Starý Ujo se uchichtl.

Lidé, kteří se měli bát Ujova a Stonyho znovushledání, byli lidé z těch velkých, krásných domů vysoko nahoře. Ujova představivost za ty tři roky letmý pohled na zdánlivé budovy pořádně nafoukla. Ve skutečnosti to byly jednolité, mrtvé, třeskutě ledové krystaly. Ujova představivost si teď byla jistá, že v těch domech bydlí vládci všeho tvorstva. Byli to Ujovi a Boazovi a možná i Stonyho žalářníci. Experimentovali s Ujem a Boazem v jeskyních. Skládali poselství z harmonií. Harmonia sama neměla s poselstvími nic společného.

Tohle všechno věděl Ujo zcela určitě.

Ujo věděl zcela určitě ještě mnoho dalších věcí. Věděl dokonce, jak jsou ty domy nahoře zařízené. Nábytek neměl nohy. Plul prostě ve vzduchu, nadnášen magnetickou silou.

A ti lidé nikdy nepracovali a nikdy se ničím netrápili.

Ujo je nenáviděl.

Harmonia také nenáviděl. Odloupl ze stěny harmonium a přetrhl je vedví. Okamžitě se scvrklo - a zoranžovělo.

Ujo připleskl dvoudílnou mrtvolku na strop. A jak tak vzhlédl ke stropu, uviděl tam nové poselství. Poselství se pod vlivem hudby rozpadalo. Ale pořád bylo čitelné.

Poselství Ujovi pěti slovy sdělovalo, jak spolehlivě, snadno a rychle uniknout z jeskyní. Když se mu tak dostalo rozluštění hádanky, kterou se mu za celé tři roky nepodařilo rozluštit, musel přiznat, že to byla opravdu jednoduchá a férová hádanka.

Ujo se řítil dolů jeskyněmi, až přitrhl na Boazův koncert pro harmonia. Ujo byl z té velké noviny celý divý, oči navrch hlavy. Ve vzduchoprázdnu ale mluvit nemohl, a tak odtáhl Boaze do vesmírné lodi.

Tam pak, v hutné atmosféře kabiny, pověděl Ujo Boazovi o poselství, které znamenalo únik z jeskyní.

Teď byla řada na Boazovi, aby dal průchod své lhostejnosti. Boaze dokázalo vzrušit sebemenší zdání inteligence ze strany harmonií - ale když teď vyslechl novinu, že má být ze svého vězení vysvobozen, projevil Boaz zvláštní odměřenost.

"Hmm - to tedy vysvětluje to druhé poselství," řekl tiše Boaz.

"Jaké druhé poselství?" zeptal se Ujo.

Boaz zdvihl ruce, aby popsal poselství, které se objevilo na stěně u jeho příbytku před čtyřmi pozemskými dny. "Říkalo: ‚BOAZI, NEODCHÁZEJ!'" řekl Boaz. Plaše sklopil oči. "‚MILUJEME TĚ, BOAZI.' Takhle to tam stálo."

Boaz spustil ruce k bokům a otočil se, jako by se odvracel od nesnesitelné krásy. "Musel jsem se usmát," řekl, "když jsem to viděl. Koukal jsem na ty roztomilý, hodný brášky na stěně a říkal jsem si: ‚Kluci - jak by se moh starej Boaz odsud dostat? Starej Boaz tady bude trčet ještě pěkně dlouho!'"

"Je to past!" řekl Ujo.

"Co že je to?" řekl Boaz.

"Past!" řekl Ujo. "Léčka, která nás tady má zadržet!"

Na stole před Boazem ležel otevřený comics Pípálek a Silvestr. Boaz Ujovi hned neodpověděl. Místo toho prolistoval potrhaným sešitkem. "Taky si myslím," řekl konečně.

Ujo přemýšlel o té bláznivé prosbě ve jménu lásky. A pak udělal cosi, co už hodně dlouho neudělal. Zasmál se. Viděl v tom hysterické zakončení děsivého snu - v tom, že by nemyslící membrány na stěnách mluvily o lásce.

Boaz zničehonic Uja popadl, zatřásl vyschlými kostmi chudáka Uja. "Byl bych rád, Ujo," řekl napjatě Boaz, "kdybys mě nechal, ať si o tom poselství, že mě milujou, myslím svoje. Chci ti říct -" řekl, "víš -" řekl, "tobě to možná nedává smysl. Chci ti říct -" řekl, "víš -" řekl, "že není zapotřebí, abys o tom tak či onak mluvil. Chci ti říct," řekl, "víš - řekl, "že těmhle zvířátkům nemusíš zrovna fandit. Nemusíš je mít rád, nebo jim rozumět, nebo se o nich bavit Chci ti říct -" řekl Boaz, "víš -" řekl Boaz, "to poselství nebylo pro tebe. Mně vzkázali, že mě milujou. Tebe se to netyká."

Nechal Uja Ujem, obrátil zas pozornost ke kresleným obrázkům. Jeho široká, hnědá, svalnatá záda Uja překvapila. Ujo si ve svém odloučení lichotil, že si po tělesné stránce s Boazem v ničem nezadá. Teď viděl, jak dojemný to byl klam.

Svaly na Boazových zádech klouzaly jeden po druhém v pomalém rytmu, který byl kontrapunktem rychlých pohybů jeho prstů obracejících stránky. "Když toho tolik víš o pastích a léčkách" řekl Boaz, "jak můžeš vědět, že nás nečeká nějaká horší past, když odsud odletíme?"

Než mu Ujo mohl odpovědět, vzpomněl si Boaz, že nechal magnetofon hrát a že harmonia zůstala bez dozoru.

"Nikdo je nehlídá!" vykřikl. Opustil Uja, běžel zachraňovat harmonia.

Když byl Boaz pryč, Ujo spřádal plány, jak loď převrátit vzhůru nohama. To bylo řešení hádanky, jak se odtud dostat. To bylo to, co mu řekla harmonia na stropě jeskyně:

UJO, OBRAŤ LOĎ VZHŮRU NOHAMA.

Nápad obrátit loď vzhůru nohama byl samosebou správný. Orientační čidla lodi byla na jejím dně. Převrácena vzhůru nohama mohla loď, aby se dostala z jeskyně, uplatnit touž lehkou grácii a inteligenci, s jakou se dostala dovnitř.

Než se Boaz vrátil, měl Ujo díky silnému rumpálu a slabému tahu přitažlivosti v jeskyních Merkuru loď převrácenou. Ke zpáteční cestě zbývalo už jen stisknout tlačítko start. Převrácená loď by párkrát drcla do podlahy jeskyně, ale potom by se vzdala a v domnění, že podlaha je strop, by se dala na ústup.

V domnění, že klesá dolů, by stoupala soustavou komínů vzhůru. A v domnění, že hledá nejhlubší možnou díru, by nakonec nevyhnutelně nalezla cestu ven.

Díra, kterou by nakonec nalezla, by byla bezedná, neomezená jáma vesmírné věčnosti.

Boaz vstoupil do převrácené lodi s plnou náručí mrtvých harmonií. Nesl plnou náruč čehosi jako sušených meruněk. Nevyhnutelně jich několik utrousil. A jak se skláněl, aby je pokorně posbíral, trousil další.

Po tvářích mu tekly slzy.

"Vidíš?" řekl Boaz. Zkormouceně zuřil sám na sebe. "Vidíš, Ujo?" řekl. "Vidíš, jak to dopadá, když člověk jen tak uteče a zapomene?"

Boaz potřásl hlavou. "To ještě nejsou všichni," řekl. "To nejsou zdaleka všichni." Našel prázdný kartón, od lízátek. Uložil do něj mrtvolky harmonií.

Napřímil se, ruce v bocích. A stejně jako Ujo žasl nad Boazovou tělesnou kondicí, tak teď užasl nad Boazovou důstojností.

Když se Boaz napřímil, byl z něho moudrý, skromný, plačící hnědý Herkules.

Ujo si proti tomu připadal pohublý, vykořeněný a nedůtklivý.

"Rozdělíš to sám, Ujo?" řekl Boaz.

"Co bych měl rozdělovat?" řekl Ujo.

"Prďáky, jídlo, pití, bonbóny," řekl Boaz.

"Ty to chceš dělit?" řekl Ujo. "Panebože - vždyť toho máme dost na nějakých pět set let." O rozdělení zásob dosud nepadlo ani slovo. V ničem nedostatkem netrpěli a v ničem jim také nedostatek nehrozil.

"Půlku si toho vezmeš na cestu a půlku mi necháš tady," řekl Boaz.

"Nechám tady?" řekl nevěřícně Ujo. "Ty - ty přece poletíš se mnou, ne?"

Boaz zdvihl svoji velkou pravici, což bylo jemné gesto žádosti o ticho, gesto učiněné vznešenou lidskou bytostí. "Nech si svý pravdy pro sebe, Ujo," řekl Boaz, "a já si nechám svoje." Otřel si zápěstím slzy.

Ujo tuto prosbu nikdy nedokázal oslyšet. Naháněla mu strach. Nějaká část mysli ho varovala, že Boaz neblufuje, že Boaz opravdu zná o Ujovi pravdu, která by ho rozmetala na kusy.

Ujo otevřel ústa a zase je zavřel.

"Přijdeš a sdělíš mi ohromnou novinu," řekl Boaz. "‚Boazi -' povídáš, ‚budeme zase svobodný!' A já se celej rozruším a všeho nechám a chystám se bejt svobodnej.

A znova a znova si opakuju, že budu svobodnej," řekl Boaz, "a pak si snažím představit, jaký to bude, a vidím jenom samý lidi. Postrkují mě semhle, postrkují mě tamhle - a nic jim není vhod a jsou pořád naštvanější a naštvanější, poněvadž nedokážou bejt z ničeho šťastný. A hulákají na mě, protože já je šťastnejma neudělám, a znova se jen strkáme a přetahujeme.

A pak si najednou," řekl Boaz, "vzpomenu na všecky ty praštěný zvířátka, kterejm jsem tak snadno rozdával štěstí svou hudbou. A jdu za nima a najdu jich tisíce ležet mrtvejch jen proto, že na ně Boaz dočista zapomněl, když se tak rozrušil, že zas bude svobodnej. A každej z těch zmařenejch životů jsem moh zachránit, jen kdybych byl myslel na to, na co jsem měl.

A pak si řeknu," řekl Boaz, "‚Nikdás nebyl lidem k ničemu dobrej a lidi nikdá nebyli k ničemu dobrý tobě. Tak proč chceš bejt svobodnej v tý lidský tlačenici?'

A najednou jsem věděl, co ti řeknu, Ujo, až se sem vrátím," řekl Boaz.

Boaz to teď řekl:

"Našel jsem místo, kde můžu konat dobro, aniž bych přitom ubližoval, a to dobro, který dělám, je vidět a oni to taky viděj a milujou mě, Ujo, z celýho srdce mě milujou. Našel jsem domov.

A až tady dole jednoho krásnýho dne zhebnu," řekl Boaz, "budu si aspoň moct říct: ‚Boazi - postaral ses, aby milióny životů stály za prožití. Jaktěživo nerozdal nikdo tolik radosti. Nemáš jedinýho nepřítele v celičkým vesmíru.'" Boaz se proměnil ve svou vlastní milující mámu a tátu, které nikdy nepoznal. "A teď spinkej," řekl sám sobě, představuje si, jak leží na kamenné smrtelné posteli v hloubi jeskyně. "Jsi hodnej kluk, Boazi," řekl. "Dobrou noc."