<<< Literární doupě
Literární doupě

Edgar Wallace

MUŽ, KTERÝ NIKDY NEPROHRÁL

kompletní kniha (e-book)

 

Muž, který nikdy neprohrál - Wallace Edgar
 
 
cena původní: 129 Kč
cena: 121 Kč
Muž, který nikdy neprohrál - Wallace Edgar
Kokainová dáma - Wallace Edgar, Krtilová Mariana
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 83 Kč
Kokainová dáma - Wallace Edgar, Krtilová Mariana
Práskač, Šprýmař - Wallace Edgar
 
 
cena původní: 156 Kč
cena: 139 Kč
Práskač, Šprýmař - Wallace Edgar

 

    1    

 

 

Muž v šedém kašmírovém obleku, který si hověl s tváří obrácenou k Hotelu de Paris, si neurčitě uvědomoval, že je z jednoho balkónu pozorován. Uhodl také, že se o něm mluví, ale byl už na svou slávu zvyklý. Jako by slyšel toho muže, jak říká dívce: "To je ten slavný Twyford - ten chlap, co má systém a co pravidelně každý týden rozbije bank."

Byl ale příliš líný a ospalý, aby aspoň zvedl hlavu a rozpoznal ty nově příchozí do Monte Carla (jimiž zřejmě byli). Natáhl znovu dlouhé nohy na slunce a obrátil se trochu pohodlněji.

Byl to prošedivělý čtyřicátník. Hubená, oholená tvář, velké pravidelné bílé zuby, jež se rády ukazovaly, protože se rád smál, oči pevně, neuhýbavě modré, nervy ze železa: to byly některé charakterové vlastnosti Aubreye Twyforda, Muže, který nikdy neprohrál.

"To je Aubrey Twyford," řekl mladík na balkóně závistivě. "Kdyby pánbůh dal a já měl jen polovinu jeho štěstí, nebo třeba desetinu."

"Chudáčku Bobby!" politovala ho dívka.

"Jaké štěstí?"

Starší paní, která k nim v té chvíli vešla francouzským oknem, nemluvila příliš mile ani je nepozdravila zrovna vlídně.

"Ahoj, Bobby," řekla a nastavila mu tvář, "slyšela jsem, žes už přijel. O kom jsi to mluvil?"

Kývl směrem k náměstí a paní Braneová si zastínila oči a prohlédla si rozvalenou postavu od špiček bílých bot až po šedý klobouk.

"To je Aubrey Twyford - říkají mu Muž, který nemůže prohrát. Přijde do Monte Carla každou sezónu od února do května a nikdy neodejde od stolu, aniž by vyhrál."

"To je věru obdivuhodné!" odpověděla paní Braneová suše. "Chceš snad napodobit jeho příklad, Bobby?"

"No, abych pravdu řekl, teto," zasmál se Bobby, "doufal jsem trochu."

Pokrčila nos. "Nemám ráda karbaníky," řekla zhurta. "To musí být strašná osoba." Pohlédla znovu na předmět jejich hovoru.

Twyford už vstal a šel pomalu naproti malému tlustému muži, scházejícímu se schodů Hotelu de Paris.

"To je Souchet, velký pařížský bankéř. Je to milionář, ale neměnil bych s ním. Jeho dcera utekla tento týden se šoférem a chudák stará je z toho celý pryč. Prohrává při hře, jenže si to pořád může dovolit," řekl Bobby smutně.

Dívka zašla do pokoje a teta k němu přistoupila blíže.

"Pročpak jsi přijel do Monte Carla, Bobby?"

"Proč?" Velmi nepřesvědčivě se snažil tvářit překvapeně. "No proč, vždyť sem jezdím každý rok."

"Ale proč jsi přijel teď?" zeptala se.

Hned neodpověděl, ani se jí nepodíval do očí.

"Už mě to všecko unavuje, Bobby," řekla tiše. "Děláš si z Madge legraci. Holka je z toho celá nešťastná. Nabídneš jí sňatek nebo ne?"

Hořce se zasmál, protože Bobby se chvílemi litoval. "Se čtyřmi sty librami za rok?"

"To je toho," řekla opovržlivě, "jako by záleželo na penězích!"

Otočil se k ní. "To tedy záleží! Madge je bohatá dívka a já jsem chudý. Až si s ní budu trochu rovnější, požádám ji o ruku."

"To je od tebe jenom ješitnost," mínila stará dáma, "mužská ješitnost! Kdyby ona byla chudá a ty bohatý, vůbec by ti to nevadilo. Nepřipadalo by ti nevhodné, aby ona přijala tvoje bohatství."

"To je rozdíl," odporoval.

"Právě jen z mužského hlediska," odvětila a vrátila se do pokoje.

Za čtvrt hodiny se všichni tři odebrali do herny, přes velký a vážný veřejný sál do ozdobného Cercle privée. Přešli kolem stolů s ruletou a dostali se do tlačenice kolem trente-et-qua-rante.

"Tohle je jediná hra, kterou on hraje," řekl Bobby tiše. "Podívejte se, jak se zase pakuje!"

Před mužem v šedém s jeho bezvýraznou tváří a hubenýma bílýma rukama se vršily hromady tisícifrankovek, a zatímco na něj hleděli, přidal ještě čtyřiadvacet tisíc. Na protější straně stolu uviděl Bobby zachmuřenou vousatou tvář bankéře Soucheta. Hrál jen v drobných, ale pět z jeho šesti sázek shrábl vždycky croupier.

"Kdo je Aubrey Twyford?"

"Je to divná historie," řekl Bobby a odváděl dívku k sedadlu u zdi. "Býval to profesor psychologie, který nikdy nehrál a v Monte Carlu pouze každoročně trávil skromnou dovolenou. Lidé, kteří ho znali před dvaceti lety, říkají, že nevsadil nikdy ani pětifrank, do té doby, než přišel na svůj systém."

"On má systém?" zeptala se dívka.

Bobby přikývl. "Už to zkoumali majitelé kasina. Poslali na něj detektivy i úředníky. Všechny jeho sázky byly zaznamenány a zkoumány nejlepšími odborníky na systémy v Evropě, ale vypadá to, jako by žádný systém neměl. Věřím, že mu už mnohokrát přehrabali zavazadla, aby našli nějakou stopu po jeho schématu, ale nenašli nic."

"To je ale divné, Bobby," řekla.

"Tohle je prý jeho poslední sezóna, mimochodem. Včera mi říkal, že to balí."

V té chvíli se u stolu začalo něco dít. Souchet a Twyford oba vstali a odcházeli, Souchet s drobným úsměvem něco vysvětloval a Muž, který nikdy neprohrál, pokývl na souhlas a shrábl svou výhru.

Bobby zaznamenal, že na to potřebuje obě kapsy.

"Povídej mi ještě o něm," žádala dívka. "Strašně mě to zajímá."

"Začal hrát asi před dvanácti lety, a od té doby už toho nenechal. Majitelé říkají, že na nich za deset let vyhrál skoro sedm set tisíc liber."

Zamračila se.

"Na co myslíš?" zeptal se jí rychle.

"Ale měla jsem takový nápad," řekla. "To je všecko."

Už se jí nevyptával. Pan Aubrey Twyford mezitím hostil kdekoho u svého rohového stolu v Café de Paris. Když tam Bobby s dívkou toho večera přišli, našli tam obvyklý nával.

"Zapomněl jsem ti o Twyfordovi něco říct, a měl bych, abych k němu byl spravedlivý. Chová se ohromně slušně k lidem, kteří měli smůlu. Už jsem ho viděl, jak šel za mužem, který všechno prohrál, a jak mu dal obálku s celým obnosem do posledního penny. Víš," řekl Bobby s úsměvem, "v Monte Carlu se nic neutají. Každý ví, jak se ostatním u stolů daří. Minulý rok sem přišla nějaká vdova s třemi tisíci librami, a všecky je za čtyři dny ztratila. Vsadila je kvůli tomu, že chtěla koupit svému synovi podnik. Byl to samozřejmě bláznivý nápad a Twyford jí to hned říkal, když s ní první den mluvil. A víš, co udělal? Toho dne, kdy opouštěla Monte Carlo, dal jí šest tisíc liber s tím, že už nebude víckrát hrát."

"To je neuvěřitelné," divila se dívka. "Kdo je to vedle něho?"

"To je mladý Stanton. Jeho otec je bohatý obchodník v Manchesteru. Dnes odpoledne vyhrál dvě stě tisíc franků."

"Dá se tady v Monte Carlu vůbec utajit, jak na tom kdo je finančně?" zasmála se.

"Nedá," usmál se Bobby. "Vsadím se, že by ti croupierové mohli spočítat tvoje peníze do halíře!"

Pan Stanton měl trochu v hlavě. Mluvil hlučně a mnoho. "Dneska to rozsvítím," holedbal se. "Přijďte se všichni podívat, jak rozbiju bank!"

Twyford zvedl skleničku minerálky a napil se. "Mluvit o rozbití banku přináší smůlu," řekl.

"Smůlu?" odporoval Stanton. "Milý brachu, žádná smůla není! Stačí mít všech pět pohromadě -"

"Nevěřte tomu," řekl Aubrey. Měl příjemný melodický hlas a mluvil pomalu a s rozvahou. "Každých čtyřiadvacet hodin nastanou jen tři šťastné okamžiky, ne víc. Velmi pečlivě jsem to studoval. Když je vaše štěstí v přílivu, nemůžete prohrát. Když to zmeškáte, nemůžete vyhrát."

"To chcete říct, že můžete vyhrát jen tři minuty v každých čtyřiadvaceti hodinách?" řekl Stanton pohrdavě.

"O sobě nemluvím," odvětil druhý tiše. "Já mám systém, a s ním nemohu prohrát vůbec."

"Ale jestli máte systém," trval na svém Stanton a hodil přitom do sebe sklenici šampaňského, "proč nehrajete pořád? Některé dny přece nesázíte vůbec?"

"Dneska sázet budu," řekl Twyford tiše, "a vyhraju spoustu peněz. Budu sázet dvanáct tisíc franků na maximum."

"Co bychom měli udělat," - to promluvil bankéř Souchet -"že bychom sázeli tadyhle podle našeho přítele, ale jak? On vždycky vsadí, až se začnou rozdávat karty, a to už je pozdě ho následovat."

Twyford se usmál. "To taky patří k mému systému," poznamenal suše.

Dívka se naklonila přes stůl k Bobbymu. "Bobby, vezmi mě do kasina, až tam bude pan Twyford. Hrozně ráda bych ho viděla hrát."

"Najdu ti sedadlo vedle něho," slíbil Bobby. "Nějaký ten hlídač se jistě dá podplatit, aby ti přenechal místo."

"Hlídač?"

"Asi se jim tak neříká," připustil a vysvětloval, že v herně se vždycky vyskytují typy, které tam jen sedí a čekají, že někdo vsadí a buď odejde, nebo zapomene výhru sebrat. V té chvíli šikovný hlídač natáhne ruku a sázku popadne, ledaže je croupier obzvláště bdělý a všimne si, kdo sázku vzal.

Společnost se nakonec rozešla a oni dva prošli kavárnou na opuštěné náměstí. Bobby sehnal dívce dosti snadno místo v herně, jen o dvě sedadla od Twyforda. Hned proti ní seděl optimistický Stanton, celý zardělý a rozpovídaný.

Twyford opravdu podle svého slibu vytáhl větší balík bankovek, než odpoledne inkasoval. Nejdříve vsadil dvanáct tisíc franků a prohrál. Prohrál také druhou sázku na černou. Vsadil na černou znovu a vyhrál. Dívka ho fascinovaně pozorovala. Přeskočil z černé na červenou, z červené na couleur, z couleur na invers, a z každých šesti sázek takových pět vyhrál. Dívku to úplně uchvátilo, asi protože celé to divadlo bylo pro ni tak nové a zvláštní. Pozorovala muže, který rozdával, jak s úžasnou zručností seřadil karty do dvou řad...

"Rouge perd et couleur."

Cvakání žetonů o hrabičky, déšť tisícovek, a ten padal většinou směrem k Aubreymu Twyfordovi. Zapisovala barvy do sešitku, který přinesl Bobby. V pořadí karet nebyla žádná metoda, přebíhaly od černé k červené a zpátky od červené k černé. Třikrát padly na černou, než zase začaly běhat cikcak od černé k červené. Zdálo se, že všichni u stolu prohrávají - kromě Muže, který nikdy neprohrál.

Pan Stanton přestal být povídavý. Jeho hromada peněz se zmenšovala, až jich měl jen trochu. Ztrácel nervy. Položil velkou sázku na barvu, pak si to rozmyslel a zase větší část odebral, než byly karty rozdány. Jednou vsadil maximum, zaváhal a vzal peníze zpět a místo toho vsadil pětistovku na červenou. Červená vyhrála a on nahlas zaklel. Aubrey Twyford, který měl na červené maximum, se usmál.

V jedenáct hodin odstrčil Stanton židli a přešel k Twyfordovi.

"Oškubali mě," řekl. "Přišel jsem o tři sta tisíc franků. Vy na tom nejste tak špatně, že?"

Twyford se usmál.

"Potřebujete peníze?" zeptal se.

"Ne, dneska s tím skončím," řekl Stanton. "Zkusím to znovu ráno," a odcházel k baru.

Twyford zachytil Bobbyho pohled a přikývl. "Pojďte si se mnou dát oranžádu," řekl. "Mám spousty peněz."

"Mohu ti představit pana Twyforda?"

Dívka hleděla do usměvavých očí Muže, který nikdy neprohrál, a viděla v jejich hloubce lidskost a humor.

"Dejte si s námi oranžádu, slečno Radleyová," nabídl, "tady si ji dává každý."

"To vypadá dost nevinně," smála se.

"To také má být," odpověděl.

"Pozorovala jsem váš zázračný systém, pane Twyforde," řekla dívka.

Zachechtal se. "Doufám, že nikomu neprozradíte, jak to dělám," poznamenal suše. "Každý pozoruje můj zázračný systém a myslím, že z toho nejsou moudří, třebaže proč to každý hned neprokoukne, to nechápu."

Sedli si do velkých pohodlných křesel, jimiž byl bufet dobře vybaven, a vrchní jim donesl velké sklenice plné pomerančové šťávy, po okraj naplněné ledem.

"Až s Monte Carlem skoncuji, musím o svém systému napsat knihu," řekl Twyford.

"A já budu vaší první čtenářkou," přidala se dívka. "Pak půjdu do Monte Carla a vyhraji jmění."

Zavrtěl hlavou a úsměv mu zmizel z očí. "Chce to kamenné srdce, když člověk používá můj systém," řekl. "Začínám být lidštější, a proto toho nechám."

Bobby zašel k baru pro nějaké chlebíčky a dívka se k muži obrátila.

"Pane Twyforde," promluvila rychle a tiše, "něco bych vám chtěla říci. Opravdu opouštíte navždy Monte Carlo?"

Přikývl.

"A víckrát už svůj systém nepoužijete?"

"Ne, o tom vás ujišťuji."

"A kdyby, pane Twyforde," sklopila oči a nervózně hladila opěradlo křesla, "kdyby vám někdo nabídl velké peníze za váš systém, prodal byste jej?"

Rychle vzhlédla a viděla, že se usmívá.

"Nechci to pro sebe," řekla a zrudla, "ale je tu někdo - někdo, koho bych chtěla obohatit."

"Nemohu to prodat," řekl stručně. "Je mi opravdu hrozně líto, a skutečně jednám v zájmu - ehm, toho, komu chcete pomoci, ale není to možné."

Kousla se do rtů. "Mohu vás poprosit, abyste neříkal - ?"

Pozvedl ruku, aby ji zarazil, a zadíval se na vracejícího se Bobbyho s větším zájmem.

V té chvíli přišla do bufetu teta a zavolala ji. "Už bys měla být v posteli, Madge," řekla. "Bobby, proč ji necháš tak dlouho ponocovat?"

Tu uviděla Twyforda a dívka je seznámila.

"Učil jste je svému systému, pane Twyforde?" řekla s lehkým úsměškem.

"Učím svému systému celé Monte Carlo," smál se Twyford, "a kasino by za to mělo vybírat vstupné."

Když ženy odešly, Twyford se obrátil k Bobbymu a dlouze ho pozoroval. "Pane Gardnere," řekl mu, "vy dnes nehrajete."

Bobby pokrčil rameny, když klesl do křesla. "Co z toho? Hraju si s pětníky a ani nevyhrávám, ani neprohrávám. Nemám nervy na to, abych opravdu riskoval, a přesto mě to všecko dneska svádí, abych vsadil poslední cent."

Twyford se napil brčkem. "Špatné zprávy?" zeptal se.

"Ne," odvětil Bobby, "jen jsem si uvědomil, jaký jsem to osel k ničemu!"

"To člověka opravdu otráví," přisvědčil Twyford.

"Víte, co udělám?" řekl Bobby náhle a jeho svěží mladá tvář se při té myšlence rozzářila. "Zítra se do toho opravdu dám. Mám pár tisíc liber, které jsem schovával na - no, na něco, a ty roztočím!"

"Tak je prohrajete," řekl Twyford bez váhání. "Každý, kdo jde vyhrát velké peníze, protože musí, tak je prohraje."

"A jak víte, že musím?" zeptal se druhý ostře.

"Uhodl jsem z vašeho tónu, že potřebujete spoustu peněz," odpověděl Twyford, "a když se člověk vypraví, aby peníze vyhrál, tak je určitě prohraje."

"Vždycky?"

"V devadesáti devíti případech ze sta," řekl Twyford, "dokonce je to procento možná vyšší. V prvních letech v Monte Carlu jsem sledoval velmi pečlivě psychologická data, a myslím, že je to spíš devadesát devět a čtyři desetiny procenta."

Bobby na něj zíral. "Já tedy budu patřit mezi těch šest desetin procenta, která vyhrají!" zvolal a běžel za dívkou, aby ji zastihl, než půjde spát.

Twyford za ním hleděl s lehkým úsměvem, pak pokrčil rameny a zavolal vrchního.

Druhého dne ráno sešel Bobby do vestibulu hotelu a našel tam Twyforda, jak čte noviny.

"Čekal jsem na vás," řekl Twyford. "Myslíte, že byste přesvědčil dámy, aby si vyjely do Grasse?"

"To je od vás moc hezké," řekl Bobby vděčně.

Dívce se nejdřív nechtělo. Ještě pořád ji pálilo včerejší odmítnutí, ale paní Braneová chtěla jet do Grasse pro voňavky a Madge tedy souhlasila.

Byl to mnohem příjemnější výlet, než předpokládala. Krasy Grand Cornichu jí byly popisovány tak často, že myslela, že se bude nudit, jenže vrchy a údolí, úzké horské cesty a závratné propasti byly opravdu tak nádherné, že byla celá užaslá a nadšená.

Na "zpáteční cestě se stavili v Gorge du Loup na čaj a tam ji Aubrey Twyford vyzval pohledem, takže se odpojila od Bobbyho a šla k němu.

"Myslel jsem na to, co jste mi říkala včera," řekl. "Šla byste se mnou kousek roklí?"

"Jde o systém?" zeptala se rychle.

Pokývl.

"Vy byste ho prodal?"

"Ne, neprodal," odpověděl, "ale vám ho dám. Rozhodl jsem se, že zítra z Monte Carla odejdu. Všechny historky, co o mně vyprávějí, jsou pravdivé. Jsem velice bohatý a sázení už nepotřebuji. Za prvé," otočil se k ní, "musíte mi slíbit, že moje tajemství neprozradíte dřív, dokud neopustím Monte Carlo."

"Slibuji," řekla, "ale -"

"Nesmí tu být žádné ale, dokonce ani panu Gardnerovi!"

Viděl, jak pomalu zrudla, a usmál se pro sebe. Pak ji vzal za paži a zjevil jí tajemství Muže, který nemohl prohrát.

Nejdřív tomu nechtěla věřit. Pak pocítila hnus. Pak, když jí s klidem líčil svá léta v Monte Carlu, poznala, že mluví jako lékař o svých případech, chladně a vědecky. Na konci vyprávění pozvedla ruku.

"Jsem vám strašně vděčná, pane Twyforde. Ne, neřeknu to Bobbymu, a myslím, že to neřeknu vůbec nikomu."

"Uvidíte dnes večer," opakoval podruhé.

Vážně sklonila hlavu.

Už byli blízko společnosti, kterou opustili, když náhle řekl: "Slečno Radleyová, Bobby Gardner je dobrý hoch, opravdu slušný chlapík. Vídám ho tu po léta a věnoval jsem mu obzvláštní studium."

Velice zrudla, ale řekla s úsměvem: "Proč mi to říkáte, pane Twyforde?"

"Nebylo to nutné," souhlasil. "Myslím, že jste si toho všimla sama."

U stolu pro trente-et-quarante byl nával, když se tam Twyford usadil. Bobby měl nepřirozeně jasné oči a veselou náladu. Své skromné jmění měl ležet před sebou a čile pokynul Twyfordovi. Pak začalo sázení. Bobby vsadil tisíc franků a vyhrál. Zvýšil sázku a vyhrál znovu.

S výjimkou tří případů vyhrál pokaždé, a najednou Twyford vstal s lehkým smíchem od stolu, sebral zbytek svého majetku a opustil stůl pro trente-et-quarante nadobro. Stál a díval se na Bobbyho, a Bobby vyhrával a vyhrával, až tu mu dívka něco zašeptala do ucha, a pak také vstal, ruce plné peněz a žetonů.

Twyford seděl s úsměvem na lavici a pokynem je pozval, aby si k němu přisedli, ale díval se přitom pouze na dívku.

"Pojďte si ke mně sednout," řekl. "Chci se vás na něco zeptat." Zahrozil jí prstem a ona se zasmála. "Nezeptám se vás, jestli jste nevyzradila moje vzácné tajemství Bobbymu Gardnerovi," řekl.

"Myslela jsem, že to chcete udělat vy," podivila se.

"Chci se zeptat jen na tohle. Zasnoubila jste se s Bobbym od té doby, co jsem s vámi mluvil?"

Přikývla.

"Tím se to vysvětluje." Vstal a potřásl jim oběma rukou, a Muž, který nikdy neprohrál, opustil navždy hernu, aby se tam už nikdy neobjevil.

"Víš, pan Twyford byl velký psycholog," začala dívka vysvětlovat.

"To chceš říct," zeptal se Bobby nedůvěřivě, "že ti před odchodem svěřil své tajemství?"

Přikývla.

"Mimochodem," dodal, "víš, že tuto noc prohrál skoro dvě stě tisíc franků?"

Znovu přikývla. "Uhodla jsem to," řekla, "ale nemyslím, že by mu to moc vadilo."

"Jaký byl ten systém?" zeptal se Bobby.

"Už jsem ti to chtěla říct, kdybys mě pořád nepřerušoval," řekla dívka přísně. "Studoval v Monte Carlu lidi, hlavně hráče, osm let, a zjistil, že jsou určité okolnosti, za kterých se nedá vyhrát. Když má člověk nějakou jinou starost, když neustále prohrává a nemůže si to dovolit, nebo když přijde ke stolu a prostě vyhrát musí - v tom případě, jak pan Twyford poznal, o peníze přijde a většina jeho sázek se rozplyne. A když na tohle přišel, dal si práci, aby zjistil, kdo v Monte Carlu má nějaké potíže, kdo potřebuje vyhrát velmi nutně, kdo hraje se svými posledními penězi - a proti těm začal sázet. Když oni sázeli na červenou, on sázel na černou, jestli oni hráli na couleur, on hrál na invers."

"Proboha, bylo to fér?" vydechl Bobby.

"To jsem se ho taky ptala," odvětila dívka, "a jemu nedalo žádnou práci přesvědčit mě, že to fér bylo. On nemohl za to, že jiní měli smůlu, jejich smůla pouze přinášela štěstí jemu. Někdy člověk, který měl smůlu, prohrál jen několik tisíc franků, ale pan Twyford vyhrál statisíce tím, že sázel proti němu. Pokud věděl, že ten, proti komu hrál, se zruinoval, vždycky mu ztrátu před odchodem nahradil - říkal, že si to může dovolit, protože často hrál o dvanáct tisíc franků proti jejich čtyřiceti. On tvrdí, že to je jediný systém na světě, který existuje, a já tomu věřím."

"Ale proč tuto noc tolik prohrál?" zeptal se Bobby a dívka se usmála.

"Já myslím, že to bylo proto, že hrál proti někomu, kdo by měl být strašně šťastný. Neslyšels ho, jak se mě ptal, jestli jsem tvou nabídku přijala?"

Štědrý večer u Čínského psa

Říká se, že vynálezcům patří místo mezi bohy. Tam M'Tavish si to připomněl a zašklebil se nad páchnoucím kotlem, který se pěnil a bublal na plynovém hořáku.

Byl to velký železný kotel a vynálezce ho zasvětil tím, že pod něj sestavil třínožku z rámu starého bicyklu, na niž zavěsil hořák.

Malý přístřešek ze železného plechu, kde to táhlo, pocházel z neužívaného armádního majetku a nebylo tam mnoho věcí, které by mohly hořet. Navíc ta bublající masa, kterou vynálezce občas zamíchal železnou tyčí, byla sama nehořlavá. Zápach zaplavoval pole široko daleko až k vesnici na míli vzdálené, ale on ve svém vědeckém zápalu nic nepozoroval.

Vyrušilo ho až zaklepání železné hlavice hole na dveře, takže přestal uchváceně pozorovat kotel. Mužík nerad vstal, sehnul se, aby zhasl hořák, otevřel dveře a vyšel ven na světlo.

Nejdřív myslel, že návštěvníka vůbec nezná. Na cestě na konci zahrady zahlédl předek auta, a tak poznal, jak se sem dostal.

"Ale ne, Tame," řekl příchozí, "ty jsi zrovna tak hubený a ošklivý, jako zastara!"

Tamovy oči se zúžily.

"Snad to není pan Merrick?" řekl překvapeně. "Vy ste se zato změnil, pane!"

V době války byl Merrick jeden z nejchytřejších a nejschopnějších válečných pilotů a Tam měl úplnou pravdu, když řekl, že se změnil. Nebyla to změna k lepšímu. Náhlé bohatství Walteru Merrickovi nesvědčilo: byl nezdravě obtloustlý, pod očima měl váčky a pleť, dříve jako dívčí, dostala nezdravou barvu.

"Já že jsem se změnil?" řekl Merrick nedbale. "No ty tedy ne. A co to tady provádíš, Tame?"

"Ale vymejšlim takovou věcičku," řekl Tam vážně. "Novej nátěr, pane Merrick. Proti ohni a vodě, a možná že na tom jednou vydělám majlant."

"Ty jsi ženatý, nebo ne?" zeptal se Merrick, když šel k domu s Tamem, který měl pořád vyhrnuté rukávy.

"Jo," odvětil Tam s navyklou opatrností, kterou užíval i při řeči o tak důležitém faktu. "Ale moje paní je pryč - v Americe. Vona je Američanka," vysvětloval, "a rodiče ji taky chtěli jednou vidět."

"Tak jsi slaměný vdovec - hm, to je hloupé."

Pan Merrick se rozhlížel po útulném obývacím pokoji, do něhož ho Tam zavedl, jako by se mu to tam nelíbilo.

"Proč bydlíš takhle na konci světa - no, pro letecké taxi to není špatné - viděl jsem tvůj inzerát tuhle v Timesech. Jaký stroj to máš?"

"No vobyčejnej, takovejch už ste viděl, pane Merrick," řekl Tam. Divil se, proč se nepřítomnost jeho ženy zdála panu Merrickovi "hloupá". "Má to motor z bombarďáku a křídla ze stíhačky. Koupil jsem části v armádním výprodeji a složil jsem je sám. Chcete se svýzt, pane Merrick?"

Oči mu zlomyslně blýskly.

"Kdepak svézt, propána," řekl pan Merrick. "Už na to nemám nervy, Tame - asi už stárnu."

"Už asi nemáte tu jistotu," řekl Tam tiše.

Merrick si sedl na židli u okna a neklidně se rozhlížel.

"Nervy mám v háji, to je fakt," připustil. "Řídicí páku bych už nevzal do ruky, třebaže jako pasažér bych letěl, obzvlášť s tebou, Tame."

"Moh byste mi něco takového sepsat, pane Merrick? Já takový svědectví sbírám."

Nastala trapná pomlka. Návštěvník pořád neprozradil, proč přišel, a Tam byl na to zvědav.

Nakonec se to dověděl. "Tame," řekl Merrick náhle, "já nevím, jak jsi na tom s penězi. Stál bys o kšeft za pět set?"

"Pět set za rok nebo pět set za týden?" zeptal se Tam.

"Pět set liber za pár dní práce," řekl Merrick důležitě. Vstal ze židle a přecházel po pokoji.

"Já ti řeknu, o co jde, Tame," začal Merrick, "a pochopíš, že se ti odevzdávám do rukou. Jde o jednu holku."

"Jo jo, já si to hned myslel," řekl Tam tiše.

"Ona je hrozně nešťastná," řekl Merrick, který moc vyprávět neuměl a nechal leccos na svém posluchači, aby si to domyslel. "Ona je prostě vdaná za chlapíka, který ji neumí ocenit."

"Čet sem o takovejch pádech," podotkl Tam. "Jen se člověk ožení, a už ho nikdo neocení."

"Jenže já ji mám rád," vysvětloval mu Merrick zarputile, "a ona má ráda mě. Já jsem dost bohatý, Tame. Zdědil jsem po válce všecky strýcovy peníze, a mohu na ni čekat, ale do tohohle podniku se nechci plést, víš."

"A chcete, aby se do toho zapletla ona?" řekl Tam suše.

"To je něco jiného," mávl Merrick rukou, "ona od něho stejně uteče. On je chudý jak kostelní myš, a holka, která má ráda zábavu, život, divadlo, Tame, a takové věci... tak je z toho celá utrápená."

"Chudák děvče," řekl Tam bez velké lítosti. "Třeba by mohla jít do bijáku? To je taky pěkný."

"Neblázni," řekl Merrick hrubě. "Co bude chodit do kina, když může mít všecko, co srdce ráčí? Ale tohle s tebou probírat nechci. Mohl bys ji dovézt do Paříže a za týden potom zase zpátky, a -" zaváhal - "no, ty jsi ženatý a nikdo neví, že tu tvoje žena není. Kdyby se někdo ptal, tak řekneš, že tu bydlela..." skončil trochu udýchaně, protože viděl, že se Tam začíná dívat tvrdě a podezíravě.

"Všechno je to úplně v pořádku," dodal spěšně. "Platonické přátelství, chápeš přece, Tame. Bude mít dámský doprovod, a tak vůbec, a za pět stovek to přece stojí."

"Možná že to stojí za pět tisíc," řekl Tam, "ale mě vynechte, pane Merrick. Já věřím, že lásce se má pomáhat, ale co je platonický přátelství, to teda nevím. No a mluvme o jinejch věcech, pane Merrick já vás neviděl vod svatby pana Selbyho. To byl fajn chlap, ten váš kámoš, pane Merrick. Este se pamatuju, jak sestřelil za den šest nepřátelskejch letadel."

Merrick, který se zase posadil, se rozpačitě zavrtěl a polkl.

"Bezvadnej chlap," pokračoval Tam nadšeně, "a jakou si vzal krásnou dámu, pane Merrick. Takový dlouhý zlatý vlasy a voči jak pomněnky. Neviděl ste ho poslední dobou?"

"Ale jo," řekl Merrick lhostejně, "občas je vídám. A ona na tebe taky vzpomíná," řekl významně, jak se Tamovi zdálo.

"Na mě," podivil se Tam. "Ani sem nevěděl, že si mě tenkrát všimla, já sem pořád jed, jak sem u nich byl."

"Má tě ráda, Tame," zdůraznil Merrick, "a věří ti. Zrovna tuhle říkala, že Tam by pro ni určitě udělal cokoli."

Tam M'Tavish ustoupil dozadu s hlavou na stranu jako zvědavá slepice a s rukama hluboko v kapsách.

"No ne, snad nechcete říct, pane Merrick," zeptal se tiše, "že paní Selbyová je ta dáma, co se jí stejská po pařížskejch bulvárech?"

"Ano, je," potvrdil druhý umíněně. "No a co, pomůžeš nám?"

Tam hleděl dlouho na zem. Pak šel pomalu ke dveřím a otevřel je.

"Abyste šel, pane Merrick. Bude pršet, jestli se moje kuří oko nemejlí."

"Dobrá," řekl Merrick, celý rudý zlostí, "jestli chceš podrazit starého kamaráda, pak ovšem nemohu nic dělat."

"Nic tak strašnýho bych neudělal," odvětil Tam s chladným sarkasmem. "Pročpak bych vás podrážel, když nejste ženatej, a kdybyste byl, stejně bych nechtěl vaši ženu ani s dámským doprovodem, aby se mnou utekla do Paříže. No tak pudete?" Jeho hlas se třásl potlačovaným vztekem, a pan Merrick se ani neohlédl, když kráčel vydlážděnou zahradní cestičkou k čekajícímu autu.

Tam se vrátil domů celý rozčilený. Takovéhle problémy často nepotkával, a když uviděl ošklivé stránky života, možná ošklivější než válečná pole Francie a Flander, bylo mu z toho špatně.

Než nastoupil k letectvu, byl mechanikem v glasgowské továrně a žil velmi přísně. Válku nenáviděl: válka byla to hlavní, co měl proti společnosti, a pevně odmítal narukovat, až ho přilákalo létání. Byly ale věci, které nenáviděl ještě víc než válku.

Slyšel o nečistých věcech a také je vídal, ale pokládal je za součást poměrů, v nichž se octl. Byl pouhým pozorovatelem, jehož nikdy nenapadlo, že by se také mohl zúčastnit nemravností, které ho ani neurážely, ani nezajímaly.

Hned tak něco ho nešokovalo, ale teď, když si sedl, aby si promyslel situaci, do které se odpoledne dostal, nejdřív byl z toho zmaten, pak otřesen. Malého Selbyho měl rád, a to hlavně pro jeho nešikovnost. Byl to nejhorší pilot v celé armádě, rozbil při přistání víc letadel než kdo jiný a tolikrát vyvázl z následků svých chyb, že se mu říkalo Nesmrtelný Selby. Byl to přímý mužíček, se srdcem velkým jako jeho hlava, beze strachu nebo zlomyslnosti. Nakonec ho přeložili do taktické kanceláře pluku, kde se docela proslavil. Tam mu šel na svatbu a svým kritickým způsobem obdivoval jeho nadýchanou nevěstinku. Tam neuměl posuzovat ženy. Ať byly jakékoli, žádná se nemohla rovnat té, jež nosila jeho jméno a jež byla právě nyní s buclatým synkem na návštěvě za oceánem. Člověk by nevěřil, že taková dívka, jako je paní Selbyová... a přesto Tam v nejhlubším nitru věděl, že Merrick mluvil pravdu. Jít za ukřivděným manželem bylo nemožné. Varovat samotnou dívku se Tam neodvážil.

Vrátil se do kůlny, aby zjistil, že půl jeho vzácné barvy přeteklo na podlahu, čímž plynový hořák zhasl a unikající plyn se přidal k ostatním zápachům.

Až za týden našel čas, aby se vydal do Londýna. Dříve to nešlo, protože musel dokončit svůj experiment a musel také letět do Cornwallu.

Zjistil, že Selby je zaměstnán u jedné firmy městských architektů, ale v práci ho nenašel. Nebyl tam už po tři dny. Tam se vyptal na jeho adresu a pak odjel autobusem do Hampsteadu, aby ho navštívil doma, aniž by měl přesně rozmyšleno, co mu řekne nebo jak mu vysvětlí svou návštěvu.

Měl také nepříjemný dojem, že paní Selbyová ví o jeho odmítnutí pomoci Merrickovi, a vědomí toho, že ví o jejím tajemství, bude jistě pro ně oba nemilé.

Ale vilka byla zamčená. Nikdo neodpovídal na jeho klepání, záclony byly zatažené. Zeptal se souseda a ten byl tak opatrně diskrétní, že Tamovi pokleslo srdce. Pak naštěstí potkal hovorného mlékaře a ten mu podal znepokojivé informace.

Paní Selbyová odešla, nikdo neví kam. Nechala dopis, který služka viděla, jak ho Selby čte večer po návratu. Druhého dne zamkl dům a sám také zmizel bůhvíkam.

Mlékař si byl jist, že ta dáma utekla a že se manžel vydal za ní, a Tam s tím souhlasil až do chvíle, kdy si přečetl příští týden v novinách, že John Selby, bývalý důstojník Královského letectva, byl zatčen pro opilost a výtržnictví v západním Londýně a byl propuštěn s varováním.

Tam jel znovu do Londýna a hledal starého kamaráda. Na policii mu dali adresu, kterou jim zatčený řekl. Ukázalo se, že je to pokoj v Bloomsbury a že jej Selby den po zatčení opustil.

Tam se smutně vrátil ke svým pokusům.

Čtyři dny před vánoci dostal dopis a písmo na obálce se mu zdálo povědomé. Otevřel ho a zjistil, že mu píše Selby a že je v Tunbridge Wells.

Milý Tame,

slyšel jsem, že jsi mě hledal a mrzí mě, že jsme se minuli. Jsem v sanatoriu a je to se mnou nevalné, ale doufám, že nás přijdeš navštívit, až se dostanu ven, což bude někdy po Novém roce. Žena tě ráda uvidí. Byla na nějakou dobu pryč, ale už je zpátky ve městě.

Tam četl dopis ještě jednou. "Už je zpátky ve městě." Zamračil se, ale pak se po jeho tváři rozšířil úsměv a on se vrátil ke své práci. Natíral svůj stroj novým nátěrem, na který přece jen přišel, nátěrem, o nějž se pokoušeli také jiní vynálezci a který činil i měkké dřevo odolným proti ohni. Strčil dřevo namočené do toho zázraku do krbu a vytáhl je horké, ale nehořící. Pevné malé letecké taxi pod jeho neúnavným štětcem zelenalo, a s pomocí maličkého pomocníka natíral trup, křídla, kormidlo a elevátory žáruvzdorným nátěrem, dokud na práci viděli.

Na Štědrý večer s tím byl hotov. Byl studený, šedivý den, jihozápadní vichr se už vyčerpal a vystřídala jej dešťová přeháňka. Tam jako většina Skotů slavil spíš Nový rok než Štědrý den, a tak zalezl domů, aby si četl.

Měl čtení na dvou dlouhých policích a byla to literatura nepříliš vídaná v knihovnách obyčejných čtenářů. Byly to dobrodružné knihy, jaké těší mladá srdce. Příběhy odvážných kovbojů, strašlivých ničemů a neuvěřitelně chytrých detektivů, kteří vyřeší na poslední stránce to, na co přišel čtenář už na straně druhé. Vyprávění o hrdinských mladých námořnících, kteří poroučejí v hodině nebezpečí z lodního můstku kapitánům a dovedou svou odvážnou loď až do bezpečného přístavu za potlesku krásných pasažérek. Pro Tama to byly poklady, lidštější a opravdovější než příběhy Frixe, Odyssea nebo delfského Apollóna.

Naplnil si dýmku a usadil se pohodlně do křesla a pak už bylo ticho přerušováno jen dešťovou vodou kapající z okapů nebo klapáním uvolněného prkna na kůlně. Nakonec to uvolněné prkno šlo Tamovi na nervy, a tak vstal, vzal si holínky a vyšel do tmy s kladivem a hřebíky. Přibil prkno, otevřel dveře do hangáru a podíval se na letadlo. Sáhl na lesklý nátěr prstem a otřel prst do montérek, než odešel a zamkl za sebou. Jak se blížil k domu, uslyšel ostré zvonění. Byl to telefon a běžel ho zvednout.

"Je to pan M'Tavish?" zeptal se někdo.

"To jsem já," přisvědčil Tam.

"Máme pro vás na dnes večer práci."

"A kdo volá?" ptal se Tam.

Uslyšel jméno firmy, která mu byla zcela neznámá.

"Dneska není počasí na lítání," odrazoval Tam mluvčího, protože ho víc lákal příjemný oheň a otevřená knížka na stole. "Nesvítí měsíc a -"

"Ale bylo by to sto guinejí za každou cestu," odpověděl hlas. "Déšť přestal a vítr se stočil na západ. A je to otázka života a smrti, pane M'Tavishi."

Tam se škrábal na bradě.

"Nepočkalo by to do rána?" smlouval.

"Ne," řekl hlas rozhodně. "Jednoho pána kousl vzteklý pes. Musí do Paříže do Pasteurova institutu pro injekci. Můžete s ním být zpátky brzo ráno."

"A to u nás není žádný Pasteurův institut?" podivil se Tam.

"Tohle je zvláštní případ," řekl mluvčí netrpělivě. "Vezmete ho nebo ne?"

"Jak dlouho mu to bude trvat?" zeptal se Tam.

"Bude u vás za hodinu," zněla odpověď.

Tam se podíval na hodinky. Bylo osm hodin.

"Tak jo," řekl. "Ví, kde bydlím? Budu ho čekat na poli."

"Rozsviťte lampu," poroučel hlas. "On přijede na motorce."

"A odkud mluvíte?" zeptal se Tam.

"Z Londýna," odpověděl hlas a nato je přerušili.

Tam položil sluchátko, dal před oheň mřížku, a pak se šel převléknout. Za čtvrt hodiny nato vyjel pracně s letadlem z hangáru a naplnil nádrže. Pak dotáhl stroj na konec pronajatého pole. Nočního letu se nebál, zvlášť když už vítr ustával a ukazovaly se hvězdy.

Po půlhodině čekání uslyšel hučení přijíždějící motorky. Za chvíli se zastavila a on zamával lucernou. Za několik minut k němu přicházel z temnoty nějaký muž. Zabránil Tamovi, aby na něj posvítil lucernou, tím, že se zastavil a zapálil si cigaretu. Tam zahlédl člověka s krátce zastřiženou šedou bradou a huňatým černým obočím.

"Kouřit se nesmí, pane," řekl Tam.

"Ne?" odvětil druhý krátce a zahodil cigaretu. "Můžeme letět?"

"Akorát nahodím vrtuli," řekl Tam a šel to udělat.

"Raději si vemte peníze," podával mu pasažér hrst bankovek.

"To by bylo počkalo," řekl Tam zdvořile. Nicméně si peníze zapnul do kapsy. Cizinec, jak pozoroval, byl pro let dobře oblečen do koženého kabátu.

"Kde chcete přistát?" zeptal se Tam. "Letiště sou tam dvě."

"Jedno je na východ od města - to staré armádní."

"To se teď neužívá," namítl Tam.

"Nevadí, je to nejblíž k - k institutu."

Tam se na něj podíval podezřívavě. Na podloudníka nevypadal, taky neměl žádné zavazadlo, a věci, na nichž podloudníci vydělávají, bývají objemné. Tam věděl, že by neměl vysazovat cestujícího nikde jinde než na oficiálních letištích, ale co do práva nebyl tak úzkostlivý. Vlastně byl v nitru revolucionář. Všechna pravidla ho rozčilovala, a vždycky když se seznámil s novým pravidlem, měl hned chuť je porušit.

"Dokážete tu potom zase přistát?" zeptal se pasažér.

"Se ví," řekl Tam lakonicky.

Za deset minut se stroj vznášel mlhovinou mraku a chvílemi zahlédli dole zemi. Jiskřičky světel ve velkých vzdálenostech znamenaly vesnice a špendlíkové hlavičky světel v řadách města.

Teď byli nad mořem a letadlo se otřásalo ve vzduchových vlnách, zanechaných tu bouří.

Živé úzké paprsky světla znamenaly Calais a sloup světla majáku na letišti je vedl po obloze. Brzy se na obzoru objevila Paříž, záplava bílých a žlutých světel, a Tam zahnul nalevo a hleděl dolů na přistávací plochu, kterou znával tak dobře za války. Ležela uprostřed trojúhelníku, jehož základnu tvořily bílé oblouky železniční vlečky a vrchol plamen vysoké pece, zářící modrým světlem.

Tam tady naposled přistával před osmnácti měsíci. Letiště mohlo být zastavěné, nebo, což by bylo ještě horší, zaneřáděné armádními krámy jako tak mnohá jiná letiště.

V černé prázdnotě, do níž mířil nos jeho letadla, nic neviděl. Snášel se dolů, stále dolů, kontroloval přistání pouhými štěrbinkami očí, spustil příď ještě malinko níže, narovnal stroj a bez nehody přistál.

"A sme tu, pane," řekl. "Kdypak budete chtít zpátky?"

Muž lehce seskočil. "Kdybych nepřišel do tří, tak se nevrátím vůbec," a dodal: "To by si mě nechali v institutu na další vyšetření."

"Tak dobře, pane," řekl Tam vážně. "Do města to máte nejlíp kolem kolejí. Na cestu narazíte o půl kilometru dál."

Cizinec se nenamáhal s odpovědí. Zmizel do tmy a Tama napadlo, že se ho ani nezeptal na jméno. Zapálil si dýmku a vyšel si kolem stroje, když tu ucítil pod nohama něco měkkého a posvítil na to baterkou. Byl to cizincův kožený kabát, rukavice a kukla. Zřejmě měl v kapse nějakou látkovou čepici. Tam pohlédl na kabát a ušklíbl se, protože viděl, že je postříkán žáruvzdorným nátěrem, který byl ve všech směrech dokonalý až na to, že nechtěl uschnout.

Té noci zrovna měl pan Merrick společnost v hostinci U čínského psa, kde se scházela celá mondénní Paříž. V jedenáct večer pro většinu hostů veselí teprve začínalo. Pan Merrick začal s oslavováním už odpoledne v Americkém baru u Pangianase a teď v jedenáct už vedl slzavé řeči o nestálosti žen. Společnost ho zaujatě poslouchala. Walter Merrick byl totiž velmi bohatý mladík a takoví jsou vždycky vyslechnuti uctivě. Orchestr zrovna spustil Donna e mobile a to vyvolalo celou jeho přednášku a dalo jí obsah. Začal s přípitkem na "nepřítomné víly" a většina společnosti věděla, kdo jeho víla je a kam mu uletěla.

"Uznávám, že jsem na ni byl trochu nepříjemný," mluvil pan Merrick těžkým jazykem. "Ale když ženská skučí celou dobu po jiném chlapovi, tak co máte dělat? Tak jsem ji vyhodil! Nudila mě, byl jsem z ní celý utahaný, ale děvčata, já ji stejně miluju!"

Setřel dvě opilecké slzy.

"Ona má nemožného manžela, úplného blázna -"

Mluvil o něm upřímně a tak, že to slušný člověk mohl těžko poslouchat. Takový by opustil tu pozlacenou místnost se zrcadly a dopil by vděčně na čerstvém božím vzduchu. Jenomže známosti, které měl Walter Merrick - a on nabral známosti v každém kabaretu - mu nerozuměly dobře, když mluvil anglicky, a kdyby byly rozuměly, stejně by jim to nevadilo.

"Já si o ženských myslím..." začal zase Merrick po malé chvíli.

Došel až tam, když se dveře pomalu otevřely. Stál v nich muž s ocelově šedou bradou. Omámený hostitel ho chvíli neviděl, a když si ho konečně všiml, jeho obtloustlá tvář se zamračila.

"Hele, kdo u čerta jste?" zeptal se.

Cizinec neodpověděl. Zvedl revolver, který držel v ruce, a dvakrát vystřelil. Walter Merrick padl mrtev přes stůl. Než ti nejvyděšenější mohli vykřiknout, dveře se zabouchly a klíč se otočil v zámku.

Bylo půl jedné, když se Tamovi zdálo, že slyší, jak někdo k němu přichází, a rozsvítil baterku.

"Tady jste!" řekl hlas. "Zhasněte tu baterku. Jste připraven?"

"Jo," odvětil Tam. "Dostal jste, co jste chtěl?"

"Ano," odpověděl muž krátce.

V pořádku nastartovali, ale až nad Abbeville si Tam vzpomněl na kožený kabát, který strčil do trupu. Naklonil se dopředu a poklepal muži na rameno.

"Máte kabát pod sedadlem!" zařval a viděl, že pasažér pokývl, ale že se nepokusil ochránit před ostrým jihozápadním větrem.

Tam doletěl bezchybně až do Horshamu podle světel na zemi, která znal, a přistál ve tmě, nenamáhaje se zapnout magnéziové osvětlení pod špičkami křídel. Rozloučil se s cizincem ve čtyři a slyšel hukot jeho motorky stále slaběji, jak odjížděl k Horshamu. Pak se obrátil, aby zaparkoval letadlo.

"Veselé vánoce, hochu," řekl si chmurně, když stál před zrcadlem v ložnici. "Pilot si bezvadnej, ale jako vynálezce nestojíš za nic." Trvalo mu ještě hodinu, než se zbavil nátěru, který se nedržel na ničem, než na jeho šatech.

Později ráno nad skromnou snídaní si přečetl o vraždě Waltera Merricka. Reportéři barvitě popisovali orgie, které jeho smrti předcházely, a jeden opakoval téměř přesně jeho opilé kázání. Tam si to přečetl několikrát. Pak složil noviny a s největším klidem pokračoval ve své snídani. Teď pochopil příběh o hlouposti May Selbyové v celé jeho ošklivosti, třebaže se tu neuvádělo žádné jméno. Tam uhodl, kdo byla ta žena, která nudila vybíravého pana Metrická a kterou vyhodil.

Odpoledne vytáhl své malé dvousedadlové auto a jel do Tunbridge Wells, což bylo asi dvacet mil.

Nedalo mu velkou práci najít sanatorium, kde se nalézal Selby, a vrchní sestra ho hned vzala do velkého pokoje, kde nemocný ležel.

"Ne, není to s ním tak zlé," odpověděla na jeho otázky. "Pan Selby jen potřebuje klid a ticho. Trochu mu jen vypověděly nervy."

"Je tady dlouho?"

"Asi přes týden," řekla vrchní sestra. "Má pokoj v přízemí v jednom křídle. Spí tak špatně, že ho každý hluk probudí. Teď je s ním paní Selbyová."

Tam se okamžitě zarazil. "Paní Selbyová?" zeptal se zděšeně, a pak nabral dlouze dech. "Tak fajn, dyž budete tak hodná, paní, ukažte mi cestu."

Selby byl v posteli, byl to světlovlasý mladík s trochu pohublou a unavenou tváří, ale pozdravil Tama úsměvem a pokývnutím.

"To jsem rád, že tě vidím, Tame," řekl. "Dostals můj dopis, viď."

"Jo, dostal. Brej den, paní Selbyová."

Dívka, sedící vedle manželovy postele, vstala a podala mu ruku. Její hezká tvář dospěla do duchovnější krásy, zdálo se Tamovi. Její oči na něj nehleděly vyzývavě, jak očekával. Setkala se s ním s jistotou, kterou dává moudrost svatému i hříšníkovi a jež pochází ze znalosti toho nejhoršího. Měla červené oči a Selby svou rychlou intuicí asi pochopil, že si toho Tam všiml.

"Mou ženu rozesmutnila smrt našeho starého přítele," řekl. "Pamatuješ se na Merricka, Tame?"

Otázal se tak chladnokrevně, že to Tamovi vzalo dech.

"Jo, pamatuju," řekl po pauze.

"To je ten člověk, kterého včera zastřelili v Paříži," řekl Selby jemně. Tam na něj fascinovaně hleděl.

"Neříkejte," poznamenal.

"Nebyls poslední dobou v Paříži?" zeptal se Selby neočekávaně.

Tam chvíli mlčel a pak zavrtěl hlavou. "Ne, už sem tam nebyl pár měsíců," řekl hlasem stejně pevným jako Selby.

Paní Selbyová za chvíli odešla a Tam zůstal s nemocným sám.

"To je krásnej pokoj, co tu máte, pane Selby," řekl. "Takový veliký vokno, a člověk z něho seskočí do zahrady jako nic. A v garáži by klidně mohla bejt motorka."

Pokývl hlavou k otevřenému oknu.

"To by asi mohla, Tame," řekl Selby tiše.

Tam si rozčileně mnul bradu. "Pane Selby, pamatujete, jak sme měli ve Francii legraci s tim divadlem? Bylo to fajn. A jak ste se převlík za starýho pána, že by vás nejlepší kamarád nepoznal?"

Selby neodpověděl.

"No tak já pudu," řekl Tam a podal mu ruku.

Druhý zaváhal a pak mu ji rychle stiskl.

Tam mu na chvíli podržel ruku, pak ji otočil dlaní nahoru. Přes prsty se táhla slabá zelená skvrna.

"To pude pryč jenom pemzou," řekl Tam a pomalu odcházel ke dveřím.

Podržel ještě dveře a otočil se.

"To ste nevěděl, pane Selby," řekl vyčítavě, "že se v éru nekouří? To nebylo fachmanský, to teda vůbec ne."

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist