Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Když jsem se zbavil oné ženy, bylo mé srdce lehké jako pták a mé oči dychtily po nových věcech a má mysl se naplnila neklidem, takže se mi již znelíbilo v Simyře. Bylo opět jaro a v přístavu se připravovaly lodi na dlouhé cesty a kněží vycházeli z města, když se země zazelenala, aby vykopali svého boha Tammuze, jehož na podzim pohřbili za převelikého nářku, otvírajíce si rány po těle, až tekla krev.

Ve svém nepokoji jsem šel za kněžími se zástupem lidu a země byla zářivě zelená a listy vyrážely na stromech a holubice vrkaly a žáby kvákaly v jezerech. Kněží odvalili kámen od vchodu do hrobu a vyjmuli svého boha a jásali, volajíce, že je živ a že vstává z mrtvých. I všecek lid jásal a řval a hlučel a lámal větve stromů a popíjel pivo a víno u trhových bud, které obchodníci spěšně postavili kolem hrobu. Ženy táhly na voze ohromný dřevěný mužský úd a bujně pokřikovaly, a když nastala noc, strhly svá roucha a běžely do lučin a bez rozdílu, vdané či nevdané, si braly muže, ať je našly, kde našly, až se to hemžilo lidmi po lukách a stráních. Toto vše bylo také jiné než v Egyptě. A hledě na ně, pocítil jsem jakousi závist a pomyslil jsem si, že jsem již stár od svého narození, jako černé země byly starší než všecky ostatní, kdežto zde že je mladý národ a podle toho slouží svým bohům.

S jarem se rozšířila také zpráva, že Chabirové přitáhli ze své pouště a že pustoší pohraniční kraje Sýrie od severu k jihu a zapalují vesnice a obléhají města. Ale voje faraónovy přišly ze Zani přes sinajskou poušť a bojovaly proti Chabirům a zajaly jejich velitele a zahnaly je zpět do pouště. To se stává každého jara a stávalo se tak od nepaměti, ale tentokráte byli obyvatelé Simyry naplněni starostmi, protože Chabirové vyloupili město Katnu, kde byla egyptská posádka, a usmrtili tamního krále a pobili všecky Egypťany, ba i ženy a děti, a nebrali je do otroctví, aby dostali výkupné, a něco podobného se nestalo, kam až sahá lidská paměť, neboť obvykle se Chabirové vyhýbali městům posádek.

Tak vypukla válka v Sýrii — a já jsem ještě nikdy války neviděl. Proto jsem se vydal na cestu k vojům faraónovým, neboť jsem chtěl zakusit i ji, abych viděl, zdali mi má válka co říci, a abych poznal rány způsobené útočnými zbraněmi a kyji. Avšak především jsem se vydal na tuto cestu proto, že faraónovým vojům velel Haremheb a že ve své osamělosti jsem si přál vidět přátelskou tvář a slyšet přátelský hlas. Proto jsem bojoval sám se sebou, ale říkal jsem si, že bude moci předstírat, že mne nepoznává, stydí-li se za mé činy. Avšak čas uplynul a ve dvou letech se stalo mnoho věcí a mé srdce se snad zatvrdilo, protože vzpomínka na mou hanbu mne již neděsila tolik jako dříve.

Tak jsem se vydal na cestu, a to podél pobřeží lodí k jihu a pak do vnitrozemí se zásobovacími oddíly, jejichž voli táhli smyky s obilím a osli nesli džbány s olejem a vínem a pytle cibule. I přijel jsem do malého města na úbočí pahorku a jméno jeho bylo Jerušalim. Byla v něm malá egyptská posádka a Haremheb tam postavil svůj hlavní stan pro další tažení. Ale řeči kolující v Simyře silně přehnaly počet egyptských vojů, neboť Haremheb měl pouze jeden oddíl válečných vozů a dva tisíce lučištníků a kopiníků, kdežto o chabirských tlupách se říkalo, že jsou tohoto jara četnější než písek pouště.

Haremheb mne přijal v jakési špinavé hliněné chatrči a řekl:

"Znal jsem kdysi jakéhosi Sinuheta, jenž byl také lékařem a jenž byl mým přítelem."

Díval se na mne a syrský plášť, jejž jsem si zvykl nosit, ho mátl. Zestárl jsem také, právě tak jako on, a můj obličej se změnil. Ale poznal mne přece a zvedl své velitelské důtky, zlatem propletené, aby mne pozdravil, a usmál se a pravil:

"U Amona, tys Sinuhet, a já tě měl již za mrtvého!"

Poslal pryč své vysoké důstojníky a písaře i s jejich nákresy a papyry a potom požádal o víno a nabídl mi je, řka:

"Podivné jsou cesty Amonovy, ježto se setkáváme zde v rudé zemi, v tomhle zasraném hnízdě."

Když jsem uslyšel tato slova, poskočilo mi srdce v prsou, i poznal jsem, že jsem ho velice pohřešoval. Vypravoval jsem mu o svém životě a o svých příhodách, co se mi zdálo vhodné, a Haremheb mi řekl:

"Chceš-li, můžeš jít s mými voji jako lékař a podělit se pak s námi o pocty, neboť vskutku chci dát těm zasraným Chabirům za vyučenou, že nezapomenou mé jméno a budou naříkat, že se kdy zrodili na tento svět."

A dodal ještě:

"Když jsme se naposled viděli, byl jsem zajisté řádný hlupák, který si ještě neumyl pořádně hovno mezi prsty u nohou. Tys byl tehdy již muž znalý světa a dal jsi mi dobré rady. Nyní vím již něco více a má ruka svírá zlaté důtky, jak vidíš. Ale zasloužil jsem si je bídnou prací v tělesné stráži faraónově, proháněje loupežníky a zločince, jež ve svém bláznovství vysvobodil z dolů — a byla to tvrdá práce je pobít! Avšak když jsem uslyšel o útoku Chabirů, požádal jsem faraóna o vojsko proti nim, a žádný vyšší důstojník se mnou nesoupeřil, neboť zlato a vyznamenání padají spíše kolem krále než na poušti, a Chabirové mají ostrá kopí a jejich válečný pokřik je strašný, jak jsem zakusil i já sám. Konečně mohu tak získat zkušenosti a vycvičit si vojsko v opravdových bitvách, avšak jedinou starostí faraónovou je, abych postavil chrám jeho bohu zde v Jerušalimě a abych vyhnal Chabiry bez prolití krve."

Haremheb vyprskl v smích a praštil se důtkami přes lýtko. Smál jsem se také, ale on se brzy přestal smát a napil se vína a pravil:

"Abych byl upřímný, Sinuhete, změnil jsem se notně od našeho posledního setkání, neboť ten, jenž žije v blízkosti faraónově, změní se volky nevolky. Mám o něho starost, neboť mnoho přemýšlí a mluví o svém bohu, jenž jest zcela jiný než ostatní bohové, takže se mi ve Vesetu často zdálo, že mi mravenci běhají v lebce, a nemohl jsem v noci spát, aniž jsem se napil vína a obveselil se s ženou, abych si vyjasnil hlavu. Tak pozoruhodný je jeho bůh. A nemá tvaru, ačkoliv je všude, a jeho obraz je kulatý a žehná svýma rukama všecka stvoření, a před tímto bohem není rozdílu mezi otrokem a velmožem. Řekni mi, Sinuhete, zdalipak to nejsou slova chorého muže, a nemohu si myslit nic jiného, než že ho kousla v dětství nějaká nemocná opice. Vždyť jenom blázen se může domnívat, že je možno vyhnat Chabiry bez prolití krve! Až uslyšíš jejich pokřik v bitvě, pak poznáš, že mám pravdu. Avšak faraón nechť si myje nad tím ruce, je-li to jeho vůle. Nechť před jeho bohem padne tento hřích na mou hlavu — ale rozdrtím Chabiry pod svými vozy."

Opět se napil vína a pokračoval:

"Hor je můj bůh a nic nemám proti Amonovi, neboť jsem se ve Vesetu naučil v jeho jménu mnohým obdivuhodným klením, jež jsou u vojáků velmi účinná. Ale chápu dobře, že Amon se stal příliš mocným, i že proto bojuje nový bůh proti Amonovi, aby posílil moc faraónovu. To mi řekla sama velká matka královská a potvrdil mi to i kněz Aj, jenž nosí nyní berlu po pravici královské. S pomocí svého Atona chtějí svrhnout Amona, nebo aspoň omezit Amonovu moc, ježto se nesluší, aby kněžstvo Amonovo vládlo Egyptu ještě nad králem. To je moudrost panovnická — a je správná — a jako voják chápu velmi dobře, proč je nový bůh nezbytný. A neměl bych nic proti tomu, kdyby se faraón spokojil stavěním svých chrámů a hledáním nových kněží, ale on přemýšlí příliš o svém bohu a mluví o něm, a ať se stane cokoli, přejde v řeči dříve či později vždy k svému bohu. A tak ze všech ve svém okolí udělá ještě větší blázny, než je on sám. Říká, že žije v pravdě, ale pravda je jako ostrý nůž v rukou dítěte, a ještě nebezpečnější je pravda v rukou blázna, poněvadž nůž je nutno nosit v pochvě a použít opravdu jen tehdy, když je to naprosto nezbytné. Tak je tomu i s pravdou a nikomu není pravda nebezpečnější než vládcům a vojevůdcům."

Napil se vína a řekl:

"Děkuji svému krahujci, že jsem mohl odejít z Vesetu, neboť Veset se kvůli jeho bohu hemží jako hadí hnízdo, a nechci se míchat do božských rozepří. Amonovi kněží vypravují již mnoho oplzlých žertů o jeho zrození a podněcují lid proti jeho bohu. Jeho manželství způsobilo také rozhořčení, protože princezna mitannská, která si hrála s panenkami, náhle zemřela, a faraón pozvedl k sobě jako velkou manželku královskou dívku jménem Nefertiiti, která je dcerou kněze Aje. Nefertiiti je zajisté krásná a krásně se obléká, ale je tvrdohlavá a v každém ohledu je pravou dcerou svého otce."

"Jak zemřela princezna mitannská?" zeptal jsem se, neboť jsem viděl kdysi to dítě velkých očí, jež pohlížely ustrašeně na Veset, když byla nesena do chrámu cestou beranů, oblečena a ozdobena jako boží obraz.

"Lékaři říkají, že nevydržela podnebí Egypta," odpověděl Haremheb a usmál se. "To je velká hloupost, vždyť každý ví, že nikde na světě není zdravějšího podnebí než v Egyptě. Víš přece sám, že v ženském paláci královském umírá více dětí než ve čtvrti chudých, ačkoliv je to k nevíře. Je moudřejší nejmenovat, ale já bych řídil svůj vůz před dům kněze Aje, kdybych se odvážil."

Hovořil bezstarostně a občas se práskl důtkami přes lýtka a popíjel víno, ale uměl se již dobře chovat a zmužněl a jeho duch zneklidněl, takže to už nebyl jen vychloubačný mladík. A mluvil dál:

"Chceš-li poznat boha faraónova, přijď zítra na zasvěcení chrámu, jejž jsem dal narychlo postavit na skále nad městem. Pošlu mu zprávu o zasvěcení a nemusí nic vědět o krvi, která již byla prolita, nýbrž nechť se jen raduje se svým bohem ve zlatém domě."

A ještě dodal:

"Přenocuj v některém stanu, najdeš-li tam místo. Kvůli své důstojnosti musím spát zde v tomto knížecím domě, třebaže se hemží hmyzem. Hmyz patří nicméně k válce jako hlad a žízeň a rány a vypálené vesnice, takže si nestěžuji."

Přenocoval jsem v jednom stanu, kde se mnou dobře zacházeli, neboť cestou od pobřeží do Jerušalima jsem se spřátelil se zásobovacím důstojníkem. Hýčkal mne všemožně, když se dozvěděl, že půjdu s vojskem jako lékař — a kterýpak voják by nechtěl být zadobře s lékařem? Celý večer vzdychal a sténal a povídal:

"Pročpak jsem se jen narodil vojákem! Vždyť ve dne v noci hryže strach v srdci vojáka jako krysa. Již co dítě dostává víc bití než pití a za válečných výprav musí nosit své zásoby i vodu na plecích jako osel, takže šíje jeho je tuhá jako šíje oslova a jeho ramenní šlachy tím velice trpí. Nepřítel ho propíchne svým kopím a střelí šípem do svalu, a dostane-li se do zajetí, je jako pták v kleci a je bičován a jeho údy jsou spoutány. Zahnívající voda je vojákovým nápojem a jeho bídnou odměnou je pouze to, co uloupí nebo získá od nepřítele. A nakonec je voják, jenž se chce vrátit do Egypta, jako červy prolezlý strom a není již k ničemu. Je pokryt ranami nebo nemocemi a nemůže chodit, takže cestuje na hřbetě osla a jeho oděv mu ukradnou a jeho sluhové prchnou. Pročpak jsem se jen narodil vojákem!"

Ukázal mi dva vojáky, kteří se pokusili utéci a které dal Haremheb pověsit hlavou dolů, ale byli již mrtvi, neboť lučištníci, jejich druhové, se na nich milosrdně cvičili ve střeleckém umění. Ukázal mi i dva zajaté Chabiry, a byli to velcí, rozzlobení mužové, kteří měli ohromné, tlusté nosy a zakrvavené hlavy. Potom jsme vešli do stanu a uložili se k spánku.

Za úsvitu mne probudily trouby, vojáci se shromáždili a seřadili a poddůstojníci a velitelé pobíhali podél řad a řvali a strkali do nich a bili je svými důtkami. Když byli konečně všichni řádně seřazeni, vyšel Haremheb ze svého špinavého hliněného domu, zlaté důtky v ruce, a sluha nesl nad jeho hlavou slunečník a odháněl odháňkou z žíní mouchy, když Haremheb mluvil k vojákům. A Haremheb promluvil takto:

"Vojáci Egypta! Říkám vojáci Egypta a myslím tím právě tak vás, nečistí Nubijci, jako vás, špinaví kopiníci syrští, a myslím tím také vás, Šardeni a řidiči útočných vozů, kteří připomínáte nejspíše vojáky a Egypťany v tomto mečícím a bučícím stádu. Měl jsem s vámi trpělivost a svědomitě jsem vás cvičil, ale nyní je má trpělivost u konce, i nepošlu vás již na cvičení, neboť jdete-li tam, zaplétáte se do svých vlastních kopí, a střílíte-li v běhu z luku, letí vaše šípy všemi směry a zraňujete jeden druhého a vaše šípy se ztrácejí, což si nemůžeme dovolit, díky faraónovi — nechť se jeho tělo zachová věčně! Proto vás dnes povedu do boje, ježto moji zvědové mi přinesli zprávy, že Chabirové táboří za těmito horami, ale mnoho-li jich je, to nemohu říci, neboť zvědové se dali na útěk, dříve než je spočítali — takový dostali strach! Avšak doufám, že jich je dost, aby vás mohli povraždit až do posledního muže, takže se již nebudu muset dívat na vaše odporné a zbabělé obličeje a budu se moci vrátit do Egypta, abych sebral nové vojsko, v němž budou opravdoví muži, kteří milují kořist a čest. Dnes vám dávám poslední příležitost. Poddůstojníku, ano, ty tam, s tím rozeklaným nosem, kopni onoho muže, který se škrábe v zadku, když já mluvím! Ano, dnes vám dávám poslední příležitost!"

Haremheb pohlédl zuřivě na muže a jeho pohled stihl každého, a nikdo se již neodvážil při jeho řeči pohnout, když pokračoval :

"Povedu vás do boje, a nechť každý ví, že vás povedu do boje já sám a že se nebudu zdržovat a ohlížet po tom, kdo za mnou jde a kdo nejde. Neboť jsem synem Hora a krahujec letí přede mnou, a dnešního dne chci pobít Chabiry, i kdybych to měl učinit zcela sám. Nicméně vám říkám předem, že dnes večer poteče z mých důtek krev, protože zbičuji vlastní rukou každého, kdo nepůjde za mnou a kdo se pokusí skrýt či prchnout, a zbičuji ho tak, že si bude přát, aby se nikdy nebyl narodil, a ujišťuji vás, že mé důtky dopadají hůře než kopí Chabirů, která jsou ze špatné mědi a snadno se zlomí. A Chabirové sami nejsou tak hrozní jako jejich válečný pokřik, který je opravdu strašlivý, avšak bojí-li se někdo z vás pouhého řevu, pak ať si zacpe uši hlínou. Nebude vám to totiž nijak na škodu, vždyť tak jako tak neuslyšíte rozkazy pro řev Chabirů, a proto každý nechť jde za svým velitelem a všichni společně za mým krahujcem. O Chabirech vám mohu ještě říci, že se bijí nespořádaně jako stádo, avšak já jsem vás vycvičil udržovat řady a lučištníky jsem vycvičil střílet zároveň na povel nebo na znamení. Nechť Sutech a všichni ďáblové usmaží každého, kdo vystřelí předčasně nebo bez míření. Nevrhejte se do bitvy, naříkajíce jako staré báby, ale pokuste se být muži, kteří nosí bederní roušku a nikoli dlouhou řízu. Pobijete-li Chabiry, budete si moci rozdělit jejich stáda a zboží a budete bohati, poněvadž si nashromáždili velkou kořist ve vsích, které vypálili, a já sám si neponechám ani jediného otroka ani jediného vola, nýbrž vše si rozdělíte sami mezi sebou. Budete se moci také podělit o jejich ženy, a myslím, že se dnes večer budete rádi s nimi vyvalovat, neboť ženy Chabirů jsou krásné a ohnivé a milují statečné vojáky."

Haremheb pohlédl na své voje a muži se dali najednou do křiku a tloukli kopími do štítů a mávali luky a řvali. Haremheb se usmál a potřásl nedbale svými důtkami a zvolal:

"Vidím, že hoříte touhou po řádném výprasku, ale musíme nejdříve zasvětit chrám novému bohu faraónovu, jehož jméno jest Aton. Je to sice bůh, jenž je ve své přirozenosti nebojovný, i nemyslím, že by z vás měl dnes příliš velkou radost. Proto hlavní voj se dá na pochod a pouze zadní zde zůstane, abychom zasvětili chrám a zajistili si tak přízeň faraónovu. Máte totiž před sebou dlouhý pochod, neboť vás chci vrhnout do bitvy co nejvíce unaveny, abyste již nebyli s to utéci, nýbrž abyste se bili tím odvážněji za svůj život."

Znovu potřásl svými zlatými důtkami a vojsko řvalo nadšením. I vyšli proudem z města ve velkém nepořádku, každý oddíl sledoval své válečné znamení, jež bylo neseno před ním na žerdi. Tak kráčeli do bitvy za lvími ohony, za krahujci a za krokodýlími hlavami, a lehké útočné vozy jely před pěšími a zajišťovaly jejich cestu.

Ale vyšší velitelé a zadní voj šli za Haremhebem do chrámu, jenž byl postaven na skále nad městem. A jak jsme tam kráčeli, slyšel jsem důstojníky nespokojeně reptat, a takto mluvili mezi sebou:

"Má-li pak to smysl, aby se velitel vrhal první do boje? My zajisté tak neučiníme, neboť za všech dob bylo zvykem nosit velitele a důstojníky v nosítkách za vojskem, ježto oni jedině umějí psát, a jak by jinak mohli zaznamenat činy vojáků a potrestat zbabělce?"

Haremheb dobře slyšel jejich řeči, ale potřásal jen svými důtkami a usmíval se — a neříkal nic.

Chrám byl malý a narychlo postavený ze dřeva a z hlíny a nebyl jako jiné chrámy, neboť byl nekrytý a uprostřed stál oltář, a boha nebylo vůbec vidět, takže vojáci se udiveně dívali kolem, hledajíce jej.

Haremheb řekl:

"Jeho bůh je kulatý a slunečnímu kotouči podobný, proto číhejte po nebi, jestli jej vaše oči spatří. Žehná vám svýma rukama, ačkoliv tuším, že dnes po pochodu budou jeho prsty na vašich zádech jako žhavé jehly."

Ale vojáci reptali a říkali, že bůh faraónův je příliš daleko. Přáli si boha, před nímž je možno padnout na tvář a jehož je možno se dotýkat rukama, odváží-li se toho někdo.

Nicméně zmlkli, když vyšel kněz, a byl to štíhlý mladík, jehož hlava nebyla oholena a jenž měl na sobě bílý plášť. Jeho oči zářily nadšením a na oltář položil v oběť pestré jarní květy a olej a víno, až se vojáci hlučně rozesmáli. Zpíval také chvalozpěv na Atona a prý jej složil sám faraón. Byl velmi dlouhý a jednotvárný a vojáci naslouchali s otevřenými ústy a ničemu z něho nerozuměli. Kněz zpíval:

Krásný jsi, když se zvedáš nad nebeský obzor,

ó, žijící Atone, první z žijících!

Když se zvedáš na východním nebi,

naplňuješ svou nádherou každý kraj,

neboť krásný jsi, velký a žhoucí, vysoko nad zemí.

A všecky kraje, které jsi stvořil, objímají tvé paprsky,

jimiž je poutáš ve své lásce,

ačkoli jsi daleko, paprsky tvé jsou na zemi,

ačkoli jsi vysoko, stopy tvých nohou jsou v prsti.

Potom líčil kněz noční temnoty a lvy, kteří právě za nocí vycházejí ze svých doupat, i hady, takže mnozí, kteří mu naslouchali, se roztřásli strachem. Líčil také denní jas a ujišťoval, že na úsvitě třepetají ptáci křídly, aby chválili Atona. A dále ujišťoval, že onen nový bůh dává život zárodku v lůně ženy i oplodňující sílu mužovu semeni. Kdo mu naslouchal, musel uvěřit, že na světě není tak nepatrné věci, o niž by se onen Aton nepostaral, neboť ani ptáče nedokáže prorazit skořápku a pípat bez jeho pomoci.

I pokračoval:

Tak rozličné jsou tvé činy,

jež se dějí v skrytu,

ó, jediný bože, tvé moci nemá žádný jiný bůh!

Ty sám jsi stvořil zemi dle své vůle,

a lidi i dobytek, a velké i malé,

všecky, kdož jsou na zemi a kráčejí na svých nohou,

všecky, kdož jsou ve vzduchu a létají na svých křídlech,

Sýrii a Nubii,

i zemi Kemet.

Každého stavíš na jeho místo

a dáváš každému, čeho potřebuje,

tak každý je na svém místě,

a dny jeho sčítáš ty sám.

Rozličnými jazyky mluví dle tvé vůle,

rozličné jsou i jejich pleti a podoby,

tak rozlišuješ člověka od člověka.

Dále ujišťoval, že Aton stvořil jak pozemský Nil, tak i Nil nebeský, takže důstojníci reptali, že se vměšuje do věcí Amonových. Stvořil i roční doby a žije v nesčetných podobách ve městech, na vsích i v osadách, ve vodě i na souši. A končil:

Ty sám jsi v srdci mém

a nikdo jiný tě nezná tak

jako tvůj syn, faraón.

Zasvěcuješ ho do svých úmyslů

a posvěcuješ ho svou mocí.

Svět je v tvých rukou takový,

jak jsi jej stvořil,

lidé žijí v tvém světle,

a uléháš-li a mizíš jejich zrakům, umírají,

neboť ty jsi život

a jediné tebou lidé žijí.

Všecky oči hledí na tvou krásu,

dokud neulehneš,

všecka práce přestává,

ulehneš-li na západě.

Od oné chvíle, kdy jsi stvořil zemi,

připravoval jsi ji pro příchod svého syna,

jenž se zrodil z tvého lůna,

pro příchod krále, jenž žije v pravdě,

pro pána obou zemí, syna Reova,

jenž žije v pravdě,

pro pána obou korun jsi stvořil tento svět

a pro jeho velkou manželku královskou,

jeho milovanou, paní obou zemí,

Nefertiiti, nechť žije, nechť vzkvétá na věky věků!

Vojáci naslouchali a hrabali v písku prsty u nohou, a když byl zpěv u konce, provolávali s ulehčením faraónovi slávu, neboť vše, čemu z tohoto chvalozpěvu porozuměli, bylo, že oslavuje faraóna a prohlašuje ho za syna božího, což bylo správné a dobré, ježto tomu tak vždy bylo a tak tomu také vždy bude.

Haremheb propustil kněze a mladík odešel, nadšen pochvalou vojáků, aby o tom napsal zprávu králi. Avšak myslím, že chvalozpěv působil vpravdě pramálo radosti vojákům, kteří hrabali v písku prsty u nohou a kteří měli jít do boje a mnozí z nich i na smrt.