Edgar Wallace

PLÍŽIVÁ SMRT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. Zmizení mladé dámy

Ale - jak už to v životě chodí, může přijít bez zaklepání okamžik, kdy se do citlivé duše zamilovaného mladého muže vkrade nějaké ošklivé podezření - a začne si najednou klást mučivou otázku, zda mu dáma jeho srdce oplácí jeho vroucí city stejnou oddaností, zda se na něm potají nedopouští odsouzeníhodné zrady a ohavných pletich.

O tom, že pan Kenneth McKay je po uši zamilován, věděli všichni úředníci a zaměstnanci bankovní filiálky, kde trávil své nudné dny počítáním peněz jiných lidí a samozřejmě také - když to šéf neviděl - psaním vášnivých dopisů slečně Margot Lynnové, které co do slohu ještě docela ušly, ale s přísnými pravopisnými normami bývaly leckdy notně na štíru.

Jeho mlčenlivý otec, který v útulném malém domku na břehu Temže v Marlow ustavičně dumal a přemítal o svém ztraceném jmění, pravděpodobně by učinil lépe, kdyby aspoň malou část takto investovaného času, promarněného vzpomínáním na bývalý majetek a úvahami o jiných lidech, raději věnoval přemítání o osobních zájmech svého syna, především o jeho velké životní lásce. Pravděpodobně to nikdy neučinil, neboť věčně za-smušilý pan George McKay znal jenom sebe a na nic jiného víc nemyslil, než na onu velkou pošetilost, která ho kdysi připravila o majetek, nastřádaný s nesmírnou námahou, a na uskutečnění fantastických záměrů, jak ztraceného jmění znovu nabýt.

Celé dny, v zimě v létě, proseděl ve své pracovně s balíčkem karet na stole před sebou a vypočítával průměrnou pravděpodobnost při jistém druhu hazardní hry, nebo seděl u malé rulety, otáčel jejím kolem a metodicky si zaznamenával vyhrávající čísla.

Mladý pan McKay denně zrána odjížděl na rozhrkaném motocyklu do Beaconsfieldu a vracel se domů až pozdě večer, někdy hodně pozdě, neboť slečna Margot Lynnová bydlila v Londýně. Měla tam svůj vlastní byt, kde ho ale

nemohla přijímat, zato však spolu často večeřeli v lacinějších restaurantech a někdy spolu šli dokonce i do divadla.

Kenneth byl členem jistého londýnského klubu, který neslynul obzvláštní proslulostí a vybíravostí svých členů, zato však poskytoval přístřeší jedné dobrotivé duši, která vždy projevovala nejlaskavější zájem o zájmy jeho srdce. Byl to pan Rufus Machfield - a krom pana Machfielda Kenneth McKay jiných přátel či známých neměl.

Pan Machfield byl hřmotný muž vojenského vzhledu, asi pětačtyřicetiletý - a většina jeho známých o něm tvrdila, že je prostě nesnesitelný, neboť své názory o různých otázkách, počínajíc politikou a končíc náboženstvím, jež si ráno získal četbou úvodního článku ve svém oblíbeném deníku, vyjadřoval a prosazoval s takovou razancí a neústup-ností, že to až hraničilo s urážlivým nedostatkem shovívavosti k cizím názorům. Jinak však to byl muž v jádru dobromyslný, ochotný vyslechnout každého, kdo zabředl do nějakého maléru.

Vlastnil přepychový byt na Park Lané, v něm francouzského komorníka a ve stáji dva koně, na nichž občas zrána jezdíval v parku. Byl to muž finančně nezávislý, ale nikdo nevěděl, kde a jak ke svému jmění přišel, ani čím dříve byl, než se stal existenčně dobře zajištěným soukromníkem.

"Tento klub je dost laciný", pravil pan Machfield, "jídlo zde není špatné a kromě toho je blízko Piccadilly. Jeho předností je, že se členem může stát každý, kdo ještě neseděl za Kdykoli se nadějný mladý muž obdařený notnou dávkou obrazotvornosti zamiluje do půvabné mladé dámy, bývá o ní zprvu skálopevně přesvědčen, že se jí vlastnostmi a přednostmi málokterá její vrstevnice vyrovná. mřížemi."

"Také já jsem jeho členem", podotkl Ken.

"Ano, ale vy jste džentlemen, člověk vzdělaný", přerušil ho pan Machfield zvučným hlasem. "Nejste bohatý, připouštím."

"Dokonce i já to připouštím", pravil Ken a prohrábl si prsty rozcuchané vlasy.

Kenneth McKay byl mladý muž vysoké, atletické postavy a tak hezký, jak si mladý muž může přát, nemá-li být ohrožován nebezpečím, že pro krásu svého obličeje ztratí rozum a s rozumem hlavu. Ten večer navštívil Leffinghamský klub vlastně jen proto, aby se tu setkal s panem Machfieldem a svěřil se mu se svými starostmi. Ty byly tak obrovské, že tváři mladého muže dodaly vzhledu nemocného. Pan Rufus Machfield si pomyslil, že jeho mladý společník v noci špatně spal, a jak se ukázalo, jeho předpoklad byl docela přesný.

"Týká se to Margot...", začal Ken rozpačitě.

Pan Machfield se shovívavě usmál.

Slečnu Lynnovou již znal. Pozval jednou oba mladé lidi k večeři do svého bytu a dvakrát je zavedl do divadla.

"Pohádali jsme se. Začalo to již před týdnem. Nemohu na ni pořád vyzvědět, co vlastně celé dny dělá. Čím si vydělává na živobytí. Vždyť bych to neřekl živé duši - ovšem, kromě vás. Vím, nemá majetek a přece ročně vydává asi tak tisíc liber. Tvrdí, že je sekretářkou u jistého obchodníka, který ji požádal, aby o něm a svém zaměstnání s nikým mimo firmu nemluvila."

Pan Machfield se vážně zamyslil.

"Nic jiného vám nechtěla říci?"

Kenneth se pátravě rozhlédl kuřárnou klubu. Byli však docela sami, až na klubovního sluhu, jenž počítal doutníky. Ken se naklonil k panu Machfieldovi.

"Ne, nic jiného mi neřekla, ale... toho člověka jsem už viděl", dodal šeptem. "Margot se s ním schází - tajně!"

Pan Rufus Machfield naň nedůvěřivě pohlédl.

"Opravdu? Co je to za člověka?"

"Nu, mám-li vám říci pravdu, je už starší. Jak jsem si to zjistil? Jedné neděle jsem si ráno vyjel na motocyklu. Margot mi den předtím řekla, že nebude mít v poledne čas - pozval jsem ji totiž na oběd k nám do Marlow. Prý musí odjet z Londýna. Projel jsem Burnhamem a zastavil jsem se na slinici, abych se podíval do malého lesíka. Rozběhl jsem se tam, poněvadž se mi zdálo, že tam vidím dvě zvířátka, jak spolu zápasí - myslím, že to byly kuny - ale jistě to nevím."

"Kuna může být někdy dost nebezpečná", usoudil pan Machfield. "Vzpomínám si, jak jednou..."

"Rozběhl jsem se po okolí se svým fotoaparátem, rád totiž zvěčňuji přírodní výjevy. A tam jsem uviděl dva lidi - muže a dívku. Ruka toho muže byla ovinuta kolem ramene dívky. Byl to obrázek jako pro idylickou fotografii - zastavili se na místě, kam klenbou stromů dopadly paprsky slunce, v pozadí byl hustý lesík. Připravil jsem si aparát, ale když jsem stiskl spoušť, muž se obrátil, pak se ohlédla i dívka. Byla to Margot!"

Kenneth zmlkl, sáhl po sklence a napil se. Ruka se mu třásla.

"Byl to starší člověk - asi padesátiletý... Ale nebyl ošklivý.

Víte, tehdy bych je tam byl nejraději oba zabil! Margot se na mne podívala chladně a klidně, ale myslím, že trochu zbledla, Ale ani ji nenapadlo, aby mě představila, nebo mi vysvětlila..."

"Třeba to byl její otec", namítal Rufus.

"Ne, otce nemá. Vůbec nemá příbuzné, kromě nemocné matky, ale ta žije ve Florencii."

"Jak Margot reagovala?"

"Nijak. Jenom řekla: To je ale nečekané překvapení. Chvíli něco šveholila o krásném počasí, pak mě začala prosit, abych jí ten film z fotoaparátu dal. Když jsem tak učinil, ptám se jí, co to všechno znamená. Co je to za člověka, co s ním má - ten chlap se mezitím o kousek vzdálil a nechal nás o samotě - Margot mi odmítla jakoukoliv odpověď. Rázně se ode mne odvrátila a rozběhla se za ním."

"Prapodivné, věru prapodivné," doznával pan Machfield. "A od onoho dne jste s ní již nemluvil?"

Kenneth zachmuřeně přikývl.

"Ale ano. Přišla ještě téhož večera do Marlow, k nám, do našeho domu. Prosila mne, abych jí důvěřoval - byla velmi milá, to musím přiznat. Byl jsem strašně překvapen, když jsem ji před sebou spatřil v naší jídelně, protože služka mi neřekla, kdo tam na mne čeká. Zprvu jsem nevěděl, o čem bych s ní měl mluvit."

"A co dále?" naléhal pan Machfield, když se Kenneth odmlčel.

"Inu", pravil Kenneth rozpačitě, "člověk by asi měl víc důvěřovat lidem, které má rád. Řekla mi, že to byl její příbuzný. Pak odešla. Brzy nato jsem dostal dopis", řekl Ken, sáhl do kapsy a podal psaní svému příteli. Pan Machfield je rozevřel a četl:

"Drahý Kennethe, již nikdy se spolu neuvidíme. Bolí mne srdce, že vám to musím říci, ale nemohu jinak. Prosím, nevyhledávejte mne! M."

"Kdy to přišlo?"

"Včera večer. Dnes ráno jsem se rozběhl do jejího bytu, nebyla tam. Do banky jsem přišel pozdě, ředitel proto ztropil strašný povyk. A aby všechno bylo ještě horší, jistý člověk na mne naléhá, abych mu zaplatil dvě stě liber - žádné neštěstí nepřichází samo! Ty peníze jsem si totiž vypůjčil pro otce. Jedno k druhému - a zoufalstvím nevím, co dělat."

Pan Machfield povstal z křesla.

"Pojďte, zajdeme ještě ke mně, vypijeme tam něco," pravil. "Pokud jde o ty peníze..."

"Ne, ne" zvolal Kenneth McKay. "Půjčovat si od vás nechci. Pane Bože! Nejraději bych toho starého darebáka vyhledal a zakroutil mu krk, protože on to všechno zavinil. To on ji asi přemluvil, aby se se mnou rozešla!"

"Jak se jmenuje nebo kde bydlí, nevíte?"

"Nevím. Snad bydlí někde poblíž ní, ale nevím to jistě. Mimochodem, znáte člověka, který se jmenuje Reeder. J. G. Reeder?"

Pan Rufus Machfield zavrtěl hlavou.

"Je to neúnavný policejní čmuchal s letitou úspěšnou praxí," vysvětloval Kenneth.

"Nepracoval také v tom známém případu železniční loupeže? J. G. Reeder - ano, již vím. Ale proč jsem se o něm zmínil?" tázal se pan Machfield se zájmem.

"Vlastně ani nevím. Jenom mě napadlo, že bych rád věděl, kdo je ten záhadný muž, který se motá kolem Margot. A pak - Reedera jsem zahlédl dnes v bance..."

Pan Machfield luskl prsty k číšníkovi a zaplatil účet.

"Pojďte ke mně na večeři. Mnoho toho nebude, ale Lamontaine je znamenitý kuchař." Pak odešli do Rufusova malého, ale přepychového bytu na Park Lané a Lamontaine, jeho bledý komorník prostředního věku, jenž mluvil anglicky bez stopy cizího přízvuku, jim připravil večeři, která plně ospravedlnila chválu jeho zaměstnavatele.

Uprostřed večeře se rozhovor znovu stočil k panu J. G. Reederovi.

"Co ho přivedlo k vám do Beaconsfieldu? Stalo se něco u vás v bance?"

Tváře mladého muže zrudly.

"Nu - chybí tam nějaké peníze... Ne, není toho mnoho. Mám o tom svůj vlastní názor, ale nebylo by správné, abych... jistě mi rozumíte..." viditelně zrozpačitěl a tak taktní pan Machfield se už dál nevyptával.

"Tu banku vůbec nenávidím- chci říci, že nenávidím bankovní práci," pokračoval Kenneth. "Něco ale dělat musím, a když jsem opustil kolej v Uppinghamu, otec mě tam posadil. Ubohý, starý otec, všechny své peníze prohrál v Monte Carlu, nebo kde - velké peníze. Dnes byste o něm jistě neřekl, že kdysi býval hazardním hráčem. Ne, nic mu nevytýkám, ale někdy je to pro mne velmi nepříjemné."

Pan Machfield doprovodil Kena až před dům. Ken si zvedl límec kabátu a zachvěl se chladem.

"Jaká se udělala zima. Vůbec bych nebyl překvapen, kdyby začal padat sníh," pravil Ale sníh začal padat až za týden, když se večer rozpršelo a v noci se déšť změnil v hustou sněhovou vánici. Ráno lidé na venkově uviděli

za okny bílý svět. Stromy měly novou, zimní krásu a živé ploty byly zasypány sněhovými závějemi.