Edgar Wallace

ZÁHADNÁ NÁLEPKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. KAPITOLA

Pan Joe Lewinstein došel líně k jednomu z vysokých oken, která osvětlovala jeho nádherně zařízený salón, a zádumčivě zíral přes trávník.

Záhony čapích nůsků a překrásných jiřin se utápěly v mlze prudkého lijáku a pěstěné trávníky, které byly pýchou jeho četných zahradníků, byly rozmočené a na mnoha místech úplně pod vodou.

"Ovšem, zrovna dnes musí pršet," řekl trpce.

Jeho manželka, silná, pohodlná dáma, k němu vzhlédla přes brýle a řekla:

"Co se ti stalo, Joe? Proč zase bručíš? Přece nepřijdou na zahradní slavnost - přijdou na tanec, na lov zvěře a ještě kvůli jiným věcem, které u nás můžou dostat."

"Prosím tě, nech toho, Miriam," odsekl pan Lewinstein podrážděně. "Nezáleží na tom, proč přijdou! Hlavní je to, že je potřebuji. Copak si myslíš, že z toho, co jsem byl, jsem se dostal ke svému dnešnímu postavení jen tak beze všeho a že jsem se přitom nic nenaučil?"

Pan Lewinstein se velmi rád odvolával na svůj takřka závratný vzestup do světa vysokého peněžnictví, i když ne do světa tomu odpovídající společnosti. Ale po právu musíme dodat, že obchodní společnosti, které založil - a bylo jich opravdu dost - měly velmi dobrý kurs a nedávaly v sázku, abychom užili jeho vlastních slov, "peníze vdov a sirotků". Aspoň ne zbytečně.

"To znamená, že člověk musí znát určitý druh lidí," pokračoval, "a musí jim prokazovat takové služby, které se vyplatí. Je mnohem snazší udělat druhý milión než první, a to já právě dělám, Miriam," dodal s krutou umíněností. "Dělám druhý milión a neváhám na to vydat několik tisíc!"

Paní Lewinsteinové vyvstal v mysli strach hospodyňky, aby je snad hostina dnešní noci nestála mnoho tisíc, ale neřekla nic.

"Sázím se, že takový ples, jaký bude u nás dnešní noc, nikdy neviděli," pokračoval spokojeně její manžel, otočil se zády k oknu a zvolna kráčel ke své ženě. "Ale dnešní společnost si jej taky zaslouží, to mi věř, Miriam. Každý, kdo v městě něco znamená, přijde. Dnes v noci bude u nás tolik skvostů, že bych je v životě nikdy neskoupil."

Jeho žena odložila netrpělivým pohybem noviny.

"A právě na to myslím," řekla. "Doufám, že víš, co děláš. Je to velká zodpovědnost!"

"Co si představuješ pod slovem ,zodpovědnost'?" zeptal se Joe Lewinstein.

"Všechny ty peníze, které jsou na dosah ruky," odpověděla paní Lewinsteinová. "Copak nečteš noviny? A z tvých přátel ti nikdo nic neříkal?"

Pan Lewinstein vybuchl v chraptivý smích.

"Inu ovšem, už vím, co tě trápí," řekl. "Myslíš na Čtvercovou Jeny!"

"Čtvercová Jeny!" odsekla paní Lewinsteinová trpce. "To bych ti pěkně poděkovala, kdybych ji měla ve svém domě!"

"Není to jen tak obyčejná zlodějka," ujal se slova pan Lewinstein, potřásl hlavou a bylo těžké říci, zda rozvážlivě, či v obdivu. "Můj přítel, lord Belchester, mi vyprávěl, že je pro něj naprostým tajemstvím, jak mohla jeho žena přijít o ty smaragdy. Velmi se tím trápil. Skoro polovinu peněz, které získal z obilních akcií, vydal na koupi těch smaragdů, a za měsíc byly pryč. Myslí si, že je ukradl někdo z jeho hostů."

"Pročpak jí říkají Čtvercová Jeny?" vyzvídala paní Lewinsteinová dychtivě.

Její manžel pokrčil rameny.

"Vždy nechává po sobě určitou známku, jakousi nálepku se čtyřmi čtverci a písmenem J uprostřed," řekl. "Policie jí začala říkat Jeny, a to jméno jí už zůstalo."

Jeho žena sebrala opět noviny, pak je znovu položila a hleděla zamyšleně do ohně.

"A ty jsi pozval na dnešní noc tolik lidí a říkáš, kolik budou mít s sebou skvostů! Ty máš ale odvahu, Joe!"

Pan Lewinstein se zachechtal.

"Ale já mám taky detektiva," řekl. "Požádal jsem Rosse, největší londýnskou soukromou detektivní kancelář, aby mi poslala svou nejlepší ženu."

"Svatá dobroto," řekla paní Lewinsteinová polekaně, "ty tu budeš mít ženu?"

"Ano, budu. Je to slečna, jedna z nejlepších, kterou Ross má. Říkal mi, že v těchto případech není detektivka mezi hosty tak nápadná jako muž. Objednal jsem ji na sedm hodin."

Nebylo pochyb, že hostina u Lewinsteinů byla jednou z nejvýznačnějších událostí toho kraje. Pro hosty byl vypraven zvláštní vlak z Londýna a na nádraží je očekával zástup aut, které pan Lewinstein najal, kde jen mohl. Jeho vlastní vůz už čekal u vchodu, aby ho dopravil k příjezdu "zvláštního" vlaku, když sluha přinesl navštívenku.

"Slečna Caroline Smithová," četl. V rohu vizitky bylo jméno Rossovy detektivní kanceláře.

"Řekni slečně, že ji očekávám v knihovně."

Už tam na něho čekala. Byla to urostlá, hezká dívka, s obzvláště chytrýma a bystrýma očima, které zářily za brýlemi bez obrouček a za závojem. Vzhlédla k němu s úsměvem, který se kmitl její tváří jako zásvit slunce v zimním dnu.

"Tak vy jste tedy detektivka," začal s těžkopádně dobrým humorem, "ale vypadáte velmi mladě."

"Možná," řekla dívka. "I u nás doma, kde mládí není podceňováno, se zdám být trochu pod normálem."

"Jakže - vždyť vy jste přece z Ameriky, nemám pravdu?" zeptal se pan Lewinstein zřejmě zaujat.

Dívka přikývla.

"Toto je má první práce v Anglii, a jsem proto pochopitelně poněkud rozčilena."

Mluvila rozkošným hlasem a protahovala slova, což vyvolalo v panu Lewinsteinovi, který strávil několik let za velkou louží, domněnku, že přichází z Jižních států.

"Dobrá, předpokládám, že znáte velmi dobře své povinnosti v této hře, abyste zvítězila nad Čtvercovou Jeny."

Opět přikývla.

"Snad se vám to bude zdát jako odvážný návrh, ale dovolíte mi laskavě vejít, kam budu chtít, a vůbec dělat, co budu chtít. Souhlasíte? Je to velmi nezbytné."

"Zajisté," odpověděl pan Lewinstein. "Budete jíst s našimi hosty?"

"Ne, to není třeba," odpověděla. "Musím po celou tu dobu dávat na všechno pozor, zatímco v opačném případě by mou pozornost poutal muž, který by mne vedl ke stolu a snažil by se poznat mé názory na prohibici. Takže pokud dovolíte, budu mít raději plnou volnost. Můžu být vaší mladou sestřenicí Mirandou z pohoří New Jersey. Co soudíte o svých sloužících?"

"Můžu se za ně zaručit svým životem," odpověděl pan Lewinstein.

Vzhlédla k němu a v očích se jí zatřpytilo: "Můžete mi něco říct o té Čtvercovce?" zeptala se.

"Nic. Nanejvýš snad to, že je to dáma ze společnosti, která navštěvuje takové... takové významné společenské události, jako je dnes u mne. Bude zde mnoho dam - některé z nejvýznačnějších z celé Anglie - tím je věc nesnadnější. A je velmi nepravděpodobné, že by byla jednou z nich."

"Chtěl byste se za všechny zaručit svým životem?" zeptala se zlomyslně a pokračovala: "Myslím, že tu vaši Čtvercovou Jeny poznám. Myslím," řekla a zvedla ruku, "ale neříkám, že ji spatřím tady."

"Já bych si to taky ze srdce přál!" řekl Joe upřímně.

"Ale jestli ji najdu, tak ji okamžitě udám. Mohl byste mi snad o ní ještě něco říct?"

Pan Lewinstein potřásl hlavou.

"Vím ještě jedinou věc. Provede-li nějaký kousek, vždy po sobě zanechá značku."

"To vím," přikývla dívka. "Dělá to proto, aby nepadlo podezření na sloužící."

Pak se na chvilku zamyslela, poklepávala tužkou o zuby a potom řekla:

"Pane Lewinsteine, ať udělám cokoliv, nepozastavujte se nad tím. Umínila jsem si, že Čtvercovou Jeny chytím, a tím se v Anglii uvedu významným činem. Pak zazní vítězná píseň v jásavých fanfárách." Zasmála se tak roztomile, že paní Lewinsteinová ve dveřích zvedla v podivu obočí.

"Už máš čas, Josefe, abys šel," řekla přísně. "Co mám dělat s tou mladou dámou?"

"Ať jí někdo ukáže její pokoj," řekl náhle ochlazený pan Lewinstein a spěchal k čekajícímu autu.

Paní Lewinsteinová zazvonila. Neměla zájem o detektivku a zejména ne o detektivky ve stáří třiadvaceti let.

Adchesterský zámek byl velkou budovou a až do posledního místečka byl přizpůsoben k tomu, aby přijal hosty, přijíždějící dnes večer.

Můžeme věřit paní Lewinsteinové, když řekla, že tyto sličné dámy a roztomilí pánové jsou do buckinghamského hrabství vábeni milou nadějí v možnou přízeň a protekci. Joe Lewinstein nebyl jen vlivnou osobou v hlavním městě a správním radou čtyř velkých společností, ale jeho mocný vliv sahal od Colorada až k Vladivostoku.

A dnes v noci to byla obzvláště skvělá společnost. A pokud se pan Lewinstein nadýmal pýchou, jeho pýcha byla úplně oprávněná. Po jeho pravé straně seděla lady Ovinghamová, hubená žena, na níž byly nejkrásnější její velké, hluboké oči a oslnivě bílá pleť. Její zjev byl úplným opakem její povahy, protože byla nezvykle čilou obchodnicí a byla společnicí pana Lewinsteina v jeho četných bezpečných spekulacích. Ruka, pokrytá od zápěstí až k lokti démantovými náramky, svědčila o úspěchu a štěstí v podnicích, protože lady Ovinghamová obyčejně ukládala peníze do démantů, neboť dobře věděla, že tyto drahokamy nemůžou náhle klesnout na ceně.

Rozhovor byl živý a mnohdy veselý, protože pan Lewinstein promíchal hosty stejně pečlivě jako jeho stolník koktejly, a obě věci vydatně přispívaly k úspěchu večera.

Ale ke konci večeře se přihodila první nepříjemná událost. Stolník se naklonil k panu Lewinsteinovi, naoko mu doléval sklenici vínem a šeptal:

"Sire, ta dáma, která přišla dnes večer, onemocněla."

"Onemocněla?" zašeptal pan Lewinstein polekaně. "Co se jí stalo?"

"Stěžuje si na prudké bolesti hlavy, celá se třese a museli ji odvést do jejího pokoje," sděloval stolník tichým hlasem.

"Pošlete do města pro doktora!"

"Už jsem poslal, sire," odpověděl stolník. "Ale doktor byl odvolán do Londýna na důležitou poradu."

Pan Lewinstein svraštil čelo. Pak mu ale náhle svitl paprsek ulehčení. Detektivka ho přece žádala, aby se nelekal, ať se přihodí cokoliv. Možná, že je to jen lest pro její vlastní záměry. Měla mu to ale přece jenom říci, stěžoval si pro sebe.

"Dobrá, počkejte, až bude po večeři," řekl.

Když skončila večeře a hosté se uchýlili ke stolkům s kávou a cigaretami, než odešli do obrovského tanečního sálu nebo ke kartám, pan Lewinstein zašel do třetího poschodí k malé místnosti s lůžkem, kde uložili detektivku.

Zaklepal na dveře.

"Volno," ozval se slabý hlas.

Dívka ležela na lůžku přikryta prošívanou pokrývkou z kajčího peří a třásla se.

"Nedotýkejte se mne," řekla. "Nevím, co se to se mnou děje."

"Dobrý Bože!" zvolal pan Lewinstein polekaně. "Vy jste doopravdy nemocná?"

"Bojím se, že ano. Je mi to nesmírně líto. Nevím, co se mi stalo, a mám pocit, že moje nemoc není jen tak náhodná. Bylo mi stále dobře, dokud jsem nevypila šálek čaje, který mi byl donesen do mého pokoje. Pak mne náhle popadla tahle zimnice. Můžete poslat pro doktora?"

"Vynasnažím se," odpověděl pan Lewinstein, protože se mu svíralo srdce. V prapodivné úzkosti scházel ze schodů. Bylo-li jí něco namícháno do čaje, jak se sama domnívá, znamenalo by to přítomnost Čtvercové Jeny nebo některého jejího pomocníka. Došel do dvorany, kde už na něj čekal stolník.

"Promiňte, sire," řekl, "ale přitrefila se šťastná náhoda. Jakýsi pán, jemuž došel benzin, přišel poprosit o doplnění zásoby -"

"No a co?" vpadl pan Lewinstein.

"Nuže, sire, je to náhodou lékař. Poprosil jsem ho, aby vás navštívil."

"Správně," řekl pane Lewinstein nadšeně, "to byl od vás výborný nápad. Přiveďte ho do knihovny."

Ztroskotaný motorista vešel pln omluv.

"Opravdu, je to od vás velmi hezké, že mi přenecháte tu spásnou tekutinu," řekl. "Ten můj hloupý osel mi dal na cestu dvě prázdné nádoby."

"Pane doktore, jsem šťasten, že vám můžu pomoct," řekl pan Lewinstein bodře. "A nyní snad pomůžete i vy mně."

Mladý muž na něho pohlédl podezřívavě.

"Máte snad někoho nemocného?" zeptal se. "Slíbil jsem svému společníkovi, že po dobu tří měsíců nenavštívím žádného nemocného. A vidíte přece," vysvětloval, "že už je pozdě a mám před sebou ještě velký kus cesty."

"Bude to od vás opravdu laskavost, podíváte-li se k té nemocné slečně," řekl pan Lewinstein vážně. "Opravdu si s ní nevím rady, doktore."

"Jmenuji se Setheridge," řekl doktor. "Dobrá, podívám se na vašeho pacienta. Bylo by ode mne nevděčné, nevyhovět vám. Kde je? Není snad náhodou vaším hostem? Zdá se mi, že jsem vpadl do slavnosti."

"Ne úplně," váhal pan Lewinstein, "je to - totiž - návštěva." Uvedl doktora do světničky a mladý muž pohlédl na třesoucí se dívku s klidným sebevědomým úsměvem zkušeného praktika.

"No tak," řekl, "copak vám je?"

Vzal ji za zápěstí a díval se na hodiny. Pan Lewinstein, stojící u dveří, zahlédl, jak vraští čelo.

Sklonil se k nemocné, zkoušel jí oči, pak dívce obnažil ruku a tiše hvízdl.

"Je to vážné?" zeptala se úzkostlivě.

"Ne příliš, budete-li velmi opatrná. Ačkoliv můžete ztratit část těchto vlasů," odpověděl a usmíval se na hnědý chomáč na polštáři.

"Co to je?" zeptala se opět.

"Spála, milá přítelkyně!"

"Spála!" vydechl pan Lewinstein. "To snad ne?"

Doktor vyšel, zavřel za sebou dveře a zůstal stát na chodbě.

"Opravdu, je to spála. Kde myslíte, že se nakazila?"

"Spála," sténal pan Lewinstein. "A já mám plný dům šlechty!"

"Nuže, uděláte nejlépe, když se o tom nikomu z hostí nezmíníte a dáte děvče z domu."

"Ale jak, jak?" bědoval pan Lewinstein.

Doktor se podrbal na hlavě.

"Ovšem, neměl bych to dělat," řekl zvolna, "ale nemůžu přece nechat to děvče v téhle kaši. Směl bych použít váš telefon?"

"Zajisté, použijte všechno, co jen chcete, ale jen proboha dejte to děvče pryč!"

Pan Lewinstein mu ukázal cestu do knihovny, kde mladík vytočil číslo a udělil nějaké rozkazy. Zřejmě byla jeho telefonická rozmluva uspokojující, protože se vrátil s úsměvem do dvorany, kde pan Lewinstein nervózně bubnoval prsty do vyleštěné desky stolu.

"Můžu sem dostat ambulanci, ale ne dříve, než ve tři hodiny ráno," řekl. "Každopádně se nám to hodí, protože vaši hosté už budou na lůžku a většina vašich služebníků také - podle mého dohadu. A můžeme ji vynést a nikdo z toho nebude moudrý."

"Jsem vám velmi zavázán, doktore," řekl pan Lewinstein. "Můžete ode mne žádat cokoliv -"

Doktor odmítal jakoukoliv zmínku o odměně.

Pak pana Lewinsteina něco napadlo.

"Doktore, mohla by být ta nemoc přenesena na dívku nějakým jedem nebo něčím takovým?"

"Proč se ptáte?" zeptal se doktor rychle.

"Inu, byla zcela zdráva, dokud nevypila šálek čaje. Musím vám sdělit něco důvěrného," řekl a snížil hlas. "Je to detektivka. Pozval jsem ji sem, aby pečovala o bezpečnost hostů. Nedávno bylo spácháno několik loupeží ženou nazvanou Čtvercová Jeny, a abych měl klidné svědomí, je tu ta dívka, aby chránila majetek mých přátel. Když jsem ji viděl před večeří, byla zdravá jako vy. Pak jí byl podán šálek čaje a hned nato dostala tu zimnici."

Doktor pokyvoval zamyšleně hlavou.

"Vaše sdělení je neobyčejné," řekl. "Přestože má totiž příznaky spály, nalezl jsem ještě jiné, které při spále obyčejně nebývají. Domníváte se tedy, že ta žena, ta Čtvercová Jeny, je v tomto domě?"

"Buď ona, nebo její pomocník," odpověděl pan Lewinstein. "Má několik lidí, kteří s ní pokaždé pracují."

"A vy věříte, že dala této dívce něco, aby ji odstranila?"

"Je to moje domněnka."

"Pane Bože!" zvolal mladík. "To vypadá spíše jako plán. Dobrá, ať je to, jak chce, dnes v noci se tu bude potloukat dost lidí a vaši hosté můžou být tuto noc klidní."

Dívka byla umístěna v křídle pro služebné, ale náhodou ve světničce oddělené od ostatních. Pan Lewinstein vyběhl během večera několikrát po schodech nahoru a vždy viděl otevřenými dveřmi doktora, sedícího stranou u lůžka, a byl spokojen. Jeho hosté se kolem jedné hodiny uchýlili do svých pokojů a rozčilená paní Lewinsteinová, která se dozvěděla novinku o neštěstí, byla konečně úspěšně odvedena na lůžko a pan Lewinstein dýchal mnohem spokojeněji.

O půl druhé vykonal třetí návštěvu u dveří nemocné, protože ani on nebyl beze strachu před nákazou, a otevřenými dveřmi viděl doktora, jak sedí u hlavy lůžka a čte knihu.

Vykradl se tiše dolů, tak tiše, že by málem překvapil štíhlou postavu, která se kradla zšeřelou chodbou, kde otvírala dveře u místností, v nichž spali význační hosté.

Vmáčkla se do výklenku a on přešel tak těsně blízko, že se ho mohla dotknout. Cekala, až zmizel, a pak přešla k jedněm dveřím a jemně se dotkla klíčové dírky. Obyvatel místnosti se dopustil chyby tím, že zamkl dveře a vytáhl klíč. V okamžiku zastrčila postava svůj klíč, tiše jím otočila a vešla po špičkách dovnitř.

Zastavila se a naslouchala. Slyšela stejnoměrné oddechování, postoupila k nočnímu stolku a obratnými prsty začala rychle, ale tichounce hledat. Takřka ihned našla to, co hledala - hladkou koženou skříňku. Jemně ji otevřela. Nezdržela se v místnosti ani minutu a už odcházela, přičemž za sebou tiše zavřela dveře.

Ve vedlejší místnosti zahlédla světlo. Pootevřela dveře a zůstala stát na prahu. U vzdálenější strany lůžka svítila noční lampa. To by mohlo být jen k mému prospěchu, uvažovala, jestliže ta osoba, ležící na bohatě natřesených polštářích, doopravdy spí. Strnule čekala plných pět minut a napínala smysly, až ji klidný, pravidelný dech spáče uklidnil. Pak se jako had doplížila k nočnímu stolku. Tam byla její práce velmi snadná. Ne méně než tucet hladkých kožených pouzder leželo rozprostřeno na hedvábné pokrývce. Jedno po druhém nehlučně otvírala, vkládala jejich třpytivý obsah do svých kapes a prázdná pouzdra vracela na původní místa.

Když strkala do kapsy poslední skvosty, cosi ji napadlo. Sklonila se těsně k spící osobě. V polosvitu spatřila štíhlou, krásnou ženu. Byla to obchodem posedlá lady Ovinghamová. Tajemná návštěvnice opustila místnost stejně nehlučně, jak přišla, jenomže trochu rychleji. Potom zkusila vedlejší dveře.

Nebyly zamčeny.

Byl to pokoj paní Lewinsteinové, ale ta nespala klidně. Nechala dveře otevřené pro svého manžela, který jí slíbil, že ji navštíví, aby spolu projednali program zítřejší slavnosti. Na tento slib však pan Lewinstein ve zmatku zapomněl. Ve zdi byla ukryta bezpečnostní schránka a klíče visely v zámku. Pan Lewinstein měl totiž jako prozíravý a pečlivý muž ve zvyku ukládat démantové ozdobné knoflíčky na noc do bezpečného úkrytu.

Dívčiny prsty vnikly do schránky a ihned držely to, po čem toužily. Paní Lewinsteinové se zarazil dech, hlučně lapla po vzduchu a otočila se. Dívka se změnila v sochu. Krátce nato se znovu ozvalo chrápání a postava se vykradla na chodbu.

Pokaždé, když zavírala dveře, přitiskla na dveře u kliky proužek papíru a přešla k další místnosti.

Dole v knihovně zaslechl pan Lewinstein jemný, vzdálený hluk motoru a s povzdechem ulehčení vstal. Do tajemství byl zasvěcen jedině stolník a tento ospalý služebník, dřímající ve dvoraně v křesle, zaslechl zvuk auta se stejným ulehčením jako jeho pán. Otevřel hlavní dveře.

Venku stála automobilová ambulance a z ní vystoupili dva muži. Nesli nosítka a deky a vešli do dvorany.

"Ukážu vám cestu," nabízel se pan Lewinstein. "Prosím, jděte co možná nejtišeji."

Vedl průvod po schodech, krytých koberci, až k dívčině místnosti.

"Konečně jste tady," řekl doktor a zívl. "Položte nosítka až k lůžku. Pane Lewinsteine, uděláte lépe, vzdálíte-li se," řekl a pan Lewinstein ochotně uposlechl.

Ihned se otevřely dveře a muži vynesli nosítka s dívkou zabalenou do přikrývek. Její tvář bylo sotva vidět. Když míjela pana Lewinsteina, obšťastnila ho dojemným úsměvem.

Bez nesnází sešli ze schodů a nosiči opatrně vsunuli nosítka do ambulance.

"Tak je to v pořádku," řekl doktor. "Na vašem místě bych místnost zamkl a zítra bych ji dal vykouřit."

"Jsem vám nesmírně vděčný, doktore. Dejte mi laskavě svou adresu, abych vám mohl poslat šek."

"Oh, prosím, to je úplně zbytečné," řekl doktor dobromyslně. "Jsem úplně šťasten, že jsem vám mohl posloužit. Ted si jdu do vesnice pro auto a vrátím se do města."

"Kam odvezete tu mladou dámu?" zeptal se pan Lewinstein.

"Na infekční oddělení zemské nemocnice," odpověděl doktor bezstarostně. "Jedete tam, že?"

"Ano, pane," odpověděl jeden z nosičů.

Pan Lewinstein čekal na schodech, dokud červená světla auta nezmizela, a pak vkročil do domu s pocitem, že se úspěšně zhostil velmi nemilé věci.

"Pro dnešní noc to postačí," řekl stolníkovi. "Děkuji vám, že jste čekal."

Když kráčel chodbou ke svému pokoji, přistihl se s úsměvem na rtech. U dveří své ženy o cosi zakopl. Zastavil se a zvedl skříňku. Sáhl po vypínači u dveří a chodbu zaplavilo elektrické světlo.

"Proboha!" vyjekl, protože věc, kterou držel v ruce, byla skříňka na skvosty jeho ženy.

Řítil se do její ložnice, a když už sahal po klice, padla mu do očí nálepka. V beznadějném zmatku zíral na znamení Čtvercové Jeny.

Ambulance zastavila na křižovatce, kde čekalo velké auto, a nemocná, která ze sebe už dávno setřásla těžké deky, vyšla ven. Táhla za sebou vak. Jeden nosič jí ho pomohl zdvihnout a položit do auta. Doktor seděl u volantu.

"Měl jsem strach, že na mne budete muset čekat," řekl. "A zatím jsem přijel zrovna včas."

Otočil se k nosiči.

"Zítra vás navštívím, Jacku."

"Ano, pane doktore," odpověděl oslovený.

Pozdravil Čtvercovou Jeny a vrátil se k ambulanci, která jen změnila tabulku s číslem a pak odjela na opačnou stranu.

"Jsi připravena?" zeptal se doktor.

"Úplně," odpověděla dívka a posadila se vedle něho. "Přišel jsi pozdě, Jime. Málem bych dostala skutečný nervový záchvat, když jsem zaslechla, že poslali pro místního felčara."

"Nemusela ses strachovat," řekl muž u volantu, když auto vyrazilo kupředu. "Dobrý kamarád ho telefonicky pozval do Londýna. - Stálo to přece za to, ne?"

"Nad očekávání," odpověděla stručně Čtvercová Jeny. "Zítra bude u Lewinsteinů hodně smutných dušiček."

Zasmála se.

"Mimochodem - jak daleko se dostala slečna detektivka od Rosse?"

"Až na stanici," odpověděl doktor. "A to mi připomíná, že jsem ji zapomněl pustit z garáže, kde jsem ji zamkl."

"Ať si tam počká," řekla Čtvercová Jeny. "Nenávidím, když žena dělá detektiva. Na každý způsob je to - tak neženské."