Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Zadní voj se dal na pochod a za ním smyky, tažené voly, i naložení soumaři. Haremheb jel v čele na svém voze, ba i vyšší velitelé se vydali na pochod ve svých nosítkách, naříkajíce na sluneční žár. Spokojil jsem se oslem, na jehož hřbet jsem se vyhoupl — podle příkladu svého nového přítele, zásobovacího důstojníka — a naložil jsem naň i svou lékařskou skříňku, ježto jsem soudil, že ji budu potřebovat.

Vojsko pochodovalo až do večera jen s malými přestávkami, v nichž dostali muži jídlo a pití. Čím dále tím více opozdilců zůstávalo na pokraji cesty, protože nebyli již s to ani se zvednout, ačkoliv je poddůstojníci bičovali a kopali do nich. Vojáci střídavě zpívali a kleli, a když se již stíny prodlužovaly, začaly svištět šípy z pahorků vroubících cestu, takže co chvíli někdo v pomíchaných oddílech zavyl bolestí a chytl se za rameno, v němž uvázl šíp, nebo se zhroutil na cestu. Avšak Haremheb se nezdržoval očišťováním cesty, zrychlil naopak pochod, až voje postupovaly skoro běžíce. Lehké útočné vozy razily cestu a brzy jsme viděli po jejich obou stranách roztrhaná těla Chabirů v dlouhých cárech, ústa a oči plny bzučících much. Několik mužů se oddělilo od svých oddílů, i jali se obracet mrtvoly, ale nebylo již na nich co ukrást.

Zásobovací důstojník se potil na svém oslu a žádal mne, abych vyřídil jeho poslední pozdrav ženě a dětem, neboť tuší, že je to jeho poslední den. Proto mi řekl, kde ve Vesetu jeho žena bydlí, a prosil mne zároveň, aby jeho tělo nebylo okradeno, ovšem nepobijí-li nás všecky Chabirové ještě před večerem, jak předpokládal, pokyvuje smutně hlavou.

Konečně byla před námi širá pláň, na níž Chabirové tábořili. Haremheb poručil dát znamení troubami a rozdělil své voje k útoku, kopiníky uprostřed a lučištníky po obou křídlech. Útočné vozy poslal zpět a ty odjely největší rychlostí, až prach vysoko vířil a zakryl je zrakům. Ponechal si jen několik těžkých vozů. Ze vzdálených údolí za horami vystupoval kouř zapálených vesnic. Počet Chabirů na planině se zdál nesmírný a jejich řev a křik naplňovaly vzduch jako hučení moře, když se blížili proti nám, a jejich štíty a hroty kopí se hrozivě blýskaly ve světle sklánějícího se slunce.

Avšak Haremheb zvolal silným hlasem:

"Ať se vám jen netřesou kolena, moji drazí zasraní rypáci, neboť bojeschopných Chabirů je málo, a to, co vidíte před sebou, je jejich dobytek a ženy a děti, a ti všichni budou před večerem vaší kořistí. A v jejich hrncích vás očekává již teplé jídlo, tak se dejte do toho, abyste opravdu ještě před večerem mohli hodovat, vždyť i já mám hlad jako krokodýl."

Ale Chabirové se valili proti nám strašliví — a bylo jich více než nás a jejich kopí se zdála nabroušena ve světle slunečním — a válka mne již nikterak nelákala. Řady kopiníků zakolísaly a muži se ohlíželi — jakož i já —, ale poddůstojníci mávali biči a kleli, a vojáci opravdu cítili, že jsou příliš unaveni a příliš hladovi, aby se mohli spasit před Chabiry útěkem —, a tak se řady opět spořádaly a lučištníci začali rozčileně ohmatávat tětivy svých luků, čekajíce na znamení.

Když byli Chabirové již dosti blízko, vyrazili svůj válečný pokřik a jejich řev byl tak děsivý, že se mi krev stáhla z hlavy a nohy se roztřásly. V té chvíli se rozběhli proti nám a stříleli, i slyšel jsem svištět šípy a bylo to, jako když bzučí mouchy, ale ještě silnější: pst, pst. Co živ jsem neslyšel zvuku, jenž by více rozčiloval než svist šípů kolem uší. Ale uklidnil jsem se docela, když jsem zjistil, že šípy nenadělaly mnoho škody, neboť některé letěly příliš vysoko a jiné padaly na štíty.

V té chvíli zvolal Haremheb:

"Za mnou, moji zasraní rypáci!"

Jeho řidič pobídl koně do klusu, válečné vozy vyjely za ním, lučištníci stříleli na povel a kopiníci se rozběhli za vozy. A tu vytryskl ze všech hrdel řev ještě hroznější než řev Chabirů, protože každý řval ze všech sil, aby zahnal vlastní strach, a zpozoroval jsem, že i já řvu z plna hrdla, což mi velice ulevilo.

Válečné vozy vjely za hrozného rachotu do útočících Chabirů a zcela vpředu zářila nad oblaky prachu a nad mávajícími kopími Haremhebova přílba se pštrosími péry. Za vozy běželi kopiníci, sledujíce lví ohony a krahujce, a lučištníci se rozvinovali po pláni, střílejíce naráz proti nespořádanému houfu Chabirů. Od té chvíle to byla strašná směsice, rachot a řinčení, vytí bojujících a chroptění umírajících. Šípy mi hvízdaly kolem uší a můj osel se splašil a vrhl se do nejhorší vřavy, takže jsem ho kopal a zároveň jsem vyl v úzkosti, ale nebyl jsem s to ho zastavit. Chabirové se bili vytrvale a nebojácně, a muži drcení kopyty koní se pokoušeli ještě probodnout ty, kteří běželi přes ně, a mnohý Egypťan zahynul, shýbaje se, aby usekl ruku zabitému nepříteli na znamení vítězství. Zápach krve byl silnější než zápach potu a vojáků, a havrani se chtivě snášeli ve velkých obloucích z nebe a jejich hejna neustále rostla.

Avšak najednou vyrazili Chabirové zuřivý křik a dali se na zběsilý útěk, ježto spatřili kolem dokola po pláni lehké válečné vozy, jak obkličují jejich tábor a vjíždějí do něho a dorážejí na ženy a rozhánějí ukradený dobytek, i nemohli snést ten pohled, nýbrž obrátili se na útěk, aby zachránili tábor a ženy — a to byla jejich zkáza. Neboť vozy se vrhly proti nim a rozehnaly je a lučištníci a kopiníci Haremhebovi dokončili vraždění.

Když slunce zapadlo, byla pláň plna bezrukých mrtvol, tábor v plamenech a kolem dokola bučel rozptýlený dobytek. Avšak ve svém opojení z vítězství zabíjeli vojáci dále a nořili svá kopí do všeho, co viděli, a zabíjeli také muže, kteří již složili zbraně, a usmrcovali děti svými kyji a stříleli po splašeném dobytku, až konečně Haremheb nařídil zatroubit v trouby a velitelé a poddůstojníci se vzchopili a shromáždili vojáky svými důtkami.

Ale můj splašený osel dále poskakoval po pláni, takže mé tělo se házelo na jeho hřbetě bezmocně jako pytel, a již jsem ani nevěděl, zda jsem živ či mrtev. Vojáci se mi smáli a tropili si ze mne žerty, až konečně jeden z nich zasadil obráceným kopím oslovi ránu přes tlamu, takže se zarazil a nastavil uši, a tu jsem mohl sestoupit. Od té doby mne vojáci nazývali Synem divokého osla.

Zajatci byli shromážděni a vehnáni do ohrad, zbraně sebrány na hromady a pastýři byli posláni shledat rozprchlá stáda. Chabirů bylo tolik, že velká část se mohla zachránit útěkem, ale Haremheb předpokládal, že poběží celou noc a nevrátí se zpět po dlouhý čas. Při světle hořící píce a stanů byl přinesen Haremhebovi stánek bohyně a on jej otevřel a vyňal z něho Sachmet s hlavou lvice, jež hrdě zvedala své dřevěné prsy ozářené plameny ohně. Vojáci ji radostně kropili krví svých ran a na znamení vítězství před ni házeli usekané ruce, jež vytvořily vysokou hromadu, a někteří muži hodili i čtyři nebo pět rukou. Haremheb jim rozdával zlaté náhrdelníky a náramky, a nejstatečnější jmenoval poddůstojníky. Byl zaprášen a zakrvácen a z jeho zlatých důtek stékala krev, ale jeho oči se na vojáky usmívaly a nazýval je svými drahými zasranými rypáky a chlemstači krve.

Měl jsem mnoho práce, neboť kopí a kyje Chabirů způsobily strašná zranění. Pracoval jsem při světle planoucích stanů a do bolestného úpění raněných se mísil nářek žen, jež vojáci táhli za sebou a o něž metali los, aby se s nimi obveselili. Omýval a sešíval jsem zející rány, vkládal vyhřezlá střeva zpět do rozříznutých břich a napínal lebeční kůži převislou přes oči zpět na její místo. Těm, jimž bylo zemřít, jsem dával pivo a utišující léky, aby v noci klidně zemřeli.

Obvazoval jsem také Chabiry, kteří pro svá zranění nemohli uprchnout, a zašíval jejich rány, ale proč jsem tak činil, to nemohu říci, snad proto, že jsem předpokládal, že Haremheb za ně dostane lepší cenu, až je bude prodávat do otroctví, uzdravím-li je. Avšak mnozí z nich se vysmívali mé ochotě a rozdírali své rány a strhávali své obvazy, když slyšeli plakat děti a sténat ženy, s nimiž se obveselovali Egypťané. Krčili nohy, pokrývali si hlavy svými plášti a umírali vykrvácením. Hleděl jsem na ně a nebyl jsem již tak hrdý na naše vítězství jako před chvílí, těsně po bitvě, neboť to byli chudí obyvatelé pouště, a dobytek a obilí v údolích je lákalo, vždyť trpěli stále hladem. Proto přicházeli do Sýrie loupit, a jejich údy byly hubené a mnozí měli nemocné oči. A přece byli stateční a strašliví v boji a za nimi se zvedal kouř zapálených vesnic a nářek a sténání lidí. Ale nemohl jsem jinak než je litovat, když jejich veliké, silné nosy zesinaly a když si přikrývali svými cáry hlavy, aby umřeli.

Nazítří jsem potkal Haremheba a on mi děkoval, i poradil jsem mu, aby zde postavil opevněný tábor, v němž by se mohli vyléčit těžce ranění vojáci, poněvadž kdyby se přenesli do Jerušalima, zemřeli by cestou.

Haremheb mi poděkoval za mou radu a řekl:

"Nemyslil jsem si, že jsi tak odvážný, jak jsem viděl včera na své vlastní oči, když jsi se vrhl na rozzuřeném oslu do největší vřavy. Zajisté jsi však nevěděl, že ve válce začíná práce lékaře až po bitvě. Slyšel jsem, že tě vojáci nazývají Synem divokého osla, a chceš-li, vezmu tě do boje na svém útočném voze, neboť máš štěstí, ježto jsi ještě naživu, ačkoliv jsi neměl ani kopí, ani kyje."

Díval se to vskutku na mne, i nevěděl jsem, zda se mi posmívá. Proto jsem řekl:

"Ještě nikdy jsem nespatřil válku, a proto jsem si přál ji vidět z největší blízkosti. Avšak válka mi nemá co říci, i myslím, že se vrátím, dovolíš-li, zpět do Simyry."

Haremheb odpověděl:

"Zachránil jsi svým uměním život mnohých vojáků, a proto si zasloužíš vyznamenání stejně jako důstojník, jenž svým uměním a svou statečností zachraňuje život svých vojáků."

Avšak já jsem řekl:

"Nech být! Zlata mám dost a tvá vyznamenání jsou jako prach u mých nohou."

"Máš jistě pravdu," souhlasil Haremheb, "ale prostému muži, jako jsem já, mnoho znamená na hrdle zvonící zlato, je-li získáno v boji. Nyní jsem viděl své muže v bitvě, i vím, že je dovedu vést, a Sachmet s hlavou lvice mi byla příznivá, takže jsem dobyl vítězství, jež se opravdu může vyrýt do kamene, budu-li chtít. Nicméně je toto vítězství jako prach u mých nohou, neboť zvítězit nad zloději dobytka není velké umění."

"Tvoji mužové vynášejí tvé jméno a slibují, že půjdou za tebou, kamkoli je povedeš," řekl jsem mu, abych mu polichotil. "Ale jak je možné, že nemáš ani nejmenšího zranění, ačkoliv jsem si myslil, že budeš určitě zabit, když jsi se vrhl první proti šípům a kopím?"

"Mám obratného řidiče," řekl. "Ostatně, můj krahujec mne ochraňuje, neboť mne bude ještě potřebí k velikým činům. Proto na mém chování není nic záslužného ani hrdinského, ježto vím, že se mi nepřátelské šípy a kopí a kyje vyhýbají. Jedu první, protože je mi určeno prolít mnoho krve, ačkoliv nyní již mně prolitá krev nepůsobí příliš velikou rozkoš, a řev těch, kteří se dostanou pod kola mého vozu mne pramálo těší. Jakmile budou mé voje dosti vycvičeny a nebudou se již bát smrti, dám se za nimi nosit na nosítkách, jak to dělá každý rozumný vojevůdce, neboť opravdový velitel nesmáčí své ruce v nečisté a krvavé dřině, kterou může obstarat i ten nejbídnější otrok, ale pracuje svým rozumem a spotřebuje mnoho papyru a předříkává četným písařům rozličné důležité rozkazy, čemuž ty, Sinuhete, nerozumíš, poněvadž to není tvé řemeslo, stejně jako já nerozumím řemeslu lékařskému, i když si tvého umění velice vážím. Proto je mi to spíše k hanbě, že jsem si potřísnil ruce a tvář krví těchto zlodějů dobytka, ale nemohl jsem jinak — kdybych totiž nebyl jel v čele svých mužů, byli by ztratili odvahu a padli na kolena a dali se do nářku, vždyť — abych pravdu řekl — jsou tito egyptští vojáci, kteří neviděli válku už po dvě pokolení, ještě ubožejší a zbabělejší pronárod než Chabirové. Proto jim říkám zasraní rypáci, a oni jsou již na toto jméno hrdi."

Nemohl jsem ale přece jen uvěřit, že nemá vskutku v boji strach o život, jede-li sám první přímo proti kopím. Proto jsem naléhal umíněně:

"Máš teplou kůži a krev pod ní proudí jako všem ostatním lidem. Jsi začarován nějakými mocnými kouzly, že nejsi zraněn, nebo čím to je, že nemáš strach?"

Haremheb řekl:

"Slyšel jsem o takových kouzlech a mnozí vojáci nosí na krku kouzelné váčky, které je mají ochraňovat, ale i po tomto boji se sebralo mnoho takových váčků z krků padlých, takže nevěřím kouzlům, třebaže mohou být samozřejmě užitečnými, ježto dávají sebedůvěru nevzdělanému muži, který neumí ani číst ani psát, a činí ho odvážným v boji. Abych pravdu řekl, je to všecko jen na hovno, Sinuhete. U mne je to něco zcela jiného, neboť vím, že je mi určeno vykonat veliké činy, ale odkud to vím, to ti nemohu říci. Voják buď štěstí má, nebo je nemá, a já — já jsem měl štěstí od té chvíle, kdy mne můj krahujec přivedl k faraónovi. Jistěže se mému krahujci v paláci nelíbilo, poněvadž odletěl a již se nevrátil, avšak když jsme pochodovali pouští sinajskou do Sýrie a trpěli hladem a hlavně krutou žízní — neboť i já trpím s vojáky, abych zvěděl, co cítí, a dovedl jim potom lépe poroučet —, viděl jsem v jednom údolí hořící keř. Byl to živý oheň a ohromný keř skoro jako strom — a nemělo to konce a nezhasínalo, nýbrž hořelo ve dne v noci a kolem se šířila vůně, která stoupala do hlavy a dala mi odvahu. Viděl jsem to, když jsem jel na svém voze daleko před svými voji a honil divou zvěř pouště, a nikdo jiný to neviděl, jen já a můj řidič, jenž to může dosvědčit. Avšak od té chvíle vím, že ani kopí ani šíp, ba ani kyj mne nezasáhne, dokud se nenaplní můj čas, ale odkud to vím, to nemohu říci, ježto takové věci jsou člověku skryty."

Uvěřil jsem jeho vyprávění a má úcta k němu byla veliká, neboť neměl důvodu, aby si vymýšlel podobnou příhodu k mému pobavení, a nemyslím si ani, že by toho byl schopen, i kdyby chtěl, vždyť to byl člověk, jenž věřil a znal jen to, co viděl nebo čeho se mohl dotknout svýma rukama.

Poručil svým vojákům, aby se utábořili v táboře Chabirů a jedli a pili a stříleli do terče a cvičili s kopími, a brali si za terč ty Chabiry, kteří nebyli způsobilí k otroctví pro svá zranění či pro svou nespoutanost, takže by se nebyli stali dobrými otroky. Proto muži nikterak neskuhrali proti těmto cvičením, naopak vesele stříleli z luků a házeli kopími.

Avšak třetího dne se stal zápach na pláni ležících mrtvol strašlivým a ze všech stran se slétali havrani a šakalové a hyeny z pouště se sbíhali ve vyjících smečkách k bitevnímu poli a řvali a krákali v noci tak hrozně, že nikdo nemohl spát. Většina chabirských žen se zaškrtila vlastními vlasy, neboť je měly dlouhé, a nikdo se již s nimi neobveseloval. Byly to kostnaté a špinavé ženy a jejich oči byly divoké jako poušť, ačkoliv se jimi bojovníci chlubili a měli je za krásné, ježto se již po dlouhou dobu nemohli obveselit s žádnými jinými ženami.

Ze všeho toho je vidět, že jsem ve válce nenalezl zalíbení, nýbrž naopak mé srdce bylo těžké pro všechnu tu bídu, kterou si lidé navzájem působili. Když jsem hleděl na mrtvoly, které oklovávali havrani a jejichž kosti ohlodávali šakalové a hyeny, řekl jsem svému příteli zásobovacímu důstojníku:

"Brzy budou jejich lebky obnaženy a nikdo nebude vědět, kdo z nich byl Egypťan a kdo Chabir, a již nevěřím, že se před bohy rozliší, čí srdce je čisté a kdo bojoval za věc pravou a kdo za věc nepravou."

Avšak mému příteli zásobovacímu důstojníku se vedlo dobře, když zapisoval do svých knih Chabirům uloupené obilí a počítal stáda, i pravil:

"My máme velkého a moudrého velitele, jehož řev v boji je mocnější než řev lva. Také vytí šakalů a hyen je mým uším příjemnější než válečný pokřik Chabirů a snesu spíše zápach mrtvoly než hrot šípu, jenž se noří do mého masa. Avšak co pravíš o lebkách a o bozích, je věc hodná uvážení, neboť ačkoliv vím, že Egypťan, jenž — vzývaje Amona a důvěřuje pevně v Usira — padne ve válce, přijde přímo do západní země, i když jeho tělo není zaopatřeno na věčnost, přesto jsem nesmírně šťasten, že jsem v boji nepadl. Bohům musí být vskutku zatěžko rozeznat na této pláni pravé od nepravých. Ale nepadl jsem proto, že jsem ve své hrůze řval tak silně, až se Chabirové, kteří mne ohrožovali svými kopími, roztřásli a kopí odhodili a vrhli se přede mnou na zem."

Třetího dne rozdělil Haremheb své voje a poslal část zpět do Jerušalima, aby tam dopravily kořist, ježto se nedostavilo na bitevní pole dosti obchodníků, kteří by mohli koupit otroky, kuchyňské nářadí a obilí, a část vojska poslal pást stáda. Postavil se tábor pro raněné, kteří zůstali pod ochranou vojáků ze Lvího ohonu, ale přece jich většina pomřela.

Haremheb sám odjel s válečnými vozy za Chabiry, neboť při vyslýchání zajatců se dozvěděl, že Chabirům se při útěku podařilo odnést s sebou svého boha. Vzal mne s sebou, ačkoliv jsem se vzpíral, i stál jsem za ním na jeho válečném voze a křečovitě se držel jeho pasu a přál jsem si, abych se nebyl nikdy narodil, neboť jel jako šílený, i obával jsem se, že se vůz co chvíli převrátí a že si na kamenech rozbiji hlavu. Ale on se mi smál a tropil si ze mne žerty a říkal mi, že mi dává okusit války, protože jsem se přišel podívat, má-li mi válka co říci.

I dal mi okusit války a mohl jsem vidět, jak válečné vozy útočí jako vichřice na Chabiry, kteří vesele zpívali a palmovými ratolestmi hnali před sebou ukradený dobytek do svých skrýší v poušti. Jeho koně drtili svými kopyty starce a ženy a děti v kouři hořících stanů a Haremheb poučoval Chabiry krví a slzami, že bude pro ně lépe, zůstanou-li chudými ve své poušti a zahynou-li hladem ve svých skrýších, než budou-li napadat úrodnou a bohatou Sýrii, aby mazali olejem svou opálenou kůži a tloustli ukradeným obilím.

Tak se stalo, že jsem okusil války, která již ani válkou nebyla, nýbrž pouze honičkou a vražděním, dokud se toho Haremheb nenabažil a nedal znovu vztyčit hraniční kameny, převrácené Chabiry, a již se nestaral o to, aby je hnal dále do pouště, třebaže by byl mohl, ale pravil:

"Musím zachovat sémě Chabirů, abych na nich mohl cvičit své vojsko v boji, neboť zneškodním-li je tím, že je všecky pobiji, nebude již po celém světě místečka, kde bych mohl vést válku. Ve světě totiž vládne mír již čtyřicet let a všecky národy žijí ve shodě a králové velkých říší se nazývají vzájemně ve svých dopisech bratry a přáteli, a faraón jim posílá zlato, aby mu z něho udělali jeho obraz a postavili jej v chrámech svých bohů. Proto musím zachovat sémě Chabirů, vždyť v několika letech je hlad znovu vyžene z jejich pouště, i zapomenou na to, co nyní zakusili."

Také boha Chabirů dostihl na svém válečném voze a skočil naň jako krahujec, takže nosiči upustili boha na zem a uprchli daleko do hor. Haremheb dal jejich boha rozsekat na třísky a spálil jej před bohyní Sachmet, až se vojáci bili v prsa a hrdě prohlašovali:

"Takto pálíme boha Chabirů."

Jméno tohoto boha bylo Jehou či Jahve, a Chabirové neměli jiného, takže se museli vrátit do pouště bez boha a ještě chudší, než když z ní odcházeli, ačkoliv tehdy zpívali plni radosti a mávali palmovými ratolestmi.