Jaroslav Vrchlický

MODERNÍ BÁSNÍCI ANGLIČTÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII. Walter Savage Landor (1775-1864.)

Obětoval celé své knížecí jmění zájmům republiky a svobody podporuje hmotně všecky podniky válečné jak ve Španělsku, v Italii a Řecku. Od r. 1818. usadil se na své ville ve Florencii, kde žil pouze literatuře a zemřel u vysokém stáří.

Hlavní díla: "Gebir", epos, jež sám do latiny přeložil, drama "Hrabě Julian", několik cyklů lyriky a proslavené prosou psané "Vybásněné hovory mezi spisovateli a státníky."

Duch aristokratický, podivínský ale hluboký a svérázný, jehož vliv a sláva rostou časy.

IDYLLA Z FIESOLE

Zde, Jaro kde se vrhá jedním skokem
ve silnou Léta náruč, v které zmírá,
kde proudí z rána, na večer i v noci
dech vánku, lýru ždaje, by s ním hrála,
jemnější vzdechy, nevědoucí samy;
nač čekají, kde dýši u zdi staré
pod stromem oranžovým, jehož vyšší
by květy mohly ukázati nižším,
jak luzně dole Fiesole leží;
co o pár kroků dál já zamyšlený
jsem naslouchaje dumal, svými šepty,
svým kýváním, svým pučením a vzrůstem
co as mi říci chtějí, od zahrady
sem hezká dívka šla a lesklé plody
v klín sbírala. Já slyšel šustit větve,
však mnil jsem: koza to, neb skot neb mezek,
a chtěl to zahnat, nebo sladké vůně
dum sladších rychlými jsou prostředníky,
kolébkou, kojnou matné paměti,
jež nejlepší, co má, vždy bez nich ztrácí.
Mně nosí zvěsti mládí, písně lásky
a vždycky bylo přání mé i vůle,
by volně žily květy, volně mřely,
až jejich duch povolá jejich duše
do sester středu na jich rodném místě.
Já růží netrhám, na horské stráni
fialky hlavinky můj dech se dotkne,
však neublížím jí a svatý kalich
lilie čisté nedotknutý, jistý
v mé dlani dlí, neztratí prášek zlata.
V tom světlo zřel jsem, kterak třpytné listy
víc zjasnilo, zřel slíčnou páž i líčko,
jež plálo oka žehem, jež kol páslo,
zřel šedý střevíček, v něm nohu malou,
výš vzpjatou, ne však dost pro ždanou haluz.
Já sklonil snět jí a natrhal květů,
jichž doba tu, je poranily včely
a s těžším křídlem ptáci proklestili
si cestu k nim, pak lup svůj sešlapali,
z nich drobily se mnohé nerozkvetlé
již chrastily, na stonka škeble měly,
jak volný květu list je tvoří, pevné
a lesklé, bílé jak sníh, jak sníh bílý,
jejž nevidělo oko ani slunce.
Leč každý, ode mne jejž v šat svůj vzala,
byl krásnější než první, ona vděčně
to tvrdila, chtíc uznat snahu moji.
- Ten nejkrásnější najdeš ty! já pravil.
- Ne, tento květ jest spanilý a luzný,
zas ona děla mně jej podávajíc.
Měl jsem se zadívat naň, či jej vzíti?
Já nevěděl, ni ona, však jej vzíti
být mohlo nejsladším zde rozluštěním.
Já neodvážil dotknouti se květu,
jak ona sama byl tak svěží, plný,
z nich nejzralejší; dech ji mohl zlomit,
ji, jež tak čistě kvetla nedotknuta,
zpět vzala květ, však nenalezla pasu,
by přitknouti jej mohla na svá ňadra,
dost nerada jej k druhým položila.

V DEN SVÝCH 75TÝCH NAROZENIN.
Já s nikým nepřel se, mně nikdo za boj nestál;
já umění měl rád a hned pak Přírodu,
na ohni života, já ruce hřál si. Přestal
(...)

(......)