<<< Literární doupě
Literární doupě

Mika Waltari
překlad: Jan Petr Velkoborský

HVĚZDY TO ŘEKNOU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
 
 
cena původní: 238 Kč
cena: 202 Kč
Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
Láska a tma - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Láska a tma - Waltari Mika
Cesta do Istanbulu - Waltari Mika
 
 
cena původní: 189 Kč
cena: 168 Kč
Cesta do Istanbulu - Waltari Mika

 

   1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

Začnu od slečny Kaino Pelkonenové. Věk čtyřicet devět let - alespoň podle jejích vlastních slov. Bývalá pojišťovací úřednice. Posledního rána měsíce září, hodnou chvíli před východem slunce pootevřel skotský teriér Turva Toveri of Abercombie-Cooke, až do té chvíle pokojně oddechující v moderní garsonce na Hvězdářské ulici, poprvé oči a zakňučel na svou tvrdě spící paničku. Když se pak ručička hodin přiblížila k šestce, vyklouzl Turva opatrně z koše, docapkal k hlavám postele své slečny, opřel se předníma tlapkama o polštář a jal se své paničce upřeně zírat do očí.

Jeho hypnotizující pohled zaúčinkoval během několika málo minut. Slečna Pelkonenová otevřela s hlasitým zíváním oči a uznamenala skelný pohled svého věrného přítele necelých deset centimetrů od svého nosu. Jakmile Turva Toveri zjistil, že jeho paní je vzhůru, začal ji obšťastňovat obvyklými projevy své psí přízně. Nehlučně se smál, hlučně jí olizoval obličej, jedinkrát však při tom nezaštěkal. Byl vychován v úctě k domovnímu řádu, který kázal: brzy ráno neštěkat!

V čase, kdy náš příběh začíná, se už slečna Pelkonenová a její pejsek sdostatek - abychom tak řekli - srostli a sžili, naučili se navzájem respektovat své zvyky a návyky. Proto taky ani onoho rána Turva Toveri nespěchal na svoji slečnu, když si vařila druhý šálek čaje, a zatímco si v koupelně červenila rty a bledé tváře, čekal trpělivě v předsíni a v zubech držel řemínek.

Scházeli pak opatrně na jednom řemínku po širokých schodech do rána, jež vzcházelo toho zářijového dne v Helsinkách šedavé a syrové. Slečna Pelkonenová se neodvažovala v tak časné ranní době použít výtahu, aby nerušila spící sousedy. Kvůli pejskovi bylo jí snášet už tak dost výhrůžek a urážek. V domovním řádu se sice neříkalo, že se v domě nesmějí chovat psi, soudce z nejvyššího patra však na veřejné schůzi nájemníků nenávistně poznamenal, že v řádu se také neříká, že by se psi v domě chovat směli.

Tak se tedy začala každodenní ranní anabáze slečny Pelkonenové. Napřed si slečna zhluboka oddechla, když zjistila, že domovní dveře jsou zamčené,

znamenalo to, že domovník ještě nevstal. Ne snad, že by slečnu Pelkonenovou či spíše Turvu Toveriho třeba jen ve snu napadlo ukojit si svou přirozenou potřebu - byť tu nejnaléhavější - na trávníčku před jejich vznešeným domem! Ale milému panu domovníkovi stačilo koutečkem oka zahlédnout, jak jde slečna s pejskem ven, a už vybuchl. Pokaždé. Z principu.

Ulice byla liduprázdná. Ani paní s novinami nebylo ještě nikde vidět. Slečna si podruhé zhluboka oddechla a nechala se bez odporu odtáhnout svým pejskem na pískovou cestičku vedoucí k blízkému parku.

Na cestičce se Turva Toveri zastavil a zvedl milující zrak ke své paničce. Slečna Pelkonenová se rozhlédla na všechny strany, pak odepla rychle vodítko od obojku a vypustila pejska na trávník mezi stromy a keře. Mokré žluté listy padaly těžce k zemi, bylo sychravé, lezavo, Svitavě šedavo.

Slečna Kaino Pelkonenová, věk čtyřicet devět let, s uměle ruměnými tvářemi dobře věděla, že porušila zákony, když dovolila svému pejskovi volně pobíhat po parku. To ten horký čaj ji tak rozpálil a osmělil! Srdnatě se rozhlížela kolem sebe, vědouc, že tak časně zrána žádný hlídač ani metař do parku nepřijde.

Však jí už hlídač nejednou ošklivě vynadal, dokonce i koštětem hodil po jejím milovaném pejskovi. Na základě těchto trpkých zkušeností rozhodla se slečna Pelkonenová vstávat raději už před šestou, a za krásných letních rán dokonce již o čtvrté, aby mohla nechat v pokoji vyběhat svého Turvu. Nemohla pochopit lidskou zlobu a nespravedlnost městského řádu vůči psům: psi přece také platili daně, a často mnohem poctivěji a pravidelněji než mnozí lidé. Nespravedlnost však byla tu, a aby se vyhnula jejím důsledkům, musela slečna obětovat část ranních snů.

Slečna Pelkonenová kráčela tedy po pískové cestičce a Turva Toveri se prodíral křovinami, neštěkal, byl však zjevně nadšen a čas od času se zastavil, aby se ujistil, že se mu jeho drahá panička neztratila. Chvíli se ještě procházela slečna Pelkonenová parkem, zhluboka vdechujíc melancholickou vůni podzimu, vůni vlhké prsti a mokrého listí, a pak zvolna zamířila k pomníku Trosečníků. Ve vzduchu se ještě tetelila mlha, ona však doufala, že sejí poštěstí uvidět zlatavou tvář slunce vycházejícího v dálce za přístavem. Kolikrát už takhle, nikým nerušena, sledovala východ slunce - a stále se toho pohledu nedokázala nabažit.

Dnes však jí kalný úsvit mnoho nadějí nedával. Vzduch pouze o poznání zesvětlal, zežloutlé a zrudlé listy dostaly barvu a tráva jasněji zezelenala. Zatímco slečna Pelkonenová stála a pozorovala obzor nad přístavem, její pejsek s nevyčerpatelným nadšením pokračoval v průzkumu parkových křovin.

Jestliže opravdu platí, že nomen est omen, jak s oblibou říkává ve svých slabých chvilkách komisař Palmu, pak jak křestní, tak i rodové jméno slečny Kaino Pelkonenové[1] skutečně znamenaly to omen.

Byla slečna stydlivá i bázlivá, což ostatně sama sobě ochotně přiznávala. Zpočátku se například hrozně bála těchto tichých procházek liduprázdným časným ránem. A to nejen proto, že by ji někdo mohl přistihnout, jak nechává volně běhat svého pejska po trávě, ale po parku se přece mohla potloukat i různá nebezpečná individua, jako například sanktusáci. Ale když potom někdy obzvlášť krásně vyšlo slunko, slečna Pelkonenová zapomínala na svůj strach a s libým úsměvem na rtech si představovala, jak jednoho takového slunečního rána potká v parku na Hvězdářském vršku muže, básníka nebo vědce, který ponořen ve své hluboké myšlenky náhle se překvapeně zastaví, upřeně sejí zadívá do očí… a tak dále, a tak dále.

Přesně v tu chvíli, kdy slečna Pelkonenová dospěla ve svém snění až takto daleko, vypukl Turva Toveri[2] v hurónský štěkot. Jasně a pronikavě se neslo jeho rozčilené, naléhavé hafání tichým ránem a ubohá slečna ztuhla strachem, byla přesvědčená, že jejího pejska musí slyšet celé město!

Něco se stalo. Takhle štěkal Turva Toverijen v největším vzrušení nebo v nejvyšší tísni.

Vyřítil se z křoví jako puma, jeho jindy laskavý hnědý pohled plál svatým rozhořčením. Zuřivě štěkaje přiběhl ke své paničce, pak se vrátil ke křoví a zase uháněl zpět na cestičku. Něco se stalo, nikoliv však jemu. Slečna si oddychla. Její přítel zřejmě objevil něco, co jej navýsost vyděsilo. Byl to útlocitný pejsek.

Když slečna seznala, že Turva Toverije v pořádku, uklidnila se. Začala pejskovi tiše domlouvat a následovala jej do křoví. Opatrně rozhrnovala větve, mokré listí se jí chytalo na sukni. Až pak se najednou zastavila. Na zemi pod keřem spatřila nejprve ošlapa-né podrážky mužských bot, pak roztřepané nohavice a nakonec rozdrbanou podšívku. Muž, ležící obličejem v hlíně, se přikryl kabátem obráceným naruby. sanktusák spal. Protože kdo jiný to mohl být než sanktusák? Už podle ošlapaných podrážek. Nebo podle toho, jak muž ležel. Slečně Pelkonenové se dokonce zdálo, že cítí v svěžím podzimním vzduchu pach alkoholu.

Pes přestal štěkat. S výhružným vrčením zatahal ležícího za nohavic! - dřív, než mu v tom slečna stačila zabránit. Stáhl ocas mezi nohy, začal výt a vrhl na svou paničku tragický pohled.

Pejskovi se tedy spáče probudit nepodařilo. Slečna Pelkonenová přemohla vrozený odpor k opilcům a sklonila se nad mužem s pevným úmyslem tahat ho za nohu tak dlouho, dokud se neprobere. Nebylo přece možné nechat ležet člověka na mokré zemi, byť i to byl sanktusák. Kdoví jestli z toho nedostal zápal plic!

Jenomže noha byla ztuhlá. Tu teprve poznala slečna Pelkonenová pravdu. sanktusák byl mrtvý. Malý, sešle vyhlížející stařík s hlavou schovanou v kabátě. Byl studený jako kámen. A tehdy slečna Pelkonenová vykřikla. Nemohla tomu zabránit. Pronikavě vykřikla. Mnohokrát za sebou.

Teprve když si všimla káravého pohledu svého pejska, vzpamatovala se a spokojila se s tím, že se jen klepala jako sulc. Pejsek se za ni zjevně styděl, třebaže byl první, kdo ztratil nervy. Muž ležel na zemi zcela nehybně. Klid, jenž vycházel z toho nehybného těla, byť to bylo tělo ubohé a sešlé, přešel nakonec i na slečnu Pelkonenovou, a slečna se přestala třást.

Vycouvala z křoví a na pěšině se zastavila: přemýšlela, co má udělat. A tu se v dálce na cestě vedoucí od hvězdárny objevil muž, muž jejího života, přesně takový, jak si ho vysnila. Hluboce zamyšlený, přesto však pozorně sledující okolí. Nebyl snad tak vysoký a elegantní, jak si ho slečna Pelkonenová představovala, měl však prošedivělé spánky a prošedivělé obočí, na hlavě mu seděl zelený klobouk a za jeho stuhou svítilo docela malé červené pírko.

Slečna Pelkonenová se nezmohla na nic jiného, než že tu stála a s ústy dokořán zírala na svého muže. Ještě že tu byl Turva Toveri: poskočil, popoběhl a už se řítil k neznámému. Očichal s neskrývanou chutí světlešedé nohavice, jež vykukovaly pod dlouhým módním pršipláštěm, přímo se před nimi plazil po zemi - samou radostí a potěšením. Pán se sklonil k pejskovi, podrbal ho za ušima, opět se narovnal, vrhl na slečnu Pelkonenovou ocelově šedý, leč přesto přátelský pohled, a zeptal se jí roztržitě, jako by se právě probudil z hlubokého zamyšlení: "Nekřičel tu někdo? Jako bych slyšel ženský hlas."

Slečna Pelkonenová váhala jen vteřinu. Mluvit vždy pravdu! připomněla si a šeptla: "To jsem byla já."

A zcela okouzlena ponořila svůj plachý zrak do hlubokých očí cizího džentlmena. Čas i prostor pro ni přestaly existovat na krátkou, o to však lidštější chvíli. Pak se ale rychle vzpamatovala, ukázala do křoví a zakoktala:

"Tam - tam v křoví leží mrtvola nějakého sanktusáka. Turva Toveri," zrudla a rychle se opravila, "můj pejsek ho našel a já se vyděsila."

Pán se opět sklonil, aby podrbal za ušima Turvu Toveriho, který se mu oddaně vinul k nohám, a prohlásil roztržitě: "Chytrý pejsek."

Hleděl však přitom na slečnu Pelkonenovou.

A pak se konečně vytrhl ze svých myšlenek, vnikl

do křovin, popotáhl mrtvolu za ztuhlou nohu, načež vyšel opět na pěšinu a stručně konstatoval: "Je mrtvý."

Pak se, k velkému překvapení slečny Pelkonenové, rozhlédl pozorně všemi směry a zeptal se: "A co dál?"

Černý skotský teriér seděl před ním na pískové cestě a oddaně se na něj díval.

Slečna Pelkonenová váhala. "Neměli bychom…"

"Oznámit to policii," dokončil větu pán. "Samozřejmě. Určitě. To bychom měli. Jenomže…" Sundal si zelený klobouk a začal si hladit prošedivělé vlasy, jako kdyby ho bolela hlava. "Jenomže kde najdeme strážníka? Léta jsem v Helsinkách nepotkal muže v policejní uniformě. Občas zahlédnu policejní auto. Nebo policistu na koni, když je nějaká přehlídka. Nebo přijedou, když dojde k nějaké dopravní nehodě. Ale existují ještě vůbec obyčejní strážníci, jako bývali za našeho - promiňte, za mého mládí? Ty známe dnes už jen z vyprávění. Živý strážník s kulatou přílbou na hlavě, ruce složené za zády, to je už jen mýtus."

"Strážník není žádný mýtus!" namítla slečna Pelkonenová zbytečně ostře. Vzpomněla si na policistu, který ji překvapil, když si minulý týden dovolila uprostřed bílého dne v Kaivopuistu na několik vteřin pustit z řemínku ubohého Turvu Toveriho.

"Myslel jsem," pokračoval pán ve svých úvahách, "nač si zbytečně přidělávat starosti. Co je vám vůbec do toho? Co je nám oběma do toho? Když to oznámíme, ztratíme spoustu času. Budou nás vyslýchat. Budou se nás ptát na jméno a na adresu. Máme to zapotřebí? Takhle ztrácet nervy a čas? Kvůli nějakému ochmelkovi."

Slečna Pelkonenová se začala opět chvět. Hrozná představa jí bleskla hlavou. "To bych pak…" začala koktat, "musela přiznat, že jsem pustila psa ze řemínku, že jsem ho nechala volně běhat po parku."

"To byste opravdu musela přiznat. Jinak by přece nemohl objevit mrtvolu."

"Ale," přestala slečna Pelkonenová myslet na sebe, "nemůžeme ho tam nechat jen tak ležet. Je to přece taky člověk. Je naší povinností to ohlásit."

"Určitě ho brzy objeví někdo jiný," namítl pán netrpělivě. "Park je plný spadalého listí, v sedm přijdou metaři. Nebylo by nejjednodušší, kdybychom oba pokračovali ve své cestě a na celou věc zapomněli?"

"Ale," slečna Pelkonenová zrudla a stoupla si na špičky, "to by nebylo správné. To by bylo - to by bylo sobecké!"

Pán potřásl smutně hlavou, nasadil si klobouk a s hlubokým povzdechem se sklonil, aby podrbal psa. "Chytrý pejsek," řekl opět roztržitě. "Na světě by mělo být víc lidí, jako jste vy. Pak by snad byl lepší. Ale…"

Jako by se rozhodl proti vlastní vůli. "Já se bohužel do této věci míchat nemůžu. Nemějte mi to za zlé. Opravdu nemůžu. A vy jednejte, jak vám velí vaše svědomí."

Načež elegantním způsobem nadzvedl svůj zelený klobouk, který zdobilo docela malé červené pírko, uklonil se a otočil na podpatku. Odcházel beze spěchu stejnou cestou, kterou přišel, a Turva Toveri cupal těsně vedle jeho levé nohy, jako by chtěl ukázat, jak dobře je vychovaný pejsek. Po několika metrech chůze se pán musel zastavit a nakázat psovi, aby se vrátil ke své paničce. Turva Toveri za ním smutně hleděl, dokud pán nezmizel za ohybem cesty. Tak odešel ze života slečny Pelkonenové jediný skutečný muž, muž jejího života. Navždy. To si aspoň tehdy myslela.

S hořícími tvářemi, však se srdcem zklamáním chladným jako led hleděla slečna za vzdalujícím se

pánem pohledem přibližně stejným, jaký bylo zřít v očích Turvy Toveriho.

Jenomže ona si nemohla zklamáním ani zaštěkat. Ona musela jednat. Byla to její povinnost. Telefon! blesklo jí hlavou a rozběhla se dolů z vršku, lapala po dechu, klopýtala a klouzala po pískové cestě. Turva Toveri pádil kus před ní, mužně překonávaje chuť po vůli si zaštěkat. To se teď neslušelo.

Jak sbíhala z vršku, postřehla slečna Pelkonenová koutkem jednoho oka auto, jež stálo uprostřed širokého trávníku, promáčklý čumák napasovaný do kmene mohutného stromu. Nevěnovala však tomuto pozoruhodnému jevu nejmenší pozornost. Automobil patřil k oněm výdobytkům moderní doby, jež jí nic neříkaly, a proto je ignorovala.

Dole pod kopcem kolem ní proskřípala první ranní ospalá tramvaj. Před tržnicí pak potkala první lidi. Vyhledala telefonní budku, vecpala se do ní a popadla sluchátko. Zůstalo jí v ruce, nějaký lotr přeřízl šňůru. Navíc i telefonní seznam byl úplně roztrhaný, takže by ani nenašla číslo policie. A když pak otevřela kabelku, zjistila, že nemá drobné.

Aspoň že se konečně přestala klepat. Na náměstí bude už určitě otevřená některá kavárna, z ní zavolá. A slečna Pelkonenová rázně připjala řemínek k obojku svého věrného pejska. Turva Toveri se rezignovaně podvolil a následoval paničku se skloněnou hlavou a se svěšeným ocáskem. Věděl dobře, že čas radovánek skončil a začaly opět trampoty všedního života.

Slečna Pelkonenová nemusela jít až na náměstí. Na rohu první ulice objevila fasádu krásného hotelu a dveře, jež do něj vedly. Energicky otevřela těžké skleněné dveře a vstoupila dovnitř, táhnouc za sebou vzpouzejícího se Turvu Toveriho.

Noční vrátný uctivě povstal za svým pultem z ušlechtilého dřeva, prohlédl si ve zlomku vteřiny slečnu Pelkonenovou od klobouku až ke střevícům a stejným způsobem si ověřil rasu jejího psíka. Pak teprve natáhl ruku k velké tabuli a zeptal se mechanicky:

"Jaké číslo?"

Slečna Pelkonenová upadla do rozpaků: nepostřehla portýrovu pravici a domnívala se, že se ptá na číslo telefonu.

"Nevím," odvětila prostě, "ale vy určitě víte." Noční vrátný pohlédl na čistokrevného, čerstvě otrimovaného skotského teriéraJako by u něj hledal pomoc, a napadlo ho přitom, že tahle ženská mohla klidně zabloudit na cestě z celonočního flámu třebas až někam na Munkkiniemi nebo do West-Endu. Vzápětí však tuto představu zavrhl: ne, tahle žena nebyla opilá. A vůbec: zaměstnanec prvotřídního hotelu musel splnit přání i toho nejroztržitějšího zákazníka!

"Jaké je, prosím, ctěné jméno?" zeptal se tedy ještě zdvořileji než prve, naneštěstí však přitom pohlédl znovu na pejska, který si právě decentně olizoval ocásek. Slečna Pelkonenová se navzdory všem starostem musela usmát. Portýr byl milý chlapík.

"Turva Toveri," špitla stydlivě.

Vyděšený pohled nočního vrátného ji přinutil dodat: "Of Abercombie-Cooke, jestli náhodou račte znát. Je to velmi známý rod."

Portýr to přijal jako jemnou výtku, třebaže v hlasu slečny Pelkonenové nebyl ani stínek výčitky. Zrudl, sklonil se nad knihou hostí a zeptal se: "Promiňte, jak se to píše?"

Slečně Pelkonenové začala docházet trpělivost. Už vkročit do tak luxusního hotelu vyžadovalo od ní velkou odvahu. Avšak považuje-li vrátný za nezbytne vědět, jak se píše rodové jméno jejího pejska, dřív než jí sdělí číslo policie, potom musela být někde chyba: v portýrovi nebo v celém tomto domě. Přitom kostým slečny Pelkonenové byl ušit v módním salonu nejlepší pověsti, nemusela se tedy za svůj vzhled stydět.

Řekla proto trpělivě: "Nechte jméno jménem a dejte mi radši správné číslo!"

"A… ale," koktal vrátný, "takové jméno tu není."

"O jméno se nestarejte!" opakovala slečna Pelkonenová podrážděně. Turva Toveri poznal z tónu jejího hlasu, že něco není v pořádku, přitiskl se paničce k noze a vycenil zuby. Pak vrhl nepřátelský pohled na portýra a zavrčel.

"Jestli je to pro vás moc práce, najdu si číslo sama," prohlásila slečna Pelkonenová a udělala krok kupředu.

Portýr ustoupil o dva kroky a opřel se zády o desku s klíči. Turva Toveri jej ztratil z dohledu i jal se horečně očmuchávat spodek mahagonového pultu v naději, že najde otvor, kterým by mohl proniknout dovnitř. Chtěl se zahryznout portýrovi do nohy. Byl to citlivý tvor, který dobře vycítil, že ten pán jde paničce na nervy.

"Ne… nemohu dovolit…" koktal vrátný. "Nespletla jste se, paní? Bydlíte opravdu v našem hotelu?"

"Poslyšte, pane!" ztratila slečna Pelkonenová poslední zbytek trpělivosti. "Nechtěla bych vám ublížit, ale buď jste blázen vy, nebo jsem se zbláznila já. Nebydlím ve vašem hotelu, nikdy jsem v něm nebydlela a doufám, že v něm taky nikdy bydlet nebudu. Chci jen číslo. Telefonní číslo policie. Rozumíte finsky?"

Potom však zvítězil její přirozený útlocit, když spatřila portýrovu tvář zbledlou urážkou, a rychle

dodala: "Snažte se, prosím, pochopit, vždyť jde o lidský život!"

Portýrovi se navrátila jeho profesionální jistota. Panička byla nepochybně praštěná, třebaže byla z Crombie-Cooků nebo z kterého rodu. "Nebydlíte-li v našem hotelu, musím vás požádat, abyste opustila tuto budovu. Jsme slušný podnik! S obtížnými zákazníky si obvykle poradíme sami, policii k tomu

nevoláme, ledaže… ale ne, běžte si pěkně po svých, drahá paní!"

Slečně Pelkonenové začalo hučet v hlavě, stoupla si na špičky a Turva Toveri temně zavrčel. "Copak opravdu nechápete? Našla jsem na Hvězdářském vršku mrtvolu muže. Nějakého opilce." Vzpomněla si a rychle se opravila. "Vlastně můj pes ho našel."

Portýrovi blesklo hlavou, že nejlepší by bylo zavolat na pohotovost do blázince. Pak se však rozhodl, že to ještě naposledy zkusí. "Drahá paní. Vy si sem klidně přijdete a chcete do hotelu, ačkoliv tu vůbec nebydlíte! Kromě toho -já nebožtíky křísit neumím!"

"Za prvé nejsem paní!" prohlásila slečna Pelkone-nová rozhodně. Na rozdíl od jiných slečen jí vůbec nevadilo, že zůstala sama, naopak jí lezlo na nervy, když jí lidé za každou cenu chtěli říkat paní.

"A za druhé vůbec nechci do vašeho hotelu," pokračovala kousavě. "Chci jen číslo policie. Chci jim zavolat."

"Ale proč právě z tohoto hotelu?" zeptal se vrátný zoufale. "Proč do toho chcete zatahovat právě náš hotel? Nestojíme o takovou reklamu!"

Myslí slečny Pelkonenové blesklo podezření, že všichni muži se bojí světla a hlavně jakékoliv publicity. Tedy chraň bůh, že by si snad myslela něco špatného o vlídném džentlmenovi od pomníku Trosečníků, zvlášť když ho schválil i Turva Toveri! Ale

co bylo moc, to bylo příliš. Ještě chvíli, a ten muž za recepční deskou jí začne radit, aby se nepletla do věcí, do kterých jí nic není.

A slečnu Pelkonenovou zase jednou napadlo, že na světě by bylo líp, kdyby mu vládly ženy: jednoduše a prakticky. Ostatně ten její džentlmen z parku to řekl téměř stejně: Že pak by snad byl svět lepší.

"Váš hotel žádnou újmu neutrpí," slibovala slečna Pelkonenová. "Chci si jen zavolat, rozumíte? Potom ihned odejdu. Dejte mi laskavě číslo policie."

Portýr neochotně otevřel telefonní seznam a zeptal se hořce: "Pořádkovou policii, nebo kriminální?"

"To nevím," přiznala slečna Pelkonenová.

Pak si však vzpomněla na svého pejska a dodala ironicky: "Ale ležet ve veřejném parku bude snad zločin. Když jako se zločincem se jedná se psem a jeho majitelem, který svému malému příteli dovolil přeběhnout dvakrát bez řemínku trávník. Na druhé straně však, když se nějaký opilec upije k smrti, je to podle mne věc pořádkové policie, neboť se upil veřejně."

"Tak 002," zabručel vrátný, vztekle vytočil číslo a podal sluchátko slečně Pelkonenové. "Prosím!"

"Pořádková policie, denní služba!" vyštěklo sluchátko úředním hlasem.

"Našla jsem na Hvězdářském vršku blízko pomníku Trosečníků mrtvého sanktusáka," začala slečna Pelkonenová vysvětlovat věcně. "Vlastně můj pes ho objevil v křoví. Zřejmě se upil k smrti. Prosím?"

A slečna Pelkonenová zakryla sluchátko dlaní, pohlédla vyplašeně na portýra a zašeptala: "Ptá se, jak sejmenuju a odkud volám. Musím mu to říct?" Vrátný rozpřáhl ruce, jako by říkal: Právě před tím jsem vás celou tu dobu varoval. Od něho pomoc čekat nemohla.

"Na mém jménu nezáleží," odpověděla slečna Pelkonenová sluchátku. "Ale samozřejmě že na vás počkám. Počkám na vás třebas… třebas před hotelem Palace. Menší postava, hnědý kostým a s pejskem, černým skotským teriérem. Samozřejmě že ho mám na vodítku," uznala za vhodné pro jistotu dodat.

Načež slečna Pelkonenová zrudla, neboť policista vznesl ještě nějaký dotaz týkající se jejího kostýmu. Neodpověděla však, jen energicky položila sluchátko a zeptala se: "Co platím?"

"Nic, samozřejmě že nic, v tomhle případě!" zahlaholil vrátný, celý šťastný, že to má za sebou, a pospíchal, aby otevřel slečně skleněné dveře. Turva Toveri se mu hnal po nohavici, slečna Pelkonenová, která jinak plně chápala svého přítele, jej však v poslední chvíli strhla k noze. Pak vyšla důstojně ze dveří, aniž věnovala jediný pohled uctivě se uklaně-jícímu vrátnému.

Jestliže až dosud neměla o policii valné mínění, v následující chvíli se její názor podstatně změnil. Sotva vstoupila na chodník, před hotelem zastavilo s pronikavým houkáním a skřípotem černé auto. A dřív než jí došlo, že by to mohla být policie, otevřela se dvířka a z nich vykoukla hlava opravdovského, uniformovaného policisty.

"Vy jste volala?" zeptal se muž. "Rychle si nasedněte!" a otevřel zadní dvířka vozu.

Všechno se odehrálo tak rychle, že slečna Pelkonenová ztratila hlavu a málem že ztratila i klobouk, který si aspoň pořádně promáčkla, když se soukala do auta. Ještě víc práce měla s Turvou Toverim: ten se z přirozené nedůvěry k uniformám vzepřel na všech čtyřech, a tak jej slečna musela násilím vtáhnout dovnitř. Tvářil se na to hluboce uraženě, a tak slečna Pelkonenová střídavě rovnala pošramocený klobouk a uklidňovala rozhořčeného pejska. Rušilo ji při tom

houkání sirény policejního vozu, který se stokilometrovou rychlostí řítil po Eteláranta. Byli už někde za katolickým kostelem, když slečna Pelkonenová dorovnala svůj klobouk a vyhlédla z vozu.

"To jedete špatně!" prohlásila netrpělivě. "A proč jedete tak rychle? A proč tak houkáte? Bolí mě z toho hlava. A lidi se dívají!"

Na ranních ulicích bylo opravdu sem tam vidět člověka, třebaže ani mlékárny nebyly ještě otevřené. "Mrtvola vám už neuteče!" dodala s despektem.

"Proč jste neřekla hned, že jedeme špatně?" ptal se řidič podrážděně. Avšak jeho kolega se smířlivě usmál, obrátil se k slečně Pelkonenové a vysvětloval: "Víte, paní, za celou noc se nic mimořádného nestalo, byla to otrava. Takže se teď rádi trochu provětráme. Ale kam teda máme jet? A co se vůbec stalo? Služba říkala něco o pejskovi…"

Lehký tón, jakým policista mluvil, slečnu Pelko-nenovou hluboce urazil.

"Nejsem paní!" prohlásila. "Jsem slečna Pelkonenová, i když doufám, že mé jméno nebude v této souvislosti zmiňováno. A můj pes nic neprovedl, třebaže jsem ho nechala chvilku běhat bez řemínku. Kromě toho právě on objevil mrtvolu. A vy přece taky máte policejní psy."

Veselý policista vážně obhlédl vnitřek vozu a odvětil: "Dneska, jak vidím, je s sebou nemáme. Ale bude nám určitě stačit váš pes. Čertovsky chytrý pejsek!" Načež policista bez nejmenšího zaváhání natáhl ruku přes opěradlo a pohladil Turvu Toveriho, který napřed nedůvěřivě očichal policistovu dlaň, ale pak zavrtěl několikrát ocáskem.

Slečna Pelkonenová se definitivně uklidnila a ne-rozčilila se, ani když sejí řidič znovu netrpělivě ptal:

"Tak kam teda jedeme?"

"Je trochu nervózní," vysvětloval veselý policista, ukazuje palcem na svého kolegu. "Celou noc čeká,

nemá v hlavě nic jiného. Taky si už mohl zvyknout, když je to…"

"Nikdy si nezvyknu!" zachraptěl šofér. A slečna Pelkonenová ku svému velkému úžasu zjistila, že mu při tom zbělala špička nosu, jak se to i jí stávalo ve chvílích nejvyšší tísně.

Žádný div, že slečna Pelkonenová měla náhle pocit, jako by se jí to všechno jen zdálo, jako by to byl sen. Sklopila rychle pohled do klína a pohladila Tur-vu Toveriho. Pejsek jí začal něžně lízat ruku a slečna si ulehčené oddechla. Aspoň že její čtyřnohý přítel byl normální.

"Jeďte na Hvězdářský vršek!" nakázala. "K pomníku Trosečníků. Tam leží v křoví. Je to nějaký sanktusák."

"Tam se autem nedostáném!" prohlásil šofér zamračeně. "Taky kvůli jednomu ochmelkovi! V tyhle době se jich válí po celým městě, na každý druhý lavičce. Jenom čekají, až je seberem, chtějí do teplý-ho vězení lepit pytlíky, než přejdou nejhorší mrazy."

"Nemáte srdce!" vybuchla slečna Pelkonenová. "A neleží na lavičce, ale v křoví. A je mrtvý. Určitě."

"Jakej utrejch si to zase vymysleli?" vmísil se do řeči veselý policista. "Ani lebka na lahvičce je nezastraší."

Šofér otočil vůz a jel pomalu zpátky, mumlaje si rozhořčeně pod nos. "Mám srdce," začal se náhle obhajovat. "Naopak - mám až moc útlocitný srdce. Až mi to někdy vadí."

U telefonní budky zahnulo auto směrem k parku. Slečna Pelkonenová ukázala na budku a žalovala:

"Ten je taky rozbitý. Sluchátko utržené a seznam úplně roztrhaný."

"To je ta dnešní mládež. Neví, co roupama," prohlásil veselý policista. "Potřebovali by tvrdší ruku." Načež se ušklíbl a mrkl na řidiče. "Jenže když ani rodiče nestojí dnes za moc!"

"Nikdy jsem své děti nebil!" rozhořčil se šofér. "A nikdy je bít nebudu!"

Vztekle se rozhlédl po parku a tu objevil uprostřed trávníku auto, nabourané předkem do stromu. "Ale, tak už nás někdo předjel!"

"Zastav!" nařídil veselý policista a otevřel dvířka. Když auto zastavilo, uháněl už po trávníku a marně za ním slečna Pelkonenová něco volala. Doběhl k nabouranému vozu, nakoukl dovnitř, zapsal si číslo, prohlédl ještě stopy pneumatik v trávě a vrátil se opět na cestičku.

"Mládenci si vyjeli v ukradeným voze. Ale zřejmě se nikomu nic nestalo. Jenom rozbité sklo a pár kapek krve. Oznámíme místo a číslo vozu, aby se majitel mohl přijít podívat. Ještě nestačil ohlásit ztrátu."

Přesvědčil se ve svém zápisníku. "Ne, krádež hlášená není. Bude třeba vzít otisky prstů. Ale to není naše starost." Načež zmáčkl zřejmě nějaký knoflík, třebaže slečna Pelkonenová napřed myslela, že mluví jen tak do vzduchu:

"Pozor, pozor, tady dvojka. Slyšíte dvojku?"

V autorádiu to zapraskalo, pak se ozvala odpověď a veselý policista věcně nahlásil číslo vozu a místo, kde najel vůz do stromu.

"Pěkná mercedeska," dodal závistivě. "To si tak někdo jezdí. Je něco novýho?"

"To teda je," odvětil hlas v rádiu a šofér natáhl krk od volantu. "Právě jsem chtěl volat. Je to kluk, bába říká, že má nejmíň čtyři kila. A matka je v pořádku, mám pozdravovat."

Řidič zasténal, opřel si hlavu o volant a zamumlal:

"Díky bohu!" Slečna Pelkonenová s údivem zjistila, že mu na čele vystoupily perličky potu. Vzápětí se však šofér vzpamatoval, narovnal se a jeho zachmuřená tvář se roztáhla v široký úsměv. "Vidíte, slečno," vysvětloval omluvně, "nikdy si nezvyknu, třeba

je to už čtvrtý. Tohle je druhý kluk, ty dvě prostřední jsou jen holky,"

Slečna Pelkonenová se ani nestačila urazit za své ženské plemeno, neboť šofér šlápl prudce na plyn a vykřikl: "A teď, mládeži, jedem rovnou k pomníku Trosečníků. Když tudy mohli projet jiní…" Přes trávník sjel na pískovou cestu a po té vyrazil do strmého vršku takovou rychlostí, že motor vyl a slečna

Pelkonenová se musela oběma rukama držet za přední sedadlo.

Nestačila se však ani začít té pekelné jízdy bát, neboť k jejímu nesmírnému údivu šofér začal zpívat, velice čistě a cituplně: "Hoj, lárilárilá, lárilárilá, krásná je ta finská země má!"

A veselý policista dodal hned na vysvětlenou: "Zpívá v našem policejním sboru. Včera večer měli zkoušku, ale mládenec nevymačkal z hrdla ani hlásek. Už

se báli, že s nima nebude moct jet na vystoupení do Kodaně."

Vzápětí zastavilo auto u pomníku Trosečníků. Veselý policista vyskočil rychle z vozu a s uctivým gestem otevřel slečně Pelkonenové zadní dvířka.

"Prosím!" řekl. A pak se zeptal věcným hlasem, v němž nebylo ani stopy po žertování:

"Kde je mrtvola?"

[1] Kaino Pelkonenová = česky: Stydlivka Bázlivá

[2] Turva Toveri = česky: Ochrana Přítel

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist