<<< Literární doupě
Literární doupě

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Nepřátelé lidstva - Mika Waltari
 
 
cena původní: 379 Kč
cena: 379 Kč
Nepřátelé lidstva - Mika Waltari
Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
 
 
cena původní: 238 Kč
cena: 202 Kč
Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
Láska a tma - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Láska a tma - Waltari Mika

 

   1   >

 

 

LIST PRVNÍ

Marcus Manilius Mezentianus Tulii.1 Pozdrav.

 

V PŘEDEŠLÉM listě jsem ti vypravoval, Tullie, o své cestě Egyptem podél řeky. Přes zimu jsem zůstal v Alexandrii a marně čekal na tebe. Byl jsem zamilovaný dětina, vždyť ani ten nejbohatší kupec, ani ten nejzvědavější občan nepostával tak vytrvale v přístavu, když přistávaly lodi z Ostie nebo z Brundisia. Do konce plavebního období jsem se potuloval přístavem dennodenně, až jsem byl protivný strážcům, celníkům i přístavním úředníkům.

Mého vědění sice vskutku přibývalo a slyšel jsem povídat o vzdálených zemích, ale oči mi slzely, upírajíce se marně na širou pláň moře, a po přistání posledních lodí jsem si musel přiznat, žes mne oklamala. V těchto dnech, Tullie, bude tomu již celý rok, co jsme se viděli naposled a co jsi mne přiměla opustit Řím, a byly to lživé přísahy a sliby, to nyní již vím.

V siré zatrpklosti jsem ti napsal onen list, v němž jsem se s tebou navždy rozloučil a v němž jsem se zapřísáhl, že odpluji do Indie a nikdy již se nevrátím. Jsou tam přece ještě potomci řeckých vojevůdců Alexandrových a vládnou podivným městům. Ale přiznávám se, že jsem již při psaní sám sobě nevěřil. Nesnesl jsem pomyšlení, že bych tě, Tullie, již nikdy neměl spatřit.

Dosáhlmuž třicítky, pak by již neměl být otrokem své lásky. Však jsem se také uklidnil a moje horoucí vášeň pohasla. To mne zde zavedlo do pochybné společnosti a velice jsem sešel. Nelituji toho, neboť člověku se nikdy jeho činy nevrátí a nemůže je změnit. Ale tím spíše vím, jak tě miluji, ježto žádná žena mne nemůže ukojit. Proto ti připomínám, Tullie, má milovaná, že jednou povadne květ i tvé mladosti, jednou zvrásčí i tvoje hladké tváře, pohled tvých očí zmatní, tvé vlasy zešediví a zuby vypadají. Tehdy snad budeš litovat, žes své touze po veřejných poctách a vlivném postavení obětovala lásku ke mně. Neboť jsi mne milovala, tomu věřím, nemohu přece pochybovat o tvých dávných přísahách. Jinak by již nic na tomto světě nemělo pro mne význam. Milovala jsi mne, ale miluješ-stále ještě, to nevím.

V dobrých okamžicích si myslím, žes mne přiměla opustit Řím opravdu jenom kvůli mně samému, abys mne zachránila před nebezpečím, před ztrátou jmění a snad i života. Nebyl bych odešel, kdybys nebyla přísahala, že přijedeš za mnou do Alexandrie a že zde strávíme zimu pospolu. Mnohé vznešené Římanky, dávno před tebou, cestovávaly do Egypta na zimu, samy, bez manželů, a ještě mnohé tak pocestují, pokud znám římské ženy. Mohla ses nyní na jaře opět do Říma vrátit. A po mnoho měsíců jsme mohli spolu žít, Tullie.

Místo toho jsem sešel, jak na těle, tak na duchu, v oněch měsících. Procestoval jsem ten čas, dokud mne neomrzelo vyškrabávat tvé jméno na pradávné stavby a sloupy chrámů. Ve svém zármutku jsem se dal zasvětit i do tajných obřadů Isidiných2, ale byl jsem již zajisté starší a zatvrzelejší než oné nezapomenutelné noci, kdy jsme se společně zasvětili do Dionýsových mystérií. To vytržení jsem již neprožil. Nedovedl jsem uvěřit těm dohola oholeným kněžím. A ze všeho mi zůstal pouze pocit, že jsem zaplatil příliš draho mizerné poučení.

Nemysli si přesto, že jsem se bavil jenom s Isidinými kněžími a s ženami jejich chrámu. Seznámil jsem se i s herci a zpěváky, ba dokonce s býčími zápasníky v cirku. Viděl jsem také několik řeckých divadelních her z dávných dob, jež bych mohl docela dobře přeložit do latiny, kdybych toužil po slávě tohoto druhu. Toto všecko ti vypisuji proto,abych ti ukázal, že jsem v Alexandrii neměl dlouhou chvíli. Alexandrie je město světa. Elegantnější, prohnilejší a rozmařilejší než Řím.

Největší část dne jsem trávil nicméně v Museiu, v jeho knihovně, poblíž přístavu. Pravím v knihovně, ačkoli by snad správnější bylo říci v knihovnách. Ty stavby tvoří celou městskou čtvrť. Stěžovali si mi na katastrofální stav knihovny, neboť starci žijí z minulosti. Tvrdili, že se knihovna již nikdy nevzchopí k dřívějšímu rozkvětu po tom, co Julius Caesar před jednou generací - byv zde obklíčen spálil v přístavu egyptské loďstvo. A s ním shořela část budov knihovny, na sto tisíc nenahraditelných svitků starých děl.

Nicméně mi týdny trvalo, než jsem se naučil zacházet s jejich seznamem knih a nalézt to, co jsem hledal. Mají desetitisíce svitků jen s vysvětlivkami Iliady, nemluvě ani o komentářích k Platónovi a Aristotelovi, jež mají vlastní budovu. Kromě toho jsou tu nesčetné svitky, jež nebyly zapsány nikdy v seznamech a jež, zdá se mi, nikdo ani nestačil prohlédnout, když byly uloženy do knihovny.

Z politických důvodů, jak je pochopitelné, nebyli právě dychtiví vytahovat na světlo stará proroctví, nebo mě dokonce učit je hledat. Oklikou jsem se jich musel vyptávat a získávat si jejich důvěru dary a hostinami. Jejich prostředky jsou skromné, sami jsou chudí, jak to bývá u nejmoudřejších učenců obvyklé, a vždy u mužů, kteří milují více knihy než svůj život i než svůj zrak.

Tak se mi podařilo vyhrabat z úkrytu knihovny celou hromadu proroctví, jak známých, tak zapomenutých. Je evidentní, že podobná proroctví byla od nejdávnějších dob u všech národů. Všecka jsou temná a dávají možnost pobuřujících interpretací podobně jako odpovědi věštíren. Abych byl docela poctivý, zapomněl jsem se často a přečetl jsem si přitom leckterou řeckou povídku, v níž se lehkomyslně lže o cestování a o různých dobrodružstvích. Zatoužil jsem i po tom, zanechat prostě trpkých proroctví a napsat podle řeckých vzorů knihu vlastních výmyslů. Ale přes svůj původ jsem přece příliš Římanem, než abych psal o věcech, které bych si sám vymyslel.

I o milostném umění jsou v této knihovně vyprávění, nad nimiž by si Ovidius připadal dětinským. Jsou řecká nebo do řečtiny přeložená ze starých egyptských povídek. Nedovedu opravdu ani říci, která jsou krásnější. Ale když jich člověk několik podobných přečte, má jich dost. Podobají se sobě jako vejce vejci. Od dob božského Augusta byly tyto svitky sbírány a uloženy v tajných komnatách, a není již dovoleno je opisovat. A číst je smí pouze badatelé.

Ale vrátím se k proroctvím. Jsou stará i nová. Stará byla aplikována již na Alexandra a ovšem i na božského Augusta, jenž přinesl světu mír. Když jsem zkoumal rozpravy o nich, bylo mi čím dál jasnější, že největší pokušení pro badatele je aplikovat to na vlastní dobu a na vlastní přání.

Nicméně jsem se přesvědčil ještě o jedné věci. A vše, co se stalo za našich dnů, potvrzuje mi toto přesvědčení, ba potvrzují je i hvězdy. Svět se dostává do nového období, jehož znamení jsou jiná než dříve. To je tak jasná a evidentní realita, že všichni astrologové jsou téhož mínění, a to v Alexandrii jako v Chaldeji, na Rhodu jako v Římě. Proto je přirozené a pochopitelné, že se shodují na narození nového vládce světa ve znamení souhvězdí Ryb.

Snad jím byl Caesar Augustus, jemuž se v provinciích sloužilo jako bohu již za jeho života. Ale jak jsem ti již v Římě povídal, zmínil se můj adoptivní otec Marcus Manilius v díle Astronomica4 o střetnutí Saturna a Jupitera v souhvězdí Ryb. Z politických důvodů však vyškrtl při uveřejnění své knihy toto místo, ale i zdejší astrologové se pamatují dobře na tuto konjunkci. Jestli se skutečně tehdy narodil vládce světa, musel by mít dnes třicet sedm let. A tu by bylo záhodno, aby se již o něm něco slyšelo.Jistě se divíš, že ti v dopise připomínám tak otevřeně věc, kterou jsem kdysi svěřil jen tvým uším v nejhlubším tajemství tam v Baiích, zrána, když kvetly růže a když jsem věřil, že nikdo na světě mi nemůže lépe rozumět než ty, Tullie. Ale jsem zkušenější než tehdy. A jako takový posuzuji dnes proroctví jinak. Poloslepý stařec v knihovně mi řekl ironicky, že proroctví patří mladým. Přečtečlověk tisíc knih, začne tušit deprimující pravdu. A deset tisíc knih ho učiní navždy smutným.

Proto píši tak otevřeně, že si v naší době nikdo nemůže udržet žádné tajemství pro sebe. I nejtajnějším rozhovorům lze naslouchat a oznámit jejich obsah dále. A není dopisu, jenž by se nečetl a v případě nutnosti neokopíroval. Žijeme přece v době podezřívání. Došel jsem k závěru, že nejlepší prostředek sebezáchovy je mluvit otevřeně a psát právě to, co si člověk myslí.

Zásluhou testamentu, jejž znáš, jsem dostatečně bohat, abych uspokojil i přepychové choutky, ale zase ne bohat natolik, aby se vyplatilo mne sledovat. Pro svůj původ nemohu - ani bych nechtěl, i kdybych mohl - pomýšlet na státní úřad. Ne, takovou touhu po poctách nemám.

Hvězdy východu mi pokynuly. Přimělas mne odejít z Říma, aby ses mne zbavila, šalebná Tullie, protože jsem tě začínal rozčilovat. Ve své domýšlivosti jsem si dovolil přísahat, že osobně vyhledám příštího vládce světa, neboť je již nejvyšší čas, aby se objevil. Že budu mezi prvními po jeho boku, že se dám do jeho služeb a že nashromáždím svou odměnu, kterou tím získám, abych si zasloužil jednou být tvým čtvrtým či pátým manželem. Jak se mi můžeš vysmát!

Buď bez starosti. Ani pro tento úmysl nemá nikdo důvod mne sledovat. Po vládci světa není ani slechu ani vidu. V Alexandrii, v tomto středu všehomíra, filosofie a intrik, by se o něm již vědělo a mluvilo. Kromě toho Tiberius sám dobře ví o té konjunkci Jupitera a Saturna před sedmatřiceti lety. Rovněž onen muž, jehož jméno není třeba v listu psát, ví o všem. Avšak on pevně věří, že z východu vládce světa nepřijde.

Milovaná Tullie, vím dobře, že zkoumání proroctví mi bylo jen ^náhražkou toho, čeho nemohu dosáhnout, jen uhýbáním před tebou. Ráno, když se probudím, mou první myšlenkou jsi ty, a večer, když jdu spát, jsi i mou myšlenkou poslední. A za nocí se mi o tobě zdává a kvůli tobě také bdím. Svitek nenahradí muži ženu, kterou miluje.

Rozhodl jsem se zkoumat také židovské svaté knihy. V Alexandrii působí jistý Filón, židovský filosof, jenž zkoumá ta písma a srovnává je stejně jako Řekové a Římané Homéra. Domnívá se totiž, že tak učiní židovskou víru pomocí řecké filosofie pochopitelnější.

Znáš přece Židy i jejich víru. Vždyť jsou i v Římě od ostatních odděleni a neobětují římským bohům. Mnozí se jich proto bojí. V četných rodinách však se již světí podle nich sedmý den jako den odpočinku. Ale většina jimi pohrdá, protože mají jen jednoho boha a ještě k tomu tento bůh nemá ani obrazu.

Nicméně i v jejich svatých knihách se tvrdošíjně uchovává, a to z nejstarších dob, proroctví o příštím vládci světa. Jejich proroci to neustále opakovali, takže toto proroctví je nejlépe uchované ze všech proroctví u různých národů. Tohoto příštího Imperatora nazývají Mesiášem. Až přijde k moci, budou Židé vládnout celému světu. Taková arogance může být jen národní nadějí. Vždyť ten lid prožil tragické a zahanbující doby. Otroctví v Egyptě, pak stejné otroctví v Babylóně, dokud jim Peršané nedovolili vrátit se do vlasti. I jejich chrám byl častokrát zničen Naposled jej spálil Pompeius8, i když to neměl v úmyslu. Židé se liší od jiných národů i tím, že mají chrám jediný. Je v jejich svatém městě Jeruzalému. Synagógy, jichž mají dost a dost ve všech městech světa, nejsou chrámy, ale jen shromažďovací síně, kde vyzpěvují a vysvětlují svá svatá písma.Pro ta proroctví o králi světa, jenž se zrodí z jejich středu a jehož zásluhou ovládnou svět, je mnozí nenávidí. Proto se jimi již nevychloubají příliš nahlas, nýbrž udržují vědomí o nich jen mezi sebou, odděleni od ostatních národů. Nicméně je neskrývají. Když vidí, že se cizinec zajímá o jejich učení, pomohou mu ochotně pochopit svaté knihy. Tak je tomu aspoň v Alexandrii. Známí učenci, a také filosof Filón, vysvětlují proroctví o Mesiáši obrazně. Mně nicméně kdosi tvrdil, že se mu má rozumět doslovně. Upřímně řečeno, myslím, že je třeba, aby člověk od dětství byl vychováván v jejich víře, pak může vážně věřit v ta písma, jež vyžadují vysvětlování. Ale musím doznat, že ze všec

h chaotických proroctví je toto židovské ještě nejjasnější.

Židovští učenci zde, v Alexandrii, jsou svobodomyslní a jsou mezi nimi nepochybně i skuteční filosofové, kteří i svolí stolovat s cizincem. Spřátelil jsem se s jedním z nich a popíjím s ním někdy nesmíchaná vína. I to se v Alexandrii stává. Potom mi v opojení svědčí o příchodu Mesiáše a o světovládě Židů. Dokazoval mi přitom, jak Židé, ani panovníky nevyjímajíc, věří skutečně v Mesiáše. Vypravoval, jak jejich velký král Héródés, jen několik let před svou smrtí dal vyvraždit všecky chlapce z celého města. Jistí chaldejští učenci totiž cestovali do onoho judského města, jdouce za hvězdou, jež je vedla, a tvrdili ve své naivitě, že se příští král tam právě narodil. Héródés pak chtěl zachránit království svému rodu.

Z tohoto vyprávění soudím, že byl stejně nedůvěřivý jako onen známý vládce, jenž se v stáří uchýlil na ostrov a žil tam zcela sám.

Chápeš, Tullie, že ten krutý příběh mě vzrušil. Podle roku Herodova úmrtí jsem si snadno vypočítal, že to vraždění se stalo právě v době konjunkce Saturna s Jupiterem. Potvrzuje to také, že konstelace hvězd vzbudila neklid mezi židovskými a východními učenci právě tak jako na Rhodu a v Římě. Zeptal jsem se: „Myslíš si tedy, že byl příští Mesiáš zavražděn v kolébce?“

Mladý židovský učenec se usmál - vousy měl polity vínem - a pravil: „Kdo by mohl zavraždit Mesiáše? Héródés byl nemocen a pomátl se na rozumu.“

Ale najednou se ulekl vlastních slov, ohlédl se a dodal: „Nicméně se nedomnívej, že se Mesiáš tehdy narodil. Čas není oznámen. Již bychom o něm zajisté slyšeli. Ostatně, v každém pokolení se narodí nějaký nepravý mesiáš a vzbudí neklid mezi prostým lidem jeruzalémským.“

Jenže ta myšlenka ho po celý večer týrala, a když jsme popili ještě více vína, pronesl významně: „Za Héróda utekl mnohý z Jeruzaléma i odjinud do Egypta. Mnozí zde zůstali, ale většina se vrátila po Herodově smrti domů.“

„Myslíš,“ zeptal jsem se, „že zrozeného Mesiáše ukryli v Egyptě před Herodovým pronásledováním?“

Pravil: „Jsem saduceus.“ To řekl proto, aby mi ukázal, že je muž velkého světa a nepřehání pouta židovské tradice.

„Tedy pochybuji,“ pokračoval. „Nevěřím jako farizeové v nesmrtelnost duše. Když člověk zemře, leží natažen a již není. Tak je psáno. Protože žijeme na tomto světě pouze jednou, je rozumné se z toho radovat. Naši velcí králové si nic neodepřeli, ačkoli přehnané poživačnictví učinilo Šalamouna nakonec trudnomyslným. I ten nejučenější je v skrytu duše dětinsky zbožný. Obzvláště když pije nesmíchaná vína, pak věří i v to, več nevěří s jasnou hlavou. Proto ti budu vyprávět pohádku, kterou mi povídali, když jsem dospěl do věku dvanácti let.“

A vypravoval: „V den odpočinku nesmí u nás nikdo pracovat rukama. Za časů krále Héróda uprchl z judského Betléma starý dělník se svou mladou manželkou a s právě narozeným synem. Usadili se v Egyptě uprostřed balzámových zahrad. Muž se živil prací svých rukou a nikdo o nich nic zlého nevěděl. Ale jednou v sobotu překvapili Židé tříletého chlapce, jak si hněte z hlíny vlaštovičky. Přivedli jeho matku, poněvadž chlapec porušil zákon a sobotní den. Chlapec však foukl na hliněné ptáčky a ti vyletěli živí do vzduchu. Brzy potom rodina z obce zmizela.“

„Myslíš,“ zeptal jsem se v rozpacích, protože jsem ho měl za nepředpojatého, „myslíš, že mohu věřit podobným pohádkám pro děti?“

Zavrtěl hlavou a zahleděl se před sebe oválnýma židovskýma očima. Byl krásný a hrdý jako mnozí Židé starého rodu. „To si nikterak nemyslím,“ ujišťoval mě. „Ale myslím si, že zrození takové pohádky ukazuje jen na to, že za časů Herodových uprchlá do Egypta nějaká zbožná rodina, jež přes svou vnější nepatrnost vzbudila pozornost lidí. Jestli chci rozumně vysvětlit zrod té pověsti, pak snad jeho matka bránila malého narušitele sobotního klidu tak pádnými slovy, opírajíc se o Písma, že umlčela žalobce. Ale ten její výklad byl příliš složitý a zapomněl se. Pomocí našeho Písma lze dokázat cokoli. A když pak rodina zmizela stejně tajemně jako přišla, upravili lidé tu událost na pohádku pro děti.“

A ukončil náš hovor řka: „Kéž bych měl dětskou mysl a věřil písmům jako děti. Bylo by to lehčí než se potácet mezi dvěma světy. Řek se ze mne nikdy nestane a v srdci ani již nejsem synem Abrahama.“

Příštího dne mne bolela hlava a bylo mi bídně, ale nestalo se mi to v Alexandrii poprvé. Strávil jsem ten den v lázních. Po koupelích a masážích, po cvičení a po dobrém jídle jsem se cítil jako ve snu, jako bych se vzdálil reálnému světu a jako by se mé tělo proměnilo v stín. Tento pocit znám a je dědictvím po mém vlastním rodu. Není nadarmo mé jméno Mezentianus. V takovém stavu je člověk nejcitlivější přijmout znamení, ačkoli i tehdy je nejtěžší poznat pravá znamení od falešných.

Když jsem vyšel ze sloupové síně lázní, ovanul mne horký dech ulice a navečerní slunce mi vrhlo blesky do očí. Můj stav se neměnil. Kráčel jsem po hlučných ulicích nemysle na to, kam jdu. Jak jsem tak šel, duchem nepřítomen, považoval mne jeden průvodce za cizince, dotkl se cípu mého pláště a začal mi výmluvně nabízet návštěvu v kanópských lupanárech“ nebo v majáku na Faru či v chrámu býka Apise. Průvodce byl tvrdohlavý a nemohl jsem se ho zbavit, dokud ho nepřerušilo hlasité volání. Špinavým prstem ukázal na volajícího muže, zasmál se a řekl: „Podívej se na Žida!“

Na rohu zeleného trhu stál v kůžích oděný muž. Měl husté vlasy i vousy, tvář hubenou postem a nohy poseté ranami. A neustále volal stejnou větu, jednotvárným hlasem, v aramejštině, a oči se mu obracely v sloup. Průvodce mi řekl: „Zajisté nevíš, co vyhlašuje.“

Ale jak ty dobře víš, Tullie, rozumím i mluvím aramejsky, vždyť jsem strávil dětství v Antiochii. Tehdy jsem si také představoval, že se stanu písařem některého východního prokonsula13, než jsem se dostal do rhodské školy14 a než jsem začal lépe chápat, co vlastně od života chci.

Rozuměl jsem proto dobře, co hlásal tento židovský sektář přišlý z pouště. Volal, až ochraptěl: „Kdo máš uši, slyš! Království boží je blízké! Připrav se na cestu!“

Průvodce mi vysvětloval: „Oznamuje příchod židovského krále. Takovými pomatenci se cesta z pouště do města jen hemží, takže je už ani všechny nebičují. Ostatně je politicky únosnější nechat Židy, ať se hádají mezi sebou. Pokud se oni navzájem bijí, potud máme my, lidé z gymnasia15, klid. Není vraždění chtivějšího národa nad Židy. K našemu štěstí se jejich sekty nenávidí navzájem více, než společně nenávidí nás, které nazývají pohany.“

A po celou tu dobu volal ochraptělý hlas táž slova, až se mi pevně vštípila do paměti. Hlas pak volal o blízkém království božím a nemohl jsem jej nechápat jako znamení pro mne. Bylo to, jako by ve chvilce strhla všecka proroctví, jež jsem v zimě studoval, závoj temných představ, a shrnula se do jasných slov: Království boží je blízko.Průvodce pokračoval ve svém řečném proudu a stále se mne držel křečovitě za lem pláště. „Brzy budou židovské velikonoce,“ povídal. „Již odcházejí poslední karavany a lodi vyplouvají z přístavu, aby dopravily poutníky do Jeruzaléma. Uvidíš, jaká tam bude letos zase mela!“

Podařilo se mi říci: „Rád bych se jednou podíval na to židovské svaté město.“

Jako by se vzrušil mými slovy, zvolal: „Učiníš moudře, pane, neboť Herodův chrám je div světa. Kdo cestoval a neviděl jej, pak neviděl nic. A nemusíš se obávat nějakých výtržností, to jsem řekl jen tak žertem. Cesty v Judeji jsou bezpečné a v Jeruzalémě vládne římská kázeň. V zemi je přece usazena celá legie, aby udržela pořádek. Pojď jen se mnou pár kroků a zařídím ti svými dobrými konexemi ještě nějaké místo na lodi, která pluje do Joppe nebo do Caesareie. Ovšemže oni řeknou nejprve, že všecka místa jsou již obsazena v tuhle dobu, před velikonocemi. Ale přimluvím se za tebe. Bylo by to hanebné, kdyby tak vznešený Říman jako ty nedostal místo na lodi.“

A táhl mne za plášť tak ponoukavě, že jsem chtěj nechtěj musel s ním do správy syrských lodí, která byla skutečně nedaleko odtud. Tam se ukázalo, že nejsem jediný cizinec, který hodlá cestovat na velikonoce do Jeruzaléma. Kromě Židů, přišlých ze všech možných zemí světa, i obyčejní cestující chtěli vidět něco nového.

Průvodce smlouval za mne tak vášnivě, jak jen to může Řek se Syřanem, a než jsem se nadál, měl jsem zamluveno místo ke spaní na lodi plující s poutníky do Judeje. Tvrdili mi, že to byla jediná a poslední loď, která ještě vypluje z Alexandrie. Měla vlastně zdržení, způsobené tím, že byla zbrusu nová a potřebovala jakési dodělávky. Nazítří ráno vypluje na svou první cestu, takže se nemusím obávat ani obvyklé špíny, ani hmyzu, jež znepříjemňují cestování podél oněch břehů.

Průvodce vymámil ze mne za svou službu pět drachem,ale dal jsem mu je rád, vždyť mi bylo dáno znamení a já se rozhodl. Byl spokojen, ale zůstal ještě tam a vymáhal si odměnu za zprostředkování od loďařského úředníka. Ještě před večerem jsem si zařídil u svého bankéře cestovní příkaz k vyplacení v Jeruzalémě, neboť jsem natolik zkušený, že nenosím do cizích zemí nikdy mnoho hotových peněz. Zaplatil jsem účet ve svém útulku pro cizince a večer jsem se rozloučil s několika známými, jež jsem nemohl opominout. Neřekl jsem jim však, kam pluji, abych se vyhnul jejich výsměchu, jen jsem naznačil, že budu na cestách asi po celé léto a na podzim že se vrátím, nejpozději.

Té noci jsem dlouho bděl a cítil jsem jasněji než kdy dříve, jak mne alexandrijská zima poničila na duchu i na těle. Ať si je celá Alexandrie i se všemi pozoruhodnostmi divem světa, já ale již měl nejvyšší čas odtud odejít. Jinak bych se byl ztratil sám sobě v té poživačné horečce města, znaveného staletou řeckou moudrostí. Takový zjemnělý muž jako já by mohl docela zmalátnět, kdyby zůstal v Alexandrii příliš dlouho.

Proto jsem si myslel, že mi cesta po moři a pouhé dva dny po souši na římských silnicích udělají jen dobře. Ale jak je to obvyklé, byl jsem ráno brzy vzbuzen, abych stihl loď, a nedospal jsem. Huboval jsem sám sebe, že opouštím příjemnosti pohodlného života a že se vydávám do cizí, nepřátelské země za fantomy nějakých temných, nejasných proroctví.

V přístavu jsem vystřízlivěl docela, neboť jsem byl oklamán hůře, než jsem vůbec mohl tušit. Loď jsem našel jen po dlouhém hledání a mnohém vyptávání a nemohl jsem uvěřit svým očím, že ten nejchatrnější shnilý vrak má být zbrusu novou lodí, jež se vydává na svou první plavbu! A zajisté, že se na ní pracovalo, protože sotva by se byla udržela na hladině bez pořádných ucpávek a smolování. Pach, jenž z ní vycházel, mi připomínal kanopské lupanáry. Ano, bylo to to nejlevnější kadidlo, které dal loďař zapálit na palubě, aby nebylo cítit jiné pavůně. Shnilé boky přikryly pestré látky a povadlé květiny z květinového trhu měly představovat slavnostní výzdobu k odjezdu.

Zkrátka řečeno, tato narychlo vyspravená a na moře jakžtakž vypravená díže vypadala jako stará přístavní nevěstka, která se odváží na denní světlo jen zahalená do pestrých rouch, vrásky v tváři skryté barvou a šíříc na dálku pach laciných voňavek. Stejně vychytralý a všech iluzí zbavený pohled jako bych spatřil i u správce lodi, když mě přijímal, ujišťoval a přísahal, že jsem nalezl tu pravou loď, na kterou patřím, zavedl mne k místu mého lože mezi křikem, řvaním, slzami, hádkami a loučením.

Nakonec jsem se již ani nemohl zlobit a rozesmál jsem se, vida to vše kolem. Sice nemá či nemusí člověk vyhledávat nebezpečí, ale může se jim rozumně vyhnout. Na druhé straně však strachem z každého činí svůj život nesnesitelným. Naslouchal jsem učení tak mnohých filosofů, že se ve mně upevnilo jisté přesvědčení. Nevěřím, že člověk může i při největší opatrnosti prodloužit svůj život, byť i jen o píď, přes určenou míru.

Jsou ovšem ještě i nyní sobečtí a pověrčiví bohatci, kteří porušujíce římské zákony dají v oběť tříhlavé bohyni svým jménem mladého otroka, aby sobě prodloužili život mírou jeho života přerušeného. V kterémkoli velkém městě Východu lze nalézt čaroděje Či kněze, jenž zná kouzla a za dobrou odměnu je ochoten takovou oběť provést. Podle mého mínění je to však sebeklam a krutý blud. Schopnost člověka klamat sebe a mít za pravdu to, co si přeje, je nezměřitelná. Nicméně myslím, že ani jako stařec, dožiji-se toho, nebudu se bát smrti natolik, abych podlehl takové slabosti.

V mém směšném postavení mě utěšovalo vědomí, že loď popluje podél známých břehů a že jsem dobrý plavec. Bezuzdná veselost se mne zmocnila, a nikterak jsem se nemrzel na lest, jejíž jsem byl obětí. Rozhodl jsem se brát toz té nejlepší možné stránky a těšit se z plavby, abych jednou mohl vypravovat tuto příhodu a případně ještě přehnat její nepříjemnosti.

Vytáhly se kotvy, vesla zabrala a narážela na sebe v nesrovnaném taktu, záď se odlepila od nábřeží a lodník vylil přes okraj číši pro bohyni Dobrého štěstí. Lepšího adresáta této oběti si ani nemohl zvolit, neboť zajisté sám věděl předobře, že pouze za pomoci dobrého štěstí se dostaneme do cíle. Židovští cestující pozvedli paže a volali posvátným jazykem svého boha na pomoc proti mořským nebezpečím. Na přídi začala jakási ověnčená dívka zpívat a drnkat na lyru a mladík, jenž k ní zřejmě patřil, pískat na flétnu. Ani v Alexandrii jsem neslyšel tak líbezný zpěv v nejnovějším slohu s doprovodem nástrojů. Židovští poutníci zjistili ke své hrůze, že na lodi je také potulná divadelní tlupa, ale jejich stížnosti již nebyly nic platný. Ostatně nás, jež považovali za nečisté, byla většina a oni, sami opožděnci, nebyli z bohatých. Byli tedy nuceni snášet naše stíny a spokojit se s mytím hrnců v jedné nádobě. Samota je v naší době vzácný přepych. Nesnášel jsem kolem sebe otroky hlídající každý krok a výraz, a lituji ty, kteří pro své postavení či z pohodlnosti žijí obklopeni houfem otroků. Za této své cesty jsem musel slevit ze své přepyšné libůstky a dělit se o lodní ložnici s těmi nejrůznějšími a nejpochybnějšími lidmi. Židovští poutníci měli naštěstí vlastní místnost pro spaní, ba i možnost rozdělat si oheň v bedničkách s pískem pro svá zvláštní jídla. Jinak by byli dojeli ke břehům Judey tak dokonale nečistí, že by se byli sotva odvážili pokračovat v cestě do svého svatého města. Přísné jsou jejich zákony a příkazy čistoty.

Kdybychom nebyli měli příznivý mírný vítr a plachty ku pomoci, nebyli bychom myslím nikdy dopluli, neboť veslaři byli stejní zchátralci jako ona loď, dědkové pisklaví a zadýchaní, chromí a nemocemi prolezlí. Ani to nebyli všichni otroci, ale ještě ubožejší chudáci z přístavu, kteří nemajíce jinou obživu, dali se najmout na otrockou práci. Byli by bývali zábavným chórem v nějaké komedii. I jejich velitel, jenž jim z můstku udával takt, se smál, div se nezadusil, jejich nešikovnosti, někteří totiž vesly mlátili vesla i těla svých druhů, jiní uprostřed toho všeho rámusu pospávali pod lavicemi. A myslím, že i rákosky používal jen ze zvyku, protože z nich nemohl více úsilí vypráskat, než z nich samo vyšlo.

O cestě samé řeknu již jen to, že nikterak mi nepřispěla k nějakému pocitu zbožnosti, ani nepřipravila mou mysl k přijetí prorocké atmosféry svatého města. Bylo potřebí zbožnosti Židů a jejich úcty k chrámu, aby mohli pozvedat paže k modlitbám ráno, večer a někdy i v poledne, a zpívat melancholické i jásající písně ke cti svého boha. V ostatních hodinách dne se ozývaly z přední paluby řecké takty. To cvičili herci. Jindy zase byli vybídnuti veslaři na chvíli k veslům, pak se ozýval z podpalubí jednotvárný chór zlomených, ochraptělých hlasů.

Řecká dívka, která při vyplutí ověnčená zpívala a hrála na lyru, se jmenovala Myrina. Byla hubená, krátkého nosu a chladných a zkoumavých zelených očí. Přes své mládí se vyznala kromě svého hudebního umění dobře i v akrobacii. Byla to radost hledět na ni, jak denně procvičuje své tělo, aby neztratilo ohebnost. Zbožní Židé si halili tváře a naříkali hlasitě nad tímto pokušením.

Myrina je jméno amazonské. Sama upřímně řekla, že je dostala proto, že je tak hubená a bez ňader. Kdysi vystupovala již v Judeji, a to za Jordánem, v řeckých městech Peraeje.“ Vypravovala mi, že v Jeruzalému je divadlo, postavené Herodem, ale že neměla ani chuti v něm vystupovat, poněvadž se v něm konají představení jen zřídkakdy. Není totiž obecenstva. Židé divadlo nenávidí jako celou řeckou kulturu až po vodovody, a jejich šlechticů je málo, aby zaplnili prostory divadla. Proto nyní míří do města, které bylo postaveno pro dvanáctou římskou legii, aby v něm mohli legionáři trávit po svém volný čas, a kde najdou nadšené, i když poněkud drsné, ba bezuzdné obecenstvo. I do knížecího města Tiberiady by se rádi dostali a na zpáteční cestě se pokusí o štěstí v římské Caesareii na pobřeží.

Asi že jsem s ní tak přátelsky hovořil, vklouzla Myrina v noci ke mně a pošeptala mi, že bych ji učinil šťastnou, kdybych jí dal dva stříbrňáky, protože jsou velice chudí a pro představení potřebují šaty a střevíce, což jí dělá starosti. Jinak by mne o nic neprosila, je slušné děvče.

Nahmatal jsem ve tmě těžkou desetidrachmu a dal jsem jí ji. Byla velice potěšena, objala mne a políbila a řekla mi, že pro mou vlídnost nemůže odolat a že jí smím udělat, co jen chci. Ale když zpozorovala, že nechci nic, neboť po pravdě řečeno jsem byl znaven alexandrijskými ženami, zrozpačitěla a prostoduše se zeptala, zda bych chtěl raději po svůj bok jejího bratra, jenž je ještě mlád a bez vousu. Nikdy jsem se nenadchl touto řeckou neřestí, třebaže jsem měl samozřejmě v době svých studií na Rhodu také svého platónského ctitele. Ujistil jsem ji, že se spokojím pouhým přátelstvím. Předpokládala pak asi, že jsem z nějakého důvodu učinil slib čistoty, a již na mne nenaléhala.

Zato mi vypravovala o židovské cudnosti a tvrdila, že vzdělaní Židé nepovažují za hřích pomilování s cizími ženami, pokud to nejsou Židovky. To jejich zákon zakazuje. A vypravovala mi několik historek, aby potvrdila svá slova, ale nevěřil jsem jí docela. Natolik jsem se naučil vážit si jejich učenců v Alexandrii.

Když se objevily na východě judské hory nad mořem zářícím jako drahokamy, svěřila mi Myrina své sny jako důvěryhodnému staršímu příteli. Věděla dobře, že rozkvět tanečnice je velmi krátký. Chtěla si proto nastřádat peníze a založit si skromný obchod s vonnými mastmi a oleji v některém svobodomyslném přístavním městě a s ním spojený tichý lupanárek. Hleděla přitom na mne nevinným pohledem. Ovšem čekání by se jí zkrátilo, kdyby cestou potkala bohatého milence. Ze srdce jsem jí přál to štěstí.

Zásluhou buď lodníkovy oběti či úpěnlivých modliteb židovských poutníků jsme dopluli skutečně do joppského přístavu, i když poštípáni hmyzem, hladoví, žízniví a špinaví, ač jiných neštěstí ušetřeni, tři dny před židovskými velikonocemi. Svátky připadly toho roku na jejich den sabatu, a proto byly zvláště významné. Židé tolik pospíchali, že sotva se trochu omyli a pojedli u svých soukmenovců, pustili se na noc k Jeruzalému. Byla vlahá noc, nesčetné hvězdy plály nad mořem a v měsíčním svitu bylo vlastně snadné jít. Přístav byl přecpán plavidly, i velkými koráby z Itálie, Hispanie, ba až z Afriky. Z toho jsem pochopil, pokud jsem si to již dříve neuvědomil, že láska Židů k chrámu je výnosným obchodem pro všechny loďaře světa.

Víš, že nedělám ze sebe arbitra elegantiarum, ale přesto se mi nechtělo připojit se k divadelní tlupě a vydat se zrána na cestu spolu s nimi, jakkoli mne prosili, abych byl jejich ochráncem, protože nikdo z nich nebyl občanem. Proto jsem se rozhodl dokončit tento list v Joppe, neboť jsem jej začal psát na lodi pro ukrácení chvíle, a také abych si zjistil, co mne vlastně přimělo vydat se na toto dobrodružství.

Opatřil jsem si tedy v útulku pocestných jizbu pro sebe a tady píši, abych si ulevil z běd cesty. Vykoupal jsem se a použil bohatě prášku proti hmyzu. Oděv, jejž jsem měl na lodi, jsem daroval chudým, zjistiv, že bych jeho spálením vzbudil pohoršení. Jsem osvěžen, vždyť jsem si dal i vlasy nakadeřit a pomazat, ba koupil jsem si nový šat. Jsem skromný, proto jsem s sebou nevzal mnoho zavazadel, zato hojně čistého papyru a psací nářadí, pak jen několik upomínek z Alexandrie, jež budu moci dát darem, bude-to vhodné či nutné.

Na joppském tržišti se nabízí bohatým i chudým dopravní prostředky do Jeruzaléma. Mohl bych si najmout nosítka s doprovodem nebo párem volů tažený vůz či velblouda s průvodcem. Ale již jsem řekl, že samota je můj největší přepych. Proto si hodlám najmout zítra osla, naložit na jeho hřbet svůj skrovný majeteček, soudeček s vínem a něco jídla do vaku. Půjdu pěšky, jak se to na pravého poutníka sluší. Tělesné cvičení mi bude zdravé po lenošivých dnech alexandrijských, a lupičů se nebojím, vždyť cesty jsou přeplněny a hlídky dvanácté legie zajišťují jejich bezpečnost.

A nevypravoval jsem ti, má drahá Tullie, o alexandrijských ženách a o Myrině, abych tě urazil, či abys na mne proto žárlila. Kdybys aspoň trochu trpěla, kdyby tě aspoň zatrápilo svědomí kvůli mně! Ale velice se obávám, že jsi jenom spokojena, zbavivši se mne chytře takovou lstí. Neznám však tvé myšlenky a zda se ti skutečně přihodilo něco, co ti zabránilo v cestě. Proto tě zapřísahám a věř, že příští podzim tě opět očekávám v Alexandrii, až do skončení plavebního období. I své nejmilejší věci jsem tam zanechal, ani jednu jedinou knihu jsem s sebou nevzal. Mou adresu dostaneš v římské cestovní kanceláři nebo u mého bankéře, kdybys mne právě nenašla čekajícího na tebe v přístavu, ačkoli mé srdce ví, že budu stejně zbytečně čekat jako minulého podzimu na každičkou loď plující z Itálie.

Nevím však ani, dokážeš-číst můj list až do konce, ačkoli jsem se snažil psát ti tak zábavně, jak jen dovedu. Sám jsem ve vážném duševním rozpoložení, jak lze soudit z mého listu. Po celý svůj život jsem váhal mezi Epikurem a učením stoy, mezi požitkem a odříkáním. Na alexandrijském nadměrném požitkářství, marném to obžerství těla i ducha, jsem si připálil mysl. Víš dobře, a já také, že láska a požitek jsou dvě různé věci. Požitek může člověk provádět jako běh či plavání, ale požitek sám činí člověka melancholickým. Řídké až neuvěřitelně je nalézt toho, pro něhož je člověk zrozen. A já jsem zrozen pro tebe, Tullie,a mé bláznivé srdce tvrdí, že i ty jsi zrozena pro mne. Připomeň si noci v Baiích, když kvetly růže.

Ale neber všecko, co jsem napsal o proroctvích, příliš vážně. Vidím v duchu, jak mi tvá plná ústa šeptají s úsměvem: „Marcus je pořád stejně nenapravitelný snílek.“ Kdybych však takový nebyl, milovala bys mne? Ovšem pokud mne ještě miluješ. To právě nevím.

Joppe je prastaré přístavní město, zcela syrské.

Ale tady se zastavuji ve psaní. Nezapomeň na mne, má Tullie, má milovaná. List vezmu s sebou a pošlu ti jej z Jeruzaléma, neboť lodi se vracejí do Brundisia až po velikonočních svátcích.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist