<<< Literární doupě
Literární doupě

Edgar Wallace

PŘÍPAD STRETELLIOVÉ

kompletní kniha (e-book)

 

Kokainová dáma - Wallace Edgar, Krtilová Mariana
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 83 Kč
Kokainová dáma - Wallace Edgar, Krtilová Mariana
Práskač, Šprýmař - Wallace Edgar
 
 
cena původní: 156 Kč
cena: 146 Kč
Práskač, Šprýmař - Wallace Edgar
Signály přes údolí - Wallace Edgar
 
 
cena původní: 84 Kč
cena: 74 Kč
Signály přes údolí - Wallace Edgar

 

    1    

 

 

Detektiv inspektor John Mackenzie odešel do penze - jeho případů jsou plné kdekteré noviny. Stejně tak jsou jeho nadřízení plní údivu nad jeho předčasným odchodem a vymýšlejí si všelijaké důvody, proč opustil tak brzy službu vlasti. Nikdy však nepřišli na ten pravý, jímž byl nepřekonatelný rozpor mezi smyslem pro povinnost, smyslem pro spravedlnost a pochmurným smyslem pro humor.

A tento konflikt citů vznikl nad případem Stretelliové, o němž většina kriminálních odborníků a většina lidí soudí, že byl skončen jednoho studeného prosincového rána v nottinghamské věznici.

Částečně to byla pravda, nicméně i s tím, jak mu dosud zněla v uších pochvala šéfa a při vědomí, že na něj čeká nové místo superintendenta, v Mackenzieovi se příliš silně svářely povinnost, spravedlnost a humor. Sedl tedy ve své kanceláři a napsal svou rezignaci.

Mackenzie byl vlastně trochu staromódní, a když mu do kanceláře přinesli vizitku nadepsanou "dr. Mona Stretelliová, Madrid", zafrkal. Byl zaujat proti doktorkám, třebaže tahle byla první, která k němu kdy přišla na radu.

"Pošlete ji dovnitř," přikázal a podivil se přitom, co přivedlo španělskou doktorku do Scotland Yardu.

Byla uvnitř, než mohl úvahy dokončit - středně vysoká dívka, tmavá, schopně vypadající, dokonce hezká.

"Je mi velkou ctí, paní doktorko," řekl konvenčně ve franštině. "Co pro vás mohu udělat?"

Usmála se na to energické přivítání. "Můžete mi věnovat deset minut vašeho cenného času, pane Mackenzie?" řekla dokonalou angličtinou. "Mám pro vás důležité poslání."

Podala mu dopis s razítkem ministerstva vnitra. Bylo to doporučení od tamnějšího vysokého úředníka, a inspektor Mackenzie se přestal divit.

"Znáte pana Petera Morstelse?" zeptala se a on zavrtěl hlavou.

Zaváhala.

"V Londýně jste musel slyšet... nějaké řeči - o lidech z West Endu, chci říci. Neslyšel jste někdy o Margaret Stretelliové?"

Mackenzie se zamračil. "No ovšem! Já měl hned dojem, že mi to jméno něco říká. Snad nejste příbuzné?"

Přikývla. "Byla to moje sestra."

"Byla? Což snad je mrtvá?"

Dívka znovu přikývla a viděl, že její oči jsou vlhké.

Když Margaret Stretelliová zmizela z Londýna, nikoho na policii to nevyvedlo z rovnováhy, ale nedá se říci, že by si toho nikdo nevšiml. Margaret patřila k dívčinám ostříhaným nakrátko, které se scházely v jedné restauraci v Soho. Vědělo se, že se pohybuje v pochybné společnosti. Mluvilo se o pašování kokainu, v němž hrála vzrušující roli, ale zadarmo. Mluvilo se o divokém večírku, kam vtrhla policie, a o přestupkovém případě, kdy se objevila v nepěkné roli řidičky auta, které vrazilo do lucerny.

Policie se o její kousky mírně zajímala, věděla, že je na tom finančně dobře, a když se dlouho neobjevovala na obvyklých místech, trochu se o to začali zajímat. Zjistili, že se vdala za bohatého sedláka v Midlands, za pár týdnů po svatbě od něho utekla a teď je v New Yorku.

Což byla historka tak nudná, že sotva stála Scotland Yardu za zaznamenání, ale protože všechny zločiny začínají takhle nudně, přece jen to zaznamenali a zařadili.

"Měla bych vám o nás něco říci," začala paní Stretelliová. "Náš otec byl lékařem v Madridu a nechal při své smrti svým dvěma dcerám, Margaret a mně, pět milionů peset. Já jsem se dala na otcovu dráhu, a když zemřel, byla jsem ve třetím ročníku studia.

Chudák Margaret milovala život - jak ona tomu rozuměla. Tři měsíce po otcově smrti opustila Madrid a jela do Paříže s tím, že bude studovat hudbu. Z Paříže odjela do Londýna, a jak jsem slyšela, dostala se do velmi špatné společnosti. Nikdy jsem nepřišla na to, jak se seznámila s panem Morstelsem. Je jisté, že pod jeho vlivem rozházela spoustu peněz. Nabídl jí ruku a vzali se na marylebonském registračním úřadě. Pak s ním odjela do jeho domu v Little Saffronu.

Nějací vesničané ji tam viděli a podle svědectví s ním žila tři týdny. Jak dlouho tam vůbec byla, to se neví. Možná tři měsíce, možná jen měsíc. Ale když zmizela, všichni lehce uvěřili, že utekla od manžela, protože v Avignonu byli už zvyklí na nešťastné svatby pana Morstelse."

"On už byl předtím ženat?" zeptal se Mackenzie.

"Dvakrát," řekla dívka, "a pokaždé jeho žena utekla a rozvedla se s ním. Jenže, pane Mackenzie, já věřím, že moje sestra byla zavražděna!"

Mackenzie se narovnal na židli. "Zavražděna? Ale moje milá mladá dámo, takové věci se nestávají -"

Náhle se zarazil, protože si uvědomil, že takové věci se stávají.

"Třeba je pravda, co říká on, a vaše sestra mu utekla," nadhodil.

Zavrtěla hlavou. "To není možné. Kdyby mu byla utekla, určitě by přišla ke mně. Vždycky jsme spolu výborně vycházely, a i když byla svéhlavá a umíněná, nikdy se nedostala do maléru, aby nepřišla ke mně a nežádala mě o pomoc."

"Viděla jste někdy pana Morstelse?" zeptal se Mackenzie.

"Viděla! Včera jsem ho viděla poprvé, a ten pohled mě utvrdil v tom, že moje sestra byla zavražděna."

"To je dost vážné obvinění, ale věřím, že byste takové věci netvrdila, kdybyste k tomu neměla důvod." Mackenzie se usmál. "Konečně lékaři nemívají ve zvyku podléhat lehce dojmům nebo dělat ukvapená prohlášení, ne?"

Zavrtěla hlavou. "Samozřejmě že ne," řekla, vstala a začala přecházet po pokoji, přičemž pozvedla vzrušeně hlas. "Promiňte, pane Mackenzie, ale já jsem si tak jistá, že je chudák Margaret mrtvá, že kdyby teď vešla do pokoje, věřila bych, že je to mámení."

"Ale proč si to myslíte?" naléhal Mackenzie. "Kromě toho, že se pan Morstels trochu moc často žení, nic jiného proti němu nemáte."

"Trochu jsem se na něj vyptávala," řekla. "Místní policie o něm mluví dobře, ale mohu vám říci několik zajímavých detailů. Než Margaret opustila Londýn, vybrala z banky šest tisíc pět set liber. Kde jsou ty peníze?"

"Zeptala jste se ho?"

"Zeptala, a on řekl, že bylo jeho největším neštěstím, že když ho dáma opustila, vzala si s sebou nejen své peníze, ale také část jeho. Měl tu odvahu zeptat se mě, jestli bych mu je nevrátila."

Mackenzie se hrbil u pracovního stolu, podpíral si bradu a vážně se mračil.

"Vypadá to opravdu pořád víc jako obyčejná vražda," uznal. "Kvůli vám, slečno Stretelliová, doufám, že se mýlíte. Půjdu se na pana Morstelse podívat."

Za větrného rána, kdy se na holých větvích sadu pana Morstelse bělala jinovatka, kráčel detektiv inspektor Mackenzie beze spěchu od nádražíčka, lulku mezi zuby a složený deštník, bez něhož nikdy nevycházel, pod paží.

U domu zvaného Návrší se zastavil a pečlivě si prohlédl roztahané stavení s ošklivou novou betonovou přístavbou. Stálo na návrší a vypadalo malebně, aspoň zdálky.

Za pět minut si prohlížel budovu zblízka a už se mu tak nelíbila. Na jeho klepání se objevil neobyčejně veliký a široký muž, pravý obr. Prořídlé vlasy měl světlé, širokou tvář zdravě ošlehanou. Zacláněl ve dveřích a podezřívavě si detektiva měřil.

"Dobrý den, pane Morstelsi. Jsem detektiv inspektor Mackenzie ze Scotland Yardu."

Muž nepohnul v obličeji ani svalem. Víčka, zakrývající velké bledě modré oči, se nezachvěla.

"Rád vás poznávám, pane inspektore. Pojďte dál."

Vedl hosta do vydlážděné čisté kuchyně s nízkým stropem.

"Neposlala vás slečna Stretelliová? Poslala, že? Myslel jsem si to. Při těch starostech, co jsem měl s její sestrou, ještě přijde ona s nějakými divokými historkami o mé ženě!"

"A kde je vaše žena?" zeptal se Mackenzie rovnou.

"Někde v Americe - samozřejmě mi nikdy neřekla, do kterého města jede. Mám od ní nahoře dopis."

Byl pár minut pryč a pak se vrátil s listem šedého papíru. Nebyla na něm žádná adresa.

"Opouštím tě, protože je tu na mě na venkově moc ticho. Píšu to na palubě Teuronicu. Žádám tě o rozvod. Necestuji pod vlastním jménem."

Mackenzie obracel dopis v ruce. "A že to nenapsala na lodním papíře?" podivil se vlídně. "Žena, která má naspěch, obyčejně nerozbaluje svoje kufry, když může použít papír v restauraci. Asi jste ji vypátral na seznamu pasažérů - aha, vy jste nemohl! Cestovala pod jiným jménem. Jakpak to asi vyřešila s pasem?"

Řekl tohle všechno zamyšleně a pozoroval muže před sebou, ale jestli myslel, že vyprovokuje Petera Morstelse k nějaké neopatrné výpovědi, zklamal se.

"To byla její věc," řekl muž před ním klidně. "S tím se mi nesvěřila. Její sestra si myslí, že jsem ji zabil!" Tiše se smál. "Naštěstí jsem byl sám, když tuhle přišla. To by se hned roznesly po vesnici pěkné řeči, kdyby ji byl slyšel můj sluha!"

Ani na chvíli nespustil při řeči detektiva z očí.

"Že vám něco takového povídala?" vyzvídal. "Jestli ano, můžete si klidně prohledat dům, prokopat podlahu a rozebrat to tu na kousky. Nic lepšího vám nemůžu říct. Nechala tu jen nějaké šaty. Chcete se na ně podívat?"

Mackenzie ho následoval po schodech do velké ložnice v přední části domu. V šatně našel kožich, dvoje nebo troje šaty a půl tuctu párů bot. Ty pečlivě prozkoumal jednu po druhé a našel jeden pár, který nebyl nošen. Mackenzie, který něco věděl o ženách, si pomyslel své.

Prohlídka zahrady a pozemku ho nepřivedla blíže k vysvětlení dívčina zmizení. "A co to tamhle stavíte?" zeptal se a ukazoval přitom na nedokončenou betonovou přístavbu.

Muž se pomalu usmál. "To měla být nová koupelna pro mou paní! Návrší pro ni nebylo dost dobré. Chtěl jsem tam nejdřív vybudovat obývací pokoj, ale ona mě přinutila, abych to předělal pro ni. Jsem chudý člověk, pane Mackenzie, ale pro tu ženu bych byl utratil poslední sou! Ona měla spoustu peněz - tisíce - ale mně nedala ani šesták. Ne že bych ho na ní chtěl."

Mackenzie se zhluboka nadechl. "S manželkami jste měl dost smůlu," řekl, a dostalo se mu v odpověď pouze souhlasného zabručení.

Detektiv se toho rána navrátil do města celý zamyšlený. V kanceláři už na něj čekala Mona Stretelliová.

"Vidím na vás, že jste na nic nepřišel," řekla.

"To mi čtete myšlenky," usmál se. "Jediné, čím jsem si jist, a to nikomu neříkejte, že je Morstels lhář. Možná, že je taky vrah, ale - je tu pořád ale!"

"Myslíte si, že kdybyste měl povolení k prohlídce, že byste něco našel?"

Mackenzie zavrtěl hlavou. "Nemyslím, bohužel. Ten chlap není jen tak nějaký zločinec. Jestli ty nešťastnice opravdu zabil -" Viděl, jak se zachvěla a zapotácela, a přispěchal jí na pomoc.

"To nic," řekla, a najednou se její černé obočí spojilo a v očích se jí objevil žár, až se toho lekl. "Přísahám vám," řekla tichým vášnivým hlasem, "že mi ten muž neunikne! Bude trpět za své zločiny -"

Najednou se zarazila a její sevřené rty naznačovaly, s jakou námahou se ovládá. Pozvedla ruku. "Už vás neuvidím," řekla.

Toho odpoledne se ohlásil Mackenzie u šéfa a všechno mu poctivě vysvětlil. Policejní ředitel mu nedával velkou naději.

"Obávám se, že nemůžeme nic dělat. Ta ubohá Španělka je ovšem rozčilená ztrátou sestry, ale taková zmizení nejsou nic zvláštního, hlavně když zmizelá osoba je, řekněme, bohémka. Pravděpodobně se objeví příští sezónu v Monte Carlu."

Mackenzie s ním nesouhlasil.

Monu Stretelliovou neviděl příštích čtrnáct dní, třebaže o ní ke svému údivu četl. Nějaké staré šperky se dostaly do dražby, byl to majetek jakéhosi zemřelého markýze, a Mona koupila slavný štrasový prsten, kdysi majetek Marie Antoinetty, za dvě stě liber. Obrázek prstenu se objevil v některých londýnských novinách, jejichž redaktory asi zaujal zvláštní, bizarní tvar. Byl to prsten, jaký by žádná žena nemohla nosit - byl obrovský - a Mackenzie se divil, že překonala svůj zármutek do té míry, aby se věnovala takové hlouposti. Za týden nato se stala velice překvapující věc. Mona přišla jednoho večera neohlášena do Yardu a on očekával, že mu nese nějaké zprávy. Rozhodně však nečekal to, co mu pak řekla.

"Pane Mackenzie," prohlásila, "byla jsem na pana Morstelse velmi zlá a teď vím, že moje pochybnosti byly úplně neoprávněné."

Hleděl na ni ohromeně. "Vy jste s ním mluvila?" zeptal se.

Přikývla. Tváře měla zardělé a hlas nepevný, když mu řekla: "Já se za pana Morstelse tento týden vdávám."

Hleděl na ni oněmělý úžasem. "Vdáváte?" vydechl. "Ale když o něm víte -"

"Myslím, že jsme byli oba proti Peterovi zaujatí," řekla klidně. "Zjistila jsem, že je to roztomilý, fascinující člověk."

"Prosím, to je možné," řekl Mackenzie chmurně. "Uvědomujete si však, co děláte?"

Přikývla.

"A opravdu si ho chcete vzít?"

"Ano," odpověděla. "Vezmu si ho, až - až bude u konce jeho rozvod. Tento týden u něho budu bydlet. Přijede tam za mnou jeho teta, aby mi dělala gardedámu. Už jsem vám říkala, že se víckrát neuvidíme," napůl se usmála, "a tentokrát to myslím doopravdy!"

Krátce se rozloučila a byla pryč. Při odchodu jí upadla kabelka, kterou nesla pod paží. Spěšně ji zvedla a odešla, ale při pádu se kabelka otevřela a vypadla z ní dlouhá hedvábná peněženka z moiré. Všiml si toho, až když byla pryč. Zvedl ji a otevřel, protože myslel, že v ní najde vizitku s její pařížskou adresou. Byl tam však jen podlouhlý účet, který ho velice zaujal.

Za chviličku ji ohlásili znovu. Zřejmě si všimla ztráty.

"Já vím, proč jste přišla," uvítal ji Mackenzie, hledě na její zrudlou tvář. "Před minutkou jsem tohle našel na zemi."

"Děkuji," řekla trochu udýchaně. A bez dalšího slova se obrátila a odešla.

Příštího rána dostal telegram, oznamující, že odjíždí na venkov. Mackenzie si pomyslel leccos, ale nejvíce se zabýval tímto problémem: jakou cenu přikládá ten vrah Peter Morstels výstřednímu prstenu Marie Antoinetty? Důvod pro koupi prstenu se nyní objasnil.

Dva dny po odchodu dívky si vyšel k nádraží Waterloo, aby pozoroval odjíždějící pasažéry a odjezd vlaku k lodi ze Southamptonu. Pasažérů lodi do Ameriky bylo na seznamu mnoho, a tak byly vypraveny dva vlaky.

"To je kupodivu, co se ti Američani nacestují," řekl mu přednosta, který ho poznal. "Podívejte se na tamtu starou dámu." Ukázal na ohnutou postavu, která se posunovala pracně po perónu za pomoci dvou holí. "V jejím věku riskovat cestu na moři!"

"Kupodivu," souhlasil Mackenzie.

Když se toho odpoledne vrátil domů, čekal jej tam dopis. Obálka byla špinavá od bláta, adresa napsaná tužkou. Uvnitř byla vizitka Mony Stretelliové a na ní bylo naškrábáno: "Přijeďte ke mně, proboha!"

Mackenzie to šel ohlásit šéfovi a od té chvíle případu zanechal, třebaže všechno, co následovalo, bylo jeho zásluhou.

"Ale chlapče, vy toho případu nemůžete nechat!" naléhal šéf, ale s Mačem nebyla žádná řeč. Další objevy jsou tedy zásluhou inspektora Jordana.

Jordan přišel na statek kolem půlnoci a tentokrát byl vyzbrojen příkazem, protože se šéfem mluvil a vysvětlil mu vážnost situace. Peter Morstels byl napůl svlečený, když mu otvíral, a trochu zbledl, když uviděl návštěvníka.

"Kde je Mona Stretelliová?" zeptal se Jordán stručně.

"Odešla," řekl Peter. "Odešla hned téže noci, co sem přijela. Moje teta sem nemohla, a ona tu bez gardedámy nechtěla být."

"Lžete," odvětil detektiv krátce, "a já vás zatknu a prohledám dům."

Při prohlídce domu se nic nenašlo, ale ráno vyslechl Jordán vesničany a získal důkaz, pomocí jehož to pro Morstelse nevypadalo pěkně. Té noci se vraceli z vedlejší vesnice dva muži a kolem deváté v noci uslyšeli výkřik. Přicházel ze směru od Návrší. Nic dalšího se už neozvalo a vesničané si této příhody příliš nevšímali. Když se na to Morstelse detektiv zeptal, připustil, že z jakéhosi záhadného důvodu Mona Stretelliová opravdu začala křičet. On sám to přičítal hysterii.

"Byla jako blázen," vysvětloval. "To mě zatknete kvůli tomu, že mi tady ženská řve? Dal jsem jí hodinu na to, aby se uklidnila, a pak jsem šel k jejímu pokoji a zaklepal na dveře, ale nikdo neodpověděl. Otevřel jsem a ona byla pryč - asi utekla oknem, protože nebylo tak vysoko nad zemí, aby z něho nemohla seskočit."

"Tahle historka se mi nelíbí," řekl Jordán. "Odvedu vás na stanici, než tady prohlédneme pozemek."

Celý pozemek, tam kde jej nepokrývaly stromy, byl pečlivě propátrán a překopán, a třetího dne došli k velkému objevu. V hloubce asi sto dvaceti centimetrů pod zemí našli hromádku ohořelých kostí - ale nejvýmluvnější ze všeho byl prsten Marie Antoinetty!

Jordán se vrátil do Londýna a šel s těmi novinkami vzbudit Mackenzieho.

"Zřejmě se zbavil mrtvol tím, že je spálil," vyprávěl vzrušeně. "V kuchyni je ohromný krb a tam by se mrtvoly daly spálit a nikdo by o tom nevěděl. Náš patolog přísahá, že jsou to lidské kosti."

"Ovšem nemusí to být kosti Mony Stretelliové!" varoval ho Mackenzie.

"Ale co ten prsten?" usadil ho Jordán triumfálně. "Ten mi stačí!"

Během líčení, jež následovalo, zachoval si Morstels obdivuhodně chladnou hlavu. Jen když nad ním vyhlásili rozsudek smrti, zhroutil se, ale jen na chvíli.

To ráno před popravou se šel na něj Mackenzie podívat, na výslovnou odsouzencovu žádost. Morstels kouřil cigaretu a povídal si se strážci. Detektiva přivítal malou poklonou.

"Přinesl jste mi smůlu, Mackenzie, ale něco vám řeknu. Zabil jsem několik žen, tři nebo čtyři, už si nevzpomínám," a lhostejně pokrčil rameny. "Všecky jsou v betonu, v základech mého nového domu," zachechtal se. "Ale Monu Stretelliovou jsem nezabil, to přísahám. Je to pěkná nespravedlnost, Mácu, viset za vraždu, kterou jsem nespáchal!"

Na chvilku se zamyslel a pak řekl: "Rád bych tu Stretelliovou viděl a pogratuloval jí."

Mackenzie na to neodpověděl, ale šel a napsal výpověď od policie. Viděl v peněžence Mony Stretelliové stvrzenku od Parní přepravy o zaplacení lodního jízdného. Aby si byl úplně jist, šel na Waterloo a poznal ji, třebaže byla v přestrojení, když nastupovala do vlaku.

Noc poté, co měla být mrtvá, byla na širém Atlantiku a směřovala do nového domova, do nové země a do nového života, zanechávajíc za sebou v jámě, kterou sama vykopala, ohořelé kosti, které koupila v anatomickém ústavu, a prsten, který měl přivést Morstelse na popraviště.

A Mackenzie to věděl a nechal toho muže pověsit za zločin, který nespáchal. Jeho svědomí a smysl pro spravedlnost byly klidné. Smysl pro humor byl dokonale uspokojen.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist