<<< Literární doupě
Literární doupě

Mika Waltari
překlad: Jan Petr Velkoborský

Čínská kočka a jiné pohádky

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
 
 
cena původní: 238 Kč
cena: 202 Kč
Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
Láska a tma - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Láska a tma - Waltari Mika
Cesta do Istanbulu - Waltari Mika
 
 
cena původní: 189 Kč
cena: 168 Kč
Cesta do Istanbulu - Waltari Mika

 

   1   >

 

 

Čínská kočka

Byla jednou čínská kočka. Srst měla krásně zlatou, tlapky a čumák růžové, a především měla dlouhý, dlouhatánský ocas. Na ten byla tuze pyšná, neboť žádný z jejích sourozenců tak dlouhý ocas neměl. Když seděla, mohla si ho třikrát obtočit kolem břicha a tlapek. Teď už snad chápeš, že měla dobrý důvod být na svůj ocas pyšná.

Jinak to ale byla velice skromná a rozumná kočka. Již jako úplně malá se vyznačovala mimořádně bystrým duchem, což její rodiče a nesčetné tety, bratránky a sestřenice uvádělo v úžas. Tak například když její matka poprvé přinesla svým dětem jako dárek ke křtinám myš a všechny děti jen překvapeně kroutily hlavou, co jako mají s tím divným zvířetem dělat, tahle malá osůbka chvilku přemýšlela a pak prohlásila:

"Tak ji sníme, ne?"

A snědla myš, která byla měkká a tučná a chutnala mňam mňam. A když ji snědla, způsobně si utřela ústa ocasem a řekla svým sourozencům:

"Cháchá!"

To a ještě mnoho jiného dokazovalo, že má vrozené předpoklady a vlohy k úspěšnému životu.Když se o tom dozvěděl její strýc, nejstarší a nejváženější osoba rodu, který mimořádně úspěšně zastával úřad Vrchní kočky pagody v Hei-Lu-Vei-Lu, prohlásil:

"Ale, ale... hm, hmm... ta maličká nás jednou ještě moc překvapí!"

Od té chvíle na ni i cizí kočky hleděly s neobyčejnou úctou a mohla si dělat, co chtěla. Protože však byla charakter, nezkazilo ji to. Procházela se sama po břehu Modré řeky, brouzdala se rýžovými poli, pozorovala květiny a želvy a mraky na obloze a hledala odpověď na různé tajemné otázky, jako byla například tato: "Když na loď naloží deset pytlů brambor a v každém pytli je deset galonů brambor a každý galon představuje deset brambor, jak se jmenuje kormidelník té lodi?" Přemýšlela a přemýšlela, až měla hlavu větší než kterákoliv jiná kočka, odpověď na tuhle otázku však nenašla.

Nakonec došla k závěru, že pouhým myšlením na všechno nepřijde, i kdyby byla sebemoudřejší. Cítila se náhle tváří v tvář všem těm věcem, na něž neznala odpověď, tuze malá a bezvýznamná. A tak raději jen pozorovala bárky, jež klouzaly po proudu Modré řeky.

Tak poklidně a moudře trávila dny své mladosti, věčně nemluvná a zahloubaná a zlatosrstá. Až pak jednoho odpoledne seděla pod čajovníkem blízko Čínské zdi a poslouchala rozhovor moudrých mandarínů.

Poslouchala a nevěřila vlastním uším: mandaríni si vyprávěli, že na světě je ještě mnoho jiných zemí než Čína a mnoho jiných řek než Modrá řeka a mnoho větších pagod než pagoda v Hei-Lu-Vei-Lu. Ohromilo ji to, neboť až dosud si myslela, že svět končí Čínskou zdí a Mořem. A tak hltala každičké slovo a vštěpovala si do mysli každou novou moudrost.

"Úplně ze všeho nejdál je země, která se nazývá Evropa," řekl nejstarší mandarín. "Je to jinak malá a bezvýznamná země, ale žijí tam velcí bílí lidé, kteří spolu mluví po drátech, a dokonce i bez nich."

"No tohle!" řekli ostatní mandaríni. "To je k nevíře." A jejich dýmky samým ohromením udělaly "kurk-kurk".

"A je tam město, které se jmenuje Paříž," řekl nejmladší mandarín, který byl ještě tak mladý, že nesměl kouřit dýmku (leda potají). "Je to nádherné město. Jeho domy jsou velké jako naše města a žijí tam malé, krásné ženy, jež jsou krásnější než naše gejši."

"To snad ne!" řekli všichni mandaríni jedním hlasem. "Mluvíš hlouposti." Přesto dál pozorně poslouchali.

"Ba ne," řekl nejstarší mandarín. "To město se jmenuje Německo, vím to zcela jistě. Vyrábějí tam asperíny a vánoční ozdoby."

Ale nejmladší mandarín ho již neposlouchal. Toužebně hleděl přes Čínskou zeď a nakonec řekl:

"Jede se tam na lodích, které jsou veliké jako hory, ba ještě větší."

"To sis vymyslel," řekl nejstarší mandarín rozzlobeně, sebral dýmku a šel domů na čaj. Dotklo se ho, že si někdo myslí, že ví víc než on.

Pak odešli ostatní mandaríni, čínská kočka však zůstala sedět pod čajovníkem kousek od Čínské zdi. Třikrát si obtočila ocas kolem tlapek, svěsila svoji velkou hlavu a zamyslela se. Přemýšlela celý večer a celou noc. Přemýšlela ještě sedm dní a sedm nocí, až se jí začala točit hlava a zhubla a z kožichu jí začaly vypadávat chlupy.

Čas od času v tom přemýšlení pohlédla na mraky nad hlavou nebo na Modrou řeku pod sebou a říkala si, že je-li jednou svět tak veliký, musí se do toho světa sama vypravit, jinak se nic nenaučí ani nedozví.

Sedmého dne se na řece objevila červená loď, která měla před sebou dlouhou cestu: plula až k moři. Čínská kočka se za ní dívala a poslouchala, jak námořníci zpívají:

 

Po Modré řece se plavíme
jednou sem a jednou zase tam,
na břehu všechny čínské dívky
smějí se na nás, mávají nám.

 

To vypadalo lákavě. Čínská kočka zapomněla na všechno své přemyšlování a pelášila domů, aby řekla sbohem své rodině. Pak skočila do vody a vůbec jí nevadilo, že si namočí tlapky a břicho. Odvážně zamířila přímo k lodi a obratně kormidlovala ocasem. Vyšplhala na palubu a posadila se - velice mokrá a taky velice na sebe pyšná - vedle kormidelníka. Kormidelník ji zdvořile pozdravil, konstatoval, že máme krásné počasí, a pak složil písni další sloku:

 

Po Modré řece kočky plují
a nebojí se ani býka.
Uši a čenich mají suché,
z ostatního však voda stříká.

 

Kočka se divila, co v té písničce dělá býk. Kormidelník jí vysvětlil, že v Modré řece žije Velký Vodní Býk, který obzvlášť rád žere malé kočky, zvláště ty se zlatou srstí. To kočku vyděsilo a rozhodla se, že už v životě nevstoupí do vody. Jinak ale byla velice spokojená. Rozvalovala se na slunci a lízala si kožich, dostala misku oslazené rýže - a hlavně, hlavně byla na cestě k moři, a tedy též na cestě do podivuhodného města, které se jmenuje Paříž.

A loď jela a jela a řeka byla stále širší a širší. Na jejích březích se rozprostíraly vesnice a města a rýžová pole. A taky tam stály všechny čínské dívky a mávaly jim a smály se. Ale po vodním býku ani vidu ani slechu.

Konečně dorazili k moři. Bylo tam město, tak velké, že se z něho kočce zatočila hlava. A v přístavu kotvily lodě velké jako domy, ba i ještě větší. A před nimi bylo moře, tak veliké, že jsi ho na jedno podívání viděl vždy pouze kousek. V přístavu čínská kočka poděkovala příteli kormidelníkovi, že ji dovezl až sem, a srdečně se s ním rozloučila. Musela však čekat až do večera, kdy se město trochu uklidnilo. Ten hluk a rámus jí šel hrozně na nervy. Teprve pak si šla prohlédnout loď, která by ji mohla odvézt do Evropy.

V přístavu byl teď klid, po ulicích se procházeli jen velcí psi. Hlídali domy a sklady zboží nebo hledali něco k snědku. Když kočka spatřila prvního psa - prvního ve svém životě! - srdce jí skočilo do krku a vmžiku byla na střeše nejbližšího domu. Ale pes se jen dobrácky usmál:

"Neboj se, maličká," řekl. "Budeš asi z venkova, že nás ještě neznáš. Tomu, kdo se chová řádně, neublížíme. A rád ti poradím, jestli něco hledáš."

Čínskou kočku pěkně nazlobilo, že takový velký, ošklivý psí halama se jí odvažuje říkat "maličká". Protože ale jinak působil pes dobrácky a přátelsky a ona se v tak strašně velikém městě cítila ztracená a opuštěná - a taky se i trochu bála -, přemohla se a řekla:

"Oh, to je od tebe opravdu velice laskavé. Nevěděla jsem, že psi jsou tak hodní. Mohl bys mě odvézt k lodi, která odplouvá do Evropy?"

"Jůů," řekl pes překvapeně. "Ty si teda troufáš. Ale pojď, ukážu ti tu loď. Jen se zase nevyděs!"

Pustili se temnými, úzkými uličkami, kde to páchlo rýží a cibulí. Občas potkali jiné psy, ale ti jen zdvořile pozdravili a dál očuchávali zdi.

Čínská kočka vyprávěla psovi o své cestě lodí po Modré řece od Čínské zdi až k moři. Její vyprávění psa ohromilo a kočka rázem nabyla v jeho očích na vážnosti.

"Ty seš ale odvážná - třebaže jsi tak malá," řekl a teprve teď si kočku pořádně prohlédl. "A jsi vlastně taky velice hezká! Máš nejkrásnější zlatý kožich, jaký jsem kdy viděl. A ten dlouhý ocas! Nemohla bys tady zůstat a žít se mnou? Vážně se mi líbíš, přestože jsi tak malinká."

Čínské kočce takové vyznání lichotilo a byla na ně pyšná, ale nemohla nabídku přijmout, protože musela pokračovat v cestě. Chtěla vidět celý svět a stát se moudrou.

Když to psovi vysvětlila, pes si smutně vzdychl a prohlásil, že kočka je vlastně hrozně šťastný tvor, protože si může dělat, co chce, a jít si, kam chce. Zatímco on musí jen chodit po městě a hlídat a také pečovat o nemocné a staré psy. I když toho občas má plné zuby. Je to špinavá a nepříliš zajímavá práce. A tak šli dál úzkými uličkami a nad nimi svítil rudý čínský měsíc. V jeho záři se srst čínské kočky leskla jako ryzí zlato a pes prohlásil, že takovou srst mohou mít jen královské kočky. Čínská kočka se usmála a začala psovi vyprávět, co jí jednou, když měl dobrou náladu, řekl o původu jejího královského kožichu Vrchní kocour pagody v Hei-Lu-Vei-Lu.

"V jednom moři, které nikdo nezná a kam se nikdo nikdy nedostane, se nalézá Ostrov šťastných koček. Odtud pocházejí všechny kočky světa a ještě dnes tam žije ze všech největší a nejurozenější Prakočka. Před hrozně dávnou dobou, když svět byl ještě mladý a svěží a voňavý, se kočky rozptýlily po všech zemích světa. Všechno to byly královské kočky, měly nádhernou srst a moudré, hrdé srdce.

Lidé si jich v těch dávných dobách vážili a velice si cenili jejich moudrosti a tajných vědomostí. Ve starém Egyptě je dokonce nechávali žít v chrámě, aby dělaly společnost mladé a krásné bohyni Lásky. A po smrti jejich nebalzamovaná těla střežila sarkofágy králů v tajemných hrobkách velkých pyramid.

Avšak jak čas plynul, lidé ztratili kontakt se zvířaty. I kočky, rozptýlené po širém světě, se změnily a zapomněly na staré obyčeje. Začaly žít divokým a nevázaným životem, lidé je pronásledovali a házeli po nich kamením. Zhrubly a staly se z nich krvelačné šelmy.

Jen u Čínské zdi, tam, kde se nikdy nic nemění a kde vše zůstává stejné ode dne, kdy tu pádem půlměsíce vznikla čínská říše, zůstaly kočky stejné jako na počátku. Moudré, přemýšlivé a zlatosrsté. Proto i já mám královský kožich, zatímco jinde ve světě jsou kočky strakaté, černé, šedivé a zrzavé - a šeredné."

To všechno vyprávěla čínská kočka psovi a jen to dopověděla, došli k můstku, u něhož kotvila největší loď světa. Byla tak veliká, že jsi z ní na jedno podívání viděl jen kousek a i z toho se ti zatočila hlava.

"Fíjó!" řekla čínská kočka ohromeně. "Fíjó!" A tak se jí z toho, jak ta loď byla obrovská, zatočila hlava, že se musela posadit na můstek vedle psa a jen se dívat.

Když tam tak chvíli seděli, najednou uslyšeli, jak ta obrovská loď nadutým, mírně chraplavým hlasem rozmlouvá s ostatními loděmi. V čínském přístavu, pod čínským měsícem.

Přestože se snažila mluvit tiše, její hlas zněl jako burácení větru.

"Hej, vy blátohrabky," bručela loď. "Poslouchejte, co vám řekne váš strýček! Jste banda ignorantů: nikdy jste nevylezly ze své díry, nic jste neviděly a ničemu nerozumíte. Zatímco já zápasila s vlnami na všech mořích světa a můj bok se otřel o všechny hráze světa. Viděla jsem všechna slunce a mořské proudy a ostrovy. A zítra odjíždím opět do Evropy. Mám už po krk malého přístavu. Stýská se mi po otevřeném moři a po bouři a po větru! Jsem létající město a plovoucí obchodní dům."

"Ach, Strýčku všech lodí," zašuměl kolkolem chór malých lodí, "jsi velký a vznešený a nepřekonatelný. Šťastnou cestu! Pozdravuj od nás Evropu."

"Děkuji, děkuji," řekla Loď lodí a upadla opět v hluboké zamyšlení.

Čínská kočka sebrala všechnu odvahu a zakřičela tak mocně, jak mohla:

"Vážená a milá lodi. Ty, která jsi krásná a mocná a voníš po dalekém moři a po květinách! Vezmi mě s sebou do Evropy!"

"Kdo to tam dole kvičí?" zabručela loď. V hloubi srdce však byla velmi spokojená, že se s ní mluví tak uctivě, že se o ní říká, že voní po dalekém moři a po květinách.

"Jsem jenom malá, bezvýznamná čínská kočka, která není dost dobrá ani na to, aby lízala tvůj bok, Strýčku!" křičela kočka. "Ale tak hrozně ráda bych do Evropy. Vem mě s sebou."

"Hm, že bych tě vzala?" zabručela loď. "Soudě podle toho, co říkáš, dostalo se ti dobrého vychování... Tak si vyskoč na palubu."

Čínská kočka se rozloučila se svým psím přítelem a za všechno mu pěkně poděkovala. Pes se smutně díval, jak kočka vklouzla do podpalubí. Ještě mu zamávala ocasem a pak zmizela v útrobách lodi.

Tam teprve byly věci k vidění. Mohla celý den běhat chodbami - a pořád bylo, na co se dívat. V podpalubí také ucítila známou vůni.

"Áách!" blaženě vydechla. "Krysy! To bude napínavá cesta!"

A měla pravdu. Loď se hemžila krysami: obrovitými vypasenými stvůrami, zlomyslnými darebačkami i línými, středně velkými němkyněmi. Avšak čínská kočka se jich nebála. Měla udatné srdce a ostré šavlovité drápy, které také v případě nouze uměla použít, i když jinak byla povahy mírné a laskavé.

Hned první noc zaútočily krysy na tu malou skrýš, kterou si vybrala za pelíšek. Sám krysí král, jenž bydlel ve spodním podpalubí mezi pytli cukru, vydal příkaz vetřelce okamžitě zlikvidovat.

Až dosud žádná kočka na lodi nevydržela. Buď ještě včas utekla na zem nebo ji sežraly krysy. Loď sama o ničem nevěděla. Byla příliš velká na to, aby se zaměstnávala něčím tak bezvýznamným, jako byly krysy. Jinak by asi čínskou kočku varovala. Zato kapitán byl úplně zoufalý: Poté, co na pytel cukru nastoupil nový král, zchytralý Holý Ocas IV. Veliký, se krysy staly tak troufalými, že při každé plavbě sežraly polovici nákladu a děsily cestující v kabinách. To působilo majitelům lodi i kapitánovi velké ztráty.

Na loď nosili jednu kočku za druhou, pokoušeli se vyhubit krysy jedem, vodou, plynem a bůhví čím ještě. Avšak krysy díky chytrým radám svého krále zdolaly všechny nástrahy. Kočky sežraly a jejich doběla ohlodané kosti nakupily ve spodním podpalubí. K otrávené potravě si neráčily ani přičuchnout a před plynovým útokem se schovaly do tajných skrýší. Přirozeně že při každém útoku jich pár zahynulo, ale ty, co přežily, opět vylezly a brzy jich bylo ještě víc než předtím.

Taková byla situace, když na loď přišla čínská kočka. O jejím příchodu zvědové ihned spravili svého krále. Jelikož se však právě tu noc měl pořádat velký karneval cukrových krys a jelikož kočka prý byla jen takové větší kotě, poslal král pouze menší trestní oddíl, aby kočku zlikvidoval.

Čínská kočka, unavená dlouhou cestou, spala spánkem spravedlivých ve svém malém koutku, bradu způsobně položenou na tlapkách, když na ni náhle zaútočilo deset obrovitých, krvelačných a krutých krys. V okamžiku, kdy ucítila na ocasu, na tlapkách, na čumáku a na uších ostré zuby, vyskočila a začala se bránit. Chytře si vybrala na spaní místo, k němuž byl přístup jen z jedné strany; tak stála k nepříteli čelem a záda jí kryla stěna.

Rozpoutal se zuřivý boj. Čínská kočka se nikdy předtím neprala, a teď musela bojovat o život. Naštěstí ještě jako docela malá absolvovala kurz bojových umění, který byl součástí výchovy všech čínských koček. Věděla, jak účinně a v souladu s nejmodernějšími vojenskými teoriemi používat drápy a zuby. Ale především její srdce překypovalo odvahou a statečností zděděnou po dávných předcích.

A tak po dlouhém, lítém boji zničila celý nepřátelský výsadek a těla mrtvých krys navršila na jednu velkou hromadu. Obyčejná kočka by teď určitě poděkovala své šťastné hvězdě, že vyvázla živá, a buď dala celé lodi sbohem, nebo by aspoň někam zalezla a byla ráda, že je ráda. Avšak naše kočka nebyla obyčejná.

Odpočívala ve svém pelíšku a opakovala si, co se naučila v kurzu bojových umění. Vzpomněla si, co jim zvlášť kladli na srdce: že ve výhodě je vždy ten, kdo útočí. Proto se rozhodla nečekat na další nájezd a sama zaútočit. Musí se spokojit s partyzánskou válkou a útoky z boku. Alespoň pro začátek.

V podpalubí zatím krysy slavily karneval. K tanci hrály různé pištivé a kvičivé orchestry a krysy se otáčely v kole tak zuřivě, že celá loď duněla a cestující měli neklidné sny. Král Holý Ocas IV. Veliký byl pohodlně natažený na svém pytli cukru a sledoval vytříbená vystoupení bílé myši s hedvábnou srstí.

Z klidu ho však náhle vyrušily výkřiky a hrozný rámus. Z jednoho postranního sálu se ozýval válečný pokřik, smrtelný chropot a pleskot prchajících tlapek. Orchestry přestaly hrát a následoval všeobecný zmatek.

Jen král zůstával klidný. Okamžitě vyhlásil poplach a shromáždil kolem sebe svou armádu. Když však krysy vpochodovaly do postranního sálu, nalezly tam jen hromadu mrtvých a roztrhaných družek. A od těch několika, kterým se podařilo uprchnout, se dozvěděly, že uprostřed tance vtrhla do sálu jako anděl smrti čínská kočka. Měla zježený ocas a oči podlité krví jí plály jako ohnivé koule.

Bylo jasné, že karneval může pokračovat jen za nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Avšak sotva se armáda začala přesunovat zpět k pytlům cukru, anděl smrti napadl její poslední oddíl. Opět se ozývalo sténání a smrtelný chropot. Náhlý útok vnesl do řad bojovníků zmatek, vyděšené krysy se začaly rvát mezi sebou. Když byl opět obnoven pořádek, ukázalo se, že poslední oddíl byl úplně zničen a jeho velitel zmizel.

Slavnost byla opět přerušena a král svolal mimořádné všekrysí shromáždění, aby se se svými poddanými poradil, jaká další opatření třeba učinit.

Právě dospěli k závěru, že síly nepřítele byly hrubě podceněny a že je nutno zaútočit na vetřelce všemi silami, jež byly k dispozici, když vikýřem spadlo přímo na pytel cukru před krysího krále zohavené tělo velitele zničeného oddílu.

Tu se zachvěli i ti nejstatečnější, ba i sám král se otřásl, jako by na něj sáhla smrt. Tak hrozného nepřítele ještě krysy nepotkaly. Ihned byl vyslán početný trestný oddíl, aby zajal nebezpečného škůdce. Se staženým hrdlem postupovaly krysy pomalu a s nejvyšší opatrností chodbami lodi. Přes tu chvíli narazily na mrtvé tělo některé své družky, která se sama odvážila do vyšších pater lodi.

Čínské kočce nestoupl úspěch do hlavy. Velice dobře si uvědomovala, do jak nerovného boje se pustila, nic se však nebála. Jako stín klouzala temnými chodbami a celou noc pokračovala ve své partyzánské válce. Nemilosrdně likvidovala každou krysu, která se odvážila opustit svůj oddíl, a přímo před zraky velitelů zničila několik hlídek. Mezi krysami se začala šířit panika. Odmítaly dál bojovat, a když už málem hrozilo, že se vzbouří proti svému králi, král dal ty největší rebely na místě usmrtit. Pak už se nikdo neodvážil ani špitnout.

Ráno byl kapitán lodi příjemně překvapený, když mu posádka oznámila, že loď je plná mrtvých krys. A když se pak na velitelském můstku objevila čínská kočka, poškrábaná, pokrytá špínou a zcela vyčerpaná bojem, kapitán ji pozdravil jako svého zachránce. Pohladil ji a přikázal lodnímu kuchaři, aby jí přinesl dvojitou porci smetany a restovaných ledvinek.

Kočka však snědla jen pár soust a odmítla projevy přízně cestujících. Na nějaké mazlení teď nebyl čas, neboť to by jen oslabovalo její připravenost k boji. Spánek však neodmítla a strávila celý den na velitelském můstku vedle kapitána. Chvíli spala, pak chvíli sledovala, jak se před přídí dělají vlny, a opět usínala.

Večer, když se dostatečně setmělo a na pobřeží bíle a červeně svítily majáky a moře tiše oddychovalo, vstala, sestoupila do podpalubí a pokračovala v boji.

Tak to trvalo týdny. Čínská kočka měla obličej jeden šrám a potrhané uši, avšak ani jednou se krysám nepodařilo dostat ji do pasti, aby na ni mohly podniknout frontální útok. I nadále kočka podnikala divoké útoky z boku a napadala zadní voje krysí armády. Ničila celá krysí hnízda, ucpávala krysám tajné chodby a likvidovala osamělé poutníky. Až se jí krysy začaly tak strašně bát, že se mnohé vrhaly do moře, jak jen spatřily špičku jejího ocasu.

A žraloci, kteří pluli za lodi lodí, tloustli a líně se převalujíce z boku na bok zpívali sborem:

 

Čínská kočka je moc silná a veliká
a strašlivé zuby má,
krysy před ní prchají
jak ovce před vlkama.

 

A čínská kočka rostla a sílila. Svaly jí zmohutněly a kožich jí zhoustl a krásně se leskl. Bojovala a bojovala - a přitom se jí stýskalo po dřívějším klidném životě. Ve skutečnosti jí takové hromadné zabíjení a krveprolévání bylo z duše odporné.

Jednou se jí krysy pokusily nabídnou mír: slíbily, že když je nechá na pokoji, budou se zdržovat pouze v podpalubí a loď bude jinak celá patřit jí. Kočka o jejich návrhu chvíli přemýšlela, byla však dost chytrá na to, aby si spočítala, že krysy stejně svůj slib nedodrží a při první vhodné příležitosti ji zabijí.

A tak boj pokračoval a čtyřicet žraloků, kteří plavali za lodí, dál tloustlo ze všech těch krys, které námořníci každé ráno posbírali a hodili do moře.

Nakonec krysy přešly k obranné válce. Opevnily se ve spodním podpalubí, ucpaly většinu přístupových cest a na těch, jež nechaly volné, vartovaly dnem i nocí zesílené vojenské hlídky. A když odrazily útok, čínskou kočku nepronásledovaly jako dřív, neboť kočka se obvykle zastavila, otočila a usmrtila ty krysy, které předběhly ostatní. Ne, zůstaly na svých pozicích, a čínská kočka ostrouhala. Nanejvýš se tak mohla nečekaným útokem zmocnit několika strážců, a i tehdy riskovala, že se dostane do obklíčení. Krysy se již radovaly, že mají vyhráno, a velebily svého moudrého krále.

Čínská kočka dlouho přemýšlela. Pochopila, že má jedinou možnost: uvěznit nebo zabít krysího krále. Bez něho budou krysy bezmocné, neboť to byl on, kdo organizoval a řídil všechny vojenské operace.

Čekal ji tedy rozhodující boj. Musí proniknout obrannou hrází a zabít krále i za cenu rizika, že se dostane do obklíčení.

Čínská kočka seděla na velitelském můstku a dívala se na moře. Snad se i trochu bála, neboť i na toho největšího hrdinu někdy padne bázeň. Říkala si, že možná již nikdy neuvidí Paříž ani milovanou Modrou řeku, že jí osud připravil potupnou smrt ve špinavém krysím hnízdě.

A pak opět nastala noc. Moře, temné jako ta noc, tiše oddychovalo a za lodí občas plácl ocasem žralok. Čínská kočka se vydala do podpalubí. K útoku si předem vybrala nejméně střežené místo. Věděla, že všechno závisí na rychlosti akce. Rozhodoval moment překvapení.

Jako zlatožlutý blesk se vrhla na podřimující stráže. Trhala je drápy, těmi ostrými zahnutými šavlemi, a za ohlušujícího křiku a nářku si razila cestu dolů k pytlům cukru.

Tam již zatím vyhlásili poplach. Stráže na všech přístupových cestách se probudily a armáda se organizovala k obraně nejohroženějšího místa. Jediná krysa však nevěřila, že by kočka byla tak hloupá a pronikla až do jejich svatyně.

Ani král Holý Ocas IV. Veliký tomu nevěřil - a to se mu stalo osudným. Sice i jeho probudil válečný ryk, jediné, co však udělal, bylo, že se obrátil na druhý bok. Tak moc důvěřoval svému systému obrany. Jenže ouha. Sotva zavřel oči, vletěla dovnitř jako anděl smrti čínská kočka, dala mu jednu pořádnou za ucho, popadla ho za vaz a už ho táhla ven.

Kdyby všechny stráže plnily královské příkazy a zůstaly na svých místech, čínská kočka by se nikdy nedostala zpět na palubu. Avšak stráže úplně ztratily hlavu, když zjistily, že se kočce podařilo proniknout za jejich záda. Propadly panice, přestaly poslouchat rozkazy svých velitelů, a protože se bály o vlastní život i život svých rodin, opustily své stanoviště a rozprchly se po podpalubí.

Pokud jde o čínskou kočku, ta měla plné ruce práce. Táhla těžkého krysího krále a přitom musela odhánět jeho poddané, kteří na ni zle dotírali. Nakonec ale vše dopadlo lépe, než předpokládala. Utrpěla sice pár ošklivých kousnutí, a když konečně dorazila na noční palubu, byla od čumáku až po koneček ocasu pokryta krví zavražděných krys - ale dokázala to. Byla to nejhrůznější noc v historii krysího společenství Lodi lodí.

Na palubě čínská kočka dlouho odpočívala a přemýšlela. Nad ní zářily moudré hvězdy, moře, temné jako noc, tiše oddychovalo a kolébalo spící žraloky. Král Holý Ocas IV., který dříve byl Veliký, ležel před kočkou jako hromádka neštěstí. Ztratil svou říši, svůj pytel cukru - a hlavně svoji sebedůvěru.

Čínská kočka ho původně chtěla hodit z paluby největšímu žralokovi, ale jak tak dlouho přemýšlela a dívala se na hvězdy, nemohla to udělat. Přišlo jí toho moudrého a statečného protivníka líto a rozhodla se, že s ním bude vyjednávat.

Loď právě plula kolem neobydleného ostrova. Čínská kočka králi slíbila, že ho nechá naživu, pouze však za podmínky, že král sebere své poddané, opustí loď a nastěhuje se na ten neobydlený ostrov. Pokud na to král nepřistoupí, usmrtí ho a poté nemilosrdně zlikviduje všechny jeho poddané. Prokáže tak vlastně krysám velkou milost, když jim umožní vybudovat si nové království, které může být velice příjemným a klidným místem, třebaže tam nebude jediný pytel cukru.

Král Holý Ocas IV. Veliký byl král moudrý a inteligentní. Jinak by taky nemohl pozvednout krysí království na Lodi lodí k takovému rozkvětu. Pochopil, že v podobě čínské kočky se proti němu postavil sám osud, pokorně přijal všechny podmínky a poděkoval čínské kočce za její velkorysost. Kočka na oplátku jednala s králem jako s chrabrým protivníkem.

A tak seděli na zešeřelém velitelském můstku a v matném světle hvězd a kompasnice připravovali odchod krys z lodi. Největší a nejsilnější krysy plavaly na ostrov samy, ty menší a slabší měly k dispozici prkna a záchranné pásy. Vše proběhlo hladce a beze spěchu podle pokynů krále a čínské kočky. A většina krys byla nakonec velice spokojená, neboť se zbavily věčného strachu a hrůzy.

Čínská kočka a král Holý Ocas IV., který i jako poražený byl stále Veliký, zapomněli na staré záští a uzavřeli smlouvu o odzbrojení a míru na věčné časy. Nakonec spolu rozmlouvali jako staří přátelé a král odhalil čínské kočce nejedno tajemství staré krysí moudrosti. Když loď opustila poslední krysa, položil se král na největší záchranný kruh, jaký na lodi měli, a slavnostně zamířil k ostrovu. Čínská kočka mu dovolila ponechat si svou korunu a záchranný kruh mu posloužil jako nový, vznešený trůn v mocném a nezávislém království Krysího ostrova.

Čínská kočka seděla až do rozbřesku na velitelském můstku a přemýšlela o podivuhodných cestách osudu. Nepociťovala hrdost nad svým vítězstvím, byla jen ráda, že na lodi opět zavládl klid. Její srdce zaplavila tichá radost: nemusela již bojovat a zabíjet, od této chvíle mohla po celou dlouhou plavbu jen přemýšlet a rozjímat. Zatáhla drápky-šavle, uhladila si kožich, obtočila si ocas kolem těla a dívala se, jak slunce vystupuje z moře, obrovské a zářící jako zlatá plachetní loď.

Loď lodí plula z Tichého oceánu do Indického oceánu a z Indického oceánu do Rudého moře a z Rudého moře do Středozemního moře. Čínská kočka si pochutnávala na smetaně a restovaných ledvinkách a na mnoha dalších dobrotách, které jí předkládali číšníci a vrchní kuchař na příkaz vděčného kapitána.

Kapitán jí také nabídl doživotní místo Vrchní lodní kočky a slíbil jí královský plat v anglických librách. Nemusela by dělat nic jiného, než lízat si na velitelském můstku kožich, čas od času dělat společnost cestujícím a hlavně hlídat, aby se na lodi zase neobjevily krysy.

Čínská kočka však nabídku zdvořile odmítla. Nevyžadovala žádnou odměnu, dělala jen svoji povinnost. Ručí za to, že se na lodi již neukáže jediná krysa. Pustila se do světa, aby viděla nové země a nová města, aby hledala moudrost a poznání. A tady na lodi již není, čemu by se mohla naučit.

Konečně loď zakotvila u kvetoucího a zářícího břehu Středozemního moře. Čínská kočka již dávno nebyla malá, hubená minda jako na začátku plavby. Ne, byla to velká, tlustá Kočka. Její kožich zářil na slunci jako zlato. Hned jak vystoupila na břeh, potkala policistu, který řídil dopravu. Zdvořile se ho zeptala na cestu do Paříže.

"Tímhle směrem!" řekl policista a smál se a ukazoval rukou na silnici. "Ale naskáčeš se, než tam dorazíš."

"Děkuji," řekla čínská kočka a rozběhla se.

A běžela a běžela a běžela a pořád běžela. Běžela tak rychle, že lidé podél silnice viděli jen malý obláček prachu, který vzápětí zmizel za obzorem. Běžela dnem i nocí, mnoho dní a mnoho nocí, a silnice stále pokračovala, a tak běžela a běžela. A vůbec jí to nevadilo; po tom dlouhém lenošení na lodi potřebovala trochu pohybu.

Běžela tak, až se z toho málem pomátla. A nakonec byla tak popletená, že si ani nevšimla, že je už v Paříži. Proběhla polovinu města až k Světlezelené řece a teprve tam se zastavila. Třikrát se zhluboka nadechla, naráz vyfoukla z plic všechen prach a zeptala se policisty:

"Tohle je Paříž?"

"Ano," odpověděl policista, mávl obuškem a šel po svých. Myslel, že tazatel je Američan.

Čínská kočka si sedla na břeh řeky. Stále těžce oddychovala, ale byla šťastná a spokojená. Konečně byla u cíle. Pak se začala prohlížet a zjistila, že je zase štíhlá jako kdysi. A to ji velice potěšilo, neboť slyšela, že někdo četl v novinách, že tloušťka již není v módě.

Těšila se tak až do chvíle, kdy si uvědomila, že má hlad. Hrozný hlad. A taky žádný div - naposled jedla na Lodi lodí a od té chvíle už jen běžela. A jak tak myslela na ten svůj velký hlad, najednou uviděla na nábřeží řadu rybářů. Každý držel v ruce prut a podřimoval. Byla jich na obou březích tak dlouhá řada, že jsi konce nedohlédl.

Čínská kočka šla k nejbližšímu rybáři, a když zjistila, že vsedě spí a sní, šla k druhému, ale ten taky spal a snil na břehu Světlezelené řeky. Šla ke třetímu - ten také spal. Tehdy se čínská kočka rozzlobila, zatahala toho třetího za rukáv a zeptala se:

"Milý pane, kolikpak ryb jste dneska chytil?"

Rybář se probudil a mnul si oči a čínská kočka opakovala otázku.

Rybář na ni překvapeně pohlédl a řekl:

"Kočičko, ty budeš asi z venkova.... Nechytil jsem ani jednu rybu."

Čínská kočka byla překvapená a navíc ji rozzlobilo, že jí zase připomínají, že je z venkova. Zeptala se:

"A milý pane, chodíte často na ryby?"

"Každý den," odpověděl rybář. "Ale nech mě spát!"

Čínská kočka byla stále zvědavější, a tak se ptala dál:

"A chytil jste někdy dřív nějakou rybu?"

"V životě ne, ty truhlíku. Copak nechápeš, že já jenom nahazuju udici?"

"Ne, to teda nechápu!" řekla čínská kočka a byla ještě překvapenější. "No a ti druzí, ti taky nic nechytili?"

"Nechytili. Nikdy," řekl rybář. "Nebo aspoň já to nikdy neviděl. Ale slyšel jsem, že jednou, bude to už dvaačtyřicet let, někdo chytil malého ježdíka. Ale i to asi bude jen taková rybářská báchorka."

"Hm," řekla kočka a smočila si hlavu a ocas ve vodě. "Hm," řekla ještě jednou, ale to již rybář zase usnul a s udicí v ruce snil na břehu Světlezelené řeky.

"Tak tomuhle říkám podivuhodné město," pomyslela si kočka. "A jistě i velice šťastné město."

Měla najednou pocit, jako by se zbavila všeho planého mudrování, cítila se šťastná a spokojená. Pochopila, že se ocitla ve společnosti Pojídačů lotosů. Slyšela totiž někde, že Pojídači lotosů sedí na břehu Lotosové řeky, sní a přitom si cucají palec u nohy. Neboť není většího štěstí, než sedět na břehu řeky, snít a cucat si palec u nohy. Toho lze však dosáhnout až dlouhým rozjímáním a žvýkáním lotosu, a ne všem je dopřáno tohoto nejvyššího štěstí. Pouze těm obzvlášť mírumilovným a líným duším, kterým se podařilo povznést nad všechny zápasy a všechny tužby světa.

Tihle rybáři si sice palec necucali, ale čínské kočce byla jasné, že si jen netroufají, když kolem pořád chodí tolik lidí a dívá se na ně. Místo toho nahazovali udici a snili. Jednalo se určitě o pařížskou pobočku Pojídačů lotosů.

Ať tomu však bylo tak či onak, jak se čínská kočka na ty Pojídače lotosů dívala, cítila se velice šťastná a spokojená. Samozřejmě že sama ještě nedosáhla tohoto nejvyššího stupně rozjímání a snění. Musí toho ještě mnoho prožít a vidět a pochopit, a především sníst, neboť žaludek jí kručel a skučel hlady.

A tak vzala starý deštník a kousek provazu, ze špendlíku udělala háček a vyrobila si udici. Pak šla pod most, plivla na háček a začala chytat. A vychytala všechny ryby, které byly ve Světlezelené řece. Ryby totiž měly už dost Pojídačů lotosů, kteří ve skutečnosti o ně vůbec nestáli, a tak ochotně a nadšeně skákaly na háček čínské kočky.

Když čínská kočka snědla všechny ryby, které byly ve Světlezelené řece, byla zase jako kulička. Lehla si pod most a spala tři dny a tři noci, neboť až teď na ni dolehla únava z dlouhého běhu.

Spánek ji osvěžil. Narovnala si ztuhlé údy a vyskákala až na vršek Eiffelovy věže, která byla tak vysoká, že z ní byl vidět naráz téměř celý svět nebo alespoň jeho polovina nebo aspoň pořádný kousek.

Dívala se na Paříž, která svítila a zářila miliony kamenných květů tam pod ní a pod modrým a růžovým nebem. Ulice klouzaly mezi domy jako lesklé pásy, automobily troubily radostí z jara, kaštany na bulvárech zářily svými květy podobnými bílým svícím, lidé se smáli a žluté, zelené a červené autobusy tiše předly radostí z toho, že jsou.

Tohle skutečně bylo zázračné město. Tak zázračné, že čínské kočce se zatočila hlava jen z toho, jak se na ně dívala. Seskákala z věže a rozběhla se po ulicích města. Proplétala se mezi automobily, těžké kolo autobusu ji několikrát málem přiskříplo ocas. Zastavila policistu a řekla mu anglicky: "hú-dú-jú-dú!", což znamená něco jako "máte opravdu příjemné zaměstnání."

Oči měla jako tenisáky a kožich se jí třpytil jako zlato. Všechno očmuchala a všechno prozkoumala a všechno pochopila. Tlachala s milionáři i s žebráky, s majiteli kaváren i s tanečnicemi. Ve výkladech si prohlížela nádherné šaty a želvy. Lidé ji provolávali slávu, neboť všichni věděli, že vychytala všechny ryby ze Světlezelené řeky a vyhnala všechny krysy z Lodi lodí a přijela až z Číny na studijní cestu.

Když se vracela na břeh Světlezelené řeky, byly ulice plné studentů, kterým právě začaly letní prázdniny. Studenti křičeli, troubili na trubky a poráželi policisty. Na tramvajové zastávce Saint-Michel postavili jako sochu starou, životem znechucenou kostru z anatomického ústavu. Provolávali slávu čínské kočce a z muzea přitáhli starobylé zlaté královské křeslo. Posadili do něho čínskou kočku a obešli s ní za jásotu davů celou Paříž. Neboť s čínskou kočkou přišlo do Paříže léto.

Donesli ji až k budově, kde se konala Mezinárodní výstava koček, a tam ji posadili na čestné místo. Čínská kočka seděla na podušce z červeného sametu, přijímala hold od návštěvníků výstavy a nechala si krásnými dámami hladit knír. Dostala celkem patnáct zlatých medailí za svůj kožich a dvaatřicet stříbrných medailí za svůj růžový čumáček. Za svůj ocas pak obdržela Velký diplom, který se jinak dával za nejkrásnější sloní ocas. Na něj byla zvlášť hrdá, i když jí bylo trochu líto slonů.

Navzdory všem poctám však nepropadla pýše ani domýšlivosti, neboť dobře věděla, jak povrchní a pomíjivé jsou všechna čest a sláva i všechny zlaté medaile. A že ten nejlepší možný způsob života je ten, jaký žijí členové společnosti Pojídačů lotosů na břehu Světlezelené řeky.

A bylo to jako vždycky: co mohla poznat, poznala, Paříže začala mít plné zuby a začalo se jí stýskat po Čínské zdi a po Modré řece. Tak moc stýskat, až jí schlípl knír a nakonec i ocas. Nechala Paříž Paříží a rozběhla se zpátky k moři. Nastoupila na Loď lodí a prospala Středozemní moře a prospala Rudé moře a prospala Indický oceán. Ale když pluli Tichým oceánem, zamávala ocasem králi Krysího ostrova a král Holý Ocas IV. Veliký dal na její počest vytáhnout na stožár šedivou krysí vlajku míru.

Konečně Loď lodí zakotvila u břehu Čínského moře a hned začala vyprávět přístavním blátohrabkám, co cestou zažila. Tentokrát však čínská kočka neposlouchala - to všechno již znala. Skočila na břeh, objala svého přítele psa a rozplakala se radostí, že je zase v Číně.

A opět se plavila po Modré řece. Námořníci zpívali, lidé na břehu mávali, ale ona si jich nevšímala. Myslela už jenom na domov.

Konečně loď dorazila k Čínské zdi. Čínská kočka se pozdravila s rýžovými poli i s rodiči, kteří za tu dobu, co byla pryč, zestárli a zešedivěly jim čumáky. Ale odpoledne se přikradla pod čajovník u Čínské zdi a poslouchala, jak mandaríni potahují z dýmek a rozmlouvají. Musela se v duchu smát, neboť věděla všechno mnohem lépe než mandaríni, kteří v životě nikde nebyli. Nic však neřekla, neboť věděla, že by tomu, co zažila, stejně nikdo nevěřil. Každý totiž uvěří až tehdy, když se o tom přesvědčí na vlastní kůži.

Ani kočkám, které přicházely zblízka i zdáli, aby jí vzdaly čest, když byla tak dlouho pryč a jistě mnoho viděla a zažila, nic neřekla. Věděla totiž, že by stejně nic nepochopily. Dokonce ani nepřijala místo Vrchní kočky v pagodě v Hei-Lu-Vei-Lu, jež se uvolnilo po jejím zesnulém strýci.

Všichni příbuzní se divili, že odmítla takovou čest. Asi se v té cizině krapet pomátla, usoudili nakonec a mávli tlapkou. Ale čínská kočka se jen smála pod fousky a odebrala se na břeh Modré řeky a vstoupila do tajné společnosti Pojídačů lotosů.

Od té doby sedí na břehu Modré řeky kousek od Čínské zdi a cucá si palec u nohy a sní. A to je to nejlepší, co mohla udělat, neboť Pojídači lotosů vědí všechno a viděli všechno a chápou všechno. Proto také vědí, že ze všeho nejlepší je sedět a snít a cucat si palec na břehu Modré nebo Světlezelené řeky.

 

Tuhle pohádku mi kdysi dávno vyprávěla v Paříži kočka roztomilé majitelky hotelu, v kterém jsem bydlel. Jmenovala se Souzou a byla to největší a nejchytřejší a nejlínější bílá kočka, jakou jsem kdy viděl. Souzou měla jedno oko žluté a druhé zelené, což je znamení mimořádné inteligence. Byl jsem tehdy nemocný, a tak mi její vyprávění přišla vhod.

Stali se z nás velice dobří přátelé. Kupoval jsem Souzou smažené ryby a jednou jsem jí dokonce nabídl absint, který velice milovala. Její paní o tom samozřejmě nevěděla! Souzou mě také zavedla do malé uličky za hotelem, kterou pojmenovali na památku čínské kočky Ulice Rybařící Kočky. Aspoň tak to tvrdila Souzou.

Souzou by mi určitě vyprávěla ještě mnoho dalších zajímavých věcí, ale já jsem tehdy musel odjet. Když jsem se napřesrok vrátil, doprovázel mě pes Rax, kvůli kterému naše přátelství přes všechno mé úsilí tomu zabránit nakonec vzalo za své.To by ale už byl úplně jiný příběh a ten vám povím v nějaké jiné pohádce.

Pokud pak jde o čínskou kočku, pověděl jsem vám všechno, co jsem si po tak dlouhé době pamatoval. Souzou sice tvrdila, že se s čínskou kočkou znala osobně a že byly důvěrné přítelkyně, ale já mám své důvody o tom pochybovat, protože Souzou měla ve zvyku přehánět, ba někdy si i vymýšlet. Považovala mě totiž za poněkud naivního a hloupého. Přesto jsem ukončení našeho přátelství velice litoval.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist