Edgar Wallace

KDYŽ GANGSTEŘI OVLÁDLI LONDÝN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA I

Všechno to začalo onoho dne, kdy se "Kerky" Smith setkal se svým financiérem v kavárně Beach View a předložil mu velkorysý projekt. V oné době Velký Bill mával Chicagem, nic nebylo nemožné a bezpečnostní schránky v bankách div nepukaly, jak byly nadité tisícovkami. Ale dějepisec, jenž hledá, čím načít popis těch pozoruhodných událostí, asi by začal příběhem dívky hledající zaměstnání.

Není snadné popsat mladou ženu, která vystoupila po těch dvou schodech k portálu domu 147 na Berkeleyově náměstí a stiskla velmi sebevědomě a odhodlaně tlačítko zvonku. Měla tak dobrou figuru, že si člověk vlastně ani neuvědomil, že je o tolik větší než průměrná dívka. Pokud jde o její věk, byla v tom stadiu, kdy zjistíte, že domnělá žena je vlastně ještě dítě - a chystáte-li se promluvit s dítětem, překvapí vás faktum, že hovoříte s ženou.

Kterýsi z úředníků firmy Clark & Gibbs o ní řekl, že to je reklama pro plavky - a mínil to obhrouble. Ale popis nebyl nevýstižný. Viděl jste a obdivoval její postavu jako celek, neboť její ztepilost byla harmonická - a to lze jen málokdy říci o atraktivní ženě. Nohy měla malé, ruce jemně modelované, a držení hlavy svědčilo o hrdosti. Tvář vás upoutala půvabem, jenž neměl nic společného s pohlednicovou krasavicí. Šedé oči poněkud unavené, rudá ústa trochu větší než klasická. Platí-li rčení, že "oko - do duše okno", nasvědčoval pohled, že IQ této dívky značně převyšuje normu.

Křídlo portálu se otevřelo a dveřník se na ni zadíval tázavě - ale s dávkou uctivosti, neboť to mohla být stejně nějaká velkokněžna jako některá z mnoha děvčat, která přišla na základě inzerátu Eliáše Decadona.

"Jde o to místo sekretářky, slečno?" otázal se nesměle dveřník.

"Přicházím kvůli inzertu, ano."

Dveřník se zatvářil pochybovačně.

"Bylo zde dnes už mnoho mladých dam."

"Místo je tedy obsazené?"

"Ne, to ne, slečno," řekl chvatně.

Představa, že by mohl na sebe vzít takovou odpovědnost, ho děsila.

"Račte dál."

Uvedl ji do velkého, studeného pokoje, jenž připomínal čekárnu drahého lékaře. Sluha se vrátil za pět minut a otevřel dveře:

"Smím prosit, slečno."

Ocitla se v knihovně, jež byla skutečně knihovnou a nikoliv - jak se stává tak často - pouhou kuřárnou s vznešenějším označením, neboť stěny zde byly obložené regály knih, a i veliký stůl byl vrchovatě pokrytý knihami, patrně novou zásilkou z knihkupectví. Ramenatý stařec, jenž seděl za velikým psacím stolem, zvedl hlavu a zadíval se na ni přes brejle.

"Posaďte se," řekl. "Jak se jmenujete?"

"Leslie Rangerová."

"Dcera penzionovaného plukovníka nebo někoho stejně vznešeného?" vyštěkl.

"Dcera soukromého úředníka, jenž se udřel k smrti, aby zajistil ženě a dítěti slušné živobytí," odpověděla, a spatřila záblesk v starcových očích,

"Z posledního místa jste odešla, protože pracovní doba byla příliš dlouhá?" řekl a civěl na ni.

"Z posledního místa jsem odešla proto, že se o mne ucházel ředitel - a to byl uchazeč, kterého bych odmítla, i kdyby byl jediným mužem na světě."

"Znamenité," řekl posměšně. "Rychlost vašeho těsnopisu je senzační a vaše psaní na stroji získalo uznání Obchodní komory. Tam je psací stroj." Ukázal kostnatým prstem. "Sedněte si a pište, co vám budu diktovat. Papír najdete na stole. A nemusíte se mě bát."

"Nebojím se vás."

"A nemusíte být nervózní," houkl vztekle.

"Nejsem ani nervózní," usmála se.

Vsunula do stroje papír, otočila válcem a čekala. Začal diktovat mimořádnou rychlostí, a klávesy jen chřestily pod jejími prsty.

"Nestačím vám," řekla za chvíli. "Diktujete příliš rychle."

"Ovšemže diktuji příliš rychle. Dobrá. Vraťte se sem!" Ukázal pánovitě na křeslo při druhé straně psacího stolu. "Jaký plat žádáte?"

"Pět liber týdně."

"Nikomu jsem neplatil víc než tři. Dám vám čtyři."

Povstala a sáhla po své kabelce.

"Lituji."

"Tak čtyři a půl," řekl. "Dobrá, dobrá, tak tedy pět. Kolik živých řečí ovládáte?"

"Mluvím francouzsky a čtu německy," řekla, "ale nejsem filolog."

Našpulil odulé rty a vypadal ještě odporněji než předtím.

"Pět liber je hromada peněz," řekl.

"Franština a němčina je hromada řečí," řekla Leslie.

"Chcete ještě něco vědět?"

Potřásla hlavou.

"Nechcete vědět nic o pracovních podmínkách?"

"Ne. Předpokládám, že nebudu bydlet zde v domě."

"Vy nechcete vědět od kolika do kolika budete dělat? Zklamala jste mě. Kdybyste se byla zeptala, jaká je vaše pracovní doba, byl bych vám řekl, abyste šla ke všem čertům. Neučinila jste tak a jste tudíž přijata. Zde je vaše kancelář."

Vstal, došel na konec velké místnosti, kde byl výklenek a v něm dveře. Za nimi byla menší, velmi pěkně zařízená místnost s velkým psacím stolem.

Vedle něho stolek s psacím strojem. V jednom z rohů stála velká nedobytná pokladna.

"Začnete zítra v deset hodin. Vaším úkolem je nepřepojovat ke mně žádné telefonní hovory, neobtěžovat mě hloupými otázkami, odesílat neprodleně dopisy a nevypravovat mému synovci nic o mých záležitostech."

Mávl rukou směrem ke dveřím.

Odcházela, radostí málem omámená, stiskla kliku a byla už skoro v hale, když na ni zakřičel, aby se vrátila.

"Máte nějakého fešáka? Jste zasnoubená nebo něco podobného?"

Potřásla hlavou.

"Je to nutné?"

"Právě naopak," řekl důrazně.

Takovým způsobem přivedl Osud Leslie Rangerovou do silového pole, jež mělo mít tak veliký vliv na její život, jež ji mělo přivést na samotný pokraj hrozné smrti a splnit všechny nejasné touhy jejího srdce.

Příštího dopoledne se setkala s Edwinem Tannerem, synovcem, před kterým ji Eliáš Decadon varoval. Byl to člověk načisto neškodný, ba dokonce velmi příjemný. Bylo mu pětatřicet let, měl vysoké čelo, přívětivou, hladce vyholenou tvář, a oči za brýlemi se zlatými obroučkami měly sklon k úsměvnosti.

Vešel do pracovny Leslie Rangerové brzo po tom, co sama přišla, a usmíval se na celé kolo.

"Dovolte, abych se vám představil, slečno Rangerová. Já jsem synovec Eliáše Decadona."

Byla udivena tím, že mluví s americkým přízvukem, a bylo zřejmé, že Edwin Tanner s jejím překvapením počítal.

"Jsem Američan. Má matka byla Decadonovou sestrou. Předpokládám, že vás varoval, abyste mi neříkala nic o jeho záležitostech. Říká to každé spolupracovnici, ale protože o jeho transakcích beztak ví kdekdo, nemusíte tu výstrahu brát vážně. Nemyslím, že byste mě někdy potřebovala, ale kdybyste přece jenom se mnou chtěla mluvit, číslo mé linky domácího telefonu je šest. Mám byt v nejvyšším patře tohoto domu a k vašim služebním povinnostem bude patřit inkasovat každou sobotu nájemné, jež mi strýc počítá za přístřeší ve svém krásném baráku. Eliáš Decadon není žádný lidumil ani dobrodinec, ale má také hromadu sympatických vlastností."

Leslie Rangerová měla v následujících měsících možnost přesvědčit se o obou stránkách Decadonovy povahy.

O svém synovci se zmiňoval velmi zřídka. Oba muže viděla pohromadě toliko jednou. Často přemýšlela, proč Edwin Tanner zde vůbec bydlí. Byl to člověk zřejmě zámožný a mohl si dovolit apartmá v dobrém londýnském hotelu.

Eliáš Decadon se tomu také divil a dokonce o tom občas utrousil pár slov, ale vrozená šetrnost mu zabránila zbavit se člověka, k němuž ho nevázala žádná hluboká náklonnost, ba kterého neustále podezíral. Edwin Tanner patrně dojížděl do Londýna každého roku a vždycky bydlel u svého strýce.

"Je to jediný příbuzný, kterého mám na světě," bručel starý Decadon jednoho dne. "Kdyby měl špetku rozumu, vyhýbal by se mi jako čert kříži!"

"Je to docela příjemný člověk," řekla Leslie.

"Jak může být příjemný, když mi je nepříjemný," odsekl stařec.

Eliáš Decadon měl Leslie Rangerovou rád. Měl ji rád od první chvíle. Edwin Tanner ji neměl rád ani nerad. Leslie Rangerové připadal jako portrét malovaný malířem bez fantazie, - jako člověk bez vlastní osobnosti. Byl vždycky přívětivý, ale bylo na něm něco, co Leslie nedovedla formulovat. Starý Decadon jednou podotkl, že Tanner je hráč a hazardér, ale svůj úsudek ničím neodůvodnil a nijak nerozvedl. Bylo divné, že použil takového označení, protože on sám byl hráč, jenž vybudoval své jmění na spekulacích, které svého času vypadaly velmi hazardně.

Byla to podivná domácnost, neskutečná a trochu jakoby nelidská. Leslie si nepřestala gratulovat k rozhodnutí, nebydlet v domě. Bydlela v podnájmu, dokonce velmi pohodlném a pěkném, neboť Eliáš už za týden zčistajasna zdvojnásobil její plat.

Zažila několik podivných příhod. Eliáš Decadon měl zlozvyk ztrácet věci - drahé knihy, důležité dokumenty. A když něco ztratil, poslal pro policii. Ale než se policie dostavila, pokaždé ztracenou věc zase našel. Leslie o tomto trapném podivínství nevěděla. Když se to za její éry stalo poprvé, byla skutečně zděšená, neboť šlo o vzácný rukopis v ceně dvou tisíc liber. Eliáš Decadon telefonoval Scotland Yardu, zatímco Leslie zoufale hledala. Když se dostavilo rameno spravedlnosti v podobě velmi mladého a pohledného šéfinspektora jménem Terry Weston, byl rukopis už zase na světě: Leslie ho našla v nedobytné pokladně.

"Pane Decadone," řekl Terry mírně, "tahle vaše libůstka stojí poplatníky hromadu peněz."

"Nač tu je policie?" otázal se stařec.

"Nikoliv na to," řekl Terry, "aby si uběhala nohy hledáním něčeho, co jste nechal v druhém obleku."

Eliáš Decadon něco zavrčel a odebral se do svého bytu v prvním poschodí, kde zbytek dne protrucoval.

"Tohle je pro vás novinka, viďte?*'

"Ano, pane -"

"Séfinspektor Weston - Terry Weston. Nebudu po vás chtít, abyste mi říkala Terry."

Leslie Rangerová neměla ve zvyku usmívat se na neznámé lidi, ale tentokrát se usmála. Z mladého muže vyzařovala rozmarná pohoda, jakou nečekala u policejního úředníka.

Terry Weston zase byl překvapen vystupováním a chováním velmi vzácným u mladé ženy. Kdyby mu byla řekla, že je Decadonovou, tedy milionářovou vnučkou, nebylo by ho to překvapilo. Kupodivu na něho při prvním setkání nezapusobila dívčina nesporná líbeznost. Vidina jejího půvabu ho začala pronásledovat teprve později a způsobila mu nejednu krušnou chvíli.

Sešel se s Leslie Rangerovou ještě jednou. Chodila na oběd do malé restaurace nedaleko Bond Street. Jednoho dne tam vešel a přisedl k jejímu stolu. Pokud jde o něho, nešlo o setkání nahodilé. Žádná náhoda na světě nebyla ještě připravena pracněji a pečlivěji. Jednou se potkali, když oba šli z práce domů. Ale nikdy ji nepozval do divadla, a vůbec žádným způsobem jí nedal znát osobní zájem. Kdyby byl tak učinil, asi by se mu příště vyhýbala - a on to dobře věděl.

"Proč pracujete u takového starého mrzouta?" otázal se jí jednou.

"Není to v podstatě mrzout," hájila svého zaměstnavatele, spíš z loajálnosti než z hlubokého přesvědčení. Bylo to na konci dne, plného nerváků.

"A Eddié Tanner není mrzout?"

Rychle se po něm podívala.

"Nesmíte mne podrobnovat křížovému výslechu."

"Vyslýchám vás? Nehněvejte se na mě - to je zřejmě policajtský zlozvyk. Ti dva mě opravdu nezajímají."

Byla to pravda - tenkrát.

Leslie neměla zpravidla příliš mnoho práce: psala dopisy, jejichž počet nebyl veliký, musela číst knihy a ověřovat data a dokumentace. Eliáš Decadon byl velkým milovníkem knih a trávil většinu času čtením.

Druhá nezvyklá událost se seběhla v době, kdy zde pracovala až asi čtyři měsíce. Leslie se vracela z pošty, kde podávala několik doporučených dopisů, a byla již na schodech vedoucích k portálu Decadonova domu, když na ni zavolal člověk, kterého si všimla, když ho míjela na chodníku. Byl to drobný mužík s groteskně velkým tvrďáskem čili melounem na hlavě. Límec kabátu měl vyhrnutý - což se dalo vysvětlit tím, že právě pršelo - a když promluvil, bylo na každém slově znát, že je z USA.

"Povídám, slečinko, dala byste tohle Eddovi?"

Trhavým pohybem vytáhl z kapsy dopis.

"Panu Tannerovi?"

"Eddiemu Tannerovi," přisvědčil mužík. "A řekněte mu, že to je od Velkého hocha."

Usmála se tomu divnému označení, ale když vyjela malou zdviží do nejvyššího patra domu, kde Edwin Tanner bydlel, a dala mu psaní, Tanner se neusmál a vůbec na sobě nedal nic znát.

"Od Velkého hocha? Hm," řekl zamyšleně. "Kdo vám to dal? - Mužík asi takhle vysoký?"

Zřejmě mu na popisu doručovatele velmi záleželo, a Leslie si vzpomněla na mužíkův nezvyklý tvrdý klobouk a pověděla mu o něm.

"Tak, tak," řekl Edwin Tanner zamyšleně. "Velmi vám děkuji, slečno Rangerová."

Vždycky se k ní choval zdvořile; nikdy ji nezval do bytu; dával si vůbec očividně dobrý pozor, aby Leslie Rangerové nezavdal nejmenší příčinu k pohoršení.

Události spěly rychle k vyvrcholení, ale nic tomu nenasvědčovalo. Když pak došlo k dramatické explosi, Leslie si pomyslela, že se svět zbláznil - a nebyla jediná, kdo si to myslel.