Mika Waltari

PÁD CAŘIHRADU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20. dubna 1453

Probudil jsem se ve svém domě. Spala nahá vedle mě. Její smrtelné tělo se podobalo zlatu a slonové kosti zároveň. Především byla tak krásná a neposkvrněná, že při pohledu na ni jsem nemohl ani polknout.

Láska ve mně zahořela. Vše ve mně žhnulo, když jsem ji spatřil. Nikdy jsem nepocítil smrt tak blízko vedle sebe, jako když jsem hleděl na její spící tělo. Ani tehdy, když jsem se v mládí probudil za slavičího zpěvu, kdy smrt tančila vedle mne na hřbitovní zdi.

Všechno je tak prosté a samozřejmé. Se staženým hrdlem jsem si uvědomil, že nedokonalost člověka spočívá jen v těle, neboť Bůh stvořil člověka mužem a ženou. Bylo mi čtyřicet let. Měl bych to již všechno znát. Ale nevěděl jsem o tom. Miloval jsem. Slepě, bezútěšně!

Chrámové zvony se jasně rozezněly, až přezvučely kanonádu děl. Lidé utíkali ulicí kolem mého domu tak rychle, že klapot jejich kroků rozcinkal nádobí na stolech. V okamžiku jsem vylétl z postele, vzpomněl jsem si na svoji povinnost. I ona se vzbudila, ve strachu se posadila a zakryla svou nahotu přikrývkou.

Rychle jsem se oblékl. Neměl jsem meč. V rychlosti jsem ji políbil na uklidnění a spěchal po schodech dolů. U kamenných lvů, střežících vrata, stál Manuel a s napřaženou rukou zastavoval kolemjdoucí a vyptával se, co se přihodilo. Neuvěřitelná záře se rozlila po jeho obličeji.

„Pane! Stal se zázrak! Dnes je požehnaný den. Papežské loďstvo je na obzoru. První plavidla jsou již na moři rozpoznatelná!“

Spolu s lidmi jsem utíkal až k akropolskému návrší. Odsud, ze stráně, moře před sebou, obklopen udýchaným, strkajícím se a křičícím davem, jsem viděl čtyři lodě, plující neohroženě pod napnutými plachtami k akropolskému poloostrovu, obklopené změtí nesčíslných tureckých galér. Na třech stožárech vlála janovská vlajka s křížem. Čtvrtá, velká nákladní loď rozvinula do vzduchu dlouhou císařskou purpurovou standartu. Jiné křesťanské lodě nebylo vidět.

Lodě byly již tak blízko, že vítr zanášel do našich uší třeskot boje, řev, kletby a výstřely, Turecká admirálská galéra narazila přídí do boku největší lodě a zadržovala ji. Turecké lodi zatnuly do každé galéry háky a kotvice, takže velké lodě, i když pluly pod napjatými plachtami, se odtrhávaly jen s námahou od lehkých plavidel, která je pronásledovala.

Lidé si vykládali, vzrušeně pokřikujíce, že boj začal již daleko na širém moři. Sám sultán projížděl po nížině u mramorové věže, nedaleko od moře, vykřikoval povely lodím a zapřísahal kapitány, aby zničili křesťanské galéry. Hradby podél břehu se černaly lidmi. Zvěsti a zprávy přecházely z úst do úst. Sultán prý šklebil obličej a skřípal a odhaloval zuby jako pes. Z úst mu prý vystupovala pěna. To mohla být pravda. Na vlastní očí jsem viděl Mehmeda při návalu vzteku, i když se již naučil ovládat se.

Pomalu a bez přestání přiháněl vítr velké lodě k přístavu a tím i do bezpečí. Strhly s sebou turecké galéry, jako když medvěd strhává lovecké psy, zakousnuté do jeho srsti. Tureckých lodí bylo tolik, že do sebe vzájemně narážely. Z největších vln se odrážely do očí zpěněné krvavé skvrny. Občas se z boje vzdálila některá z galér, oddělila se od ostatních, odveslovala stranou, aby si našla nové místo. Na širém moři klesala do hlubin jedna z nich.

Jekot píšťal a bubnů, hrozivý řev a smrtelné výkřiky naplňovaly vzduch. V moři plavala těla a třísky lodí. Proti Turkům, šplhajícím se po lodních bocích, se bránili z boků svých lodí obrnění křesťanští námořníci sekerami, meči a dýkami. Na zádi své lodi, roh na hlášení povelů v ruce, vydával zbrunátnělý turecký admirál rozkazy.

Všichni shromáždění se rozkřičeli jako jeden muž: „Flaktanelas, Flaktanelas.“ Radostně se neslo volání nad celým městem. Někdo poznal kapitána na lodi, na jejímž stožáru vlála císařova standarta. Loď vyplula již před obklíčením na Sicílii, aby přivezla náklad obilí. Velký muž se šklebil, smál, máchal zakrvácenou sekyrou v ruce a ukazoval svým lučištníkům na střelce, kteří se vyšplhali na stožáry tureckých galér.

Lodníci navlhčili plachty, aby je nepodpálily turecké koudelné šípy. Namísto toho se obrátil náraz ohně na tureckou galéru a nad všechen hluk se vznesla úzkostlivá bolestná volání tonoucích námořníků. Hořící loď se vzdálila z boje a zanechávala za sebou ohnivou stopu na vodě.

Byl to neuvěřitelný pohled - čtyři křesťanské lodě se nezadržitelně prodíraly svou cestou k přístavu, obklopeny dobře čtyřiceti tureckými válečnými galérami. Nadšení lidu bylo nepředstavitelné. Znova a znova se volalo, že připlouvá papežské loďstvo. To je jen předvoj! Cařihrad je zachráněn! Pomíchané seskupení doutnajících lodí minulo na špici akropolský poloostrov. Zde se musely křesťanské lodě rychle stočit na západ, aby se dostaly k řetězovému zátarasu a do přístavního zálivu. Ztratily však příznivý vítr. jejich rychlost se snížila. Ve stínu akropolského návrší plachty poklesly a lodě nejely více podle kormidla. Návrší sebralo lodím vítr z plachet. Z tureckých lodí se vznesl radostný pokřik. Lidé oněměli. Ale odnaproti z druhé strany perských hradeb a z návrší donášel protivítr vítězný křik Turků, shromážděných k vzývání Alláha.

Aniž přestaly v boji, sevřely se křesťanské lodě k sobě. Neopustily se ve vzájemném nebezpečí, i když háky admirálské lodě byly zaseklé do boku největší z nich, aby ji zdržovaly v pohybu. Vzájemně připoutané bokem k boku se pohupovaly lodě na vlnách jako jednolitá pevnost, z níž vrhali oheň, kamení, koule a šípy a roztavené olovo do tureckých galér. Svištící vrhače vrhaly řecký oheň i do těch nejvzdálenějších galér. Mužstva měla plné ruce práce s hašením ohně na podpálených místech v lodích.

„Flaktanelas, Flaktanelas,“ rozkřičel se opět lid na vrcholcích hradeb. Lodě byly nyní tak blízko, že bylo možno jasně rozpoznat rysy obličejů námořníků. Nikdo jim ale nemohl pomoci. Za řetězovým zátarasem čekaly benátské lodě, připraveny k boji, ale řetěz jim bránil vyrazit. A od řetězové zábrany to byla ještě dlouhá cesta.

Městem zněly zvony - turecká děla přerušila svoji kanonádu. Bez dechu, ovládnuti napětím čekali na výsledek boje jak na hradbách, tak i v tureckém táboře. Od úst k ústům se nesla zpráva, že sultán odjel zpět do tábora naproti bráně svatého Romana a uzavřel se do svého stanu.

Když jsem viděl janovské lodě v neuvěřitelné bitvě, odpustil jsem vše Peře, střežící si své obchodní výhody. Pochopil jsem, že bitva, kterou jsem viděl, byla výsledkem soustavné kázně, námořních schopností a plaveckého umění. Pochopil jsem, proč Janov byl po staletí královnou moře a soutěžil s Benátkami. Neuvěřitelně pomalu, palec za palcem se pohybovalo seskupení oněch čtyř lodí, prach a oheň plivající pevnost, nesená těžce vlnami a údery vesel k nehybnému řetězu.

Na hradbách a na návrších klesali lidé na kolena v modlitbách, nemohouce již vydržet to nesnesitelné napětí. Hrozná byla početní převaha Turků. S úpornou divokostí měnily turecké galéry bojové postavení a nastupovaly do útoku s čerstvými silami. Hlas tureckého admirála ochraptěl z řevu do velitelského rohu. Tváře měl zarudlé krví. S přeraženýma rukama spadávali bojovníci s turbany do moře, ale jejich dlaně stále pevně svíraly borty křesťanských lodí.

„Panagia, Panagia, svatá Panno, ochraňuj město,“ modlil se lid na kolenou. Řekové se modlili za latince - za vytrvalost námořníků a za udržení hrdinství. Není snad ani hrdinstvím, jestliže člověk bojuje za svůj život. Hrdinství bylo, když čtyři lodě, ohrožené obrovskou přesilou, držely při sobě a podnikly průnik do přístavu, aby přivezly Cařihradu pomoc.

A potom, potom jako by se po obloze rozprostřela modř. Vzduchem se vznášel modravý lem roucha svaté Panny. Stal se zázrak. Vítr se otočil. Náhle se napjaly mokré plachty lodí a celé seskupení rychle vyplulo k řetězu. V posledním okamžiku nechal turecký admirál useknout háky od přídě své lodi, takže jen vyčnívaly z klenutých dubových boků. Krev vytékala z bočních otvorů pro odčerpání vody, zatímco se jeho loď obrátila a odplouvala, přiznávajíc porážku. Jako kulhající, se zlámanými vesly, rozrážejíce kouř uhašených řeckých ohňů, následovaly turecké galéry svého velitele, Nepřetržité a narůstající radostné volání obyvatel Cařihradu rozechvělo i nebesa.

Na zázraky moc nedám. Ale obrácení větru, doslova v rozhodujícím okamžiku, nemělo od zázraku příliš daleko. Něco svatého, lidskému rozumu nepochopitelného se tu odehrálo. To zvláštní vyjasnění nezkazily ani hrozivé nářky zraněných, ani hrubé kletby námořníků, kteří se unavenými hlasy dožadovali odstranění řetězového zátarasu. Odpoutání řetězu od pobřežní věže, které mělo lodím pomoci dostat se do přístavu, bylo namáhavé a nebezpečné opatření. Teprve když se turecké lodě ztratily v Bosporu z dohledu, dal Aloisio Diedo povolení odepnout řetěz; čtyři velké lodě se vkolébaly do přístavu a vystřelily naprázdno na císařovu počest.

Ještě téhož odpoledne pochodovala mužstva lodí s vlajkami, na čele s kapitány, doprovázena jásajícími zástupy, přes město do kláštera v Choře poděkovat cařihradské Panagii za záchranu. Připojili se i všichni ranění, kteří byli schopni chůze, některé i do kostela nesli, neboť věřili, že budou zázračně vyléčeni, když viděli modravý lem suknice svaté Panny rozprostřený po obloze. A tak latinci děkovali a velebili řeckou svatou Pannu s očima oslepenýma září ze zlaté mozaikové podlahy klášterního kostela.

Po děkovných bohoslužbách se jich šlo mnoho podívat ke hradbám na Turky a zanadávat si na oddíly tureckého předvoje, rozprostřené u příkopu a v předsunutých postaveních. Byli stále ovládáni vzrušením boje a zpiti vítězstvím. Ale jakmile zahřměla děla a hradby se sypaly pod jejich nohama, pokřižovali se a rychle se navraceli od hradeb zpět do města a na své lodě.

S mnohými jsem si potřásl rukou, i s kapitánem Flaktanelem, jemuž jsem poklepal na rameno, neboť byl Řek. - S nákladem obilí nalezl ty tři lodě v Chioském přístavu, kde očekávaly příznivý vítr, a přiměl je k plavbě. V bitvě byla jeho nevyzbrojená loď Janovanům spíše přítěží nežli k užitku. Ale přesto jej obyvatelé města považovali za hrdinu boje a on, i když zprvu přijímal chvály jako obtěžování, jim po krátkém čase uvěřil. Je to velký, nemotorný muž a soustavně pomrkává očima. Jeho slovní zásoba je tak malá, že za každým druhým slovem musí zaklít, aby zakryl rozpaky.

Ale z myslí přemýšlejících měšťanů brzy vyprchala radost a svit naděje, když porozuměli, že ty tři janovské lodě vůbec nejsou předvojem křesťanského spojeného loďstva, nýbrž že jen přivážejí zbraně, které již na podzim císař nakoupil a zaplatil na obranu města. Útok sultánova loďstva byl zřejmým porušením neutrality, neboť lodě byly na cestě do Pery. Kapitáni se pustili do boje jen proto, že jejich náklad obsahoval vojenské zboží a báli se, že by o své lodě přišli. Když se dostali šťastně do přístavu, zbohatli oni i majitelé lodí. Zda by se jim podařilo udržet si své bohatství a lodě, kdyby se odvolávali na neutralitu Pery, je druhá otázka.

Zmizelo i mé opojení. Musel jsem se vrátit do Blachern k hlavnímu velení a podat hlášení Giustinianimu. Na rozloučenou jsem políbil svou mladou ženu již s jinými myšlenkami v hlavě a zakázal jsem jí pohybovat se po městě, aby se neprozradila. Manuelovi jsem přikázal, aby ji poslouchal, a slíbil jsem, že se vrátím domů tak brzy, jak jen budu moci. U brány svatého Romana byla kromě vnější hradby značně poškozena i velká hradba. Trámy, hlína, roští a kůže se odpoledne svážely bezpřestání nízkou výpadovou brankou, aby se mohly opravit zříceniny vnějších hradeb. Ven k vnější hradbě může vyjít kdokoliv, ale návrat je obtížnější. Giustinianiho ozbrojení strážci uchopí za paži nebo za krk každého, kdo se pokusí proklouznout nazpět. Postižený musí pak celou noc pracovat. Giustinianiho latinci jsou zcela vyčerpáni z dělostřelby, trvající již dny a noci, a ze soustavných útoků proti rozbitým částem hradeb, bránících v opravných pracích. Mnozí latinci nesvlékli svá brnění již po několik dní a nocí.

Vylíčil jsem Giustinianimu bitvu na moři, jako by ji viděl na vlastní oči, a poznamenal: „Benátčané v Blachernách jsou na Janovany za jejich vítězství na moři rozhněvaní. Ani jedna z jejich lodí nedosáhla takové cti, když musí líně kotvit u řetězu, schovaná před kamennými koulemi sultánových bombard.“

„Vítězství,“ poznamenal Giustiniani, ale beze smíchu. „Jediné vítězství je, že již téměř dva týdny odoláváme obklíčení. Příjezd těch lodí je naše největší porážka. Dosud jsme měli naději, že nám přijede včas na pomoc papežem svolané křižácké loďstvo. Nyní víme, že Řecké moře je prázdné a do žádného italského přístavu nebylo loďstvo svoláno. Křesťanstvo nás opustilo!“

Namítl jsem: „Takové pokusy jsou udržovány v tajnosti až do poslední chvíle.“

„Nesmysl. Velké loďstvo není možno vyzbrojit tak tajně, aniž by o tom janovští kapitáni nezaslechli ani jedinou zprávičku.“ Pohlédl na mě hrozivýma býčíma očima a zeptal se: „Kde jsi byl, že jsi po celý den a noc nebyl spatřen v Blachernách?“

Řekl jsem: „Byl klidný den a tak jsem si zařizoval soukromé záležitosti. Nedůvěřuješ mi již?“

„Jsi zapsán v mém seznamu. Musím vědět o jakékoli tvé činnosti.“ Tu přisunul svůj obličej těsně k mému a se zlým zábleskem v očích vyrazil: „Byl jsi viděn v tureckém táboře!“

„To je nesmysl! Je to podlá lež, která mě má připravit o život! Jak bych se tam dostal a jak zpět?“

„Každou noc veslují čluny do Pery, tam i nazpátek. Dobře o tom víš. Podestu Pery je možno podplatit a strážní u brány jsou chudí muži a rádi se dostanou k vedlejším příjmům. Nemysli si, že nevím, co se přihodí v sultánově táboře. Mám tam oči stejně, jako je má sultán zde.“

„Giustiniani,“ ujišťoval jsem ho. „Pro naše přátelství, věř mi. Včera byl klidný den a já jsem se oženil s jednou Řekyní. Ale uchovej proboha toto naše tajemství! Jinak o ni přijdu.“ Giustiniani se rozesmál a položil mi svoji velkou ruku na rameno jako dříve. „Slyšel jsem dobře?“ smál se. „Domníváš se, že je nyní vhodný čas vstupovat do manželství?“

Věřil mi. Obvinil mě zřejmě jen proto, aby mi nahnal strach a já mu vypověděl o sobě, co dělám. Měl jsem však stísněné srdce a mysl mi naplňovaly zlé myšlenky. Po celou noc hořely v tureckém táboře ohně a velká děla střílela každou druhou hodinu, ačkoliv se až do této noci spokojili vždy jen s jedním výstřelem.