Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Haremheb se vrátil do Jerušalima, kde se shromáždili všichni uprchlíci z pohraničních krajů, i prodal jim zpět jejich vlastní dobytek a obilí a kuchyňské nářadí, takže trhali svá roucha a volali:

"Toto loupení je horší než loupení Chabirů."

Avšak nebyli na tom tak zle, neboť si mohli vypůjčit stříbro ve svých chrámech a u obchodníků a u správy daní, a to, co nemohli odkoupit, prodal Haremheb obchodníkům, kteří se zde sešli z celé Sýrie. Tak se stalo, že mohl podělit vojáky velkými odměnami v mědi i ve stříbře, i pochopil jsem teprve, proč zemřela většina raněných v táboře přes veškerou mou péči. Jejich druhové dostali totiž nyní větší podíl, a kromě toho ukradli oděv raněných a zbraně a šperky, a proto jim nedali ani vody ani jídla, takže zemřeli. Také jsem pochopil, proč nevzdělaní ranhojiči tak rádi provázeli vojsko do války a vraceli se bohati do Egypta, ačkoliv jejich vědění bylo nepatrné.

Avšak Jerušalim byl naplněn vřavou a povykem a chřestotem syrských hudebních nástrojů. Vojáci měli měď a stříbro, i pili pivo a obveselovali se s nalíčenými dívkami, které obchodníci přivedli s sebou, a hádali se a prali pěstmi nebo zbraněmi a zraňovali se tak navzájem a okrádali se také, takže denně viseli muži z hradeb hlavou dolů. Vojáci si tím nicméně nezasmušovali mysl, nýbrž říkali:

"Tak tomu bylo a tak tomu vždy bude."

Mrhali svou mědí a svým stříbrem za pivo a za dívky, dokud obchodníci neodešli a jejich měď i jejich stříbro neodnesli s sebou.

Haremheb vybral poplatek od obchodníků při jejich příchodu i při jejich odchodu, a tak zbohatl, třebaže postoupil vojákům svůj podíl na kořisti. Ale netěšil se z toho nikterak, neboť když jsem se s ním šel rozloučit, abych se vrátil do Simyry, řekl mi:

"Toto válečné tažení skončilo ještě dříve, než začalo, a faraón mi ve svém dopise vyčítá, že jsem prolil krev, ačkoliv to zakázal. Mám se vrátit do Egypta a přivést své zasrané rypáky zpět a propustit je a uložit do chrámu jejich krahujce a lví ohony. Ale co z toho pojde, to opravdu nemohu říci, vždyť toto jsou jediné cvičené voje v Egyptě a ti ostatní jsou dobří právě jen k tomu, aby srali na zeď a štípali ženy na tržišti. U Amona, snadné je faraónovi skládat chvalozpěvy svému bohu ve zlatém paláci a věřit, že láskou ovládne všecky národy, ale měl by slyšet sténání čtvrcených mužů a nářek žen v zapálených vesnicích, když vpadne nepřítel do země, a tu by snad změnil své smýšlení."

"Egypt nemá nepřátel, neboť je příliš bohatý a mocný," řekl jsem. "A také tvá pověst se rozšířila po celé Sýrii a Chabirové se již nedotknou hraničních kamenů. Proč bys tedy nemohl propustit vojáky, vždyť — po pravdě řečeno — opíjejí se a vyvádějí jako divá zvěř a jejich tábořiště čpí močí a jejich těla se jen hemží hmyzem."

"Nevíš, co mluvíš," odpověděl mi a zíral před sebe a škrabal se hněvivě v podpaží, protože i králův hliněný dům ve městě se hmyzem jen hemžil. "Egypt si prý stačí sám sobě, ale to je omyl, neboť svět je velký a potají se sejí semena, z nichž vyroste oheň a zkáza. Tak jsem slyšel, že král země Amurrú horečně shromažďuje koně a skupuje válečné vozy, což se od něho nikterak nesluší, ježto by měl raději platit pravidelněji svůj poplatek faraónovi. A při hodováních mluví o tom, že jejich předkové ovládali kdysi celý svět, což je pouze potud správné, že poslední Hyksósové bydlí v zemi Amurrú."

"Tento Aziru je mým přítelem, a je to muž marnivý, neboť jsem mu pozlatil zuby," řekl jsem. "A myslím si, že nyní má jiné věci na starosti, slyšelť jsem, že si vzal ženu, která mu vysává sílu z beder, i roztřesou se mu zanedlouho kolena."

"Znáš mnoho věcí, Sinuhete," řekl Haremheb a podíval se pozorně na mne. "Jsi svobodný muž a rozhoduješ sám o svých činech a cestuješ od města k městu a slyšíš mnohé věci, které jiní neslyší. Kdybych byl já na tvém místě a volný jako ty, vydal bych se do všech zemí, abych se poučil. Šel bych do země Mitannu a do Babylónu, a snad bych se také podíval, jaké válečné vozy mají Chetité a jak cvičí své vojsko, a vydal bych se také na mořské ostrovy, abych viděl, jak mocné jsou jejich válečné lodi, o nichž se tolik mluví. Ale nemohu to udělat, neboť faraón mne volá zpět. Ostatně, mé jméno je v Sýrii tak známo, že bych snad ani neslyšel to, co bych si přál slyšet. Avšak ty, Sinuhete, jsi oděn syrským šatem a mluvíš řečí, kterou mluví učení po celém světě. Také jsi lékařem a nikdo si nepomyslí, že rozumíš i jiným věcem, než přísluší lékaři. Tvá řeč je prostá a často dětinská v mých uších a pohlížíš na mne otevřenýma očima, a přece vím, že tvé srdce je uzavřeno i že skrývá věci, o nichž nikdo neví. Mluvím pravdu?"

"Snad mluvíš pravdu," řekl jsem. "Avšak co ode mne chceš?"

"A což kdybych ti dal mnoho zlata," řekl, "a kdybys odešel do zemí, o nichž jsem mluvil, abys tam vykonával své řemeslo a rozšiřoval slávu egyptského lékařství i svou vlastní pověst uzdravitele, takže by tě ve všech městech zvali k sobě bohatí a mocní a ty bys mohl nahlédnout do jejich srdcí, a snad i králové a vladaři by tě zvali k sobě a ty bys mohl nahlédnout také do jejich srdcí? Avšak zatímco bys vykonával své řemeslo, byly by tvé oči mýma očima a tvé uši mýma ušima, i vryl by sis do mysli vše, co uvidíš i co uslyšíš, a pak by ses vrátil do Egypta a vypravoval mi to."

"Do Egypta se nikdy nevrátím," řekl jsem. "Také mluvíš věci, které jsou nebezpečné, a nikterak se mi nechce být pověšen hlavou dolů na hradbách některého cizího města."

"O zítřku předem nikdo nic neví," odpověděl. "Myslím, že se do Egypta vrátíš, neboť kdokoli jednou pil vodu Nilu, ten svou žízeň neuhasí vodou nižádné jiné země. Dokonce i jeřábi se vracejí každého jara do Egypta a necítí se doma v žádné jiné zemi. Proto jsou tvá slova jako bzučení mouchy v mých uších. A zlato je jako prach u mých nohou a vyměním je raději za vědění. A stejné hovno je to, co říkáš o hradbách, vždyť od tebe nechci, abys dělal něco škodlivého či nesprávného nebo abys porušoval zákony cizích zemí. Copak nepřitahují všecka velká města cizince, aby se podívali na jejich chrámy, a nepořádají-li pak rozličné slavnosti a radovánky pro okouzlení cestujících, aby nechali své zlato obyvatelům města? Budeš vítán v každé zemi, budeš-li mít s sebou zlato. A i tvé umění bude vítáno v zemích, kde se starci zabíjejí sekyrou a kde se odvádějí nemocní do pouště, aby tam zemřeli, jak jsem slyšel. Králové jsou pyšní na svou moc a rádi předvádějí pochod svého vojska, aby i cizinci pojali úctu k jejich moci, když to vidí. A není to nic zlého, budeš-li pozorovat, jak pochodují vojáci a jaké mají zbraně, a budeš-li počítat, kolik mají útočných vozů, a vrývat si do mysli, zdali jsou to vozy velké a těžké, či malé a lehké, a vezou-li dva, či tři muže, slyšel jsem totiž, že někdy stojí vedle řidiče i štítonoš. Je také důležité vědět, zdali jsou vojáci dobře živeni a lesklí tukem, či hubení a plni hmyzu, a mají-li nemocné oči jako moji zasraní rypáci. Vypravuje se také, že Chetité vyčarovali ze země nový kov, z něhož ukovaná zbraň vysekne rýhu i do nejlépe kované sekery z mědi, a tento kov je modrý a říká se mu železo, ale nevím, je-li to pravda, neboť je možné, že se naučili jen novému způsobu, jak kalit a míchat měď, avšak chtěl bych vědět, jaký je to způsob. Ale nejdůležitější je vědět, jaká jsou srdce panovníků a jaká jsou srdce jejich rádců."

Hleděl jsem na něho, ale on se na mne již nedíval, nýbrž potřásal nedbale zlatými důtkami ve své ruce a zíral přes mne okenním otvorem na hliněné hradby Jerušalima a na skály, které plály v rudé záři slunce, a na olivovníky, jejichž listí bylo šedé prachem. Avšak díval se ještě dále, jako by viděl vzdálené země, a jeho šíje se narovnala a v jeho očích žhnul temný plamen.

"Rozumím dobře tvé řeči," řekl jsem po dlouhé úvaze. "Také mé srdce je v poslední době nepokojné a rozrušené jako pták v kleci. Proto jsem přišel za tebou, abych okusil, jaká je válka, ačkoliv mne můj sluha varoval. A nemám nic proti cestování po vzdálených zemích, do nichž vkročilo posud málo Egypťanů, neboť Simyra je malá a jsem jí již syt, a při tvých slovech jsem se divil, jak jsem tam mohl tak dlouho zůstat. Snad se člověk pomalu rozhoduje a pomalu odchází, nemá-li jiného rozkazu a poslání. Ty přece nejsi mým pánem a nechápu, proč to chceš všecko vědět a k jakému užitku ti bude sedět ve zlatém domě faraónově a zahrávat si s ženami."

Řekl pouze:

"Pohlédni na mne."

Hleděl jsem na něho a jak jsem tak na něho hleděl, rostl v mých očích a v jeho očích žhnul temný plamen, i podobal se bohu, takže mé srdce se zachvělo, a já se před ním uklonil, ruce ve výši kolenou, a on mi řekl:

"Věříš již, že jsem tvým pánem?"

"Mé srdce mi praví, že jsi mým pánem, avšak proč tomu tak je, to nevím," řekl jsem a jazyk mi nabobtnal v ústech a dostal jsem strach. "Snad je i pravda, že je ti určeno velet zástupům, jak říkáš. Vydám se tedy na cesty a mé oči budou tvýma očima a mé uši budou tvýma ušima, ale nevím, budeš-li mít užitek z toho, co uvidím a uslyším, neboť jsem hloupý ve věcech, které chceš znát, a jedině v lékařství vynikám nad ostatní. Přesto se budu snažit, seč budu, ale nikoli pro zlato, nýbrž proto, že jsi mým přítelem a že bohové tak zjevně rozhodli, jsou-li jací."

Haremheb řekl:

"Nemyslím, že budeš litovat, že jsi mým přítelem, ale pro všecky případy ti dám zlato, neboť ho budeš mít zapotřebí, pokud znám lidi. A nemusíš vědět, proč jsou mi ty věci, které od tebe žádám, důležitější než zlato. Mohu ti nicméně říci, že velcí faraónové posílali obratné muže na dvory jiných království, ale vyslanci nynějšího faraóna jsou jako ovce a nedovedou vyprávět nic jiného, než jak se vrapují řízy a jak se nosí vyznamenání a v jakém pořádku má být každý posazen po pravici či po levici králově. Proto se o ně nestarej, potkáš-li je, a nechť je jejich řeč jako bzučení mouchy v tvých uších."

Avšak když jsme se potom loučili, zanechal své důstojnosti a položil svou ruku na mou tvář a dotkl se svou tváří mého ramene a řekl:

"Mé srdce je těžké, když odcházíš, Sinuhete, neboť jsi-li ty osamělý, jsem osamělý i já, a nikdo nezná tajemství mého srdce."

Myslím, že těmito slovy mínil princeznu Beketamon, jejíž krása ho očarovala.

Dal mi mnoho zlata, více než jsem si představoval, i myslím, že mi dal všecko zlato, které získal při tažení do Sýrie, a nařídil, aby mne provázel strážný oddíl až na pobřeží, takže jsem měl na své cestě ochranu před loupežníky. Na pobřeží jsem uložil zlato v jednom velkém obchodním domě a vyměnil je za hliněné tabulky, jež byly při cestování bezpečnější, poněvadž zloději jich nemohli použít, a vstoupil jsem na loď, abych se vrátil do Simyry.

A ještě se zmíním o tom, že jsem otevřel před svým odjezdem z Jerušalima lebku jednoho vojáka, který dostal ránu kyjem do hlavy ve rvačce před Atonovým chrámem, a měl rozseknutou lebku a ležel v bezvědomí a nemohl ani mluvit, ani hnout rukama. Nicméně se neuzdravil, nýbrž jeho tělo se rozpálilo a zmítalo sebou, a nazítří zemřel.