Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA ŠESTÁ

DEN NEPRAVÉHO KRÁLE

I

Dříve než začnu novou knihu, chci opěvovat ony zašlé doby, kdy jsem cestoval bez překážky po mnohých zemích a naučil se mnohé moudrosti, neboť již nikdy se mi nenavrátí dny podobné.

Cestoval jsem po světě, který neviděl války již po čtyřicet let, a strážci králů ochraňovali cesty karavan a obchodníků a válečné lodi faraónovy i ostatních králů ochraňovaly řeky a moře před loupežníky. Hranice byly otevřeny a obchodníci a cestující, obtíženi zlatem, byli vítáni ve všech městech, a lidé se sobě neposmívali, nýbrž ukláněli, ruce ve výši kolenou, a poznávali mravy druhých, a mnozí vzdělaní lidé mluvili několika jazyky a psali dvěma písmy. Zavlažovala se pole, která přinášela hojnou úrodu, a místo pozemského Nilu zavlažoval rudé země Nil nebeský. Na svých cestách jsem viděl stáda dobytka pokojně se pást a jejich pastýři neměli kopí, ale hráli na šalmaj a zpívali veselé písně. Vinice kvetly a ovocné stromy se ohýbaly pod tíhou plodů, kněží byli tuční a leskli se olejem a mastmi a kouř nespočetných obětí stoupal vysoko na nádvořích chrámů ve všech zemích. Bohové se také měli dobře a byli milostiví a tučněli z hojných obětí. Bohatí se stávali ještě bohatšími a mocní ještě mocnějšími a chudí ještě chudšími, jak to bohové určili, takže každý byl spokojen a nikdo nereptal.

Takové jsou v mých vzpomínkách ony zašlé doby, jež se podle všeho již nikdy nenavrátí, a byly to dny mého mládí a mé mužnosti a mé údy nebyly znaveny dlouhými cestami a mé oči byly zvědavé a dychtily vidět nové věci stejně, jako mé srdce dychtilo po vědění a hltalo je plnou měrou.

Jak bylo vše uspořádáno a jak byly všude stejné podmínky, mohu ukázat například na tom, že obchodní dům chrámu babylónského mi vydal bez váhání zlato, jakmile jsem předložil hliněné tabulky napsané obchodním domem simyrským, a také v každém velkém městě se mohla koupit vína buď přístavní nebo horská, přivezená z daleka, a ve městech syrských měli rádi nejvíce víno z pahorků babylónských, kdežto v Babylóně naopak kupovali za zlato víno ze Sýrie. Každý, kdo měl zlato, mohl si koupit otroky různých barev a různých velikostí, děti, i mladé dívky, aby se s nimi obveseloval, a mohl si najímat také sluhy, ale kdo zlata neměl, musel pracovat rukama, až jeho kůže zhrubla a ztuhla, jeho ruce zuzlovatěly a jeho šíje se ohnula pod tíhou břemen. Avšak jestliže chtěl někdo vniknout násilím do bohatého domu a ukrást zlato, aby se napil vína a obveselil se a nakoupil si vlastních otroků, tak ho chytli a pověsili na hradby hlavou dolů pro výstrahu ostatním.

Když jsem takto oslavil ony šťastné doby, kdy i slunce zářilo jasněji a vítr byl jemnější než v nynějších zlých dnech, budu vypravovat o svých cestách a o všem, co jsem viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši. Nicméně je nutno, abych dříve vyprávěl, jak jsem se vrátil do Simyry.

Neboť když jsem se vrátil do toho města a do svého domu, vyběhl mi Kaptah vstříc a jásal a plakal radostí a vrhl se mi k nohám a řekl:

"Buď požehnán den, jenž přivádí mého pána domů. Vrátil jsi se přece, ačkoliv jsem si již myslil, žes zahynul ve válce, a byl jsem jist, žes byl proboden kopím, protože jsi nedbal mého varování a chtěl jsi okusit, jaká je válka. Avšak náš chrobák je opravdu mocný bůh a ochránil tě, takže dnes máme zase šťastný den. Mé srdce je naplněno radostí, když tě vidím, a radost tryská v slzách z mých očí, ježto se nemohu opanovat, ačkoliv jsem si již přece myslil, že po tobě zdědím všecko zlato, které jsi uložil v obchodních domech simyrských. Ale nermoutím se nad tímto ztraceným bohatstvím, neboť bez tebe jsem jako jehně, jež se ztratilo své matce, žalostně bečím a mé dny jsou chmurné. A za tvé nepřítomnosti jsem tě neokrádal více než dříve, ale staral jsem se o tvůj dům a o tvé zboží i o všecky tvé zájmy, takže jsi nyní bohatší, než jsi byl před svým odchodem."

Omyl mi nohy a nalil vodu na mé ruce a staral se o mne všemožně a povykoval bez ustání, až jsem mu poručil, aby byl zticha, a řekl jsem mu:

"Postarej se, ať je vše připraveno, neboť se vydáme na dalekou cestu a zdržíme se kdoví kolik let a bude snad plna strastí, ježto půjdeme do země Mitannu a do Babylónu, ba i na mořské ostrovy."

Kaptah ihned zmlkl a jeho tvář zesinala strachem a všecek jas se z ní vytratil a on zvolal:

"Pro chrobáka! Můj pán ztratil rozum, i budu ho muset svázat a přiložit mu pijavice na paže a pod kolena! Neboť v Simyře máme dobré bydlo a kapeme si med na chleba a městští obchodníci a správní úředníci si nás považují a panny Aštartina chrámu nás naučily četným novým způsobům, jež mají od námořníků a jež se velice zamlouvají mužům, až se jejich těla chvějí jako ryby na souši, takže bude pro tebe nejlépe, pospíšíš-li obětovat do chrámu; abys zapomněl na ty bláznivé řeči." I řekl jsem mu:

"Neporoučím sám svým krokům, avšak proč tomu tak je, to ti nechci říci, protože jsi otrok a hlupák. Avšak budiž, jak si přeješ, zůstaň zde a spravuj můj dům i můj majetek a obveseluj se, jak nejlépe umíš, s chrámovými ženami, jimž nechci říkat panny, zatímco budu pryč. Vydám se na cestu sám, nechceš-li jít se mnou, neboť tě nenutím, ježto mi na mé cestě budeš spíše na obtíž než k užitku." Tu se dal Kaptah do nářku a volal: "Vskutku byl bych raději, kdybych se nebyl vůbec narodil na tento svět. A také bych byl raději, kdybych nebyl vůbec ztloustl a poznal dobré bydlo, neboť čím se má člověk lépe, tím tížeji se svého dobrého bydla vzdává. Kdybys odešel na měsíc či dva, jako jindy, neřekl bych nic a zůstal bych bez jakýchkoli starostí v Simyře. Avšak potrvá-li tvá cesta roky, je možné, že se nikdy nevrátíš a že tě již neuvidím. Proto musím jít s tebou a vzít s sebou našeho svatého chrobáka, vždyť za takové cesty budeš potřebovat mnoho štěstí, a bez chrobáka se zřítíš do propastí a loupežníci tě zapíchnou svými kopími. Beze mne a bez mých zkušeností jsi jako tele, jemuž zloděj sváže zadní nohy, aby je odnesl na svém hřbetě kdovíkam, a beze mne jsi jako muž, jehož oči jsou zavázány a jenž tápe po nějaké opoře, takže každý, koho potkáš, tě vesele okrade, jak mu jen bude libo — a to nedovolím —, neboť máš-li být někým okrádán, bude lépe, když to budu já, ježto já kradu rozumně a podle tvých prostředků a mám ohled k tvým zájmům. Ale bylo by pro nás nejlépe, kdybychom zůstali ve svém domě v Simyře."

Kaptah se totiž stával rok od roku drzejším a mluvil již

o našem domě, o našem chrobákovi a při placení mluvil o našem zlatě. Avšak tentokráte jsem měl již dost jeho drzosti

i nářku, i vzal jsem hůl, abych mu dal ponaučení, a namastil jsem jí jeho ztučnělý zadek, aby měl opravdu proč plakat, a řekl jsem mu:

"Mé srdce mi praví, že jednoho dne budeš pro svou drzost viset na hradbách hlavou dolů. Rozhodni se ihned, chceš-li jít se mnou či zůstat zde, ale přestaň se svým věčným naříkáním, jež mi rve uši, když se vypravuji na dalekou cestu."

Tehdy se Kaptah uklidnil a smířil se svým osudem, i vypravili jsme se na cestu.

Ježto přísahal, že nikdy již ani nohou nevstoupí na loď, připojili jsme se k jedné karavaně, jež se ubírala do severní Sýrie, neboť jsem chtěl vidět cedrové háje libanonské, odkud se bralo dřevo na stavby paláců a posvátných člunů Amonových.

O této cestě nemám nic zvláštního, co bych řekl, protože byla jednotvárná, vždyť ani lupiči nás nepřepadli. Hospody byly pěkně zařízeny a jedli jsme a pili dobře a na některých zastávkách mi přivedli nemocné a já jsem je uzdravil.

Dal jsem se nést v nosítkách, neboť jsem byl znechucen osly, které Kaptah ostatně také nemiloval, ale nemohl jsem ho vzít do svých nosítek, poněvadž bych byl ztratil na své důstojnosti v očích ostatních, ježto byl mým sluhou. Proto Kaptah naříkal velice a toužil po smrti. Připomněl jsem mu, že jsme mohli vykonat tu cestu rychleji a pohodlněji lodí, ale to ho příliš neutěšilo. Suchý vítr mne řezal do tváří, takže jsem si musel neustále natírat kůži mastí, a prach mi vězel v hrdle a písečné vši mne trápily, ale tyto nepříjemnosti se mi zdály nepatrnými a mé oči se radovaly ze všeho, co viděly.

Viděl jsem i cedrové háje i stromy, které byly tak veliké, že žádný Egypťan by mi nevěřil, kdybych mu to řekl, takže o nich pomlčím. Nicméně musím říci, že vůně těchto hájů je líbezná a že potoky jejich jsou jasné, i myslil jsem si, že nikdo nemůže být zcela nešťasten v tak krásném kraji. Tak jsem smýšlel, dokud jsem nespatřil otroky, kteří poráželi stromy a řezali je a vozili po svazích dolů na pobřeží mořské. Jejich ubohost byla veliká a jejich paže a nohy byly plny škrábů, způsobených kůrou stromů a nářadím, a jejich hřbety byly plny much, kterým se zalíbilo v hnisajících ranách po bičích, takže při tom pohledu jsem si již nemyslil to, co jsem si myslil ještě před chvílí.

Kaptah se bavil počítáním, jak by byl bohatý, kdyby vlastnil v Egyptě všecky tyto stromy a kdyby je vyložil z lodí na vesetská přístaviště. Počítal, že za cenu jednoho jediného velkého stromu by mohl nenáročný muž živit svou rodinu po celý svůj život a dát své syny do škol, aby se stali písaři, a provdat dcery do dobrých rodin. Začal počítat stromy, ale stromům nebylo konce, i potřásl hlavou a začal počítat znovu, až se dal nakonec do nářku a řekl:

"Srdce mne bolí nad vším tímto nevýslovným bohatstvím, jež se kývá ve větru, tak zcela nevyužito."

Proto si přikryl pláštěm hlavu, aby se již nemusel na stromy dívat.

Když jsem však naslouchal jejich vznešenému šumotu, říkal jsem si, že stálo za to vydat se na dlouhou cestu, byť i jen proto, abych slyšel tento šum cedrů ve větru.

Konečně jsme došli do města Kadeše, kde byla pevnost a velká egyptská posádka. Ale na hradbách pevnosti nebyli strážci a příkopy byly zasypány a vojáci a důstojníci žili se svými rodinami ve městě a vzpomněli si, že jsou také vojáky, pouze ve dnech, kdy se rozdělovalo z faraónových skladů obilí, cibule a pivo. Zůstali jsme v tomto městě, aby se rány na Kaptahově zadku mohly zajizvit, i léčil jsem tam mnohé nemocné, neboť egyptští lékaři toho města byli špatní a jejich jména byla vyškrtnuta z Knihy života, byla-li tam vůbec kdy zapsána. Proto se nemocní dávali přenášet až do země Mitannu, měli-li dosti zlata, a svěřovali se péči lékařů, kteří nabyli svého vědění v Babylóně.

Viděl jsem pamětihodné stavby tohoto města, které postavili velcí faraónové, a četl na nich nápisy, v nichž vypravovali o svých vítězstvích, o poražených nepřátelích a o lovech na slony. Dal jsem si zde vyrýt pečeť do drahého kamene, abych byl vážen v této zemi, neboť i pečetě jsou zde jiné než v Egyptě a nenosí se na prstech, vloženy do prstenů, ale na stužce kolem krku, protože to jsou malé provrtané válečky a valí se po hliněné tabulce, aby zanechaly ve hlíně svůj obraz. Avšak chudí a nevzdělaní vtlačí do hlíny pouze svůj palec, je-li jim třeba použít tabulky.

Avšak Kadeš bylo tak neradostné a chmurné město, tak rozžhavené slunečním žárem a tak nestoudné, že si i Kaptah přál pokračovat co nejdříve v cestě, ačkoliv se oslů převelice obával. Jedinou změnou života ve městě byl příchod četných karavan ze všech zemí, neboť to byla důležitá křižovatka karavanních cest. Ale taková jsou všecka pohraniční města, ať jsou poslušná kteréhokoli krále, a jsou pro důstojníky a vojáky pouze místy trestu, ať patří Egyptu či zemi Mitannu, Babylónu či zemi Chatti, takže jsem neviděl a neslyšel od vojáků a důstojníků těchto měst nic jiného než proklínat den svého zrození, hrát v kostky a zabíjet se, popíjet špatné pivo a obveselovat se s ženami, z nichž měli spíše strasti než slasti.

Tak jsme se vydali opět na cestu a překročili hranici země naharinské, aniž nám kdo v tom zabránil, a dorazili jsme k řece, která teče nahoru a nikoli dolů jako Nil. Řekli nám, že jsme v zemi Mitannu, a platili jsme daň vybíranou od cestujících pro pokladnici tamního krále. Ježto jsme však byli Egypťané, jednali s námi uctivě a přistupovali k nám na ulici a říkali:

"Buďte vítáni, neboť naše srdce se raduje, když vidí Egypťany. Již dlouho jsme totiž žádného Egypťana nespatřili. Proto je naše srdce plno neklidu, neboť faraón neposlal do naší země ani vojáky ani zbraně, ani zlato, a říká se, že nabídl našemu králi nového boha, o němž nic nevíme, ačkoliv máme přece v městě Ninua Ištar a celou spoustu jiných mocných bohů, kteří nás až doposud ochraňovali."

Pozvali mne do svých domů a nakrmili mne a napojili a také Kaptaha nakrmili a napojili, ačkoliv to byl pouze můj sluha, takže Kaptah prohlásil:

"Toto je dobrá země. Zůstaňme zde, můj pane, abychom provozovali lékařské umění, neboť když tak o všem uvažuji, jsou tito lidé nevědomí a důvěřiví a snadno se ošidí."

Král země Mitannu a jeho dvořané se uchýlili do severních hor před letním žárem a mně se nechtělo cestovat za nimi, protože jsem byl nedočkavý a dychtil jsem spatřit všecky divy babylónské, o nichž jsem tolik slyšel. Avšak podle rozkazů Haremheba rozmlouval jsem se šlechtici i s nešlechtici a všichni mi říkali totéž, i pochopil jsem, že jejich srdce je opravdu plno neklidu. Neboť kdysi byla země Mitannu mocná, ale nyní to byla země jakoby visící ve vzduchu, obklopena na východě Babylónem a na severu divokými národy a na západě Chetity, jejichž říší byla země Chatti. Čím déle jsem je slyšel hovořit o Chetitech, jichž se obávali, tím více jsem byl přesvědčen, že musím projít i zemí Chatti, avšak nejdříve jsem chtěl poznat Babylón.

Obyvatelé země Mitannu byli malé postavy a jejich ženy byly krásné a půvabné a jejich děti byly jako loutky. Byli snad kdysi silným národem, neboť tvrdili, že panovali nad všemi ostatními národy na severu a na jihu, na západě a na východě, ale to říkají i všecky ostatní národy. I nevěřil jsem, že kdysi porazili a vyloupili Babylón, ačkoliv to říkali, ale jestliže tak kdy učinili, tedy jen s pomocí faraónovou. Neboť od doby velkých faraónů byla tato země závislá na Egyptě a po dvě pokolení obývaly dcery jejích králů zlatý dům faraónů jako jejich manželky. Praotcové Amenhotepovi projeli na svých válečných vozech tuto naharinskou zemi z jednoho konce na druhý a ve městech ukazovali ještě jejich vítězné kameny. Když jsem naslouchal řečem a stížnostem Mitannců, pochopil jsem, že tato země je nárazníkem, který chrání Sýrii a Egypt proti moci babylónské a proti divokým kmenům severním, i že má být štítem Sýrie a zachytávat svými těly kopí namířená proti Egyptu. Proto a jen proto podporovali faraónové kymácející se trůn jejího krále a posílali mu zlato a zbraně a námezdné voje. Ale obyvatelé to vše nechápali, nýbrž byli velmi hrdi na svou zem i na její moc, i říkali:

"Taduchipa, dcera našeho krále, byla velkou manželkou královskou ve Vesetu, ačkoliv byla ještě dítě a náhle zemřela. Nechápeme, proč nám faraón již neposílá zlato, třebaže faraóni, pokud sahá naše paměť, milovali naše krále jako své bratry a pro tuto lásku jim posílali válečné vozy a zbraně a zlato a vzácné dary."

Avšak já jsem viděl, že je to země unavená a hynoucí a že stín smrti leží na jejích chrámech a krásných stavbách. Oni si toho sami nebyli vědomi, nýbrž starali se především o jídlo, které jedli a které připravovali rozličnými podivnými způsoby, a trávili svůj čas zkoušením nových rouch a střevíců se zahnutou špičkou a vysokých klobouků a pečlivě vybírali své šperky. Jejich paže byly tak štíhlé jako paže Egypťanů a pleť jejich žen byla tak jemná, že bylo vidět modrou krev proudící v jejich žilách, a mluvili a chovali se půvabně a od dětství se učili ladně chodit, a to jak muži, tak i ženy. V této zemi byl život příjemný a v domech rozkoše nerval uši žádný povyk ani řev, nýbrž vše se odbývalo potichu a jemně, takže jsem si připadal hřmotný a neobratný, když jsem s nimi hodoval a popíjel. Avšak mé srdce bylo těžké, když jsem na ně hleděl, neboť jsem okusil války, a byla-li pravda, co povídali o zemi Chatti, pak jejich vlastní země byla ztracena.

Jejich lékařství bylo na vysokém stupni a lékaři byli obratní mužové, kteří znali své řemeslo a znali mnoho věcí, jež jsem já neznal. Tak jsem od nich dostal lék, jenž vyhání červy z těla a který působí méně bolestí a nepříjemností než kterýkoli jiný lék, jejž jsem znal. Dovedli také slepým vrátit zrak jehlou, i naučil jsem se s ní lépe zacházet. Avšak zhola nic nevěděli o otvírání lebky a nevěřili, co jsem jim o tom povídal, nýbrž tvrdili, že jedině bohové mohou uzdravit zranění na hlavě, a uzdraví-li je bohové opravdu, tu nemocní nejsou již nikdy, jako bývali, takže je vždy lépe, když zemřou.

Nicméně byli obyvatelé země Mitannu zvědavi a přicházeli ke mně a přiváděli mi také nemocné, neboť všecko cizí je vábilo, a jako se oblékali rádi do cizích šatů a jedli cizí jídla a pili víno z pahorků a milovali cizí šperky, tak si přáli být léčeni cizím lékařem. I ženy přicházely ke mně a usmívaly se na mne a vypravovaly mi své strasti a naříkaly si, že jejich mužové jsou chladní a líní a ochablí. Věděl jsem dobře, čeho si ode mne přály, ale nevešel jsem k nim, abych se s nimi obveselil, neboť jsem nechtěl porušit zákony cizí země. Naopak jsem jim dával léky, které měly potají zamíchat do vína svých mužů, a poznal jsem věru u simyrských lékařů takové, jež by přiměly i mrtvého, aby se obveselil s ženou, ježto v této věci byli syrští lékaři nejobratnější na světě a jejich léky mocnější než léky egyptské. Avšak zda potom tyto ženy dávaly mé léky svým vlastním mužům či snad docela cizím, to nevím, ale přece si myslím, že věnovaly svou přízeň spíše cizím ke škodě vlastních mužů, poněvadž jejich mravy byly volné, a neměly dětí, z čehož jsem také usuzoval, že nad touto zemí leží stín

smrti.

Musím ještě povědět, že obyvatelé této země neznali ani přesné hranice své vlasti, protože se hraniční kameny neustále přesunovaly, ježto Chetité je odváželi na svých válečných vozech a stavěli je, kamkoli se jim zlíbilo. A jestliže jim Mitannci odporovali, tu se Chetité jen smáli a vyzývali je, aby si přesunuli kameny zpět, přejí-li si toho tak velice. Avšak oni si toho tak velice nepřáli, neboť je-li to pravda, co vypravovali

o Chetitech, pak nežil na světě ještě tak krutý a strašlivý národ. Podle nich největší rozkoší Chetitů bylo naslouchat sténání mučených a dívat se, jak krev vytéká z otevřených ran,

i usekávali ruce pohraničním Mitanncům, kteří si stěžovali, že chetitská stáda jim zdupávají pole a spásají zelené obilí, a potom se jim vysmívali a vyzývali je, aby si vztyčili hraniční kameny zpět na jejich místo. Také jim usekávali nohy a vyzývali je, aby si běželi stěžovat svému králi. Rozřezávali jim kůži na hlavě a stahovali ji přes oči, aby neviděli, jak se přesunují hraniční kameny.

Mitannští obyvatelé tvrdili také, že se Chetité rouhají egyptským bohům, což je velikým zneuctěním pro celý Egypt, a to je dostatečným důvodem, aby faraón poslal zlato a kopí a námezdné voje do země Mitannu, aby mohli vést válku proti Chetitům, třebaže války nemilují, nýbrž doufají, že se Chetité stáhnou, až uvidí, že moc faraónova je oporou země Mitannu. A nemohu zde opakovat a vypočítávat všecko zlo, jež jim Chetité činili, ani všecky krutosti a hrůzy, jež Chetité páchali. Ale říkali, že Chetité jsou horší než kobylky, neboť po kobylkách se zem znovu zazelená, kdežto tam, kde přejely chetitské vozy, tráva nikdy nevzroste.

Nechtěl jsem již pobývat déle v zemi Mitannu, ježto jsem myslil, že jsem se poučil o všem, co jsem si přál znát, avšak má lékařská čest byla dotčena nedůvěrou mitannských lékařů, kteří nechtěli věřit, co jsem jim vyprávěl o otvírání lebky.

Jednou konečně přišel do mého pronajatého domu jakýsi vznešený muž, jenž si stěžoval, že slyší neustále v uších hučení moře a že padá a ztrácí vědomí a má tak strašlivé bolesti hlavy, že již nechce ani žít, není-li možno, aby se uzdravil. A mitannští lékaři ho odmítali léčit. Proto chtěl zemřít, neboť život mu byl jen utrpením.

Řekl jsem mu:

"Je možné, že se uzdravíš, dovolíš-li mi, abych ti otevřel lebku, ale ještě pravděpodobnější je, že zemřeš, neboť jen jeden ze sta se uzdraví, otevře-li se mu lebka."

Odpověděl:

"Vždyť bych byl pošetilý, kdybych odmítl tvůj návrh, ježto mi zůstává přitom jedna možnost ze sta, ale zbavím-li sám svou hlavu jejího utrpení, zůstanu ležet a nikdy již nepovstanu. Nevěřím vskutku, že mne můžeš uzdravit, avšak otevřeš-li mi lebku, nezhřeším proti bohům, jak bych učinil, kdybych sám ukončil svůj život. Jestli mne přece však uzdravíš proti všemu očekávání, dám ti rád polovinu všeho, co mám, a to není málo, ale zemřu-li, nebudeš muset ani tehdy litovat, neboť tvůj dar bude veliký."

Vyšetřil jsem ho důkladně a pozorně jsem ohmatával každičké místo na jeho hlavě, ale mé dotyky mu nepůsobily bolest a nic na jeho lebce neukazovalo na nějakou zvláštnost.

Tu Kaptah řekl:

"Poklepávej mu hlavu kladívkem, nic tím nemůžeš zkazit."

Poklepával jsem mu tedy kladívkem na různých místech hlavy a nikterak si nenaříkal, ale najednou vykřikl a upadl na zem a ztratil vědomí. Z toho jsem usoudil, že jsem našel místo, kde bude nutno otevřít lebku.

I sezval jsem všecky mitannské lékaře, kteří mi nevěřili, a řekl jim:

"Věřte mi, či nevěřte, ale chci otevřít lebku tohoto muže, abych ho uzdravil, ačkoliv je nejpravděpodobnější, že zemře."

Lékaři se však zlomyslně usmívali a pravili:

"To si vskutku přejeme vidět."

Vypůjčil jsem si oheň z Amonova chrámu a očistil jsem sebe i onoho vznešeného muže, jehož jsem měl řezat, a očistil jsem vše, co bylo v komnatě. Když bylo světlo dne nejjasnější, dal jsem se do díla a rozřízl jsem jeho lebeční kůži a zarazil jsem silné krvácení rozžhaveným kovem, ačkoliv jsem želel bolesti, kterou jsem mu působil. Ale nemocný řekl, že tato bolest nic není proti té, kterou mu je denně snášet. Dal jsem mu vypít hojně vína, do něhož jsem vmíchal omamující léky, takže jeho oči vystupovaly z hlavy jako oči leklé ryby a byl velmi veselý. Pak jsem mu otevřel lebku, jak jsem mohl nejopatrněji těmi nástroji, jež jsem měl po ruce, a jemu se ani nezatemnilo vědomí, nýbrž jen zhluboka vzdychl a řekl, že se mu ulevilo ihned, jakmile jsem nadzvedl uvolněný kousek kosti. Mé srdce se zaradovalo, neboť právě v místě, jež jsem otevřel, byl ďábel, či duch nemoci tam snesl své vajíčko, jak říkával Ptahhor, a bylo červenavé a šeredné a velikosti vlaštovčího vejce. S veškerou svou obratností jsem je oddělil a vypálil vše, co je poutalo k mozku, a ukázal jsem je lékařům a ti se již nesmáli. Ale hlavu jsem uzavřel stříbrnou destičkou a sešil kůži, a po celou tu dobu neztratil nemocný vědomí, a pak se ihned zvedl a chodil a děkoval mi velice, ježto již neslyšel příšerné hučení v uších a bolesti přestaly. Tímto činem jsem si získal velikou pověst v zemi Mitannu a má pověst se rozšířila až do Babylónu. Avšak můj nemocný se dal do pití vína a potěšoval si tak srdce a jeho tělo se rozžhavilo a blouznil, až ve svém horečném blouznění utekl třetího dne ze svého lože a spadl z hradeb a zlomil si šíji a zemřel. Nicméně všichni říkali, že to nebylo mou vinou a vychvalovali velice mé umění.

Avšak Kaptah a já jsme si najali veslici a vydali jsme se po proudu řeky do Babylónu.