Mika Waltari
překlad: Jan Petr Velkoborský

Čínská kočka a jiné pohádky
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Šestá pohádka
Jezírko Chobotnic

Napřed nebylo vůbec nic vidět, ale když Chlapcovy oči té pusté tmě trochu přivykly, Chlapec viděl, že v místě, kde byly dveře vedoucí nahoru na věž, proniká do tmy jasný modrý paprsek světla. Jak k němu vykročili, noha jim přes tu chvíli škobrtla o útržek pavoučí sítě.

Chlapec zaklepal na dveře a zavolal:

"Princezno a Kamaráde! Královna Noc sešla z věže. Zamkli jsme dveře a zabili pavouka. Otevřete a pojďte k nám!"

Dveře se se skřípotem otevřely a místnost zalilo jasné modré světlo. Kamarád s princeznou vešli do sálu. Princezna měla v ruce modrý květ, z jehož tří velkých okvětních lístků vycházelo modré světlo.

Modrý květ byl podobný květu lilie a byl krásnější než všechny pozemské květiny, neboť jej kdysi stvořily nejušlechtilejší myšlenka a nejhoroucnější touha Duchů dne. Byl tak nádherný, že Chlapec stál chvíli jako omámený a cítil, že po tom, co jej spatřil, nemůže již nikdy udělat nic zlého ani mít ošklivé myšlenky.

Princezna položila květ na podlahu, objala Chlapce kolem krku a řekla:

"Ach, ty můj drahý, statečný Chlapče! Už jsem si myslela, že tě v tomto životě neuvidím."

A Kamarád stiskl Chlapci ruku tak, jako se tiskne ruka tehdy, když jsme na někoho hrdí. Chlapec se cítil nesmírně šťastný.

Mládenec zatím obešel sál a osvobodil ostatní vězně. Ti po řadě přistupovali k princezně a líbali jí ruku. Princezna jim řekla:

"Drazí bratři. Královna Noc shromáždila dole ve věži všechno své vojsko: tygry tmy, ptáky zlých myšlenek i odpadlíky, kteří zradili Království Duchů dne. S těmi všemi musíme podstoupit litý boj. Modrý květ však chrání pouze toho, kdo jej drží v ruce, a my nemáme dost zbraní a..."

Její slova přerušily rány a vzteklý řev:

"Otevřete, nebo vyrazíme dveře!"

Princeznini muži se hořce zasmáli.

"To jsou ti zrádci," řekl jeden z nich. "Noc je proti nám poslala jako první. Naštěstí na úzké schodiště se vejdou vedle sebe jen dva muži, a ti sami dveře jen tak nevylomí. Takže zatím si nemusíme dělat starosti."

A druhý dodal:

"Já zase vím, kam schovali naše zbraně, když nás uvěznili. Jsou tamhle." A ukázal na dvířka v podlaze. Dva muži dvířka zvedli, skočili dolů a začali ostatním podávat meče. Všechny byly ze sluneční oceli; nejlepší meče, vykované v sluneční výhni a zakalené v nebeském jasu. Ve světle modrého květu se nádherně leskly. Každý si vzal svůj meč, a tak tu stálo čtyřicet dva bojovníků, nejstatečnějších mužů Země modrého světla, připravených bojovat za modrý květ. Princezna opět promluvila:

"Bratři! Teď vždy po dvou budete sbíhat ze schodů. Ti, kteří dorazí dolů jako první, budou odrážet nepřítele, dokud neseběhnou dolů všichni. Pak musíme vyhnat vojsko tmy na dvůr a zavřít měděné dveře, abychom si mohli chvíli odpočinout.

Nepřátel je velká přesila, ale mějte na paměti, že každý máme v duši paprsek slunečního jasu. Na ty, kteří hrdinně padnou, čeká na druhé straně brány Smrti Království Duchů dne. Když toto budeme mít na paměti, bude se nám snáze bojovat i šťastně umírat. Nechť nás provází požehnání Duchů dne."

Otevřeli dveře a první dva bojovníci vstoupili na schody. A za nimi další a další. Nepřátelé zděšeně ustupovali před jejich plamennými meči. Poslední scházeli ze schodů Kamarád, Chlapec a princezna, která nesla modrý květ.

Dole zatím královna Noc shromáždila celé své vojsko, bylo jich však v malé vstupní místnosti tolik, že se ani nemohli pořádně rozmáchnout. Bojovníci Země modrého světla je tlačili před sebou k měděným dveřím. Jeden z mečů sekl do levého křídla královnu Noc a ta se vzteklým zavytím prchla z věže. Věž Tmy hřměla a duněla řevem tygrů, bolestným křikem zrádců a řinčením zbraní. Po litém boji se podařilo vytlačit všechny nepřátele z věže a zavřít měděné dveře. Přišlo však přitom o život osm bojovníků Země modrého světla. Mnozí další byli zraněni a všichni byli k smrti vyčerpaní. Princezna zatlačila padlým hrdinům oči, lehce je políbila na zesinalé rty a každému řekla:

"Tady leží tvoje smrtelné tělo, avšak tvoje statečná, ušlechtilá duše odletěla do Království Duchů dne."

Když políbila posledního, řekl Kamarád:

"Všichni jsou smrtelně unavení. Pokusíme-li se proniknout ven přes dvůr, určitě všichni zahyneme, neboť v otevřeném boji budou nepřátelé, kterých je přesila, ve výhodě. Když ale zůstaneme tady, brzy vyvrátí dveře. Co tedy máme dělat?"

A jen to dořekl, snesla se na měděné dveře sprška ran, až to ve věži zadunělo. Jeden z bojovníků řekl:

"Když jsem byl ještě zajatcem pavouka, slyšel jsem, jak si dva zrádci vyprávěli o tajné chodbě, která vede z věže přímo do Jezírka Chobotnic. Jenomže i kdybychom tu chodbu našli, příliš bychom si nepomohli: v jezeře by nás čekala hrozná smrt v chapadlech chobotnic."

"Toho se bát nemusíme," řekla princezna a tvář se jí rozjasnila. "Chobotnice se totiž děsí světla modrého květu. Ten kvítek nás všechny ochrání. Jen teď musíme rychle najít tu tajnou chodbu. A protože královna Noc svolala k věži všechny své poddané, nebude nás nikdo rušit, až budeme procházet Lesem Zlých Stínů."

"Ta chodba je tady!" zvolal Chlapec. Stál u jihozápadní stěny místnosti a jak rukou zkoušel kameny, náhodou stlačil tajný knoflík a ve stěně se objevil černý otvor.

"A teď rychle," zavelela princezna. "Měděné dveře již začínají povolovat." Vstoupili jeden po druhém do chodby a dvířka ve stěně se za nimi sama zavřela. Chvíli šli po rovině, pak chodba začala prudce klesat a potom již to dál nešlo: chodba byla zalitá vodou. Ve vodě se svíjelo pár chapadel, jakmile však na ně dopadlo světlo modrého květu, chobotnice zmizely.

"Tady se musíme ponořit," řekla princezna. "Ale držme se pohromadě, neboť ve vodě modrý květ daleko nedosvítí. Modleme se k Duchům dne, aby chodba nebyla příliš dlouhá."

Zhluboka se nadechli a všichni naráz se potopili. Modrý květ prozařoval vodu do vzdálenosti několika desítek metrů a všude tam, kam nedosahovala jeho zář, svítily zlomyslné oči chobotnic. Chlapci připadalo, že to trvá celou věčnost, ale pak, když už měl pocit, že se zadusí, vynořili se všichni téměř naráz nad hladinu. Na břehu se přesvědčili, že nikdo nezůstal v jezeře, a také že nikde není ani stopy po královně Noci a jejím vojsku.

I v Lese Zlých Stínů je ochránil modrý květ, jehož světlo zahánělo z cesty stíny. Modrý květ jim rovněž otevřel cestu plotem z červených květů.

V okamžiku, kdy překročili hranici, objevila se nad Lesem Zlých Stínů královna Noc. Divoce mávala křídly, ublížit jim však již nemohla, neboť byli na území Země modrého světla. Královna Noc usedla na poslední strom Lesa Zlých Stínů a Chlapci připomínala rozčepýřenou, zmoklou vránu sedící na tyči plotu. Nic neříkala, oči jí však žhnuly jako ohnivé koule a sálal z nich hněv, nenávist a bezmocný vztek.