Jaroslav Vrchlický

MODERNÍ BÁSNÍCI ANGLIČTÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI. William Wordsworth (1770-1850.)

Narozen v Cockennouthu studoval v Cambridgi, cestoval po Italii, Švýcarech a Německu, usídlil se v Orasmere, kde se oddal úplně poesii. W. jest uznáván za hlavu tak zvané "školy jezerní". Snaha po přirozenosti a naivnosti v tonu prostonárodním nejednou jej svedla k banalnostem u výrazu, k trivialnosti a rozvlečenosti. Nejlepší jsou jeho drobné rozjímavé básně z přírody a života čerpané. Méné šťastný byl v balladě a dlouhých didaktických skladbách, ač právě tyto jsou v Anglii do dneška vysoce ceněny a horlivě čteny a W. hlavně jim k vůli řaděn mezi klassiky anglického Parnassu. Z těch jsou "Večerní procházka", "Výlet", "Peter Bell, The Waggoner" nejznámější. Mimo to psal cykly sonetů vlasteneckých a didaktických. R. 1843 byl jmenován "poetou laureatem".

NARCISKY

Jak oblak, cestou já jsem šel,
jež táhne přes vrchy i dol,
tu množství narcisků jsem zřel,
vše zaplavily zlatem kol,
pod stromy, v keřích, na vlnách
kol tančily, jak vítr táh.

Jak nedohledných hvězdic řad
plá z mléčné dráhy dolů k nám,
bez konce plály odevšad
břeh věnčen jimi tu i tam,
jich byly sta, zde v směsici
se skláněly, jak tančící.

Tak vlny zahanbil jich třpyt!
Jak tančily zde o závod,
tu musil básník vesel být
rej plesný vida v tůni vod,
já zřel a zřel a nemyslel,
ký zisk jsem z toho zření měl!

Teď na loži když ležím svém,
půl v snění a půl v dřímotě,
jich hru před duše zrcadlem
zřim v blaživé jich samotě,
ples v srdce mé se přimísí
a to v ráz tančí s narcissy!

JAK PŘELUD BYLA SPANILÝ ..

Jak přelud byla spanilý,
když oči mé ji spatřily,
tak luzná její podoba
jak okamžiku ozdoba.
Jak hvězdy v šeru její zrak,
a jako soumrak vlasů mrak,
vše na ní půvab hotový
a rosný úsměv májový,
stín tančící a škádlící,
tu děsící, v ráz mizící.

Pak vstoupila v můj užší kruh
a byla žena též, ač duch
tak svěží ve všech pohybech
s půvabem divčím v pracích všech.
Vzpomínku i naděje zář,
vše zrcadlila její tvář
a přec ne bytost povznešená
nad vše, čím život jest a sténá,
nad lehký trud, nad žertiz vděk,
bol, hanu, chválu, polibek.

Teď jasným okem šťastný zřím
tep srdce, jež vlá tělem tím,
jde zamyšlena v práci své,
kam přísný žití cíl ji zve,
má rozum, její vůle stálá
jest přísná, činná, vytrvalá,
bez falše, lsti, je žena pravá,
jež těší, velí, radu dává
a přec duch tichý, kol nějž vlá
zář podivná jak andělská!

OSAMĚLÁ ŽNEČKA

Viz tamo děvče samotné
z hor našich statné děvče, polem
jak sama zpívá si a žne
stůj, nebo tich jdi kolem!

Tak sama žne a vázat spěje
a smutnou píseň sobě pěje,
ó poslouchej, kraj celý kol
zní jejím zpěvem, stráň i dol.

Tak nikdy slavík nezpíval,
by vítal chodce v zemi dálné
na oase, kde pouště pal
kdes v Arabii skalné;
ba sotva kukačky tak žaly
se plně, silně rozléhaly
ve oceanu tichý klid
až nejdálnějších od Hebrid.

Co zpívá tu, kdo ví to dne,?
Co tonů těch dí žalné roje?
Zda trudů zašlých lká v tom směs,
ryk zapadlého boje?
Či tyto (...)

(......)