Mika Waltari
překlad: Jan Petr Velkoborský

HVĚZDY TO ŘEKNOU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DEVÁTÁ

Zhroutil jsem se zpátky na židli. Otevřel jsem pusu - a nechal ji otevřenou. Palmu mluvil vážně. Nežertoval. Ani nebyl opilý.

Soucitně si mě prohlížel. "Copak jsi vážně už z Vil-leho tváře nepoznal, že tohle nemůže byt vrah?" zeptal se Palmu. "Stačil jediný telefonický hovor, a tvůj domeček z karet se zbořil."

Oči jsem měl vykulené a kamenné jako natvrdo uvařené vejce. "Kam jsi telefonoval?" zeptal jsem se strnulým hlasem.

"Já sám netelefonoval," odvětil Palmu. "Pověřil jsem Táhtinena, aby zavolal. Rovnou řediteli loterie, do bytu."

"Proč tam?" zeptal jsem se, stále nic nechápaje.

"Hlavní srpnovou výhru získal sázející z Rovanie-mi," vysvětloval Palmu. "Starý Nordberg žádnou hlavní výhru nedostal. A peníze se neztratily. Tady se totiž jedná o něco úplně jiného."

"Ale starý Nordberg dostal peníze," odporoval jsem. "Děvče to říkalo. A já viděl na vlastní oči spořitelní knížky. Ležely všechny pěkně v sejfu, kam jsi je večer uložil. Tak mě teď nešal."

"Starý Nordberg dostal peníze, to máš pravdu," uklidňoval mě Palmu. "Odněkud. Ale odkud? A pro děvče si vymyslel tu pohádku o hlavní výhře. Tři dny poté, co mu řeklo, že je v jiném stavu. To sebou tedy hodil. Zbohatl náhle a nečekaně. Jenomže o tomhle bodu případu máme jen svědectví toho děvčete. Což ovšem nijak neznamená, že bych ji z něčeho podezíral."

Můj mozek zaprotestoval. "Ale Ville přiznal," opakoval jsem tvrdošíjně. "Všechno. Nepamatuješ se?"

"Ville nepřiznal to hlavní - vraždu. Myslím, že vím, co měl na mysli. Ville je totiž moc citlivý chlapec. Všechno si tak bere. Ale půjdeme se zeptat samotného Villeho. Tak se věc nejlíp vyjasní."

Palmu zřejmě postřehl, že potřebuji čas, abych přivykl obratu v situaci. Taktně mi ten čas dopřál. Nespěchal, když jsme procházeli chodbami policejního domu… Můj krok už nebyl pružný. Abych mluvil pravdu, spíše byl velice těžký.

Starý Alpio vypadal nadmíru ustaraně a tázavě si mě prohlížel. Zřejmě již četl noviny. Ville netušil nic zlého. Hrál halmu v útulné nemocniční cele. Radostně se usmál, zvedl hlavu a hleděl nám vstříc z okraje svého lůžka. "Dobrý den, kdy přijde Saara?" ptal se s nadějí v hlase. Teprve po Alpiově významném rýpnutí se dovtípil a povstal z lože. Neměl chudáček domácí výchovu.

Nicméně vlasy už měl učesané, spodní ret se mu více netřásl a jeho tvář pak již vůbec nepůsobila nepřívětivě, to jistě zásluhou vydatného spánku a mateřské péče starého Alpia. Alpio mi nabídl svoji stoličku. Palmu si sedl na kraj postele vedle chlapce, nepřestávaje bafat ze své lulky. Automaticky jsem nabídl Villemu cigaretu. I když by radši neměl kouřit, když byl takový vytáhlý a hubený. Ale chtěl jsem, aby mě považoval za přítele. I nadále. Navzdory všemu.

Alpio se taktně vytratil na chodbu. Podíval jsem se chlapci do očí. Jejich pohled byl přímý, neuhýbal mým očím.

"Alpio je fanda na halmu," začal Palmu a ukázal troubelem lulky na šachovnici. "Dostal jsi určitě na frak."

"Nedostal!" prohlásil Ville hrdě. "V dětském domově jsme taky měli halmu." Zmlkl a zachmuřil se.

"Opravdu?" divil se Palmu. "U nás nemá Alpio

v halmě konkurenci. A ty musíš mít něco v hlavě, když jsi porazil Alpia!"

Ville se opět rozzářil jako sluníčko. Stačilo trochu pochválit - a bylo po zábranách. "Nevyděs se, Ville," pokračoval Palmu, "ale cos vlastně chtěl včera ještě přiznat? K té havárii, myslím. I když tys to auto neřídil. Z toho se bude zodpovídat Arska. Náčelník se včera nechtěl už dál vyptávat. Když jsi byl v tak špatném stavu. Náčelník je citlivý člověk."

Ville tomu uvěřil a vrhl na mě pohled plný vděčné úcty. Dokonce si několikrát zamnul ruce. Asi se mu potily.

"Já jen to," začal nízkým hlasem, "že jsem rozbil telefon. Přetrhl jsem ze vzteku šňůru sluchátka a roztrhal seznam.

Ale že jsem se rozčilil," hlas mu opět zesílil. "Dostal jsem z té havárky šok, ale první, co mi napadlo, bylo, že zavolám domů Saaře, aby mi poradila. Kdyby mi řekla, abych šel rovnou na policii, tak bych šel. I na Arsku bych se vykašlal, kdyby mi to Saara nařídila. Stejně jsem čekal, že mě zavřou. Kvůli té výkladní skříni. Třebaže to nebyla jen moje vina. Někdo do mě strčil. Konstábl Alpio mi v noci řekl, že mě snad pustí, dají mi jen soudní výstrahu, když mi je teprve sedmnáct. Osmnáct mi bude zítra. Alpio prohlásil, že to teda mám kliku."

Chlapec se div nerozesmál. Palmu využil příležitosti a zeptal se: "Proč ses do toho telefonu tak strašně rozčilil?"

"Měl jsem poslední padesátník," obhajoval se Ville. "Telefon zvedl Saařin otec, který se taky hned rozčilil, když slyšel můj hlas. Zakázal mi telefonovat. Seřval mě jako kluka a vyhrožoval mi, že mě zmlátí, když budu ještě otravovat jeho Saaru. Ale já se ho nebojím. Jen ať si to zkusí, zmlátit mě. Naštval jsem

se ale, když odmítl zavolat Saaru k telefonu a hovor klidně přerušil. A já neměl už další padesátník. Tehdy mi prasklo v bedně, vyrval jsem šňůru ze zdi a pěstí mlátil do aparátu tak dlouho, až jsem ho rozbil. Nebylo to tedy obyčejný násilnictví. Ale že mi přeskočilo. A to prý je polehčující okolnost, jak mi řekl Alpio. Alpio taky říkal, že když tady člověk mluví pravdu a řekne všechno, tak že mu uvěří. A nebije se tu, jak tvrdí některý hoši. To je všechno lež. Stejně jako to, co říká Arska. Který neumí ani řídit auto."

Villeho idoly se zřejmě zhroutily, na jejich místo nastoupil Alpio.

"O vraždě teda nevíš nic?" zeptal se Palmu ještě.

"I kdybyste mi tadyhle usekli krk," ukázal chlapec hřbetem ruky na hrdlo. "Strýček Fredrik byl jediný člověk na světě, který na mě byl opravdu hodný. Mimo Saary samozřejmě. Moc mě mrzelo, že jsem mu způsobil takovou bolest, ale… ale on se nakonec přece tak moc nerozčilil. Jen jsme se trochu pohádali a já byl pak pár dní rozladěný, protože ani mně to nebylo jedno. Ale pak jsem ho večer potkal na Hvězdářském vršku, vyjasnili jsme si věci a strýček mi slíbil ten dalekohled. Zcela zadarmo."

A Ville na nás vrhl pohled plný nadějí. Palmu se však tvářil nevyzpytatelně. Pouze pokynul chlapci, aby pokračoval. Villeho nadšení ochablo.

"Vy mi nevěříte?" obvinil nás. "Neměl jsem v kapse ani halíř, takže jsem nemohl do kavárny čekat na Saaru. Kromě toho jsem měl špatné svědomí kvůli strýčkovi. Proto jsem zamířil na Hvězdářský vršek za strýčkem. Předpokládal jsem, že se ještě naposledy, než se odstěhuje, bude chtít podívat na hvězdy. Nebe bylo sice zatažené, ale on tam byl."

"V kolik hodin?" zeptal se Palmu.

"Nemám hodinky," prohlásil Ville hrdě. "Ale mohlo být tak kolem desáté. Každopádně strýček Fredrik byl na svém obvyklém místě. Doufal, že nebe se ještě vyjasní. Hodlal čekat až do dvanácti. Víte přece, že je z Ruusumarjankatu na Hvězdářský vršek daleko. Strýček říkal, jak hrozně se zadýchal. I ruce se mu třásly a pod jazykem měl tu svou nitri… nitro, nebo jak se to řekne, tabletku. Bál se, aby nedostal srdeční záchvat. S nošením dalekohledu že je prý konec, a tak že ho dá mně. Úplně zadarmo. Mám si pro něj přijít po dvanácté hodině. Sám by ho už domů neodnesl."

Ville se zhluboka nadýchl nosem a upřel pohled na podlahu. "Strýček mi dal pár desítek a řekl, abych si koupil cigára," pokračoval. "Dal by mi víc, ale zrovna u sebe neměl. Taky mi ukázal tu známku se Zeppe-linem, tu zelenou, jestli víte. Je strašně vzácná a strýček na ni byl nemožně pyšný. Říkal, že ji právě ten večer vyměnil s nějakým Kettunenem. Taky strýček řekl, že odteďka půjde všechno dobře a že hvězdy mu věští jen samé hezké věci. Jenže hvězdy se mejlily, nic nevěděly…"

A Ville vzlykl. Citlivý chlapec. Dělali jsme, že nic nevidíme. Když se vytroubil do kapesníku, dodal ještě: "Chtěl jsem počkat v kavárně na Saaru a s ní si pak dojít na Hvězdářský vršek pro ten dalekohled, i když její otec vždycky zuřil, když Saara přišla pozdě domů. Ale to nám teď už může být jedno, když se Saara přestěhuje na Ruusumarjankatu. Snad se tam bude smět přestěhovat, i když strýček umřel. Strýček říkal, že odkázal v závěti všechno Saaře. Je přece závěť takový papír, který vyjadřuje poslední vůli a svědci napíší dolů svoje jméno, že?"

"V podstatě ano," potvrdil jsem, neboť se zřejmě obracel o radu k právníkovi.

"To jsem rád," oddechl si Ville, ale brzy se opět

zachmuřil. "Ty hvězdy stejně vědí houby," pokračoval. "Protože od té chvíle to bylo jen horší. Napřed si Arska vymyslel, že vydráždíme toho všivýho portýra. Natočil vodu do láhve, láhev strčil do kapsy a já se pak musel dívat, jak ten mužskej štípal Saaru, a nemohl jsem nic dělat, protože to byl bývalý boxer. Potom se rozbilo to okno a mě zavřeli. Ale jednali se mnou slušně, jen si zjistili jméno a adresu a… a… pan komisař byl moc laskavý. Ani na mě neřval. Jenom se můžu zbláznit, když si pomyslím, že budu muset zaplatit to výkladní okno, dobrých pár tisícovek. Arska s Kaijou včera práskli do bot, ale jako dobrý kámoš čekal před vězením, když mě pustili. Navrhl mi: Pojď se taky jednou projet, Ville, nebojíš se přece, nebo jo? Arska si vyhlídl jeden úplně nový mercedes, to byla, pane, nádhera, motor vrněl tiše jako štěně. Majitel zapomněl pootevřené větrací okýnko, pro Arsku byla hračka dostat se dovnitř. Dál už všechno víte."

"Našel jsi tedy dalekohled u pomníku Trosečníků?" zeptal jsem se. "Strýčka Fredrikajsi už opravdu nepotkal?"

"Ne," zapřísahal se Ville. "Já se taky trochu divil, když tam byl jen dalekohled, a strýček nikde, ale nenapadlo mě hledat v křoví. Myslel jsem, že strýček ho tam nechal, protože věděl, že určitě přijdu, a sám ho už nést nemohl. Bylo hodně po dvanáctý."

"A proč jsi donesl dalekohled sem ke Kaivotalu?" divil se Palmu.

"Byl jsem na něj tak hrozně pyšnej," přiznal Ville upřímně. "Když jsem v životě neměl nic svýho. Ani vlastní šaty ne. Vždycky jsem nosil šaty po někom. Skočil jsem si jen pro noviny. Chtěl jsem vědět, co píšou o té havárce. A tehdy mě zatkli. Na dalekohled jsem si už nevzpomněl. Tak jsem se bál."

K tomu nebylo co dodat. Nervózně jsem si zapálil cigaretu, Palmu dál sál svou lulku. Chtěl jsem něco říct, Palmu mě však předběhl.

"Neměj strach, Ville," uklidňoval znovu chlapce. "Ale jak jistě chápeš, vražda strýčka Fredrika není žádná legrace. Náš velitel - moc chytrá hlava, ten náš velitel - rozhodl, že bude nejlepší, když tady pár dní zůstaneš jako to, jako náš host. Aby ses dal trochu do pořádku. Alpio se o tebe jistě dobře postará. Každý den se na tebe přijde podívat Saara a můžeš třebas mejt na dvoře policejní auta."

Villeho tvář ožila nadšením. Palmu klidně pokračoval, aniž na mě pohlédl:

"Víš, vrah strýčka Fredrika je nebezpečný a prohnaný. Ale určitě přestane být tak bdělý, když bude vědět, že jsi za katrem jako to, jako podezřelý, který bude obžalován…"

"Ale já přece…" hájil se Ville.

"Samozřejmě že ne," ujišťoval ho Palmu. "Ale velitel usoudil, že bude lepší, když to noviny tak napíší. Nebude tam ani tvoje jméno, ani tvoje fotografie, když nejsi ještě plnoletý, ale… to kvůli klidu bude snad lepší, abys nějaký čas nečetl noviny. Až později, až bude po všem, tak si všechno přečteš."

Taky jsem si něco vymyslil. "Ville, zítra dostaneš k narozeninám dort," slíbil jsem. "Až tenhle zasr… proklatý případ uzavřeme, tak můžeš jít jako dobrovolník na vojnu. Tam se naučíš věcí! Zařídím to, aby ses dostal k autobrigádě. Zůstaneš v Helsinkách a můžeš se každý den vidět se Saarou. Až skončíš vojnu, dostaneš určitě průkaz řidiče z povolání."

Ville hleděl rozzářenýma očima do budoucnosti, pak se však opět zachmuřil a zapochyboval: "Nedostanu se tam, mají moc zájemců."

"Dobrovolníci mají přednost," ujišťoval jsem ho.

"Já… nebo náčelník odboru zná velitele autobrigá-dy. Zaručeně pomůže, když tě doporučíme, musíš nám ale napřed taky pomoct."

Ville se hluboce zamyslel. Napjatě jsem pozoroval jeho tvář. "Jenom nechápu," prohlásil konečně mrzutě, "proč by nemohli v novinách otisknout moji fotku. Aspoň by konečně všichni viděli, jaký jsem frajer."

Slyšel jsem z chodby klapot spěchajících podpatků. Vzápětí sám lev rozrazil dveře cely a vřítil se dovnitř, vrhaje zuřivý pohled na mě a na Palmua. Referentka z péče o mládež. Trochu se zarazila, když viděla, v jaké pohodě tu sedíme a debatujeme, ale brzy se vzpamatovala a začala mě obviňovat hlasem třesoucím se hněvem: "V nemocniční cele, to jsem si mohla myslet! Určitě jste toho ubožáka mučili, abyste z něho dostali přiznání. Je hubený a bledý jako stěna." Pohladila Villeho po hlavě, poklepala mu na rameno a pokračovala. "Však se to všechno vysvětlí. Jestli s tebou špatně zacházeli, klidně mi to řekni. Aspoň budu moct konečně pohnat před soud tohohle prohnaného právníka. Mučejí děti!"

Ville byl tak překvapený, že nedostal z úst ani slovo. Vzápětí se ozvaly lehké kroky a do cely opatrně vkročila Saara Pohjanvuriová, v patách jí šel kon-stábl Alpio. Kdyby do cely už nesvítilo slunko, přinesl by je sem její zářivý úsměv. Stále jsem nic nechápal. Smích zmrzl Saaře na rtech, teprve když zaznamenala mě.

"Ville není žádný psychopat!" prohlásila rezolutně.

"Aleje," stoupl si před Villeho lev, jako by ho chtěl chránit vlastním tělem. "Ville je psychopat, a jaký! Seženeme takové potvrzení, že…"

Začínalo mě to unavovat. "Jdeme," řekl jsem Pal-muovi. "Máme důležitější práci."

Opustil jsem je, aby si v klidu vyměnily své názory na Villeho duševní stav a dědičné sklony. Kráčeli jsme chodbou žalu a zborcených snů. Tentokrát jmenovitě pro mě. "Ještě to přijala poměrně klidně," prohlásil jsem, když jsme dorazili zpět do mé pracovny a Palmu se opět pohodlně usadil. "Noviny psaly o tom chlapci hrozné věci."

"Kokkiji přece varoval předem," namítl mi Palmu klidně. "Víš, náčelníku, Kokki kupuje každý měsíc, v holportu ještě s několika kolegama, losy Státní loterie. Proto si dobře pamatuje, že hlavní výhra šla v srpnu do Rovaniemi. Aspoň na mě mrkal za náčelníkovými zády. Chci tím říct, že tenhle případ není tak jasný, jak se zdá."

Mlčel jsem.

"Moc jsem se dneska nevyspal," stěžoval si Palmu. "Ale co bych taky spal, starý člověk! Ať spějí mladí, ti to potřebují. Hrabal jsem se celou noc v archivu a ráno jsme šli celá banda na kafe k té milé dámě v Námořnické ulici. Někteří se trochu vztekali, že byli vzbuzeni v neděli tak brzo ráno, ale to se poddalo.

Tu noc z pátku na sobotu se na dvoře nic nedělo. Myslím nic výjimečného. Aspoň nikdo si na nic nevzpomínal. Slečna Pohjanvuoriová byla jediná, kdo viděl toho ožralého chlapa. Který nedokázal otevřít dveře zevnitř, ačkoliv měl klíč. Byl to patentní zámek. Sám jsem si to zkusil."

Jo, abych nezapomněl: teď bych měl říci něco o problému stylu, jestli rozumíte, co tím myslím. Napřed jsem chtěl užít pro celý rozhovor s Villem slangu, když to teď je tak v módě. Ale samotného mě to vyděsilo, když jsem to zkusil. Takže jsem se rozhodl poradit se s jedním spisovatelem, kterého jsem znal. Starší spisovatel to byl, samozřejmě. Ne, Waltari ne. Ten je akademik, a proto zbytečně akurátní právě ve věcech stylu. Ve spisovném jazyce a podobně. O ty mladší jsem nestál. Je třebas příkladně takový Pentti Saarikoski, jenže ten podle mě střílí trochu vedle cíle. Ale co se budu rozepisovat. Ještě mě poženou před soud. Ti mladí jsou tak hákliví na svou čest.

Abych se ale vrátil k tomu svému spisovateli. Tvářil se jako šťovík, když jsem mu vysvětlil, o co mi jde. Řekl mi: "Mluv slangem, klej si jako pohan, aby si náhodou někdo nemyslel, že se jedná o krásnou literaturu." Když jsem ho trochu uklidnil, začal o věci znovu uvažovat a pak prohlásil, že snad nejlepší by bylo psát přirozeně, čímž myslel takovou tu neutrální finštinu, které by rozuměli i starší lidé a zbytečně by se nerozčilovali. Ti přece především kupují knihy a platí. Ne ti mladí. Ti nemají peníze na knihy. To je tedy názor toho spisovatele, ne můj.

Pak mi ještě poradil, že tu a tam, kde se to bude hodit, a jen tak náznakem, mohu použít obyčejného hovorového jazyka. Průměrného vzdělaného člověka, případně jazyka kandidáta právnických věd. Ale nepřehánět, varoval. A protože já sám příliš nekleji - maminka mi myla pusu mýdlem -, není ani v tomto textu slovník nadávek příliš bohatý, pouze několik ukázek na doklad toho, že bych také uměl, kdybych chtěl.

Protože nevím, zda vůbec otázka stylu čtenáře zajímá, raději toho nechám.

"V Námořnické ulici jsme tedy neulovili nic," konstatoval Palmu. "Kromě dobré kávy, samozřejmě. I když to nebyly dvě lžičky na šálek. Tolik si zas ta paní nevydělá, i když má telefon a všechno. Ale i tak jsme přišli na stopu. Myslím prostřednictvím archivu."

Palmu se zasmušil a začal hryzat troubel lulky. "Zůstal vlastně jeden jediný nevysvětlený bod," přiznal. "Podivná věc. Chlapci prověřili už včera všechny Peltoneny v telefonním seznamu i v středisku evidence obyvatel, skotského teriéra však nenašli. Objevili jenom bernardýna a jednoho setra - co ty mučí ve městě, chudinka pes jen trpí -, ale dotyčná slečna Peltonenová, nálezce mrtvoly, zmizela jako jehla v kupce sena. Mohla by si na něco vzpomenout, na nějakou úplnou maličkost, která ji tehdy ani nenapadla, jež by nám však mohla pomoct. Než udupou celý park, myslím."

"Já VLK ji vyslechl," řekl jsem tiše. Jednou zase něco Palmua překvapilo tak, že mu vypadla lulka z pusy. Zatímco ji hledal, leza po čtyřech po zemi, pokračoval jsem úplně klidným hlasem:

"Zašel jsem si k ní na kávu, na dva chlebíčky a nějaké keksy. Během jídla jsem ji vyslechl, vytáhl jsem z ní všechno. Nevzpomněla si však na nic, co by nám mohlo pomoci, kromě snad… Jo, mimochodem, jmenuje se Pelkonenová, a ne Peltonenová. Hlídka od radiopolicie to spletla. Nebo špatně slyšela. Na tom už nezáleží. Ale chlapci se měli obrátit na Helsinský kynologický svaz, tak by ji už dávno identifikovali."

"To právě dělají," přiznal Palmu. "Ale v neděli ráno se lidé těžko tahají z postele. Počkej, běžím to hned ohlásit, aby chlapci zbytečně neobtěžovali lidi, když to zatím vyřídil sám náčelník."

Odběhl a já získal konečně jeden ubohý bod v tomto nervovém souboji. Když se Palmu vrátil, řekl jsem mu poctivě všechno. Jak uslyšel o pánovi, který měl za kloboukem malé červené pírko, zpozorněl:

"Nemusí to s případem nijak souviset, ale… nechtěl se do toho míchat. I když to jsme typicky my, Finové."

Ožil jsem. Fantazie začala opět pracovat. "Vrah se vrací na místo zločinu," začal jsem opatrně. "Je to nepochopitelné, ale tolikrát se už stalo, že…"

Palmu mávl rukou a tvář se mu zkřivila, jako by kousl do kyselého jablka.

"Ta tvá fantazie!" odfoukl si. "Ale toho červenopé-ráka použijeme jako svědka, podle popisu ho jistě snadno najdeme. Takže můžeš být klidný."

Tentokrát ovšem zase jednou Palmu sekl do kamene, až jiskry lítaly. Nebylo to tak jednoduché, jak si představoval. Naopak, pán s červeným pírkem za kloboukem se stal největší záhadou celého případu, ale o tom až později. Palmu sebejistě vypjal prsa a posměšně mě vyzval: "Tak použij své obrazotvornosti. Proč byl pan Nordberg zavražděn?"

"Já přece nic neříkal," bránil jsem se rychle. "Radši řekni ty, co si o tom myslíš!"

"No tak teda," začal Palmu spokojeně, "zprvu ukazovalo všechno na zcela obyčejný homosexuální případ. Samotář, starý mládenec, navíc ještě rozbitá tvář. Mají své vlastní gangy a často svou oběť vydírají. A to jsou oběti. Myslím homosexuálové…"

"Ale starého Nordberga nikdo nevydíral," namítl jsem. "Naopak. On dostal peníze. A nebyl homosexuál, určitě ne. Jenom tichý filozof. Nezúčastněný pozorovatel života."

"Pozorovatel života, tys to řekl!" konstatoval Palmu. "Dostal tedy peníze, najednou a hodně. Obrátil jsem si věc naruby a došel jsem k závěru: co když starý Nordberg sám byl vyděrač?"

"Ne, to v žádném případě ne," odmítl jsem. "Takový mírumilovný stařík, spokojený s málem. Vše, co o něm víme, mluví proti takovému nesmyslnému předpokladu."

"Ale?" podivil se Palmu. "Co vlastně o něm víme?

Jen to, co nám o něm řekla slečna Pohjanvuoriová. I když - ostatní nájemníci z jeho domu si myslí přibližně totéž. Potrhlý originál, ale jinak dobrý člověk. Neublížil by jistě ani mouše. Nikdy se nemíchal, do čeho mu nic nebylo."

"Tak teda proč a koho by mohl vydírat?" vrátil jsem se k věci.

"Třebas zcela náhodou viděl něco neočekávaného," hádal dál Palmu a hleděl na mě, hlavu na stranu. "Hvězdy nám to řeknou. Vzpomínáš, jak jsme to včera večer společně zpívali?"

Nezpívali jsme společně, ale nepouštěl jsem se do detailů. "Hvězdy nám to řeknou," opakoval jsem. "Myslíš, že snad viděl na nebi něco… něco zvláštního?"

"Třebas létající talíř!" prohlásil Palmu pohrdavě. "To je ono. Zeptej se Karhunena. Karhunen to zná. Čte vědeckofantastické romány. Vysvětlí ti podrobně, jak malý mužíček ve skafandru, na hlavě anténu, vystoupil z talíře a praštil starého Nordberga do hlavy, protože se mu pletl se svým dalekohledem do cesty."

"Nic takového jsem nemyslel," hájil jsem se uraženě. "Jsou přece jiná to… znamení a tak. Co vlastně víme o tom, co se na nebi děje? Snad… snad starému Nordbergovi zaplatili, že viděl tím svým dalekohledem něco zvláštního, tak aby nemluvil."

"Zase žvaníš," řekl Palmu lítostivě. "Nech si ty své fantazie."

"Ale," zeptal jsem se sklíčeně, "co tedy starý Nord-berg mohl vidět? Něco, za co mu zaplatili, aby mlčel…"

"Panebože!" bědoval Palmu. "Proto jsem tě večer táhl na Hvězdářský vršek, aby ses přesvědčil na vlastní oči. Abys měl konečně zápletku. Přece sis taky stačil všimnout, než si natáhla noční košili, že děvče má nad pasem mateřské znamínko."

"Ale nikdo nebude platit miliony, i když byl nahý a já nevím co ještě," namíchl jsem se. "A hvězdářským dalekohledem není kromě toho vidět do postele, máš-li na mysli tohle."

Zaváhal jsem. "I když při rozvodu by to snad mohlo mít význam," připustil jsem neochotně a do srdce mě bodl osten vzpomínky. "Nikdo ale ani za takové svědectví nedá milion…"

"Však taky nemyslím na žádné rozvodové historie," zachraptěl pohrdlivě Palmu, nasávaje usilovně z prázdné lulky. "Ale co bys řekl vraždě? To by se nám hodilo."

"Vraždě?" opakoval jsem překvapeně. "Ale starý Nordberg už je zabitý. Tak co…"

"Jedna vražda si žádá druhou," prohlásil Palmu slavnostně. "Jedna vražda má za následek druhou. Někdy i třetí, když se včas neodhalí pachatel. Proto právě chladnokrevný vrah je nejhorší nepřítel společnosti. Copak jsem ti to málo vtloukal do hlavy?"

"Vtloukal, vtloukal," honem jsem přiznal. "Ale ty si vážně myslíš, že starý Nordberg náhodou na vlastní oči viděl…"

"Já si to nemyslím, já to vím!" prohlásil Palmu a uhodil pěstí do desek na stole. "Žádné myšlení! Tady je to černé na bílém. Sice ne vytištěné, ale bez chybičky na stroji napsaný protokol o výslechu."

Zadržel mi ruku, která automaticky sáhla po ob-ložce. "Je tam pěkně v kupě všechno, co se od začátku roku stalo v Katajanokka a pro jistotu taky v Itá-Kai-vopuistu. Nestalo se tam nic mimořádně vážného. Až tady na ten případ v Katajanokka. V noci ze 17. na 18. dubna asi o půl třetí z půlnoci konal se v bytě majora Vadenblicka, Rinteenkatu, šesté patro, večírek. Uprostřed nejlepšího vyskočila najednou z okna žena. Jasná sebevražda, jak dosvědčili svědci. Výslech byl pouze formální, neboť případ se zdál zcela jasný."

"Vadenblick," vraštil jsem čelo, to jméno znělo nějak známě.

"Boháči! Proklatě bohatí," potvrdil Palmu. "Paní - dcera industriálního rady Melkonena. Tehdy v dubnu jsem byl pár dní to, nastydlý, ale stejně bych na věci nic nezměnil. Ten případ vypadal úplně jasný."

"Sám náčelník odboru si tehdy prolistoval protokol," nejasně jsem si vzpomínal. "Řekl, abychom už zbytečně neobtěžovali takové lidi. Už jsem si vzpomněl. Byl to úplně jasný případ."

"To šesté patro je velice dobře vidět z Hvězdářského vršku," vysvětlil Palmu.

Otevřel jsem desky a pečlivě jsem pročetl protokol o té smutné smrti. Jasná sebevražda, o tom nebylo nejmenších pochyb. Táhtinen a Valsta společně projednali případ, taktně, leč důkladně. Nebyla tu jediná poznámka. Jediná trhlinka.

Paní Maire Vadenblicková pila. Všichni v Helsinkách to věděli, i když v protokolu se to takhle otevřeně neříkalo. Zato major byl střídmost sama. Žil většinou na venkově, staral se o své statky. Nevlastní sestra paní Vadenblickové, slečna Annikka Mel-konenová, byla také na tom večírku. Bydlela u Va-denblickových. Snažila se pečovat o svou sestru. Byl mezi nimi rozdíl pouhé tři roky. Nebožtík Melkonen jako velice mladý ovdověl a znovu se pak oženil. Moc se dřel, a tak v šestapadesáti zemřel na infarkt. Na ředitelskou nemoc. Ale továrny zůstaly. Teď je ředitelem společnosti Melkonenův syn Aarne. Maire Vadenblicková se o takové věci nestarala, dvakrát se rozvedla, žila v třetím manželství, děti neměla, nebylo jí ještě čtyřicet, když vyskočila z okna.

Dalo se to ostatně čekat. Lékař, vážený internista, drahý doktor, dosvědčil, že paní Vadenblicková už několik let užívala v přílišné míře prášky na spaní. Což společně s tím alkoholem byla moc nebezpečná kombinace. Jednou už to přehnala, ale našli ji v bezvědomí v posteli a včas ji dopravili do nemocnice. Podruhé jí vypadla hořící cigareta z bezvládné ruky do postele, a byla by uhořela, kdyby včas nezpozorovali kouř. Měla prostě už dost života. Hromada peněz, to je špatný kamarád.

Tehdy v dubnu přivedla na večírek celou bandu lidí z Kalastajatorppy. Major byl doma, probudil se a snažil se svou ženu uklidnit. Paní Vadenblicková se strašně rozčilila, seřvala manžela jako kluka a rozkázala mu, aby si sbalil kufry. Hosté šli rovnou do kuchyně rabovat ledničku. Paní Vadenblicková ale zatím vystřízlivěla natolik, že se šla podívat, zda to manžel s tím odchodem vzal vážně. Nevlastní sestra šla za ní. Major prohlásil, že pokud jde o něj, tak to můžou ihned skoncovat. Že už dál nemůže. Okno salonu bylo otevřené: kvůli větrání. Než jí v tom sestra a major mohli zabránit, paní Vadenblicková skočila z okna. Vykřikla pouze jednou, ale tak pronikavě, že z kuchyně vyběhli všichni hosté a několik spáčů v domě se probudilo. Jasný případ. Sanita přijela už zbytečně.

Major Vadenblick čestně přiznal, že se měl ovládnout a odložit odjezd na příští den, až by jeho paní měla jasnější hlavu. Všichni však znali jazyk paní Vadenblickové. Nedržela ho za zuby ani na veřejnosti, třebas v restauraci. A major měl už dost těch věčných omluv a slz, jež následovaly vždy příštího dne po takové scéně. Paní taky už mnohokrát vyhrožovala, že spáchá sebevraždu. To dosvědčila i hospodyně.

Dědické záležitosti byly jasné. Žádný oboustranný testament, žádná zvláštní dohoda o majetkových záležitostech. Vůbec nic nejasného nebo problematického. Dva očití svědci. Celý zástup dalších svědků. Snad trochu podnapilých, ne však zase tak, aby nebyli s to sledovat, co se kolem nich děje.

Dvakrát jsem pročetl celý protokol. "Jak chceš z tohohle udělat vraždu?" zeptal jsem se, tentokrát zase jednou já soucitným tónem.

Komisař Palmu usilovně sál prázdnou lulku. "Protože je to příliš moc jasná sebevražda," prohlásil. "Podezřele jasná. Krom toho za pár dní měl být úplněk. Takže starý Nordberg se mohl docela dobře zdržet na Hvězdářském vršku tak pozdě do noci. Nebyla ani moc zima, byla to spíš vlahá jarní noc. Zjistil jsem si to. Mohla ho zaujmout rozsvícená okna na Katajanokka a z obyčejné lidské zvědavosti obrátil tím směrem svůj dalekohled. Snad takto častěji jako nestranný divák pozoroval život. Co my víme?

Není moc takových, kdo jen tak otočením ruky mohou vyčarovat několik milionů," pokračoval Palmu. "Na ruku. Ale major Vadenblick mohl. A Annik-ka Melkonenová taky. Zdědila s bratrem polovinu, když nebyly děti. I když Annikka měla už z dřívějška stejnou část dědictví jako Maire. Z majetku industriálního rady, myslím.

Jen tak ze zájmu jsem si to všechno ověřil," pokračoval Palmu. "Mám jednoho takového známého, který občas chodí do Burzovního klubu."

"Nelži," řekl jsem instinktivně.

"No, no, chlapče," napomenul mě Palmu. "Nemusíš znátvšechny mé známé. Každý máme svá temná místa. Řekl mi, že byli tři sourozenci. Bratr Aarne řídil továrny, prý velmi schopný člověk. Továrny rozšířil, zvýšil jejich prosperitu. Konjunktura a tak. Po

stránce sociální péče taky všechno v nejlepším pořádku. Kolonie soukromých domků, zahrady, hřiště a… a samozřejmě také pěvecké soubory. Nebožtík Melkonen dostával z akcií celých devadesát procent. Dcery seděly ve správní radě a dostávaly kromě dividend královský plat. Nynější hodnota akcií je nejméně jedna miliarda. Ta se dělí na tři díly. A po Melkonenovi zůstal ještě další majetek, lodi, pozemky a podobně.

Majorovi se nedá nic vytknout," pokračoval po chvíli. "Vyznamenal se už v zimní válce. Chodil do kadetky, když vypukla druhá světová válka. Když válka skončila, mohl zůstat v armádě. Odešel na vlastní žádost na počátku padesátých let a věnoval se obchodnímu podnikání. Řada čestných vyznamenání. První manželství se mu nevydařilo. Bylo to takové válečné manželství. Narodil se však z něho chlapec, dnes je mu dvanáct. Žije venku na majorově venkovském sídle. Jeho matka zemřela někdy v době rozvodu. A Maire mohla být těžko ideální matkou."

"Smrti Maire Vadenblickové moc lidí nelitovalo," konstatoval jsem. "Sama si zbabrala život. Tak to dopadá, když má člověk od dětství všechno, co se mu zachce, a ve čtyřicítce zjistí, že tím se život nevyhrá-vá. Major měl na ženské nešťastnou ruku."

"Houževnatý člověk, ten major. Statkář," poznamenal Palmu. "Chlapec žije odmalička na venkově, na střední školu začal chodit v Tammisaari. Vozí ho tam každý den autem, chlapec nemusí jezdit autobusem, mohou si to dovolit - od té doby, co umřela Maire. Major sám žádný majetek neměl. Jen zchátralý statek. Oženil se s penězi. Ne s Maire."

"No, no," řekl jsem varovně. "A co Annikka?"

"To je něco úplně jiného," vysvětloval Palmu. "Není ani na mužské, ani na pití. Ošklivé káčátko - ve srovnání s Maire. Maire prý byla krásná žena. Takže major si s ní i po téhle stránce užil."

Palmu mnul zamyšleně troubel lulky mezi dlaněmi. "Maire měla kdysi dceru," vzpomněl si. "Můj přítel z Burzovního klubu si na ni pamatuje. Museli se vzít v osmnácti. Otec, industriální rada, zuřil, ale nakonec je oddali - v Německém kostele. Za pár let se rozvedli. Maire si nechala dceru, Sinikku. Ze Si-nikky vyrostlo pěkné třeštidlo. Zřejmě po mamince. Utopila se v sedmnácti, když se v bouři převrhla plachetnice nedaleko jejich letní vily.

Tehdy právě se major seznámil s Maire," prohlásil Palmu s důrazem. "Major byl také v plachetnici, ale zachránit děvče se mu nepodařilo. Našli ji po bouři na malém mořském ostrůvku - už jí nebylo pomoci. Nešťastná událost majora a Maire sblížila. Žalem zdrcená matka a tak dále. Žena v takovém duševním rozpoložení přímo prahne po tom, položit svou hlavu na pevné rámě muže." Pohlédl na mě. "Tak se to aspoň říká. Já to vědět nemůžu."

Dlouho jsem přemýšlel. Mrazilo mě v podbřišku. Ačkoliv jsem v sobě měl ty žemle a keksy. Nejsem v těchhle věcech žádný hrdina. Ani se nepokouším něco předstírat. Komu čest, tomu čest. Myslím tím, že dobrovolně nestrkám ruku do vosího hnízda -když to není zrovna nezbytně nutné.

"Palmu," řekl jsem konečně vážně. "Seš si jistý tím, co říkáš? Neboje to jen nejasné podezření? A to přece nestačí! Je to jednou uzavřený případ a není možné ho jen tak vytahovat na světlo boží. Když se jedná o takové lidi. Myslím tím, že se naštvou."

"Jedna vražda si žádá druhou vraždu," připomněl Palmu. "Naší povinností je postarat se, aby vrah spadl co nejdřív do pasti…"

"Náčelník oddělení se zítra ráno vrátí z víkendu," řekl jsem prosebně. "Zeptáme se napřed jeho."

"Jsme samostatná skupina," připomněl mi Palmu. "Ty jsi vlastní skupina, chtěl jsem říct. Velitel. Ani já nešťourám holí v mraveništi, když to není nezbytně nutné. Proto si prozatím chytře necháme všechno pro sebe a pustíme se do toho na vlastní pěst. Když jsi tak prozíravě zavřel Villeho za mříže a náčelníku oddělení jsi neřekl ani slovo. Ale snad uvěří psanému slovu. Ať si to přečte v novinách.

Laskavě si to sám spočítejme to jednoduché," vybídl mě Palmu. "Odkud získal starý Nordberg miliony? Předevčírem ve 24.00 měl na Hvězdářském vršku konečné účtování. Proč by jinak říkal Villemu, aby přišel po dvanácté? I profesor mluvil o dvanácti."

"Ale proč pak ještě zbytečná vražda?" odporoval jsem. "Když starý Nordberg slíbil, že bude držet jazyk za zuby. Za peníze. Co znamená několik milionů pro takového člověka!"

"Tak zřejmě uvažoval ve své nevinnosti i Nordberg," řekl Palmu. "Když děvče přiznalo, že je v jiném stavu. Nevěřím, že jinak by Nordberga něco takového vůbec napadlo. Do té doby se do věci nemíchal. Jen pozoroval zpovzdálí. Nestranný pozorovatel života. Proč si zbytečně pálit prsty? Ale to nemohl vydíraný vědět. Vydírání je psychologicky velice účinný prostředek. Stejný jako koňak. Člověk ví, že půl láhve je právě ta nejlepší míra, ale to mu nebrání v tom, aby vzápětí neotevřel zásuvku psacího stolu a láhev nedorazil. Se starým Nordbergem to mohlo být stejné. Druhý pokus však znamenal konec. Vrah věděl, nebo si snad myslel, že do smrti nebude mít pokoj, že do konce života bude muset platit. Starý Nordberg by se možná klidně přestěhoval na Ruusu-marjankatu a na celý případ by zapomněl. Říkal děvčeti o pěti milionech. To by mu snad stačilo. Ale dítě by rostlo, Ville naléhal. Stále, neustále by tu bylo pokušení vydírat, tak dlouho, dokud byl stařík naživu. Vrah to věděl."

"Silný člověk," uvažoval jsem nahlas, "vyznamenaný ve válce."

"Nebo osudem zocelená žena," usoudil Palmu. "Starý Nordbergbyl křehké tělesné konstrukce. Navíc měl srdeční vadu. Takže na něj nemusel být člověk žádný silák. Stačil vztek, touha po pomstě. To se pak rozmlátí obličej, kope do mrtvého těla. Frustrace neprovdané ženy, nebo jak se to teď říká. Tomu já nerozumím."

Palmu se setkal s mým pohledem. "Nefantazí-ruju," bránil se podrážděně. "Naznačuji pouze, že podezřelí jsou dva. Oba očití svědkové. Major a nevlastní sestra. Nikdo jiný nebyl v sále, když paní Vadenblicková vyskočila z okna. Všichni ostatní byli v kuchyni."

"Nemůžeš jen tak klidně označit majora za nejvíce podezřelého. To není fér." A pak jsem učinil rozhodnutí. Ne po proudu, ale naopak proti němu. Taky si to jednou můžu dovolit. "Z kterého konce začneme?" zeptal jsem se. Stručně. Věcně.

"Od peněz," navrhoval Palmu. "Musely přece být vyzvednuty z nějaké banky. Taková suma naráz. V pobočce spořitelny, kde měl starý Nordberg konto, se mohli divit a poznamenali si číslo bankovek. Je to jen maličké světýlko. Museli bychom mít kliku, kdyby tohle byla stopa. Kromě toho je dneska neděle. Ať chlapci napřed najdou pána s červeným pírkem, aspoň se nebudou zbůhdarma flákat. Ty a já chytíme zatím býka za rohy. Půjdeme pozdravit majora Va-denblicka. Jestli je vůbec ve městě. Nebo aspoň jeho hospodyně."

Upřímně jsem se vyděsil. "Mohli bychom třebas říct…" začal jsem.

"Že jdem kolem z nedělní procházky a zašli jsme vyjádřit svou soustrast," doplnil Palmu ironicky. "Trošku pozdě, ne? Tak něco vymysli! Jsi přece právník. Třeba že kontrolujeme archivní protokoly, které se mají zničit, a ověřujeme si, zda všechno souhlasí."

"Ale my přece nikdy nic nezničíme!" namítl jsem. "Aspoň ne takovéhle protokoly!"

"Jenže to major nemůže vědět," tvrdil Palmu. "Bude to pro něho tak příjemná zpráva, že nás s radostí přijme a uspokojí naši úřední žízeň po vědění."

Dveře se neslyšně otevřely. Dovnitř plaše strčil hlavu Kokki. Bez zaklepání. Měl už takový nepříjemný zvyk. Prý aby mě nerušil, kdybych měl jednání s klientem. Když viděl, že je u mne jen Palmu, klidně vešel a zavřel za sebou.

"Poslyš, Palmu," začal nevinně, "dělal jsi humbuk kolem nějakého protokolu paní Vadenblickové. Archivář je z toho dost nervózní. Zašel jsem se podívat na tabuli ohlášek na chodbě radnice. Jen tak z nedělního nicnedělání."

K mému údivu přitom zrudl, sklonil hlavu a začal špičkou střevíce hladit podlahu.

"Ohlášky civilních manželství, myslím," vysvětloval. "Ne že bych to, ale když ta letuška ohlašovala, že se chce provdat za jednoho důstojníka od letců, který vystoupil z církve. Tak jsem se jen tak pro zábavu chtěl přesvědčit, jestli je to děvče opravdu takový blázen."

"Co je s tou Vadenblickovou?" přerušil ho Palmu netrpělivě.

"Jenom že nějaký major Vadenblick a slečna Mel-konenová ohlašují své manželství," vysvětloval Kokki. "To říkám proto, že jsi kolem Vadenblicka dělal

takový povyk. Předstoupí před starostu už zítra. Má na krku takový řetěz…"

Neměl jsem čas ani chuť dál poslouchat líčení ornamentálních stránek manželského obřadu. "Slečna Melkonenová!" vykřikl jsem. "Annikka Melkonenová?"

"Jo, Annikka se jmenuje," přikývl Kokki. "A major Gustaf Erik Vadenblick."

"To je rychlost!" podivoval se Palmu a začal si spokojeně nacpávat lulku. "Tenhle vrah má naspěch."