Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Kaptah byl na hospodě, když jsem se vrátil a zdálo se, že vypil hojně vína v přístavních krčmách, i vypravoval mi:

"Můj pane, tato země je pro sluhy zemí západní, neboť nikdo je nebije holemi, ba ani si nevzpomene, kolik zlata má ve váčku či jaké šperky si koupil. Vskutku, můj pane, to je pozemská západní země pro sluhy, neboť rozhněvá-li se pán na svého sluhu a vyžene-li ho ze svého domu, což je zde nejhorším trestem, pak se sluha pouze skryje a nazítří se vrátí a jeho pán již na všecko zapomněl. Avšak pro námořníky a přístavní otroky je to zlá země, neboť správci mají tenké hole a jsou skoupí, a obchodníci oklamou Simyřana stejně lehce, jako Simyřan oklame Egypťana. Nicméně mají drobné rybky, které uchovávají v oleji v hliněných džbánech a které jsou lahodné k vínu. A pro jemnou chuť těchto rybiček jim mnohé promíjím."

Vykládal to vše po svém obvyklém způsobu, jako by byl opilý, ale potom zavřel dveře a ujistil se, že nám nikdo nenaslouchá, a řekl:

"Můj pane, podivné věci se dějí v této zemi, neboť námořníci v krčmách vypravují, že bůh Kréty je mrtev a že kněží ve své úzkosti hledají jiného. Avšak tato slova jsou nebezpečná a několik námořníků bylo pro ně hozeno ze skály do moře chobotnicím na pospas. Bylo totiž předpověděno, že moc Kréty se zhroutí, zemře-li jejich bůh."

Tehdy vzplála nesmyslná naděje v mém srdci, i pravil jsem Kaptahovi:

"Až nastane noc úplňku, má Minea vstoupit do bohova domu, je-li však jejich bůh skutečně mrtev, a to může být, neboť lid nakonec ví všecko, i když se mu nic nepovídá, tu by se snad mohla Minea vrátit z bohova domu, odkud se doposud ještě nikdo nevrátil."

Kaptah řekl:

"Cožpak tato prokletá dívka nám nezpůsobila již dosti škod a nepříjemností? Cožpak se vskutku srovnává s mou důstojností, aby mne žena bila trepkou, až teče krev z nosu? Avšak správně jsi pravil: lid nakonec ví všecko, i když se mu nic nepovídá. A ví to všecko nejprve matně jako ve snu, ale jednou se mu to vše osvětlí jako bleskem — a pak se bojuje na rozích ulic a domy hoří a mnohé věci se mění. A nikterak nezávidím vznešeným Kréťanům, je-li jejich bůh opravdu mrtev, neboť až se to potvrdí, vrhne se přístav na město a kováři se chopí svých kladiv a rybáři svých harpun, a nosiči budou rozbíjet vše dřevěnými kyji, tak alespoň myslím, že se stane, ačkoliv se může stát i jinak."

Při jeho řeči jsem si vzpomněl na to, co pravili babylónští hvězdopravci, i řekl jsem:

"Babylónští kněží vypočítali z hvězd, že věk země se chýlí ke konci a že národy přejdou do nového věku, v němž zemřou bohové, a potom již nic nebude takové, jak bylo dříve. Snad se tedy týká tato předpověď Kréty, neboť bohové Sýrie a Egypta nemohou nikterak zemřít, ježto žijí věčně."

"Tvá moudrost je velká, můj pane," řekl Kaptah, "a kdybych měl dosti vína v hlavě, pochopil bych zajisté zcela jasně, co říkáš, ale nyní se mi v ní pomíchaly hvězdy a kněží a bohové a věky země, a jediné, čemu rozumím, je to, co jsi řekl o Minei. Ta je počátkem i koncem i středem všech tvých řečí a lituji tě velice pro to, neboť kolikrát jsem ti říkal, že bys dostal totéž od otrokyně či v domě rozkoše — a s menším trápením. Kromě toho tyto krétské ženy s obnaženými prsy nesvírají příliš úzkostlivě kolena, jak jsem slyšel v krčmách. Avšak chceš-li tu dívku, pak je věc prostá: klepneme ji do hlavy dřevěným kyjem a vložíme ji do pytle a odneseme na loď a odplujeme s ní pod ochranou chrobáka do Egypta. A nebude to žádný div, ačkoliv jsem pevně přesvědčen, že tím si přineseš do domu plný pytel divokých koček. Ale jsem hotov ti pomoci v tomto nebezpečném podnikání, neboť se na tebe nemohu již dívat, jak mečíš jako zarmoucená koza, když mluvíš, a jak mi scházíš před očima a tvé vlasy se ježí v chumáčích jako kožich kocoura v době mrouskání."

Nerozhněval jsem se na Kaptaha pro jeho drzost, nýbrž dlouho jsem přemýšlel o jeho slovech a jeho návrh mne lákal. Avšak ctil jsem tak velice Mineu i její přání, že jsem ve svém bláznovství nesvolil, aby jej provedl. Myslil jsem totiž, že by mi Minea nikdy neprominula, kdybych ji unesl jako kočku v pytli.

Nazítří jsem dostal — vzhledem k Mineinu vystoupení — velmi dobré místo v hledišti velkého býčího pole, jehož lavice byly na mírně stoupajícím návrší, takže každá další kamenná lavice byla výše než předcházející, i mohli všichni bez překážky hledět na býky. Obdivoval jsem toto důmyslné uspořádání, jež jsem nikde jinde nespatřil, neboť v Egyptě se stavěla pro průvody a slavnosti bohů vysoká lešení, aby z nich každý viděl bohy a kněze a tanečnice.

Býci byli přivedeni jeden po druhém na pole a každý tanečník — rovněž jeden po druhém — provedl svůj tanec, jenž byl velmi složitý a vyžadoval velké obratnosti, neboť byl sestaven z různých částí, které se musely provést bez chyby a podle předepsaného řádu, avšak nejobtížnější byly skoky nad býky mezi jejich rohy a přemet ve vzduchu, jímž tanečník opsal svým tělem kruh a dopadl zpět ve stoje na hřbet zvířete. Ani tomu nejobratnějšímu se nemohlo toto vše podařit bez pochybení, protože mnoho záleželo na býku i na způsobu, jakým se zastavil a běžel, i jak prohnul šíji. Krétští šlechtici a bohatci sázeli mezi sebou na své chráněnce, ale nemohl jsem pochopit jejich bezmezné vzrušení, ježto jsem nedovedl rozeznat ani býky, ani cviky jeden od druhého, nýbrž býk mi byl jako býk a cvik mi byl jako cvik.

Také Minea tančila před býky a bál jsem se o ni, dokud mne její zázračná obratnost a ohebnost neočarovaly, takže jsem zapomněl na nebezpečí, v něž se vydávala, a provolával jsem jí slávu spolu s ostatními. Dívky zde tančily před býky nahé, stejně jako mladíci, neboť jejich hra byla tak zrádná, že i nejmenší kousek oděvu by byl mohl překážet jejich pohybům a vystavit jejich život v nebezpečí. Avšak Minea byla podle mne ze všech nejkrásnější, když tančila, tělo lesklé olejem — ačkoliv přece musím přiznat, že mezi nimi byly i jiné neobyčejně krásné dívky, jež dosáhly velkého úspěchu. Mé oči však spočívaly pouze na Minei. Nebyla ještě tak dobře vycvičena jako ostatní — po své dlouhé nepřítomnosti — a nezískala si ani jediného věnce.

Její starý ochránce, jenž na ni sázel, byl tím velice roztrpčen a pohněván, ale brzy zapomněl na své ztracené stříbro a vydal se do stájí vybrat býka i nové cvičení, jak měl na to právo, ježto byl Mineiným ochráncem.

Po skončení tanců šel jsem za Mineou do domu býků, avšak ona se dívala mimo mne a chladně pravila:

"Sinuhete, nemohu se již s tebou setkat, moji přátelé mne totiž pozvali na slavnost, a také se musím připravit pro boha, neboť noc úplňku nastane pozítří. Proto se již asi neuvidíme před mým vstupem do bohova domu, chceš-li ovšem mne tam doprovodit s mými přáteli."

"Staň se, jak pravíš," přivolil jsem. "Nepochybně je na Krétě mnohé k vidění a zvyky země a oděv žen mne velice zajímají. Právě při tvém tanci mne pozvalo několik tvých přítelkyň do svých domů, abych je navštívil, a na jejich tvář a prsy je milo pohledět, třebaže jsou poněkud tlustší a lehkomyslnější než ty."

Tu mne vzala prudce za paži a její oči svítily a dýchala vzrušeně, když řekla:

"Nedovolím ti, aby ses šel potěšit s mými přítelkyněmi, když nejsem s tebou. Mohl bys alespoň počkat, Sinuhete, až odejdu. I když jsem zajisté v tvých očích příliš hubená — což mi nikdy dříve nepřišlo na mysl —, mohl bys tak učinit z přátelství ke mně, když tě o to žádám."

"Žertoval jsem pouze," řekl jsem, "a nechci nikterak rušit tvůj klid, ježto máš samozřejmě mnoho povinností, dříve než vstoupíš do bohova domu. Vrátím se tedy na hospodu a budu tam ošetřovat nemocné, neboť v přístavu je mnoho těch, kteří mají zapotřebí mé péče."

I odešel jsem od ní a ještě dlouho potom jsem cítil býčí pach ve svém chřípí — a nikdy na tento pach krétských býků nezapomenu, takže spatřím-li stádo býků a ucítím jejich pach, je mi nevolno a nemohu jíst, a srdce mi v prsou zkamení.

Nicméně jsem od ní odešel a přijímal jsem nemocné na své hospodě a uzdravoval je a pomáhal jim v jejich utrpení, až nastal večer a padla tma a rozžala se světla v přístavních domech rozkoše. Skrze stěny a zdi slyšel jsem hudbu a smích a rozličné zvuky lidské bezstarostnosti, neboť i otroci a sluhové krétští se naučili bezstarostnosti svých pánů, a každý žil, jako by neměl nikdy zemřít a jako by na světě nebylo bolesti ani zármutku, ani marné touhy.

Nastala noc, seděl jsem ve své jizbě a Kaptah již prostřel rohože ke spaní, ale já si nepřál světla, nýbrž seděl jsem ve tmě. Vyšel měsíc a byl veliký a zářící — ačkoliv ještě ne zcela plný —, nenáviděl jsem jej, ježto mne měl rozloučit s jedinou ženou, kterou jsem v životě miloval skutečně jako svou sestru, a nenáviděl jsem také sebe, protože jsem byl zbabělý a slabý a nevěděl jsem, co si přeji.

Najednou se otevřely dveře a Minea opatrně vstoupila, ohlížejíc se zpět a kolem, a nebyla oblečena po krétském způsobu, nýbrž měla na sobě prostý šat, v němž tančila před velmoži i před chudáky v mnohých zemích, a její vlasy byly spoutány zlatou stužkou.

"Mineo!" zvolal jsem překvapen. "Proč jsi přišla ke mně, ačkoliv jsem myslil, že se připravuješ pro svého boha?"

Avšak ona pravila:

"Mluv tišeji, neboť nechci, aby nás jiní slyšeli."

Posadila se ke mně a hleděla na měsíc a pravila rozmarně:

"Nelíbí se mi mé lůžko v domě býků a není mi dobře mezi mými přáteli. Proč jsem však přišla právě k tobě a sem, do této přístavní hospody, i když se to nesluší, nedovedu ti říci. Chceš-li nicméně spát, nebudu tě rušit a odejdu, ale ježto mně samotné spánek nepřicházel, přepadla mne touha ucítit ještě jednou vůni léků a bylin kolem tebe a zatahat Kaptaha za ucho a za vlasy pro jeho hloupé řeči. Neboť cestováním mezi cizími národy se mi zajisté popletly myšlenky, ježto se již necítím doma v domě býků jako dříve a neraduji se z pochval na býčím poli a netoužím již vstoupit do domu bohova jako dříve, nýbrž slova lidí kolem mne jsou jako nesrozumitelné žvatlání dětí a jejich radost je jako pěna na břehu a nemám již nižádného potěšení z jejich radovánek. A místo srdce jako bych měla prázdnou jámu, ba i má hlava je jako prázdná jáma a nemám jediné myšlenky, o níž bych mohla říci, že je moje, ale všecko mne bolestně bodá, a má mysl nebyla nikdy tak zarmoucena. Proto tě prosím, abys alespoň chvíli podržel mé ruce ve svých jako kdysi — neboť se nebojím ničeho zlého, ba ani smrti se nebojím, jsou-li mé ruce ve tvých, Sinuhete —, ačkoliv dobře vím, že raději hledíš na tlustší a krásnější ženy, než jsem já, a držíš je za ruce."

Odpověděl jsem jí a řekl:

"Mineo, sestro má, moje dětství a jinošství bylo jako jasný a hluboký pramen, ale mužný věk byl jako veliká řeka, jež se rozlévá do široka a přikrývá mnohé země, ale její vody jsou nízké a stojaté a zahnívají. Avšak když jsi přišla ke mně ty, Mineo, zvedly se všecky vody a hnaly se radostně do hlubokého koryta, a vše ve mně se očistilo a svět se usmíval v mých očích — a všecko zlo bylo opět jako pavučina, kterou ruka snadno setře. Pro tebe jsem chtěl být dobrým a uzdravovat lidi, a nehleděl jsem na dary, které mi dávali, a temní bohové neměli již moci nade mnou. Tak tomu bylo, když jsi přišla ke mně, avšak nyní, když mne opouštíš, vše kolem mne potemnělo a mé srdce je jako osamělý havran na poušti — a nepřeji lidem již nic dobrého, nýbrž nenávidím je a nenávidím také bohy a nechci již o nich slyšet. Tak je tomu nyní, Mineo, a proto ti pravím: Ve světě je mnoho zemí, ale jen jedna jediná řeka. Dopusť, abych tě odvedl s sebou do černé země na břehu řeky, kde kachny křičí v sítinách a slunce pluje každého dne po nebi ve zlatém člunu. Odejdi se mnou, Mineo, a rozbijeme spolu džbán a staneme se mužem a ženou a nikdy se nerozloučíme, nýbrž život nám bude snadný a po naší smrti budou naše těla zaopatřena, abychom se shledali v západní zemi a žili tam navěky spolu."

Avšak ona mi sevřela ruce a hladila mi konečky svých pevných prstů oči a ústa a hrdlo, a pravila:

"Sinuhete, nemohu již s tebou odejít, i kdybych chtěla, vždyť není jediné lodi, která by nás odvezla z Kréty, a ani jediný velitel by se neodvážil skrýt nás ve své lodi. Hlídají mne totiž kvůli bohu, a nemohu dopustit, abys byl pro mne usmrcen. I kdybych chtěla, nemohu již s tebou odejít, neboť od té chvíle, kdy jsem tančila před býky, je jejich vůle silnější mé, ačkoliv ti to nemohu vysvětlit, poněvadž jsi to sám nezakusil. Proto musím za úplňku vstoupit do bohova domu — a ani já, ani ty, ani žádná jiná moc na světě nemůže tomu zabránit. Avšak proč tomu tak je, to nemohu vysvětlit a neví to snad nikdo jiný než Minotauros. Od dětství jsem byla vychovávána ve stínu boha, a když jsem dnes tančila před býky, očarovali mne. Avšak začala jsem je nenávidět trpkou nenávistí, ježto mne odloučí od tebe, ba i vlastní národ jsem začala nenávidět, neboť jejich radost je jen stínem a jejich život dětinskou hrou, a také jsou krutí jako děti a dychtí vidět, jak před býky teče krev. Dnes byli obzvláště nespokojeni a rozmrzelí, že býci nikoho svými rohy neprobodli a že nikomu neuklouzla noha, aby ho býci mohli kopyty rozdupat a jeho vnitřnosti rohy roztrhat. Taková je pravda o jejich sázkách a o jejich veliké lásce k býkům, i když by to snad nepřiznali druhým, ba ani sobě, nýbrž hovoří pouze o obdivu k velkému umění."

Dotkla se svými rty mých rtů a mého hrdla a objala mne a přitiskla se pevně ke mně, když řekla:

"Pro toto vše, Sinuhete, chci se vrátit k tobě z bohova domu, neboť je mi to dovoleno podle býčího zákona, třebaže se ještě nikdo odtamtud nevrátil. Avšak já chci být první — a vrátím se! Potom budeš moci učinit se mnou, co si budeš přát, a tvůj život bude mým životem a tvůj národ bude mým národem a tvoji bohové budou mými bohy, Sinuhete."

Avšak srdce v mé hrudi bylo prázdné jako právě vykopaný hrob, i řekl jsem:

"O zítřku předem nikdo nic neví a nevěřím, že se vrátíš, odkud se doposud nikdo nevrátil. Snad budeš pít ve zlatých síních boha moře věčný život z bohovy studnice a zapomeneš na celý tento svět, ba i na mne. Ačkoliv tomu nevěřím, neboť všecky tyto věci jsou jen pohádky — a nic, co jsem až doposud a kdekoli zvěděl o bozích, není s to posílit mou víru v tyto pohádky. Věz tedy, že nevrátíš-li se v určený čas, přijdu za tebou do domu bohova a odvedu tě odtamtud. Odvedu tě odtamtud, i kdyby ses již nechtěla vrátit. To učiním, Mineo, i když to bude můj poslední čin na této zemi."

Ona však polekána položila svou ruku na má ústa a ohlížela se kolem dokola a řekla:

"Tiše! To nesmíš říkat nahlas, ba ani si to myslit, vždyť bohův dům je temný a žádný cizinec v něm nenajde cesty a také nezasvěcenec, jenž do něho vstoupí, zahyne strašlivou smrtí. A nedostaneš se tam, neboť měděné brány uzavírají bohův dům, a proto jsem šťastna, když nyní vím, že bys vskutku mohl ve své neuvážlivosti učinit to, co pravíš, a uvrhnout sebe v jistou záhubu. Avšak věř mi, vrátím se k tobě ze své vlastní vůle, neboť můj bůh nemůže být tak zlý, aby mi nedovolil vrátit se k tobě, přeji-li si to sama. Je to vskutku obdivuhodný, překrásný bůh, jenž střeží moc Kréty a chce všem pouze dobré, takže olivy kvetou v hájích a obilí zraje na polích a lodi plují bezpečně z přístavu do přístavu. Obrací větry, aby byly příznivý a vede lodi v mlze a nic zlého se nepřihodí těm, kteří jsou pod jeho ochranou. Proč by tedy mně přál co zlého?"

Od svého dětství vyrůstala ve stínu boha a její oči byly zaslepeny, ale já — já je nemohl otevřít, aby prohlédly, třebaže jsem uzdravoval slepé jehlou a pomáhal jim získat opět zrak! Proto v záchvatu své bezmocnosti jsem ji sevřel do náruče a líbal a laskal její údy, i byly hladké jako sklo a ona byla v mém objetí jako pramen putujícímu po poušti.

A Minea neodporovala, nýbrž tiskla svou tvář k mému hrdlu a chvěla se a její slzy stékaly horké po mé šíji, když pravila:

"Sinuhete, příteli můj, pochybuješ-li, že se vrátím, nechci ti již nic odepřít, avšak učiň se mnou, co chceš, může-li ti to způsobit radost, i kdybych měla pro to zemřít, neboť v tvé náruči se nebojím smrti a vše je nepatrné vůči tomu, že mne můj bůh od tebe odloučí."

Zeptal jsem se jí:

"Způsobilo by ti to radost?"

Zaváhala a řekla:

"Nevím. Vím pouze to, že mé tělo je neklidné a neutěšitelné, když nejsem u tebe. Vím pouze to, že mám mlhu v očích a kolena mi poklesají, jakmile se mne dotkneš. Kdysi jsem se proto nenáviděla a bála se tvého dotyku, ježto tehdy bylo ve mně vše jasné — a nic nekalilo mou radost —, nýbrž byla jsem pyšná na své umění, na ohebnost svého těla i na svou neposkvrněnost. Nyní vím, že tvé dotyky jsou lahodné, i kdyby mi měly způsobit bolest, ale přesto nevím, způsobilo-li by mi radost, kdybys mi učinil, po čem toužíš, nýbrž byla bych snad potom zarmoucena. Avšak je-li to radostí pro tebe, neváhej, neboť tvá radost je i mou radostí a nepřeji si nic jiného víc, než způsobit ti radost."

Tehdy jsem uvolnil své objetí a hladil jsem jí vlasy a oči a šíji, a pravil jsem:

"Stačí mi, že jsi přišla ke mně taková, jaká jsi byla, když jsme spolu putovali po cestách babylónských. Dej mi zlatou stužku ze svých vlasů, to mi stačí a nežádám od tebe nic jiného."

Pohlédla na mne nedůvěřivě a dotkla se rukama svých ky-

člí, a řekla:

"Jsem snad pro tebe příliš hubená a myslíš si, že by ti mé tělo nedalo žádnou rozkoš, a měl bys raději lehkomyslnější ženu, než jsem já. Avšak chceš-li, pokusím se být tak lehkomyslnou, jak jen dovedu, a učinit vše právě tak, jak si přeješ, abys nebyl zklamán, neboť chci ti dát tolik rozkoše, kolik jen

mohu."

Usmál jsem se na ni, laskaje její hladká ramena, a řekl

jsem:

"Mineo, žádná žena není v mých očích krásnější než ty a žádná žena by mi nemohla dát větší rozkoše než ty, ale nechci k tobě vejít jen pro svou vlastní radost, neboť ty bys neměla žádné, ježto jsi zneklidněna pro svého boha. Avšak vím o něčem, co můžeme učinit a co nás oba stejně potěší. Vezmeme džbán podle zvyku mé země a rozbijeme jej spolu. Tím se staneme mužem a ženou, i když k tobě ještě nevejdu a i když zde nejsou kněží, před nimiž bychom měli tak učinit a kteří by zapsali naše jména do Knihy chrámu. A Kaptah nám tedy dojde pro džbán, abychom tak mohli neprodleně učinit."

Její oči se rozšířily a zářily v měsíčním světle a zatleskala rukama a smála se čistou radostí.

I vyšel jsem pro Kaptaha, avšak Kaptah seděl na podlaze přede dveřmi mé jizby a plakal a otíral si hřbetem ruky své zvlhlé tváře a vypukl v ještě hlasitější pláč, když mne spatřil.

"Co se stalo, Kaptahu?" zeptal jsem se. "Proč pláčeš?"

Beze studu se mi přiznal a pravil:

"Pane můj, mám citlivé srdce — i nemohl jsem neplakat, když jsem naslouchal všemu, co jste si, ty a ta úzkoboká dívka, v tvé jizbě povídali, neboť nikdy jsem neslyšel nic tak dojemného."

Rozhněval jsem se a kopl ho, a řekl:

"Chceš říci, že jsi naslouchal před těmito dveřmi a slyšel vše, o čem jsme hovořili?"

Avšak Kaptah odpověděl s nevinnou tváří:

"Právě to chci říci, neboť jiní přicházeli před tvou jizbu, aby naslouchali, a neměli co dělat s tebou, nýbrž slídili za Mineou. Vyhnal jsem je a hrozil jim tvou holí, i usadil jsem se před tvé dveře, abych bděl nad tvým klidem, neboť jsem tušil, že bys nebyl nijak potěšen, kdyby tě vyrušili za tohoto důležitého rozhovoru. Avšak když jsem zde seděl, nemohl jsem neslyšet, co si povídáte, a bylo to tak krásné — třebas dětinské —, že jsem nemohl neplakat."

Po tomto vysvětlení jsem se již na něho nemohl hněvat pro jeho prostoduchost, i řekl jsem mu:

"Ježto jsi vše slyšel, tak víš, co chci. Běž rychle pro džbán."

Okolkoval však a řekl:

"Jakýpak džbán to chceš, můj pane? Má být z hlíny, či z kamene, malovaný či nemalovaný, vysoký, či nízký, široký, či úzký?"

Přetáhl jsem ho holí, ale ne příliš silně, neboť mé srdce přetékalo dobrotou ke všem lidem, a řekl jsem mu:

"Víš dobře, co zamýšlím, a víš také dobře, že se k tomu hodí jakýkoli džbán. Neokolkuj již tedy a přines první, který ti padne do rukou."

"Již jdu, již spěchám, již běžím, avšak říkal jsem to právě jen proto, abys měl ještě čas rozmyslit si, co chceš učinit, neboť rozbít džbán se ženou je vážný krok v životě muže a není vhodné učinit tak přenáhleně a neuváženě. Ale ovšem, půjdu pro džbán, ježto si tak přeješ, i nemohu tomu již zabránit."

Tak se stalo, že Kaptah přinesl starý džbán na olej, jenž páchl rybinou, i rozbili jsme jej spolu, Minea a já. Kaptah byl tedy naším svědkem, když jsme se stali mužem a ženou, a položil si Mineinu nohu na svou šíji a prohlásil:

"Od této chvíle jsi mou paní a budeš mi dávat stejně rozkazů, ba pravděpodobně ještě více než můj pán, nicméně doufám, že mi nebudeš vylévat horkou vodu na nohy, když se rozhněváš, a doufám také, že budeš nosit měkké trepky, které budou bez podpatků, neboť se mi nelíbí podpatky na trepkách, ježto po nich zůstávají škráby a boule na hlavě. Rozhodně ti budu sloužit stejně věrně jako svému pánu, protože z nějaké podivné příčiny mé srdce k tobě přilnulo, ačkoliv jsi hubená a tvé prsy jsou drobné, i nechápu, co můj pán na tobě vidí. Avšak doufám, že se vše zlepší, až porodíš první dítě. Budu tě také okrádat stejně svědomitě jako až doposud svého pána, takže budu dbát spíše na tvůj zájem než na svůj

vlastní."

Když domluvil, byl tak dojat, že se dal opět do pláče a dlouho hlasitě naříkal. Minea ho pohladila rukou po hřbetě a dotkla se jeho tlustých tváří a utěšovala ho, až se uklidnil, načež jsem mu poručil, aby sebral střepy džbánu, a poslal jsem ho pryč.

Této noci jsme spali opět společně, Minea a já, jako dříve, a ona spočívala v mém náručí a dýchala mi na hrdlo a její vlasy laskaly mé tváře. Avšak nevešel jsem k ní, neboť radost, která by nepůsobila radost i jí, by ani pro mne nebyla radostí. Myslím nicméně, že má radost byla hlubší a větší, když jsem ji takto držel ve svém náručí, aniž jsem k ní vešel. Určitě to přece tvrdit nemohu, neboť nevím, jaká by byla bývala má radost, kdybych byl k ní vešel, avšak to vím, že oné noci jsem chtěl být dobrý ke všem lidem, i že v mém srdci nebylo jediné zlé myšlenky, nýbrž každý muž byl mi bratrem a každá žena byla mi matkou a každá dívka byla mi sestrou, jak v černé zemi, tak i ve všech zemích rudých, zalitých tímtéž měsíčním světlem.