<<< Literární doupě
Literární doupě

Mika Waltari

PÁD CAŘIHRADU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 8 stran.]

 

Kdo zavraždil paní Skrofovou? - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Kdo zavraždil paní Skrofovou? - Waltari Mika
Vlak osamělého muže - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 197 Kč
Vlak osamělého muže - Waltari Mika
Láska a tma - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 197 Kč
Láska a tma - Waltari Mika

 

   1   >

 

 

12. prosince 1453

Viděl jsem tě poprvé a hovořil jsem s tebou. Zdálo se mi, jako by přese mne přešlo zemětřesení. Vše se ve mně vzedmulo, hlubiny mého srdce se rozevřely a neovládal jsem se více…

Dovršil jsem čtyřicátý rok života a myslil jsem si, že jsem dospěl k podzimu svého života.

Mnoho jsem putoval, zkusil jsem mnohé a žil několik životů.

Bůh ke mně promlouval různými způsoby, andělé mi zvěstovali, ale nevěřil jsem jim.

Když se mi přihodil ten zázrak a uviděl jsem tě, uvěřil jsem. Spatřil jsem tě před chrámem Boží moudrosti, u měděné brány. Všichni vycházeli z kostela, poté, co za hrobového ticha kardinál Isidor přečetl podle obřadního pořádku latinsky a řecky prohlášení o jednotě církve. Při sloužení slavnostní mše četl též vyznání víry. Když dospěl k dodatku o Synu, mnozí si zakryli tvář rukama a z galérie byly slyšet hořké vzlyky žen. Stál jsem v postranní chrámové lodi, vedle šedivého pilíře - dotkl jsem se kamene dlaní a cítil jsem, že je mokrý, jako kdyby se zrosil bolestivým chladným potem.

Vycházeli všichni z chrámu podle staletých obřadních pravidel, uprostřed basileus císař Konstantin, vážného vzezření, urostlý, s hlavou již prošedivělou, pod zlatou korunou. Přicházeli oblečeni v látkách, barvách a skvostech podle nařízení pro obřad, blachernští úředníci, ministři, logothéti a antipáti, celý senát a za nimi archonti, rod za rodem. Nikdo se neodvážil zůstat stranou veřejného mínění. Po pravé straně císaře shlížel na lid chladným pohledem státní sekretář Frantzes, jehož velmi dobře znám. Uprostřed latinců jsem poznal benátského baíla a mnoho jiných.

Megaduxe Lukáše Notarata, velkovévodu a velitele císařského loďstva, jsem ještě nikdy neviděl. Převyšoval všechny o hlavu, byl tmavý a vznešený. Jeho oči byly výsměšné i moudré, ale tvář vyzařovala melancholii, vlastní členům starých řeckých rodů. Když vycházel z kostela, byl vzrušen a rozezlen, jako by nemohl snést hrozné zneuctění, dotýkající se jeho církve a národa.

Barvy oděvů, řecká modrá a bílá, zlatem a perlami zdobené obřadní pláště, různobarevné drahokamy oslňovaly oči lidu. Slunce svítilo a prostranství před katedrálou bylo lidem zcela zaplněno. Byli zde vousatí, zklamaní, rozčileně hledící slabozrací mniši v černých kutnách, vzrušení řemeslníci a obchodníci, námořníci z lodí kotvících v přístavu, rybáři.

Nejvíce však bylo mnichů. Každý třetí chodec v cařihradských ulicích byl mnich. Kláštery již ovládaly stovky kostelů, takže jen v sedmi kostelích rozhodoval papežem uznaný patriarcha Gregorios Mammas, lidem nazývaný nepravý patriarcha.

Když se objevili jezdci, vznikla vřava, lid se rozkřičel a proklínal latince. Volalo se: „Pryč s dodatky, pryč s panstvím papeže!“ Nemohl jsem to již poslouchat. Dost jsem slyšel za dnů mládí. Avšak hněv lidu a nedůvěra byly jako hřmot bouře a chvění země. A písně zpívané cvičenými hlasy mnichů přehlušoval opakovaný křik lidu, jednotný jako při liturgii: „Ne Syna, ne Syna.“ Byl den Ducha svatého.

A když se ven z katedrály prodíral obřadní průvod vznešených dam, zapojila se velká část císařova doprovodu do zpěvného křiku v taktu s hřmotícím a křičícím lidem. Kolem posvátné postavy císaře se vytvořil volný prostor. Ten, sedě na hřbetu svého oře, byl pohroužen do temných úvah. Pokrývalo jej zlatem protkávané purpurové roucho a na nohách měl vysoké střevíce, zdobené dvouhlavým orlem.

Byl jsem přítomen uskutečňování staletého snu o připojení východní církve k západní, podřízení pravověrné ortodoxní církve papežské moci a zřeknutí se prvotního nerozšířeného vyznání víry. Toto spojení vstoupilo v platnost teprve po patnáct let trvajícím vyčkávání, nyní, kdy kardinál Isidor přečetl veřejně dohodu v chrámu Boží moudrosti. Ve florentském dómu ji četl čtrnáct let před řeckým vyhlášením velký, svou kulatou hlavou nápadný, vzdělaný metropolita Bessarion. Jeho, právě tak jako Isidora, jmenoval papež Eugen IV. kardinálem za jejich zásluhy v obtížném hledání jednoty.

Je tomu již čtrnáct let. Toho večera jsem prodal své knihy a šaty, rozdělil peníze mezi chudé a uprchl z Florencie. O pět let později jsem přijal kříž. Za křiku lidu jsem si vzpomněl na skalnatou cestu po Asisi a na varenské bojiště. Přinucen náhlým křikem jsem zvedl hlavu a viděl megaduxe Lukáše Notarata, jak vyskočil na zažloutlou vyvýšeninu před mramorový sloup. Pohybem ruky požádal lid o ztišení a jemný prosincový vítr donesl do mých uší hlas jeho zvolání: „Raději turecký turban než kardinálský klobouk!“ Lid i mniši propukli po tomto vzdorujícím doznání v radostný křik. Řečtí obyvatelé Cařihradu se rozkřičeli a radostí bouřili: „Raději turecký turban než kardinálský klobouk!“ Přesně tak již křičeli židé: „Propusť Barabáše!“

Mnoho urozených a předních mužů v obřadním průvodu se shluklo souhlasně kolem Lukáše Notarata, aby ukázali, že jej podporují, a otevřeně hrozili císaři. Lid konečně uvolnil prostor a císař odjel, provázen prořídlým doprovodem. Průvod vznešených žen se prodral ven z chrámu obrovskými měděnými vraty, ale na prostranství byl okamžitě uchvácen rozbouřeným davem.

Byl jsem zvědav, jak lid přijme kardinála Isidora, ale ten byl bojem o unii již zkušený a také Řek. Proto nevyšel vůbec z katedrály. Neztloustl z kardinálské pocty. Je stejně malý, s očima jako trnky, ještě hubenější než dříve a po latinském způsobu s dvojitou bradou. Nejlépe si na něj vzpomínám z Ferrary a Florencie. Práce vyjednávače je obtížná. Markos Eugenikos nad ním pronesl klatbu a tvrdil, že donesl s sebou z Kyjeva do Florencie mor. Téměř všichni z jeho služebnictva zemřeli. Markos Eugenikos to považoval za boží soud nad jeho odpadlictvím.

Lid se v zmateném a neuspořádaném shluku protlačil před chrám Boží moudrosti, na prostranství zastíněné obrovskou chrámovou kopulí. Z černě mnišských sutan probleskovaly zdobené čepce a hedvábná roucha vznešených dam. Obloha byla studená a vybledle modrá, přestože svítilo slunce.

„Raději turecký turban než kardinálský klobouk.“ Snad tak zvolal velkovévoda Notaras z hloubi srdce, z lásky k městu a z víry a hněvu vůči latincům.

Ale jakkoli zní jeho slova vřele a upřímně, nemohu je považovat za nic jiného než za chladnokrevné politické otevření hry. Uprostřed pozdviženého lidu hodil karty na stůl, aby dostal většinu lidu na svou stranu. Unii nenosí v srdci žádný Řek a dokonce ani císař ne. Ten se musí podřídit a schválit unii, aby dosáhl smlouvy o přátelství a pomoci, podle níž bude papežské loďstvo v případě nouze podporovat Cařihrad.

Papežské loďstvo bylo vyzbrojeno již v Benátkách. Kardinál Isidor tvrdí, že vypluje na moře na obranu Cařihradu ihned, jakmile se dostane vyhlášení unie do Říma. Avšak za císařem Konstantinem dnes lid křičí: „Odpadlík, odpadlík.“ hroznější, nicotnější a ostudnější slovo nelze za člověkem pokřikovat. Je to cena, kterou platí za deset válečných lodí, pokud vůbec připlují.

Kardinál Isidor přivedl s sebou z Kréty a z ostrovů množství najatých lučištníků. Brány města byly zazděny. Turci již zničili okolí a obklíčili Bospor. Jejich základnou je opevnění vybudované sultánem za pár letních měsíců v nejužším místě Bosporu. Opevnění je na druhém břehu Pery, na křesťanském břehu. Na jeho místě stál ještě na jaře chrám archanděla Michaela. Nyní jsou chrámové mramorové pilíře zazděny a zpevňují zdi tureckých věží, silné až třicet stop. Sultánova děla tedy střeží Bospor.

To vše mi prošlo myslí u obrovských měděných vrat chrámu Boží moudrosti. Tu jsem ji zahlédl. S námahou zůstala stranou davu a vracela se do kostela. Těžce oddychovala a její závoj byl roztržen. Vznešené cařihradské Řekyně mají zvyk zakrývat obličej před cizinci a žít ve svých domech střeženy eunuchy. Když sedají na koně nebo vstupují do nosítek, přispěchá služebnictvo s látkami, aby jimi zakryli své paní před pohledy kolemjdoucích. Jejich kůže je průhledně bílá.

Pohlédla na mě a chod času se zastavil, slunce přerušilo svůj oběh země, minulost se slila s budoucností a nebylo jiného než právě té chvíle, jediné chvíle života, již těsný čas nemohl strhnout s sebou.

Za svého života jsem viděl mnoho žen. V lásce jsem byl sobecký a chladný. Užíval jsem a sám jsem požitek přinášel. Ale láska mi byla jen opovrženíhodnou žádostí těla, která po ukojení rozlítostňuje mysl. Jen z lítosti jsem předstíral lásku, avšak nevydržel jsem to dlouho.

Mnoho, mnoho žen jsem viděl za svého života, dokud jsem s nimi neskoncoval, tak jako s mnohým jiným. Ženy pro mne představovaly jen tělo a nenáviděl jsem vše, co mne tělesně svazovalo.

Byla vysoká téměř jako já. Její vlasy byly schované pod bílým ozdobným čepcem. Její plášť byl modrý, zdobený stříbrnými nitěmi. Její oči byly hnědé, její kůže zlatavá a jako ze slonové kosti.

Nedíval jsem se však na její krásu. Rozhodně ne. Upoutával mne pohled jejích očí, neboť mi připadaly, jako bych je viděl již ve snu. V jejich hnědé hloubce se spalovalo vše všední a nepotřebné. Rozšířily se překvapením a náhle se na mne usmály.

Mé nadšení bylo tak prudké, že nebylo ani možno pomyslet na pozemskou žádost. Zdálo se mi, že se mé tělo rozechvělo ve stejné míře, jako když jsem v Athoských horách viděl poustevnické přístřešky svatých mnichů ve světle lamp, prozařujících noční tmu jako nebeské světlo. Toto srovnání není zneuctěním svatosti, neboť zázrak v tomto okamžiku se vracející byl mi svatý. Jak dlouho, nevím. Snad jako konečný vzdech, kdy v posledním okamžiku dochází k odpoutání duše od těla. Stáli jsme několik metrů vzdáleni od sebe, avšak po dobu jednoho vzdechu jsme stáli na prahu mezi pozemskostí a věčností, jako na ostří šavle. Vrátil jsem se do hranic našeho času - musel jsem promluvit:

„Neboj se, jestli si přeješ, dovedu tě do bezpečí tvého otcovského domu.“ Podle pokrývky její hlavy jsem poznal, že není vdaná. Ne že by to v tu chvíli něco pro mne znamenalo. Vdaná či svobodná, její oči mi připadaly důvěrné.

Zhluboka vzdechla, a jako by zadržovala dech, dlouze a tázavě pronesla: „Jsi latinec.“

„Jak si přeješ,“ přisvědčil jsem.

Podívali jsme se na sebe a uprostřed davu jsme byli spolu, jako bychom spolu zrána procitli v ráji na počátku času. Stud jí zahořel na líci, avšak nesklopila zrak přede mnou. Poznali jsme se vzájemně podle očí. Vzrušení ji pak ovládlo a ona se chvějícím hlasem otázala: „Kdo jsi?“

Její otázka však nezněla tázavě. Otázkou jen ukázala, že v srdci mne znala právě tak jako já ji. Aby se mohla vzpamatovat ze svého vzrušení, vysvětlil jsem jí:

„Do třinácti let jsem vyrůstal ve Francii, v Avignonu, potom jsem procestoval mnoho zemí. Jmenuji se Jean Ange, zde Jan Angelos!“

„Angelos,“ opakovala. „Anděl. Proto jsi tak bledý a vážný. Proto jsem se tolik rozrušila, když jsem tě zahlédla.“ Přistoupila blíže ke mně a dotkla se mé paže. „Ne, anděl nejsi,“ řekla. „Jsi z masa a krve. Proč máš tureckou šavli?“

„Jsem navyklý ji používat,“ vysvětlil jsem. „Je z houževnatější oceli než křesťanské kuté meče. Uprchl jsem v září sultánovi Mehmedovi z tábora, když dokončil svou pevnost na břehu Bosporu a vrátil se zpět do Drinopole. Od vypuknutí války nevrací již váš císař uprchlíky z tureckého otroctví.“

Pohlédla na mne a poznamenala: „Nejsi oblečen jako otrok.“

„Ne, nejsem oblečen jako otrok,“ odpověděl jsem. „Téměř sedm let jsem patřil do sultánovy družiny. Sultán Murad mne jmenoval svým psovodem a doporučil mne i svému synovi. Sultán Mehmed poznal můj intelekt a četl se mnou řecké a římské knihy.“

„Jak jsi se dostal do tureckého otroctví?“

„Bydlel jsem čtyři roky ve Florencii, byl jsem bohatý muž, ale nasytil jsem se obchodování s látkami a přijal kříž. V bitvě u Varny jsem padl do tureckého zajetí.“

Její pohled mne vybízel k pokračování: „Kardinál Julius Caesarini mne jmenoval svým sekretářem. Po bitvě zapadl jeho kůň do močálu a prchající Uhři jej probodli svými noži. V té bitvě padl i jejich mladý král. Kardinál jej donutil, aby přerval s Turky přísahu o příměří. Proto v něm Uhři viděli toho, kdo přináší prokletí, a sultán Murad nakládal s námi všemi jako s křivopřísežníky. Mně ale neublížil, i když všechny zajatce, kteří neuznali jeho Boha a Proroka, popravil. Mluvím však již mnoho. Promiň. Dlouho jsem předtím mlčel.“

„Neunavuješ mne,“ řekla. „Přeji si slyšet o tobě více. Ale proč se neptáš, kdo jsem já?“

„Neptám se, stačí mi, že jsi zde. To skutečně stačí. Nevěřil jsem, že by se mi mohlo něco takového přihodit.“

Neptala se, jak jsem to mínil. Rozhlédla se kolem a zpozorovala, že se lid rozchází. „Pojď se mnou,“ zašeptala, uchopila mne za ruku a vedla mne spěšně zpět do skrytu v obrovských chrámových měděných vratech. „Uznáváš unii?“

Pokrčil jsem rameny: „Jsem latinec.“

„Překroč práh,“ vyzvala mne. V šeru předsíně jsme se dostali k místu, kde vojenská stráž svými okovanými botami za tisíc let již vyhloubila jamku v mramorové podlaze. Lid v kostele po nás bázlivě pokukoval. Nevšímajíc si toho, obtočila své ruce kolem mého krku a políbila mne.

„Je svátek Ducha svatého, řekla a pokřížovala se po řeckém způsobu. „Jen z Otce, ne ze Syna. Ať je ti můj křesťanský polibek znamením našeho přátelství, abychom na sebe nezapomněli. Za chvíli mne přijdou otcovi služebníci hledat.“ Tváře jí hořely, jako by ten polibek ani nebyl křesťanský. Z její pokožky jsem cítil vycházet vůni hyacintů. Čárky jejího vysokého obočí byly podmalovány tmavou modří, a jak to bylo zvykem u cařihradských žen, měla ústa červeně nalíčena.

„Nemohu se od tebe odloučit,“ řekl jsem. „I kdybys bydlela za sedmi zámky, neustanu, dokud tě opět nenaleznu. I kdyby nás čas a místo rozdělily, opět tě naleznu. Tomu nemůžeš zabránit.“

„Proč bych se měla snažit tomu zabránit?“ zeptala se a pozdvihla půvabně a výsměšně své obočí. „Jak můžeš vědět, že netrpím netrpělivou touhou slyšet více o tobě a o tvém pozoruhodném osudu, pane Angele.“ Její pohled byl půvabný a hloubka jejího hlasu vyjadřovala více než její slova.

„Řekni jen kde a kdy,“ naléhal jsem.

Pokrčila spánky: „Neuvědomuješ si, jak nevhodně hovoříš. Ale takový je prý zvyk Franků.“

„Kde a kdy,“ opakoval jsem a uchopil jsem její paži.

„Jak se opovažuješ?“ pohlédla na mne překvapeně, pobledlá. „Žádný muž se ještě neodvážil dotknout se mne. Nevíš, kdo jsem!“ Nesnažila se ale ani v nejmenším se vyprostit z mého sevření, jako by jí byl můj dotyk příjemný.

„Jsi,“ řekl jsem, „to mi stačí.“

„Snad ti pošlu vzkaz,“ slíbila. „Co znamená dohoda v této napjaté době. Jsi Frank, ne Řek. Ale mé setkání s tebou ti může být nebezpečné.“

„Jednou jsem přijal kříž, protože mi chyběla víra. Všeho možného jsem dosáhl, ale víry nikoli. Přesto myslím více než na smrt na čest Boží. Abych padl pro Krista, uprchl jsem z tureckého tábora na hradby Cařihradu. Můj život nemůžeš učinit nebezpečnějším, nežli byl a stále je.“

„Mlč,“ řekla. „Slib, že nepůjdeš za mnou. Již teď jsme vzbudili dost pozornosti.“ Překryla si potrhaným závojem svou tvář i obrátila se ke mně zády a vykročila, vzdalujíc se ode mne.

Již ji přicházeli hledat služebníci, oblečení do modrobílých šatů. Odcházela s nimi, aniž se po mně ohlédla, a já ji nenásledoval. Když se ale vzdalovala, má bytost ztrácela síly, jako by mně krev ucházela z otevřené rány.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist