Mika Waltari

PÁD CAŘIHRADU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12. dubna 1453

Vstal jsem za rozbřesku dne. Této noci mnozí nespali klidně. Řekové se modlili. Latinci si přihýbali více vína. Když jsem se šel projít na čerstvý vzduch, uklouzl jsem na chodbě císařského paláce po jejich zvratcích.

Den se probouzel jako nikdy jindy do paprsků za Bosporem. Asijská návrší zlatě žhnula. Zástavy na věžích roztřepetával vánek, přicházející od Marmarského moře.

Díval jsem se z hradeb, jak se turečtí dělostřelci připravují na modlitby. Ve svých myšlenkách jsem sledoval myšlení sultána Mehmeda. Domnívám se, že ani on si v noci příliš nepospal. Jestliže celé město bylo stísněno tíhou očekávání, tak stejně neklidné očekávání zmáhalo i jeho srdce.

Ale ranní hodiny minuly a nic se neudálo. Potom se roznesla od muže k muži, od moře až do Blachern zpráva, že připlouvá turecké loďstvo. Tvrdilo se, že je moře pokryto stovkami plachet. V přístavu tloukly na všech lodích na poplach gongy, až to zaléhalo do Blachern.

Viděli jsme sultána, jak jede na svém bělouši, obklopen nejvyššími důstojníky a čauši v zelených uniformách, k návrší ležícímu naproti. Ocasy koňů sultánova doprovodu se jen potřásaly. Sultán si vyjel, aby se podíval na své velké dělo, ale z opatrnosti zůstal dobrých pět set kroků v odstupu. Koně odvedli.

Když i dělostřelci začali odbíhat od velkého děla a zůstal u něho jen napolo oblečený otrok, máchající dlouhou tyčí, na jejímž konci byl připevněn doutnák, potřebný k podpalu děla, baíl Minotto znovu znervózněl a poručil vyprázdnit hradby a věže až po dostřel děla. Vítaný povel přinutil i ty nejstatečnější, aby utíkali slepě jako ovce.

Pak se již jen zablesklo a hrůzně zahřmělo. Hradby se otřásly jako při zemětřesení. I já jsem ztratil rovnováhu a spadl k zemi. Obrovský kouřový mrak pokryl dělo, že nebylo vidět. Později jsem slyšel, že ze stolu popadalo nádobí a z kbelíku vyšplíchla přes okraj voda. Otřáslo to i loďmi v přístavu.

Když vítr rozehnal oblaka prachu, viděl jsem, jak turečtí vojáci zvědavě přibíhají až k hradbám, ukazujíce si vzájemně, jaké škody koule způsobila. Viděl jsem, jak křičí a gestikulují, ale nezaslechl jsem ani slovíčka. To po rachotu děla mi zalehlo v uších. Rozkřičel jsem se, ale nikdo mě neslyšel. Teprve když jsem začal mávat rukou, přiměl jsem několik zhlouplých střelců, aby napjali své luky. Ale oni, otřesem stále ještě zhlouplí, střelili vedle. Nikdo z Turků nebyl zraněn, ačkoli stále více našich střílelo z věžních střílen a z výběžků na vrcholu hradeb. Dělostřelci byli vlastním napětím tak zmámení, že se jen bezděčně dívali na šípy padající kolem nich a pomalu se vraceli k dělu, rozhazujíce rukama a potřásajíce hlavami ve vzájemném sporu, jako by oni sami nebyli spokojeni s výsledkem.

Obrovská kamenná koule, nehledě na svoji váhu, dokázala vyrazit v hradbách jícen o velikosti malého pokoje a zároveň se roztříštila na tisíce kousků. Základy hradeb zůstaly neotřeseny.

U děla jsem viděl samotného Urbana, švihajícího velitelským bičíkem a s ústy rozevřenými, jak vydával rozkazy. Dělostřelci začali pobíhat kolem děla, přikrývali ho tlustými vlněnými pokrývkami, aby se bronz děla příliš rychle nezchladil, a z nádob vlévali do hlavně jedlý olej, aby usnadnili ustálení kovu po tak namáhavém výstřelu.

Zdáli, od Charisijské brány a od brány svatého Romana, bylo slyšet výstražné dunění. Viděl jsem šlehající plameny a zvířený, střelný prach, ale hluk se donášel jen tlumeně do mých ohluchlých uší.

Sultán Mehmed zůstal sám stát, i když se celý jeho doprovod i čaušové vrhli k zemi, jakmile zazněl výstřel. Stál nehnutě a hleděl na hradby, ještě když mu důstojníci oklepávali ze šatů prach. Ta nehybnost naznačovala, že nechce nikomu ukázat své mínění. Snad v hloubi duše věřil, že by přece jen první výstřel tak obrovského děla dokázal strhnout dvacet stop silné hradby.

Když nechal opatrně pokrýt velké dělo, dal Urban střílet i z mohutných děl vedle po obou stranách. I přes svoji velikost vypadají po boku tak velkého děla jak polorostlá prasata, bahnící se vedle prasnice. Dělostřelci se již neobávají jejích výstřelů jako z velkého děla a neprchají do skrytu před výstřelem.

Po sobě šlehající plameny mě oslepují a kouř ze střelného prachu, černý jako smola, víří vzduchem, zakrývá výhled a začerňuje dělostřelce. Kamenné koule padají do hradeb téměř na totéž místo, kam zapadla první velká. Hradby se otřásaly pod každou ranou a zpod mraků prachu se rozlétaly střepiny kamenných koulí a zranily již několik Benátčanů. Když jsme pak při obchůzce sčítali škody, zjistili jsme, že jsou menší, než jsme si představovali. Hradba chránící Blacherny při zkoušce obstála. Baíl Minotto se z ulehčení radostně rozesmál a povzbuzoval hlasitě své muže:

„Ve jménu Ducha svatého, nebojme se více, nýbrž povzbuďme své mysli. Takových hrachových kaménků může sultán na nás foukat třeba tucet denně a nedokáží otřást našimi hradbami.“

Když Turci nechali svá děla vychladnout a ošetřovali je jako nemocná zvířata, Němec Joann Grant přikázal všem začít s opravnými pracemi na hradbách. Místa, na která Turci zamířili svá děla, nechal pokrýt pytli ušitými z obrovských kůží, naplněnými vlnou, bavlnou a senem, aby zabránil kulím pronikat hradbami - měl naději a doufal, že škody způsobené děly se stačí dobře opravit i přes noc.

Zdáli zaznívalo nové dunění a hradby se mi zachvívaly pod nohama. Nyní spustily střelbu i stovky sultánových kuší, i nízké hrubé kusy vrhající velké kamenné náboje. Mnohé z nich létaly daleko přes hradby města a bořily domy, dokud se vojáci, obsluhující je, nenaučili vypočítat správné množství střelného prachu v poměru k váze náboje a nastavit kus do správného úhlu. Nepřetržité dunění naplnilo ovzduší a roztroušené turecké oddíly se vrhly do příkopů, bušíce do kotlů a tlukouce o sebe zvučícími puklicemi a provolávajíce z plna hrdla slávu Alláhovi. Ale i na hradbách si obránci již zvykli a bez úleku zamířili na správná místa, takže četní Turci padli na dno příkopu a jejich druzi utrpěli porážku, když se pokoušeli odnést jejich těla.

Obrátil jsem se pod vnější hradbou k bráně svatého Romana, abych uvědomil Giustinianiho, že podruhé není třeba obávat se velkého děla. Občas jsem musel popoběhnout, abych dosáhl hradebního úkrytu, když mi proletěl kolem hlavy šíp nebo olověná koule.

V prostoru hradeb mezi Porfyrogennetoským palácem a Charisijskou bránou se obránci vůbec nesmáli. První výstřely všech čtyř děl umístěných před hradbami vytrhaly kamení z vnějších hradeb a rozmetaly tři muže na krev a maso. Deset jiných bylo zraněno střepinami a museli odejít výpadovou brankou ve velké hradbě do města, aby si vyhledali ošetření. Na vršku hradeb zůstaly kaluže krve. Obránci neklidně hleděli, chráněni úzkými střílnami, na děla, do jejichž hlavní napěchovali Turci novou dávku střelného prachu. Holemi právě ládovali nálož a naplnili prachem všechny průduchy, dříve než našroubovali kamennou kouli do dělové hlavně. Tuto část hradeb brání také tři bratři Guacchardiniové, rození Benátčané a mladí válečníci štěstěny, kteří si sami platí své bojovníky a pronajali se císaři. Procházeli podél hradeb od jednoho muže k druhému, poplácávali je po ramenou a vykládali, že není nebezpečí. Byli zvědavi slyšet, jaké škody způsobilo velké dělo, a tak jsem s nimi zůstal, abych si o tom popovídal, a očekával jsem příští výstřely tureckých děl, abych na vlastní oči viděl jejich účinek. Ve věži, kde měli svůj hlavní stan, mi nabídli víno. Z blachernského paláce si sem zanesli drahocenné koberce, závěsy na stěny a měkké pokrývky na kamenné lavice, aby si udělali pohodlí.

Při čekání na dělové výstřely mi vyprávěli rozvláčně o svých zkušenostech s cařihradskými Řekyněmi a ptali se mě na zvyky tureckých žen. Ani jeden z nich ještě nedovršil třicet let. Ze všeho bylo vidět, že to jsou mládenci toužící po dobrodružství a střídající své vášně; své povolání si vybírají jen podle cti a výše mzdy. Jsou připraveni předstoupit bezstarostně v kteroukoli vhodnou chvíli v dobré náladě před Boží soudnou stolici, s hlavou zmámenou vínem a se srdcem naplněným vzpomínkami na krásné ženy. Byli přece zproštěni všech hříchů, jak minulých, tak i těch, jichž se dopustí. Nemám chuť je soudit. Naopak, když jsem pobýval v jejich přítomnosti, pociťoval jsem spíše závist vůči jejich plamennému mládí, které neztrpčila ještě žádná filozofie.

Turci vyrazili několik klínů zpod děl a napjali znova lana, aby nasměrovali náboje níže, do vnějších hradeb. Z hradeb se rozkřičeli muži, že doutnáky jsou již přiložené, a Guacchardiniovi bratři se tlačili jeden po druhém metat losem, kdo z nich bude mít tu čest jít se postavit na hradby před děla pro povzbuzení mysli obránců. Nejmladší z nich vrhl šestkrát a rozběhl se, nadšen nad štěstím, na vrchol hradeb, s očima lesknoucíma se nadšením i vínem, a hřmotil plochou meče. Mezi hradebními úkryty se postavil před děla, pohupoval pancířem na svých plecích, aby vzbudil pozornost Turků, a pokřikoval na ně turecky posměšky, až jsem se za něj styděl. Po zasunutí doutnáků do zápalných příklopek se stáhl do skrytu hradebních zdí a rozumně se tam schoval.

Všechna tři děla vystřelila téměř najednou a po sobě následující rachot ohlušil uši a pod kročejemi se vlnovitě roztřásla hradba.

Po rozptýlení kouře a prachu jsme viděli mladého Guacchardina, stojícího na vršku hradeb s nepoškozenými údy. Střely ale smetly z cesty strážní věže stojící na pokraji příkopu a vyrvaly z venkovní hradby obrovské balvany. Bylo stále jasnější, že pokračující střelba by po čase nadělala obrovské škody a roztříštila by sice pomalu, ale bezpochybně hradby do sutin.

Od děl až k hradbám zazníval hrozný nářek. Spatřili jsme u děl nalevo zpřetrhaná poutací lana, mrskající se ve vzduchu, vrhající břevna a základní kamenné kvádry do prostoru. Asi dva dělostřelci byli pod nimi rozmačkáni. Ostatní spěchali, nestarajíce se o své druhy, aby přikryli děla pokrývkami udržujícími teplo a dobře je promazali vrstvou oleje. Velká děla jsou cennější než lidský život.

Když jsem pokračoval ve své obchůzce po hradbách, všiml jsem si, že v tureckém ležení panuje větší chaos než na městských hradbách. Pokračující dunění přimělo turecká stáda k slepému úprku, až se od jihu zvedala mračna prachu a bylo slyšet vystrašené bučení dobytka. Zdivočelí koně pronikli do tábora a pobíhali mezi muži.

Náhle jsem zahlédl velblouda, jak utíkal do volného území mezi tureckými strážními věžemi a hradbami, jen se mu krk pohupoval. Pastevec pobíhal zoufale za nimi, ale vzteklá zvěř se obrátila proti němu, povalila ho a kopyty mu rozšlapala tělo.

Po celou dobu stříleli Turci z arkebuz a hákovnic, tloukli do puklic, troubili na rohy, tloukli do bubnů a ve skupinách se vyřítili před příkop a pokoušeli se zasáhnout oštěpy obránce, schované za výběžky hradeb. Giustinianiho těžkooděnci se vůbec nestarali o šípy a ani před nimi neuhýbali. Ty se jen odrážely od jejich štítů a brnění.

Když jsem se dostal k úseku bráněnému Giustinianim, vystřelila právě velká děla naproti bráně svatého Romana. Vrcholek vnější hradby se s rachotem zřítil a úlomky kamene se míhaly vzduchem. Do krku se mi dostal prach vápna, rozkašlal jsem se, až jsem se dávil, a jedovatý kouř střelného prachu mi počernil ruce i obličej. Před sebou jsem slyšel kletby a nářek - někteří volali řecky svatou Matku Boží. U nohou se mi zhroutil nešťastník, nosící kamení na hradby. Krev tryskala z jeho roztrženého boku.

„Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ volal naříkavým hlasem a vypustil duši bez dalšího utrpení.

Giustiniani se mi rozběhl vstříc, řinčel brněním a prohlížel si škody způsobené střelbou. Rozrazil si pěstí hledí helmice a v jeho měděných býčích očích se zaleskl vášnivý žár.

Pohlédl na mě, jako by mě neznal, a zakřičel:

„Bitva začala! Zažil jsi kdy nádhernější den?“

Hlubokou hltavostí vdechl do nosních otvorů pach střelného prachu a teplou vůni krve. Byl úplně jiným člověkem než ten pomalý a rozvážný velitel, jak jsem ho poznal.

Byl, jako by se teprve teď dostal do vlastního živlu, a cítil ze svého těla vycházet požitek z kanonády a omračujícího hluku kolem.

Hradby se nám roztřásly pod nohama, dunění rozechvělo vzduch a vše zčernalo. Vystřelili opět z velkého děla směrem na Kaligarijskou bránu. Žádný zvuk, který jsem kdy slyšel, nemohu srovnat s duněním výstřelu.

Slunce prosvěcovalo mraky prachu a kouře jako temně rudý kotouč. Odhadl jsem cestu, kterou urazilo, a zjistil, že vychladnutí, vyčištění, namíření a opětné nabití trvalo dvě hodiny.

„Víš už, že dorazilo turecké loďstvo?“ křičel na mě Giustiniani. „Napočítali jsme na tři sta plachetnic, ale velká část z nich jsou obchodní lodě a válečné galéry jsou podle latinských lodí lehké a úzké. Benátčané je očekávali s napětím u řetězové zábrany, ale loďstvo proplulo kolem, minulo Peru a zakotvilo právě na břehu Bosporu v přístavu U dvojích sloupů.

Lidská mysl je tak nenápaditá, že i já jsem očekával okamžitý útok,“ pokračoval a vyprskl ve skřípavý smích. „Tak malý význam má všechna moje zkušenost, když se začne bubnovat a dělové výstřely rozechvějí vzduch. I já jsem jednu chvíli myslel, že sultán se pokusí zaútočit v těch místech hradeb, které nechal odstřelovat, a že by zároveň loďstvo prorazilo řetězovou zábranu. Ale zahájení dělové palby bylo zřejmě jen návnadou na odvrácení naší pozornosti, aby turecké loďstvo mohlo bezpečně proplout na místo určení. Sultán chce již předem mít všechny karty v rukách.“

Mluvil volně a živě, jako by se všechny jeho starosti rozptýlily, i když velká turecká děla jen po dvou výstřelech srovnala se zemí přední valy a poškodila tak vnější hradby, že odshora dolů v nich zely pukliny. S bručením vyzval řecké řemeslníky, kteří uprchli od hradeb, aby odtáhli tělo svého druha. Řekové se skrčili v uličce mezi vnějšími a velkými hradbami a žádali, aby je vpustili výpadovou brankou do města. Byli to jen klidní řemeslníci, žádní placení vojáci bojující proti Turkům po boku latinců.

Konečně dva z nich vylezli zpět na vrchol hradeb a s hlavou skloněnou se uhýbali fičícím tureckým šípům a bzučícím olověným kulím. Poklekli k tělu svého druha a hořce zaplakali, když viděli, jak ho štěpiny kamene zle znesvářily. Nemotornýma, špinavýma rukama setřeli z jeho bradky vápnitý prach a zkoušeli jeho chladné ruce, jako by nevěřili, že by tak náhle mohl zemřít. Potom požádali Giustinianiho o stříbrný peníz jako mzdu za odnesení druhova těla do města.

Giustiniani zaklel a divil se: „Jeane Angi, pro takové chamtivé zlotřilce bojuji za čest křesťanstva?“

Má řecká krev se ve mně vzbouřila, když jsem pohlédl na ty bezbranné chlapíky, kteří neměli na sobě ani helmici, ani kyrys, který by je chránil, nýbrž jen prací zašlé cáry.

„Je to jejich město,“ řekl jsem. „Sám sis vzal do obrany tuto část hradeb. Dostáváš za to mzdu od císaře. Proto ty sám musíš uhradit Řekům náklady, když nedokážeš vlastními prostředky vyklidit hradby - taková je dohoda. Sám jsi hamižník, jestliže bez peněz a bez placení nutíš bezbranné muže do práce - oni si přece musí koupit jídlo, aby udrželi naživu své rodiny. Je císař neplatí!“

A ještě jsem dodal: „Malý stříbrný peníz znamená pro ně tolik co pro tebe vévodská koruna ostrova Lemnos. Nejsi o nic lepší než oni. Z touhy po cti a ze ziskuchtivosti ses sám prodal císaři do jeho služeb!“

Giustiniani byl zpit počátkem bitvy a ani se nerozhněval. „Stavíš věci na hlavu jako pravý Řek,“ zavzdychal, ale hodil stříbrňák před Řeky dolů. Ti se spěšně chopili zakrváceného druha a snášeli ho dolů z hradeb po ochozených schodech.