Mika Waltari - Jeho království (ukázky) [Literární doupě]

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 8

LIST OSMÝ

Marcus Tullii.

PROSTÁ RADOST setrvává ve mně. Myslím, že je to radost osvobození, neboť se již nemusím trápit úzkostí z marných myšlenek či zvědavé žárlivosti, že by se snad jiným přihodilo něco, na čem nemám účastenství.

Když jsem dopsal, šel jsem se projít po jeruzalémských uličkách, přihlížel jsem práci měditepců, tkalců a hrnčířů. V paláci Hasmoneovců mne prováděl průvodce a v Herodově paláci jsem vystoupil do věží, i do té prastaré, v níž bydlí již jen netopýři. Pobyl jsem i na vnějším nádvoří chrámu a na foru. Vyšel jsem i za město, abych se podíval na jeho panoráma z okolních svahů. Město žilo, jako by se nic nebylo stalo. Po týdnu zapomněla myslím většina jeho obyvatel na Ježíše Nazaretského i na jeho hroznou smrt, a nestrpěli, aby se o něm ještě mluvilo.

Měl jsem dost tohoto židovského města, jehož zvyky mi byly cizí, a neviděl jsem již nic zvláštního na jeho chrámu, jehož sláva byla tak neobyčejná. Nakonec jsou si všecka velká města podobna. Jen zvyky lidí se mění. I nejslavnější chrámy jsou v podstatě podobné, ačkoli se mění oběti a formy obřadů. A pro každý je charakteristický způsob, jak shromažďují peníze. Jestliže Židé prodávají ve vnějším nádvoří chrámu svaté výroky z písem ukryté v uměleckých schránkách, aby se mohly nosit na pažích či na čele, pak se myslím neliší tento zvyk příliš od sošek Artemidiných a talismanů, jež se cizincům nabízejí v Efesu.

Když jsem se navečer vracel setmělými uličkami do svého obydlí, vyhlížel mne Karanthes již zdaleka a běžel mi vstříc, jako by byl na mne čekal. Usmíval se chytrácky a mnul si ruce a vítal mne: „Ptali se po tobě a jsi očekáván.“

Byl jsem radostně překvapen a vyzvídal jsem: „Kdo mne očekává? Nemám přátele v tomto městě. Proč jsi tak tajuplný?“

Karanthes se již neovládl a vyprskl v smích a volal: „Ach, jak se raduji, že jsi zase zcela zdráv a žiješ jako člověk! Nevyptávám se tě na tvé cesty a pochůzky, ale abych se vyhnul pomluvám, skryl jsem ji v tvé jizbě. Tam sedí slušně na podlaze, nohy přikryty pláštěm. Byl bys mohl nalézt i lepší, ale každý má svůj vkus. Tahle má krásnou postavu a také krásné oči.“

Z jeho narážek jsem pochopil, že na mne čeká nějaká žena, a nemohl jsem tušit, která by to byla. Vyběhl jsem do hostinské jizby, ale nepoznal jsem tu ženu, ačkoli při mém příchodu pokorně odkryla tvář a známě na mne hleděla. Viděl jsem ji jen ve tmě a teprve po hlase jsem ji poznal, když mne oslovila a pravila:

„Zajisté jsem zle učinila, když jsem se k tobě vloudila. Nechtěla bych poškodit tvou pověst, jsi-na ni citlivý. Žena jako já nemá znát za dne muže, jehož oslovila jednou v nočním temnu, ale musím ti něco vypravovat, co tě zajisté překvapí.“

Řekl jsem: „Marie z Béretu, poznávám tě, ale netušil jsem, že máš tak krásnou tvář a jasné oči. Nejsem citlivý na svou pověst. Naopak, raduji se, že jsi přišla, ačkoli nevím, jak jsi mne našla.“

Prosila: „Nemluv o mé tváři ani o mých očích, to je moje prokletí. Ale město je menší, než si myslíš. Mnozí tě již znají, ba i to, že jsi zvědav na věci, jež se tebe netýkají. Našel jsi tedy muže nesoucího džbán, ačkoli jsi neměl z něho tolik radosti, jak jsi doufal.“

Měl jsem za to, že si přišla pro odměnu za svou radu, i řekl jsem hned: „Ovšem, zajisté, a jsem ti za to dlužen.“

Rychle zavrtěla hlavou a namítla: „Ne, ne, nic mi nejsi dlužen. Naopak jsem dlužná tobě já, a proto jsem přišla bez pozvání.“

Hleděl jsem na ni a opravdu mi nebylo jasné, co vlastně ode mne chce. Byla rozhodně mladší, než jsem se zprvu domníval, a měla krásné kulaté líce židovských dívek a podle jejího obličeje bych nikdy neuhodl její zaměstnání.

U dveří Karanthes jemnocitně zakašlal do dlaně, aby upoutal mou pozornost, šel totiž za mnou, zvědavý jako straka. „Večeře je připravena,“ pravil, „ale může zajisté počkat, chceš-se nejprve pobavit se svou přítelkyní. Jen řekni a přinesu vám vodu a čisté ručníky a sám již se nejlépe podíváš, zda se neštrachala v tvých věcech a neskryla něco pod plášť.“

Marie z Béretu zrudla a v hanbě sklopila oči k zemi. Rychle jsem řekl: „Mýlíš se velice, dobrý Karanthe, a také nemáme takové úmysly, jak si myslíš. Ať nám poslouží tvá žena či dcera, nebo ty sám, jak jen považuješ za slušné, neboť mám hlad a povečeřím se svým hostem.“

Marie z Béretu se zhrozila, pozvedla ruce a zvolala: „Ne, ne, nesluší se, aby muž jedl spolu se ženou a nejméně se ženou, jako jsem já. Avšak dovol mi, abych ti sloužila při jídle. Potom ráda sním to, co zbude po tobě.“

Karanthes na ni vlídně pohlédl a uznal: „Pozoruji, že jsi rozumná a dobře vychovaná dívka, neboť tento Říman ještě nezná dostatečně zvyky naší země. Moje manželka by raději zemřela, než by ti posloužila, a nemohu dovolit své nevinné dceři, aby hleděla na něco, co nedotčená dívka nemá vidět. Ale něco jiného je, chceš-přinést zdola pokrmy, ovšem se sklopenýma očima, a posloužit jako služebnice a sníst až co zbude.“

Na vysvětlenou mi řekl: „Víš, že nemám předsudky, ale všecko má své meze. Kdyby byla přišla v nosítkách a oblečena do barevných lněných rouch, či kdyby měla kolem hrdla hedvábí vyšívané zlatými nitěmi a zanechávala na schodech voňavé kapičky masti, pak bych považoval začest sloužit jí vlastníma rukama, ale současně bych vzdychal nepokojem pro tebe. Tato moudrá dívka zná své místo a nezpůsobí ti žádnou škodu.“

Vyzval ji, aby šla s ním, a po chvíli se Marie z Béretu vrátila, nesouc mi večeři. Po způsobu služebnic si obtočila plášť kolem pasu, takže jsem viděl její nahá lýtka až po kolena. Oddaně mne vedla na střechu, nalila vody na ruce a osušila čistým ručníkem. Posadil jsem se, ona zvedla pokličku hliněné misky, položila přede mne chléb a pravila:

„Jez, Římane, a oči tvé služebnice se budou radovat z každého sousta, jež si vložíš do úst. Kéž bych mohla být tvou služebnicí a sloužit ti pořád.“

Ale její oči sledovaly chléb, jejž jsem lámal. Proto jsem ji přiměl usednout vedle mne, namočil jsem sousto v ostré omáčce a vložil jí je do úst, takže byla přinucena jíst se mnou, a nic jí nepomohlo. Třikrát mi sice odmítla, ale potom svolila a sama si namáčela chléb v teplé omáčce a jedla.

Když jsme dojedli, přitiskla mi hlavu k paži, políbila mi ruku a řekla: „Jsi takový, jak mi bylo vypravováno a jak jsem si tě představovala po naší rozmluvě u staré brány. Jednáš se ženami, jako by byly rovny mužům, ačkoli u nás žena často nemá ani cenu osla či soumara. Když se narodí dcera, roztrhne muž své roucho a na dítě se ani nepodívá a ženě neřekne ani jedno jediné dobré slovo.“

Hledíc před sebe, pokračovala: „Na vesnici má žena ubohý život a krásné děvče provdají za starce, jenž má víc polí a vinic než jiní. Pro svou marnivost jsem se uvrhla do zkázy. Viděla jsem svou tvář na hladině vody ve džbánu a z hlouposti jsem šla na louku s prvním cizincem, jenž mi dal pestré stuhy a perly a šeptal mi do ucha lživé sliby. Tak krátký a prostý je můj příběh, a nestojí ani za řeč vyprávět ti o tom více, neboť konce si dovedeš myslím představit. Snad bych neměla větší nouzi než jiné mně podobné, pokud jsem ještě mladá, kdybych žila v nějaké jiné zemi. Ale jsem zavržená a prokletá dcera Izraele a můj hřích mne tísní, takže bych dala všecko za to, kdybych se mohla očistit. Avšak Bůh Izraele je přísný a nečistá žena není pro něho více než pes či mršina.“

Utěšoval jsem ji: „Marie z Béretu, nejsi hříšnější než mnohé jiné, jež musí žít na tomto světě jako ty.“

Pohlédla na mne temnýma očima, stočila lehce hlavu a namítala: „Nerozumíš mi. Co mi pomůže myšlenka, že mnohá jiná je i hříšnější než já, když se znám a vím, že v svém nitru nejsem nic než červi a úzkost? Avšak byl kdosi, kdo by mi byl mohl pomoci. Neodsoudil ani ženu cizoložnou, ale slitoval se nad ní a zachránil ji z rukou kamenujících. Žehnal dětem i děvčátkům a nebylo v něm hříchů. Avšak neodvážila jsem se přiblížit k němu, jenom zdaleka jsem přihlížela. Sotva by mne byli jeho následovníci vpustili před něho. Tělesně choré uzdravoval svou silou. I nade mnou by se byl jistě smiloval, neboť mé srdce je nemocné a stydím se za sebe i za svůj život.“

„Myslím, že vím, o kom mluvíš,“ řekl jsem.

Marie z Béretu přikývla: „Ano, ano, ale pobožní a zákoníci i ti, co jsou bez hříchu, ho ukřižovali. Potom vstal z mrtvých a zjevil se svým následovníkům. Vím to z jistých míst, jakkoli je to neuvěřitelné, a vypravovali mi, že i ty to víš, ačkoli jsi cizinec a zavržený. Proto jsem přišla k tobě.“

Náhle se rozplakala, vrhla se přede mne, objala mi kolena a prosila: „Zapřísahám tě, vezmi mě s sebou a odejděme spolu za ním do Galileje. Oni všichni, kdo jen trochu mohli, odešli dnes ráno z města a putují tam. I ženy odešly. Včera pozdě večer se zjevil apoštolům a slíbil jít před nimi do Galileje. Tam se s ním mají setkat. Snad i já bych ho viděla, kdybys svolil a vzal mne s sebou.“

Zatřásl jsem jejími rameny a vyzvedl ji, aby si zase sedla, a řekl jsem vzrušen: „Neplač a nekřič tak zmateně, ale vypravuj mi, co víš, a pak se poradíme co dělat.“

Zjistivši, že jsem tak nakloněn ji vyslechnout, setřela si slzy z očí, uklidnila se a začala vyprávět: „Sám jsi se seznámil s onou zámožnou ženou, pěstitelkou holubů, jež ho následovala. Ona tě chápe a ví, že usilovně hledáš novou cestu. Ale přísně jí zakázali s tebou mluvit, protože nejsi syn Izraele. Poradila mi, abych se utekla k tobě o pomoc, ježto mne sama nemohla vzít s sebou, a ty jako Říman jsi v stejném opovržení jako já. Řekla, že učitel sám ví nejlépe, kdo smí slyšet jeho hlas. Večer bylo těch jedenáct shromážděno v horní síni a Ježíš sám přišel mezi ně skrze zavřené dveře stejně jako poprvé toho večera, kdy vstal z hrobu. To však již víš. Tvrdil, že je z kostí a z masa, a dovolil Tomáši dotknout se jeho ran, takže všichni uvěřili, že vstal z mrtvých. Nevyprávěli ženám všecko, co řekl, ale hned se začali připravovat na odchod. Již dříve říkal, že je předejde do Galileje. Vycházeli z města po dvou a po třech a strážci je neobtěžovali. Také ženy odešly i jiní, které uzdravil, i Šimon Kýrénský odešel. Všichni věří, že ho uvidí v Galileji.“

Přemítal jsem o tom, co mi vypravovala, a zdálo se mi to věrohodné, neboť jaký by měla důvod, aby si něco takového tahle Marie vymýšlela? Mohl jsem také věřit, že mi Marie Magdalská stále ještě přeje dobré, ačkoli kvůli učedníkům se neodvažuje mne vidět.

„Ale proč právě do Galileje?“ otázal jsem se. „A co se tam má stát?“

Maria z Béretu zavrtěla hlavou a pravila: „Nevím a také proč by bylo třeba vědět? Nestačí, že on sám vyzval těch jedenáct? A tak pospíchali, že první vyšli již při rozednění, sotva se otevřely brány.“

Nesměle se dotkla rukou mého kolena a prosila: „Připrav se také na cestu z Jeruzaléma a dovol mi být tvou služebnicí a jít s tebou, neboť nikdo jiný mne s sebou nevezme a sama až do Galileje nemohu. Nemám peníze na doprovod a bez něho bych se dostala do rukou buď legionářům, nebo lupičům.“Rád bych jí byl věřil a zajisté mne vědomě nechtěla oklamat. Nejlepším důkazem byla její vlastní touha. Ale vypravovala mi jen, co slyšela od jiných, a v těchto zmatených dnech mohly pověsti, jež šly od úst k ústům, změnit podobu a smysl a zavést na bludnou cestu. Proto jsem si musel opatřit i odjinud potvrzení těchto věcí. Současně mne uvedla Mariina prosba do těžké situace, neboť jsem si nechtěl uvázat na krk cizí ženu a vydat se na obtížnou cestu, jejíž výsledek byl zcela nejistý.

Zpozorovala moje zaváhání a zarmoucena odvrátila hlavu. „Chápu,“ řekla, „a nemusíš mi nic vysvětlovat. Co by si opravdu pomysleli tvoji známí Římané, kdybys ty, přítel vladařův, vodil s sebou prostou židovskou dívku? Snad jsem neudělala dobře, že jsem tě o něco takového požádala, ale ty jsi jediný muž, jenž mi kdy co daroval, aniž ode mne za to něco chtěl. Proto jsem se uchýlila k tobě.“

Její slova mne zahanbila. Styděl jsem se za sebe i za svou pohodlnost, neboť jsem přece svobodný a bohatý a nemusím nikomu vydávat počet ze svých činů. Kdyby se mi tahle Marie stala příliš obtížnou, mohu jí kdykoli dát peníze a poslat ji pryč. Ale na druhé straně, jestliže Marie Magdalská jí opravdu radila jít ke mně, pak by mi mohla pomoci v Galileji, abych našel zmrtvýchvstalého Ježíše Nazaretského, pokud skutečně odešel do Galileje.

Pravil jsem: „Tato věc je nejistá. Stejné bych mohl postavit most ze slámy, abych přešel přes řeku. Ale ty znáš tiché země a chceš myslím stejně úpěnlivě jako já najít vzkříšeného židovského krále. Což bych byl tak tvrdého srdce jako jeho učedníci, abych tě odvrhl od sebe, jako oni odvrhli mne? Snad on nebude chtít znát nikoho z nás dvou, ale to nám nemůže zabránit, abychom se o to nepokusili.“

Marie z Béretu pozvedla obě své ruce a zvolala: „Po všecky dny svého života se budu modlit, abys byl požehnán, vezmeš-mne s sebou do Galileje. Ani jsem se neodvážila v to vážně doufat, a přišedši sem, obviňovala jsem se v mysli z nerozumu. Nepoštěstí-se nám cesta a nenajdeme-ho, pak mne prodej do otroctví a bude mi lhostejné, co se se mnou stane. Ale přece pro tu naději se vydejme spolu na cestu.“

Varoval jsem ji, aby měla trochu trpělivosti, a řekl jsem: „Na noc nemůžeme vyrazit a ani jinak se nechci vrhnout střemhlav do tohoto dobrodružství. Vyspěme se rozumně na tu cestu. Jestli se mi zítra potvrdí i z jiné strany tvé zprávy, promyslím plán, zvolím místa odpočinku a opatřím všecko, abychom cestovali co možná pohodlně a rychle došli do Galileje. Tam se potom můžeme porozhlédnout a rozvážit co dělat.“

Ale Marie začala naříkat: „Čekala jsem již na tebe celý den a mé srdce je tak netrpělivé, že jsem stěží usnula. Proč nemůžeme odejít tak, jak jsme, bez batohů a zbytečností, a přenocovat u tichých země nebo na lukách, vždyť noci nejsou ještě studené. Tak by cesta přišla lacino a nezpůsobila by ti přílišné výdaje.“

Vyprskl jsem smíchem nad její prostotou a řekl jsem: „Myslím, že mám více zkušeností s cestováním než ty. Ve skutečnosti nejlevnější způsob cestování vyjde dráže, než bys mohla tušit, ztratí-člověk například zdraví či dostane-se do rukou nějakým pobudům, kteří ho zbičují. Dovol mi, abych udělal plán této cesty, potom v Galileji budeš radit ty, kam se obrátíme.“

Pravila: „Neznám nic než Kafarnaum na břehu Galilejského moře. Tam bydlel a učil. Tam bychom snad měli jít, neuslyšíme-cestou o něm něco jiného.“

„Tedy jdi v pokoji,“ vyzval jsem ji. „Zítra na poledne se můžeš sem vrátit.“

Snad se Marie z Béretu obávala, že ji zavrhuji, protože mi odvětila, že nemá kam jít, a prosila mne, abych ji nechal vyspat na střeše před mými dveřmi nebo v koutě jizby. Pomyslel jsem si, že bude dobré i pro mne zvyknout si n ajejí přítomnost, vždyť přece pocestuji s ní a budu s ní přenocovávat na týchž místech. A nerušila mne, nýbrž zůstala po celou noc na rohoži v koutku, zabalená do svého pláště.

Ráno při troubení trub odříkávala hlasitě ranní modlitbu po židovském způsobu, avšak jinak se snažila po všech stránkách být co nejtišší a nerušit mou ranní práci. Přikázal jsem jí, aby na mne zde čekala, sestoupil jsem dolů a setkal se s domácím, který si již před prahem chystal svůj vetešnický stůl.

„Karanthe,“ řekl jsem. „Je na čase, abych se vydal na další cestu a opustil Jeruzalém. Dívka zůstane teď v mé jizbě a hodlám ji vzít s sebou. Zapamatoval jsem si však dobře, co jsi řekl včera večer. Kup tedy pro ni nové roucho a obleč ji slušně od hlavy k patám a kup také nezbytné šperky, aby jí nikdo cestou neopovrhoval nebo ji snad nepovažoval za nevhodnou společnici pro mne. Ale nepřeháněj v nákupech, neboť nechci vzbuzovat přílišnou pozornost.“

Můj Syřan spráskl překvapením ruce a zvolal: „Nevím, jednáš-rozumně, ale sám nejlépe víš, co děláš. Potkal bys sice takové dívky v kterémkoli městě a ušetřil bys výdaje za cestu. Avšak jinak je tvé jednání rozumnější než se míchat do židovské politiky, které vůbec nerozumíš.“

A ani slovem nevyzvídal, kam hodlám jít, nýbrž měl dost na tom, aby vyřídil co nejvýhodněji pro sebe i pro mne mou prosbu. Odešel jsem rovnou do domu bankéře Aristaina a našel jsem ho již na nohou a v plné práci u počítací tabulky a u kreditních listů. Pozdravil mě s radostným výkřikem, prohlédl si mne od hlavy k nohám a řekl:

„Řídil ses mou radou lépe, než jsem čekal. Tvé vousy jsou již delší než moje a střapce na tvém plášti ukazují, že jsi přinejmenším proselyta brány“. Dozvěděl jsi se, co sis přál vědět, a jsi spokojen?“

Opatrně jsem přiznal: „Dozvěděl jsem se více, než jsem si přál, a jsem tak spokojen, že mám Jeruzaléma již dost. Vychvalovali mi až do nebe krásu Galileje a nového města Héróda Antipy, jež se jmenuje Tiberias, na břehu Galilejského moře. Tam bych si chtěl upevnit své zdraví v horkých zřídlech, chodit do divadla a do cirku a žít zase po řeckém způsobu a nikoho nepohoršovat.“

Aristainos se podivně zatvářil a vyhnul se mému pohledu. Proto jsem spěšně dodal: „Zdá se mi, že jsem se v Alexandrii příliš vyčerpal, jak duševně tak tělesně. Toužím po zdravých koupelích a po hnětení těla a po řeckém divadle. Zde by se mi hlava pomátla ze všeho, co jsem slyšel a viděl.“

S úsměvem Aristainos poznamenal: „Zřejmě si se dostal do spárů některého výřečného pověřence knížete Héróda. Věnuje značné částky na stavbu svého města, aby bylo podle nejnovějšího řeckého stylu, a doufá, že krásné a tolerantní prostředí bude vyhledávat hodně cizinců a nemocných, kteří mu tam zanechají své peníze. Hodláš cestovat přes Samaří či poutní cestou na východní straně Jordánu?“

„Proto právě jsem přišel k tobě o radu,“ řekl jsem. „Také bych si rád vyzvedl peníze ze svého účtu a vzal si platební poukaz pro některého tvého obchodního přítele v Tiberiadě. Upřímně řečeno, našel jsem si příjemnou dívku, aby mi cestou nebylo smutno. Z Baií mám již zkušenost, že je nejmoudřejší pro mladého muže vydat se do lázeňského místa s vlastním proviantem. Jinak se mu zatočí hlava a ztratí nejen peníze, ale i váček.“

Aristainův úsměv zironičtěl. „Jako bankéř jsem jen tvým sluhou,“ pravil, „a nemám právo ani potřebu vyptávat se tě na tvé záležitosti. Ale pamatuji-se dobře, zajímal jsi se o učení ukřižovaného Ježíše Nazaretského. Poznal jsi je již dostatečně?“

Měl jsem přímo nepřekonatelný odpor lhát i jemu. Volil jsem proto svá slova uvážlivě, ježto na mne upíral po celou dobu zkoumavý pohled. Řekl jsem: „Slyšel jsem o něm mnohé a pozoruhodné věci. Snad se dozvím v Galileji více. Ve vašem svatém městě bylo po jeho smrti poněkud strašidelně. A také jsem o něm mnoho v těchto dnech přemýšlel.“

Aristainos vážně přemítal, pokukoval po mně a potom řekl: „Tvé náhlé přání odejít do Galileje mne překvapilo. Vypravovali mi, že včerejšího dne opustilo mnoho lidí město a vydalo se do Galileje. Mezi prostým lidem se totiž rozšířila pověst, že se tam stanou nějaké zázraky. Ovšem ty jako vzdělaný muž nejdeš po stopách rybářů a tesařů, ale přesto ta náhodná shoda mne překvapila.

Buďme k sobě upřímní,“ pokračoval. „Mám důvody myslet si, že naše velká rada má již dost Galilejských, kteří následovali onoho muže, i všech lichých pověstí, jež oni a jejich ženy rozšiřovali. Vždyť prostý lid uvěří i nerozumnějším věcem. Řeči nelze udusit a ještě těžší je obvinit někoho jen pro pouhé pověsti. Tu by si všichni říkali, že není dýmu bez ohně. Jeden ukřižovaný stačí lidu pro poučení, a pronásledování jeho učedníků by jen rozvířilo další vření. Lépe je zapomenout na něho. Proto myslím, že naši vládci dali příkaz, aby ty Galilejské nikdo neobtěžoval, jen když setřesou prach tohoto města se svých nohou. Ať si jdou zpátky do Galileje, která je panstvím knížete Héróda Antipy. Ať si on již s nimi udělá, co uzná za vhodné. Ale podle mne jsou oni ve vlastním prostředí, kde je všichni znají, zcela neškodní. Nikdo přece není prorokem ve své vlasti. Vysvětluji ti toto vše, abys nemyslel na marné věci, a zejména ne na takové, jež jako rozumný muž ani nechci odít slovy.“

V jeho přepychové komnatě jsem byl pevně obklopen silnými zdmi, branami a zámky, a bylo mi, jako by jeho rozumná slova střásala prach země, aby uhasila jiskry v mé mysli.

„Jsou-ty věci tak bezvýznamné, jak říkáš, pak víš o těch bezvýznamných věcech překvapivě mnoho,“ pronesl jsem zachmuřeně. „Proč bych nebyl i já upřímný? Vypravovali mi, že vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům a slíbil jim, že je předejde do Galileje.“

Aristainos vzal lem svého pláště, jako by chtěl roztrhnout své roucho. Ale ovládl se, pokusil se o křivý úsměv a řekl: „Byla to prokletá nedbalost, že se jeho učedníkům podařilo ukrást jeho mrtvolu při zemětřesení. Na základě toho teď mohou tvrdit ty nejnesmyslnější věci. Ovšemže to také mohli namluvit jeho tajným stoupencům, aby omluvili svůj útěk z Jeruzaléma. Ještě bych tě mohl pochopit, kdybys byl Hebrejec, jenž je v zajetí Písem a zhořkl očekáváním Mesiáše. Ale jsi přece Říman a filosof. Mrtvý člověk nevstává z hrobu. Něco takového se nikdy nestalo a nemůže stát.“

„Proč se tedy tolik rozčiluješ a vzněcuješ, ty, muž rozumný?“ otázal jsem se. „Ovšemže chápu, že jsi připoután ke svému starému domu a k penězům i k obchodu. Nemůžeš dělat nic jiného než podle svého nejlepšího svědomí pokusit se zachovat všecko tak, jak je. Já však jsem svobodný a mohu jít, kam jen chci, ba i myslet si, co chci, ba i takové věci, na něž se ty neodvážíš. Cestuji do Tiberiady, abych se tam koupal v horkých zřídlech, a tobě není nic do toho, jestli v srdci doufám, že uslyším či dokonce sám uvidím něco, co se ještě nikdy nestalo.“

Hleděl jsem na jeho krátký vous a pěstěný obličej i na ruce a řecky sčesané kučery a naplnil mne odpor k němu a k jeho světu. Vzpomněl jsem si na Lazarovy sestry a Marii Magdalskou, ba i Marie z Béretu mi byla milejší pro svou naději než tento muž spoutaný penězi a úspěchy. On tu naději neměl. Proto příkře odmítal naději jiných.

Asi vytušil citlivě mou myšlenku, neboť hned obrátil, rozhodil rukama a ujišťoval: „Promiň mi. Sám ostatně nejlépe víš, co děláš. Chápu, v srdci jsi ty básník a tedy nakloněn přemýšlet o věcech, jež se vzpírají mému obchodnímu rozumu. Zajisté se nedáš obloudit a neuvěříš nějakým pohádkám. Jak chceš cestovat? Mohu ti dát k dispozici zkušeného vůdce karavan i velbloudy či osly a soumary, také přepychový stan, takže nebudeš závislý na nočních útulcích a vyhneš se špíně, parazitům a pochybné společnosti. Nejmoudřejší by pro tebe bylo najmout dva syrské legionáře, aby tě provázeli. Pak by ses nemusel obávat ničeho ani v noci, ani ve dne. Ovšem bys to vše zaplatil, ale měl bys bezpečí.“

Právě jsem na něco podobného myslel, i obrátil jsem se proto přece k němu. Pochopil jsem jeho zájem, ježto především on by na takové cestě vydělal. Avšak pak by také jeho důvěrník znal každý můj krok i každé slovo a později by mu hlásil o všem, co jsem dělal. A kvůli svému prospěchu by sdělil Aristainos židovské radě všecko, co by snad chtěla vědět. Tak jsem se dostal do dilematu a nedovedl se hned rozhodnout.

„Vlastně jsem chtěl cestovat prostě,“ řekl jsem. „Nechodil jsem zde do gymnasia, abych si cvičil tělo, a rád bych setřásl změkčilost svých údů nepříliš snadnou cestou. Ale samozřejmě musím myslet na svou průvodkyni a její pohodlí.“

„Právě tak,“ souhlasil horlivě. „I nejmenší těžkosti učiní mladou ženu podrážděnou a rozmarnou. Sotva bys měl radost, kdyby byla bílá pleť plna rudnoucích stop po parazitech. Dovol mi vybrat nějaký dar pro ni, než se rozmyslíš.“

Vyšel z komnaty a vrátil se po chvíli s elegantním řeckým zrcadlem, na jehož rubu byl vyryt satyr objímající neposednou nymfu. Bylo krásně vybroušeno a bylo drahé, i byl bych mu příliš zavázán, kdybych je přijal. Avšak on mi je vložil násilím do ruky a pravil:

„Neboj se, není to začarované zrcadlo. Tvá přítelkyně přijde jen na příjemnější myšlenky, bude-hledět nejprve na svůj obraz a pak na vášnivého satyra. Vypráví se ovšem, že jsou zrcadla, jež usmrcují, zhlíží-se v nich člověk. Jako rozumný muž tomu stěží věřím, ale moudřejší je být opatrný. Proto doufám ze srdce, že se na své cestě nepodíváš do takového zrcadla a tudíž neuvidíš takové věci, které se nesluší člověku vidět.“

Neměl jsem čas přemýšlet o smyslu jeho slov, neboť začal hned počítat na prstech a vysvětlovat mi, že potřebuji služebnici pro mou průvodkyni a kuchaře a osobního sluhu a honce soumarů a stavitele stanu a nakonec dodal: „Myslím, že to bude celkem dvanáct osob. Takový průvod nebudí pozornost, nýbrž je hoden tvé důstojnosti.“

Představil jsem si tlachající, hádající se, řvoucí a prozpěvující zástup, jejž neudržím na uzdě. Pouhá myšlenka vzbudila ve mně takový odpor, že jsem se rozhodně bránil: „Nejde mi o výdaje, ale samota je mým přepychem. Učiň mi lepší návrh. A zrcadlo si vezmi zpět. Ten neslušný obrázek je zábavný, ale myslím, že by nezvýšil mou pověst mezi Židy.“

Beze slova si vzal zrcadlo zpět a navrhl: „Vím již, co uděláme. Čas od času je v mých službách jistý Nathan. Jeho jedinou vadou je mlčenlivost, ale jinak je absolutně spolehlivý a zná oblast Judeje a Desetiměstí, Samaří i Galileu. Všiml jsem si, že sedí na dvoře, když jsem šel pro toto zrcadlo. To znamená, že chce práci. Nemám právě, co bych mu dal, a nechci, aby mi seděl den ze dne na dvoře, neboť jeho mlčenlivost rozčiluje moje služebnictvo. Vím, že provázel karavany až do Damašku. Pověz mu, kam jdeš a jak chceš cestovat, a on již všecko zařídí. Můžeš mu bez obav svěřit svůj váček a on zaplatí z něho veškeré útraty. Nesmlouvá, ale také nezaplatí, co od něho žádají, nýbrž jen to, co sám uzná za vhodné a slušné. A pak nechce od majitelů nočních útulků žádnou odměnu. Spokojí se s tím, co mu dáš ty.“

„Takového muže bych rád viděl,“ řekl jsem, obávaje se od Aristaina nějakého úskoku. Ale ten se smál mé nedůvěřivosti a vedl mne na dvůr, kde mi ukázal Nathana. Byl to osmahlý, bosý muž. Na sobě měl bílý, ušpiněný plášť. Vlasy měl krátce ostříhané. Když ke mně pozvedl zrak, byly jeho oči ty nejsmutnější, jež jsem kdy viděl. Ale přesto jsem k němu pocítil hned důvěru.

Požádal jsem Aristaina, aby mu vysvětlil mou záležitost, ale ten se smál, pozvednuv ruce, a odvedl mne zpět do své komnaty a přikázal svému písaři, aby mi odpočítal potřebné peníze do váčku a napsal platební poukaz pro obchodního přítele v Tiberiadě. Bylo to, jako by si chtěl umýt ruce v této věci. Když jsem pak sešel k Nathanovi a podíval se ještě jednou na něho, uvědomil jsem si, že to není žádný špeh.

Řekl jsem: „Jsi Nathan a já jsem Marcus, Říman. Cestuji ve společnosti jedné ženy do Tiberiady a chci cestovat prostě a nevzbuzovat pozornost. Zaplatím ti, co budeš požadovat, a na cestu ti svěřuji svůj váček.“

Podíval se mi do tváře a potom na nohy, jako by mne odhadoval, zda dovedu chodit, ale neřekl nic, jen přikývl v odpověď. Nicméně se mi zdálo, že vidím jistý podiv v jeho očích.

„Myslím, že nám postačí tři či čtyři osli,“ pokračoval jsem. „Moje průvodkyně a já potřebujeme rohože na spaní a kuchyňské nádobí. Opatři tedy, co je nutné, a přijď v čas polední do domu vetešníka Karantha. Je to v ulici vetešníků poblíž paláce Hasmoneovců.“

Opět přikývl a upustil napůl oloupanou větev. Když viděl, že spadla na zem kůrou nahoru, přikývl ještě po třetí. Opravdu to nebyl řečný člověk. Po Aristainově vyptávání se mi ulevilo, že se mne na nic netázal. Vrátil jsem se tedy dovnitř poděkovat Aristainovi. Ten mi vyúčtoval po obchodníčku mé peníze a písař mi podal váček i poukaz.

„Budiž tvá cesta šťastnou,“ přál mi. „Až se vrátíš, tak se ještě zde v Jeruzalémě shledáme.“

Sešel jsem na dvůr a podal váček Nathanovi. Povážil jej v ruce a připevnil si jej k pasu, chvíli přemítal, podíval se na postavení slunce a odešel bez okolků ze dvora. Celá naše domluva a jeho chování se tak lišilo ode všech obchodních jednání na východě, že jsem skutečně byl velice překvapen a hleděl v rozpacích za ním. Přesto jsem věděl, že mne nezklame.

Sám jsem se vydal mezi hradbami do čtvrti, kde jsem tehdy šel ve večerním šeru za mužem nesoucím džbán vody. Kroutícími se uličkami a schody jsem stoupal stále výš a po delším hledání jsem našel vrata ve staré zdi, kterými jsme tehdy prošli. Jakkoli jsem se pevně rozhodl, že již nebudu obtěžovat učedníky, kteří mne odmítli, chtěl jsem se nicméně nyní přesvědčit, je-to pravda, že odešli z města.

Myslel jsem, že poznávám ten starý dům. Masivní vrata byla pootevřena, ale na nádvoří jsem nezahlédl žádný pohyb. Náhle mne naplnil strach, docela nepochopitelný, a neodvážil jsem se vstoupit. Nejistě jsem přešel kolem domu a vrátil se potom k vratům a zase jsem přešel kolem onoho domu. Ale dovnitř jsem nemohl vejít. I kdybych byl chtěl, nemohl jsem.

Dlouho jsem rozvažoval a pak jsem se přece obrátil zpět, ačkoli jsem se hněval sám na sebe a vyčítal si nedostatek odvahy. Současně jsem se divil, jak je celé okolí pusté. Potkal jsem jen několik chodců. Poblíž zdi jsem zaslechl jednotvárné klepání. Jakýsi žebrák, sedící na zemi, se snažil upoutat mou pozornost a klepal holí o kámen, ale byl příliš hrdý, než aby mne oslovil.

Zjistil jsem si již, že je pro mne nejmoudřejší nedávat žádné almužny, neboť jinak jsem měl za sebou stále zástup kulhavých a žadonících a nemohl jsem se jich zbavit. Avšak tento žebrák, jenž ztratil jednu nohu, upíral na mne svůj zrak beze slova a přestal klepat holí o kámen, sotva jsem si ho všiml. Zastavil jsem se tedy a hodil mu na zem peníz.Vzal jej bez poděkování, ale otázal se mne: „Co hledáš, cizince? Sedím zde tak beznohý, a vidím odsud mnoho, ba i to, co by mnohé mrzelo, že vidím.“

„Dej mi tedy znamení, chceš-li,“ poprosil jsem.

„Přípravy na cestu a spěšný odchod jsou jediná znamení, o nichž vím,“ řekl žebrák. „I muži, kteří neukazují za dne svou tvář, odešli. Pokud vím, jsou to rybáři a spěchali zajisté ke svým sítím. Je ti vhod takové znamení?“

„Více než tušíš,“ řekl jsem rozradostněn a hodil jsem mu ještě další peníz. Roztržitě jej vzal se země a zadíval se upřeně na mou tvář, jako by mne poznával. Najednou se zeptal:

„Jsi ty snad onen muž, jenž jednoho večera vedl slepého a daroval mu i vlastní plášť u Zřídelní brány? Je-tomu tak, pak bych tě vyzval, aby sis koupil také síť a šel za ostatními. Může být před tebou hojný úlovek.“

Zadrhlo se mi hrdlo a srdce rozechvělo. „Kdo ti přikázal říci mi to takhle?“ zeptal jsem se.

Avšak beznohý žebrák zavrtěl hlavou a tvrdil: „Nikdo mi nepřikázal, abych ti toto řekl. Z pouhé hořkosti ti to říkám, neboť kdybych měl ještě nohy, šel bych i já do Galileje. Je to jako jásavá píseň. Do Galileje, do Galileje! Ale já nemohu jít za ní.“

„Nemluvíš jako žebrák,“ řekl jsem.

„Nebyl jsem po celý život žebrákem,“ odvětil mi pyšně. „Znám písma a jako beznohý ve špíně ulice snadněji pochopím a uvěřím takovým věcem, jež nechromí a zdraví ani pochopit nemohou. Pro toto pobláznění mne již bili přes ústa, a bylo by pro mne lépe mlčet, ale nemohl jsem odolat pokušení, vida tě, jak opatrně obcházíš onen dům, na nějž i já jsem hledíval, ale jen zdaleka.“

„Tedy do Galileje?“ řekl jsem. „Posiluješ mou naději.“

„Tedy do Galileje,“ řekl živě. „A jestli ho uvidíš, popros ho, aby požehnal také nám, nejmenším bratřím, jež moudří bijí přes ústa.“ Dotkl jsem se rukou jeho ramene a paže a pravil jsem: „Zajisté jsi blíže jeho království než já, ačkoli mám zdravé nohy a mohu putovat za ním do Galileje. Požehnej mně i mé cestě, neboť bych chtěl být tichým a pokorným v svém srdci.“

Usmál se tklivě a upíral zrak skrze mne do dáli. Odříkal zpěvavým hlasem několik slov hebrejsky a opakoval mi je aramejsky, abych i já jim rozuměl: „Vím, že můj vykupitel žije a jako poslední bude stát na zemi. Až bude tato kůže ze mne stržena, uzřím Boha.“

Jiného neřekl již nic, nýbrž přikryl si hlavu a sklonil se až k zemi. Neodvážil jsem se více na něho mluvit. Jen jsem si uvědomil ten rozdíl mezi slepcem, jejž jsem vedl, a tímto druhým nešťastníkem. Slepého učinilo jeho neštěstí zlým a zahořklým, ale tento muž, jenž všecko ztratil, vložil celou svou naději do budoucnosti, jako by ho bylo to, co měl předtím, jen vzdalovalo od Boha. Podřídil se a očekává ho beznohý v špíně ulice, ježto nemůže odejít jako já do Galileje. Na něm jsem nyní pochopil pokorné očekávání tichých země lépe, než jsem je chápal dříve.

V zamyšlení jsem sestupoval k předměstí, ale když jsem se již přiblížil ke Karanthovu domu, zneklidněly mi nohy a příjemné vzrušení toho, jenž něco očekává, vzplálo ve mně a neustále mi zněla jako jásavá píseň slova: do Galileje, do Galileje! Na nic jiného jsem nemohl myslet.

Nicméně jsem se nedostal přímo do své jizby, nýbrž jsem byl nucen počkat na prahu. Manželka mého domácího a její dcera oblékaly Marii. Karanthes mi vysvětloval:

„Ženy jsou ženy a nemohou nikdy odolat pokušení. Milují i jen pohled na krásný šat a laciné šperky. Jimi se moje žena ujistila v své mysli, že Marie z Béretu není žádná špatná žena, ale spíše nevinná dívka, kterou chceš zachránit, aby se stala slušnou ženou.“

Řekl jsem: „Zdá se mi, že jsem ztratil pojem ctnosti a slušnosti v tomto příliš svatém městě. Každého dne stoupá obětní dým z chrámu k nebi k poctě Boha bez obrazu, jako by mohly oběti a očistné obřady smířit člověka s Bohem, jenž je tak svatý, že se nesmí ani jeho jméno nahlas vyslovit, pokud jsem tomu správně rozuměl. Zdejší zbožní jsou příliš zbožní a ti, kdož činí nepravosti, ukrývají své zločiny do střapců a modlitebních rouch. Marie hříšnice si vážím více než bíle oděných kněží v chrámu, neboť ona zná a uznává své hříchy za hříchy.“

„Co konečně je hřích?“ filosoficky se zeptal Karanthes. „Mladé ženy v syrských městech si shromažďují své věno činíce ke cti bohyně za dobrou cenu totéž, co Hebrejka Marie činila v tísni, když jinak nemohla. I naši kněží mohou určit hříšníkovi, aby se očistil. Tu se musí poskvrnit výkaly a posadit se na kraj cesty na určenou dobu, aby se mu lidé posmívali, ale jak toto může někoho očistit z jeho hříchů, to nevím. Také nechápu, co si myslí kněží matky země, že získají, pomatou-se neustálým točením, či pořežou-si tělo rankami a někteří se i vykleští k poctě bohyni. Ale snad jsem člověk nešťastný, když jsem se odcizil bohům svých otců. Žiji již tak dlouho zde v Jeruzalémě, a bojím se židovského Boha. Nicméně sám se nešťastným ani necítím, pokud mám úspěch v obchodě a děti mi rostou a žena se spokojí s hubováním jen zrána a navečer a někdy i v poledne, aby mi připomněla mou smrtelnost.“

Nestačil jsem mu odpovědět, neboť vtom mne zavolaly jeho žena a dcera se střechy, vesele žvatlajíce, a zvaly mne, abych se šel podívat na svou nevěstu. Byl jsem překvapen změnou v jejich chování, vystoupil jsem rychle po schodech a velmi jsem se podivil, když jsem ve své jizbě spatřil Marii z Béretu. Vypadala ještě mladší než navečer v těch nových šatech. Přepásal je ozdobný pás, na čele měla čelenku, z různobarevných kamenů náhrdelník, veliké kruhy v uších a na kotnících řetízky. Vzrušením jí hořely líce a pozdravila mne s výkřikem a zeptala se:

„Proč mne oblékáš jako dceru bohatého muže, která se vydává na hostinu? Umyly mne a pomazaly a učesaly vlasy. Tak krásným závojem si mohu skrýt tvář cestou a v tento plášť se zahalit, aby se mi roucho neumazalo.“

A zkusila si závoj přes tvář, obtočila si plášť kolem těla a ukazovala se zezadu i zpředu, až šperky zvonily. Její dětinské nadšení mne dojalo, ježto skutečně vypadala, jako by se starým oděvem svlékla i zlou minulost. I Karanthes se přišel podívat na ni, jako na své dílo, a rukou zkoušel každý kus šatu a šperky a vyzýval mne, abych také zkusil a ocenil, a jmenoval cenu každého kusu, aby si Marie uvědomila, co jsem na ni věnoval. Mariina tvář se čím dál víc chmuřila, její radost pohasla, i začala po mně nedůvěřivě pokukovat.

Poděkoval jsem Karanthovi za jeho námahu a řekl jsem i několik zdvořilých slov jeho manželce a dceři, až všichni tři zpozorovali, že jsou zde přebyteční, i vyšli usmívajíce se s rukou před ústy. Když jsme zůstali sami, upřela na mne Marie s úzkostí oči a ustupovala přede mnou až ke stěně a opřela se o ni, jako by tam hledala záchranu.

„Co vlastně ode mne chceš?“ otázala se. „Nic podobného se mi nestalo, než jednou, když jsem utekla z rodné vesnice. Nějaká stařena mne našla na ulici, oblečenou v pytlovině, odvedla mne do svého domu a oblékla do nádherných šatů. Nejprve jsem se domnívala, že to myslí se mnou dobře, dokud jsem nepochopila, v jakém domě jsem se octla. Bila mě, když jsem nemohla sloužit jejím hostům, jak si oni přáli, a teprve třetího dne se mi podařilo utéci. Myslela jsem, že ty jsi jiný, a modlila jsem se za tebe pro tvou dobrotu, ježto jsi na mne v noci ani nesáhl, ačkoli jsem se toho velice bála. Avšak nyní pochybuji o tvých úmyslech. Chudá a nečesaná jsem nebyla pro tebe dosti krásná.“

Musel jsem se rozesmát a hned jsem ji uklidňoval: „Neboj se, netoužím po pozemském království, neboť v tom případě bych mohl přece zůstat s tebou v Jeruzalémě. Přesvědčil jsem se dostatečně, že pozemský chtíč je jen žhoucí hrob, v němž není ani nejmenšího osvěžení, nýbrž žhne tím více, čím hlouběji se upadá. Proto toužím jen po onom druhém království, jež stále ještě setrvává na zemi. A jdu je s tebou hledat do Galileje.“

Má vlídná slova se jí však nelíbila. Najednou se jí spustily slzy z očí, zadupala nohou na podlahu a začala si strhávat šperky s hrdla a s čela, hodila je na zem a křičela: „Již chápu, proč jsi se ani neobtěžoval vybrat mi šperky sám, ale všecko jsi dal udělat druhému. Tvoje lhostejnost se mne dotýká a už je nechci, ty tvé šperky, jež jsi ani nevybral, ačkoli jsem jakživa ještě neměla takové krásné věci!“

Bylo jí tak zatěžko rozloučit se s tím vším, že se rozplakala ještě trpčeji, dupala zuřivě oběma nohama na podlahu a vzlykala: „Nechápeš, že by mně byla milejší stuha na krk s našitými semínky a peckami od ovoce než tyto drahé kovové šperky, jen kdybys to byl udělal ty pro mne?“

I já jsem se rozčilil a dupl nohou na podlahu a poručil jsem jí: „Okamžitě přestaň výt. Nechápu tvé ošklivé chování, Marie z Béretu. Co si tam dole pomyslí o mně a nás obou, vždyť tam slyší dunění podlahy a tvoje vytí. Plačící žena je šeredná jako pytel a nevím, mohu-tě s sebou vzít do Galileje, když tak urážlivě smýšlíš o mém přátelství k tobě.“

Marie se polekala a přestala hned plakat, otřela si oči a najednou se rozběhla ke mně a objala mě, obtočila mi paže kolem hrdla, políbila na rty a pěkně prosila: „Odpusť mé hlouposti! Pokusím se napravit své zvyky, jen když mě vezmeš s sebou.“

Její přitulení bylo jako pohlazení nezkušeného dítěte, a tak jsem zjihl, pohladil ji po lících a řekl: „Podrž si tedy svoje šperky, aby ti strážci na cestě prokazovali patřičnou úctu jako mé společnici. Budu mít snad později příležitost navléknout ti sám náhrdelník z bobulek a pecek, líbí- se ti to více, ačkoli již nejsme děti.“ Opravdu jsme nebyli již děti, ale teď se mne zmocnila touha vrátit se v srdci do dětských let, abych ještě neznal ani vášeň, ani zlo, nýbrž abych se mohl nevinně radovat z každého dne tak, jak budou přicházet. Nevěděl jsem, co mne v Galileji čeká. Snad se vydávám na obtížnou cestu docela zbytečně. Ale chtěl jsem se radovat z cesty a z naděje. Z pouhého očekávání jsem se chtěl radovat.

Karanthes volal na mne, že přišli osli. Podle slunce jsem viděl, že je čas polední. Sestoupil jsem rychle dolů a Marie z Béretu mne následovala. V uličce před domem jsem spatřil čtyři mohutné osly, dva z nich osedlané rohožemi ke spaní. Třetí měl po obou stranách koše na náklad a na čtvrtém seděla chudě oblečená žena, neodvažující se ani pozvednout zrak, jejž upírala na oslovu šíji. Nathan mne pozdravil uctivě, ale neřekl ani slovo, jen mrkl po slunci na znamení, že přišel v určený čas.

„Kdo je tato cizí žena, nechci ji s sebou,“ řekl jsem prudce. Ale Nathan neodpověděl, díval se jinam, jako by se ho to netýkalo. Karanthes šel promluvit se ženou a za chvilku se vrátil, potahuje v rozpacích vousy.

„Jmenuje se Zuzana,“ vysvětloval. „Tvrdí, že jí Nathan slíbil vzít ji s sebou jako služebnou, neboť se chce vrátit do svého domova v Galileji a nemůže jít pěšky tak dlouhou cestu. Proto sedí připravena na oslu a nechce za své služby žádnou odměnu, jen když bude moci cestovat s vámi. Pokud jsem jí porozuměl, onemocněla zde v Jeruzalémě o velikonočních svátcích a její společnice ji zde zanechaly, ježto se nyní vracejí domů.“

Žena byla jako přilepena na oslův hřbet, neodvažujíc se pohlédnout na mne. Rozčilil jsem se ještě víc a křičel: „Nepotřebujeme služebnictvo, nýbrž posloužíme si navzájem. Nemohu přece odvézt všecky chudáky jeruzalémské s sebou do Galileje!“

Nathan se po mně zpytavě ohlédl. Zjistiv, že to myslím vážně, rozhodil ruce, odvázal si váček od pasu a hodil jej přede mne na zem a odcházel. Sám. Cizí žena se pustila do nářku, ale chytře zůstala sedět na oslím hřbetě.

Viděl jsem, že by se můj odchod ještě více opozdil, kdybych měl hledat nového, a snad nedůvěryhodného průvodce. Jen to ve mně vřelo, ale zadržel jsem další slova v sobě, zavolal Nathana zpátky, přikázal mu, aby si přivázal váček opět k pasu a řekl trpce: „Podrobuji se nevyhnutelnému. Čiň, co chceš, jen když se již vydáme na cestu a dřív, než se sem nahrne ještě více zevlounů.“

Spěšně jsem šel dovnitř, vyrovnal účet s Karanthem, dal jsem mu více, než požadoval, a poprosil jsem ho: „Opatruj mi věci, jež zde nechávám, neboť se ještě vrátím do Jeruzaléma.“

Karanthes mi děkoval s překvapující výřečností a zakončil ujištěním: „Ano, právě tak. Jsem jist, že se zanedlouho do Jeruzaléma vrátíš.“

Zatím se shromáždil hlouček zvědavců kolem oslů, na něž Nathan obratně ukládal naše věci, jež jsme brali s sebou. Muži ohmatávali oslům nohy a prohlíželi jim zuby, a ženy zas litovaly nemocnou Zuzanu, která se krčila na oslově hřbetě a neodvážila se s nikým vyměnit slůvko. Přišli samozřejmě i žebráci a natahovali ruce s přáním štěstí na cestu a Nathan jim rozdělil z mého váčku almužny, jak považoval za vhodné, aby nám neuškodili proklínáním. Tím zavládl ve vetešnické uličce značný rámus a hemžení, až jsme si konečně, Marie a já, sedli na osly a Nathan vyrazil a vedl průvod. Mohl mi rovnou nasadit pytel na hlavu, neboť za celou tu dobu nepronesl slovo, ani se nezmínil, kterou cestou se dáme, ani v kterých útulcích se stavíme.

Nejprve nás nicméně vedl předměstím přes prostranství páchnoucí po slaných rybách a Rybí branou ven z města. Strážci ho znali a chystali se prohlédnout krosny na oslu, ale když jsem je okřikl, že jsem Říman, vzdali se svého úmyslu a jen se za námi dívali. K mému údivu se dal Nathan cestou podél hradeb nahoru k hradu Antonii a zastavil osly před jeho klenutou branou. Sotva shlédla Zuzana legionáře na stráži, jala se opět naříkat a skryla hlavu na oslově šíji. Marně jsem se pokoušel přimět Nathana, aby šel dál. Ukazoval jen pohybem ruky, že mám jít dovnitř, do hradu. Podezříval jsem ho již, že je němý, neboť doposud jsem od něho neslyšel jediné slovo. Povšiml jsem si jeho krátkých vlasů, i řekl jsem si, že snad učinil slib mlčenlivosti.

Neochotně jsem prošel branou na nádvoří a stráž mne nezastavila, přestože jsem vypadal divně, vousatý a s pruhovaným pláštěm. Jako na zavolanou vycházel z věže naproti velitel posádky. Šel jsem k němu, pozdravil ho zvednutím paže a vysvětloval jsem:

„Jsem právě na odchodu do Tiberiady, abych se koupal v tamních zřídlech. Můj průvodce považoval za nutné zabočit k tobě, abych se s tebou rozloučil a požádal tě o radu na cestu. Vypravil jsem se prostě a v průvodu mám ještě jen dvě ženy.“

Zeptal se: „Cestuješ přes Samaří nebo podél Jordánu?“

Styděl jsem se přiznat, že to nevím. Napadlo mě říci: „Co bys mi radil?“

Zachmuřený a kloubovým hostcem zdeformovaný muž potáhl horním rtem a vysvětlil mi: „Samaritáni jsou zlí lidé a znepokojují rozličným způsobem prosté cestující. Jordán je v tuto dobu ještě rozvodněný. Na brodech se můžeš dostat do nesnází a slyšet za nocí řvát lvy v houštinách. Chceš-li, dám ti s sebou dva legionáře jako doprovod, pokud zaplatíš jejich mzdu a připomeneš mou ochotu prokurátorovi.“

Ale nebyl zřejmě příliš nakloněn tomu, aby zmenšil svou posádku, byť i jen příležitostně a dočasně a pouze o dva muže. Proto jsem mu namítl: „Ne, ne. Cestuji přece zemí, které Řím přinesl mír, a tudíž se nemusím ničeho obávat.“

„V tom případě ti dám s sebou aspoň meč,“ řekl s očividným ulehčením. „Jako občan máš právo jej nosit na cestách, ale pro jistotu ti dám povolení nosit zbraň, neboť jsi tak podivně oblečen a máš dlouhé vousy.“

Šel jsem si tedy zaplatit meč se závěsným řemenem ke zbrojnímu skladníkovi a od písaře jsem si koupil povolení nosit jej, takže velitel posádky měl z mého odchodu pěkný užitek. I vyprovodil mne vlídně přes nádvoří až k bráně, ale marně skrýval svůj úsměv, když jsem si přepásal meč přes svůj židovský plášť.

Nathan se však nesmál, ale přikývl spokojeně hlavou a hnal osly na cestu. Zabočili jsme podél chrámu k údolí Cedron a přes ně na cestu po úbočí Olivové hory. Tu cestu jsem již znal, až do Betánie. Když nám zmizelo město z dohledu, sestoupil jsem s osla a šel jsem pěšky po jeho boku. Jakmile jsme došli do Betánie, zavolal jsem na Nathana, aby posečkal, a vyhledal jsem Lazarův dům. Na mé volání se objevil v zahradě a odpověděl na můj pozdrav. Ptal jsem se ho po sestrách, ale on mi řekl:

„Mé sestry odešly do Galileje.“

Zeptal jsem se: „Proč jsi nešel s nimi?“

Zavrtěl hlavou a tvrdil: „Nemám proč tam jít.“

„Ale,“ namítl jsem mu, „vypravovali mi, že on, tvůj pán, předešel ostatní do Galileje a čeká je tam.“

Lazar odvětil: „To se mne netýká. Starám se o zahradu a setrvávám poblíž svého hrobu.“

Mluvil stále tak nejasně, těžkým jazykem, a jeho oči byly zachmuřeny, jako by byl v sobě pochoval myšlenku, kterou bylo nemožno druhým sdělit. Mrazilo mne v jeho blízkosti a litoval jsem již, že jsem si zašel, abych ho pozdravil.

„Pokoj tobě,“ řekl jsem odcházeje.

„Pokoj,“ opakoval ironicky. „Kdybys věděl, co je pokoj, sotva bys mi jej přál.“

Nažloutlou rukou si přetřel čelo a pokračoval: „Hlava mne bolí a myšlenky mám rozházené. Ulekl jsem se, když jsi mne volal jménem. Mám hrůzu, když někdo zavolá mé jméno. Povím ti podobenství. Kdybychom my byli velcí jen jako špička jehly a ještě menší, tak bychom sebe navzájem považovali za stejně veliké, jako se nyní vidíme, ježto bychom se mohli měřit jen navzájem. Pro mne je tento svět a všecko kolem veliké právě jako ta špička jehly. Proč on svolil narodit se, zemřít a vstát z mrtvých na tomto světě, jenž je jako špička jehly? To nemohu pochopit.“

Nemohl jsem si nic jiného o něm myslet, než že si poškodil hlavu, když ležel více dní jako mrtvola v hrobě. A proto již nedovedl myslet jako jiní lidé. Mlčky jsem se obrátil a šel zpátky na cestu. Nathan se na mne zpytavě podíval s tímtéž výrazem ve tváři, jaký jsem již jednou u něho zpozoroval. Ale neřekl nic. A šli jsme dále.

Cesta klesala do údolí a překročila koryto řeky. Potom jsme putovali po svazích hor a jen jednou jsme se zastavili, abychom napojili osly u jedné studny. Nathanova mlčenlivost nakazila i Marii, takže jsme spolu mnoho nemluvili. Nicméně ta jeho mlčenlivost nebyla ponurá. Naopak jsem se s ním cítil dobře. A nezlobil jsem se již na něho, že vzal s sebou tu nemocnou ženu, neboť jela za námi a nijak nás nerušila. Když se stíny začaly prodlužovat, přepadla mne starost o ni, jak vydrží námahu cesty. Neboť Nathan nepřestal pobízet osly a sám šel neúnavně, jako by měl stejně naspěch jako my. Pochopil jsem, když se vyhnul Samaří, že zvolil cestu galilejských poutníků, která jde pres Jericho.

Teprve když se objevily první hvězdy, zastavili jsme se v malé vsi a Nathan zavedl osly do uzavřeného dvora nepatrného útulku pocestných. Tam jsme se museli postarat sami o sebe. Nathan sejmul rychle a obratně oslovi náklad, odnesl rohože na spaní do prostorné jizby, jež čpěla sice po hnoji, ale byla jinak čistá. Zuzana připravila na dvoře stejně hbitě oheň a večeři, aby ukázala, že je užitečnou. Do kaše přimíchala kousky skopového masa a přinesla vodu a mermomocí mi chtěla umýt nohy. I Marii umyla nohy a prokazovala jí všestranně úctu. Když byla večeře hotova, nabídla nejprve mně a potom Marii. A bylo tak dobře.

Vlídně jsem zavolal Nathana a navrhl jemu a Zuzaně: „Nevím, zda neurazím vaše zvyky, ale cestujeme společně a budeme spát v jedné místnosti. Pojezte i vy tutéž kaši a posaďte se k nám.“

Umyli si ruce a sedli si na bobek. Nathan lámal chleba, žehnal jej po židovském způsobu a nabídl kousek mně, ale ženám nevěnoval pozornost. Pojedl skromně a nedotkl se kousků masa. Po jídle se zahleděl před sebe ponořen do vlastních myšlenek, i nepromluvil jsem na něho. Pak se ještě podíval na osly, a ulehnuv před práh, zahalil se svým pláštěm, přikryl si hlavu a usnul na znamení toho, že i pro nás bude nejlépe, učiníme-jako on. Avšak když dojedla Zuzana, vrhla se mi k nohám a pokoušela se políbit mi je z vděčnosti, že jsem ji vzal pod svou ochranu.

Řekl jsem jí: „Mně neděkuj, nýbrž Nathanovi. Já bych si jen přál, aby tě cesta příliš nevyčerpala, aby ses opět neroznemohla.“

Odpověděla: „Ne, ne, my galilejské ženy jsme pružné jako kůže. Byla jsem jen chorá zármutkem, ale uzdravím se radostí, až se vrátím do svého domova na břehu Kinnerethského jezera.“

Nazítří ráno nás vzbudil Nathan již před východem slunce a pobízel tak netrpělivě k cestě, že jsem se octl ani nevěda jak oslovi na hřbetě, oči ještě napůl zavřeny spánkem a chvěje se jitřním chladem, a kousal jsem do krajíce chleba. Sluneční záře teprve rudla za horami. Ale sotva se rozednilo a začalo se oteplovat, radost mého těla naplnila i mou mysl. Modravé hory, stříbrošedé olivy na jejich svazích a vinice mezi nimi byly krásné na pohled. A myslím, že táž radost naplňovala mysli nás všech, neboť naprosto nečekaně a k mému velikému překvapení pozvedl Nathan svůj hlas a začal chraptivě prozpěvovat hebrejské písně.

Podíval jsem se tázavě na Marii, ale ona jen zavrtěla hlavou, že nerozumí jejich slovům. V Nathanově hlase, jenž se nepravidelně zvedal a klesal, bylo cosi z hloubi jásavého a zároveň slavnostního. Když pak zmlkl, sestoupil jsem s osla a kráčel Zuzaně po boku. Na mou otázku se podívala oddaně na mne a řekla:

„To je píseň pro cesty. Pán je tvůj ochránce. Pán bude chránit tvůj stín po tvé pravici. Nespálí tě slunce za dne ani luna za noci. Pán tě ochrání ode všeho zlého, ochrání tvou duši. Pán ochrání tvůj odchod i příchod, nyní i na věčné časy.“

Stěží jsem rozuměl jejímu nářečí. Proto začala prozpěvovat táž slova vlastním jazykem houpajíc tělem a najednou k mému údivu propukla v pláč. Dotkl jsem se jejího ramene, abych ji utěšil, a prosil jsem ji v úzkosti: „Neplač, Zuzano, a pověz mi, co tě trápí. Snad ti mohu pomoci.“

Bránila se: „Ne, ne, pláči jen radostí, když jsem z nejhlubšího zármutku jako ze chřtánu smrti vyšla opět do jasu slunce.“

Začal mě tísnit pocit, že mám s sebou dva pomatené. Ale při tom pomyšlení jsem se musel usmát, neboť podle zdravého rozumu jsem byl já, Říman, sám nejpomatenější, jestliže jsem nyní běžel tak bez oddechu hledat zmrtvýchvstalého židovského krále.

Když se blížilo poledne, sestoupili jsme do údolí Jordánu a spatřili širou úrodnou zem a šedé hradby Jericha před sebou. Vzduch byl horký a bylo dusno, avšak vítr přece občas přinesl jemnou a současně pronikavou vůni z balzámových zahrad, jež jsou bohatstvím Jericha.

Zde bylo jaro pokročilejší než v okolí Jeruzaléma a viděli jsme již sekáče sekat obilí. Ale Nathan nás nezavedl do města, nýbrž jsme se dali po dobytčích stezkách kolem hradeb a polední odpočinek jsme strávili v jejich stínu poblíž pramene. Nathan pustil osly, aby se napásli. Sám poodešel stranou a modlil se, pozvedaje ruce směrem k Jeruzalému. To připomnělo i Marii modlitbu polední chvíle, a i Zuzana si zbožně k sobě cosi šeptala. To mne od nich oddělilo, neboť jsem byl zvyklý modlit se jen při obětech a o svátcích bohů podle toho, kde jsem pobýval, a tyto modlitby na mne nijak nepůsobily. Přiklonil jsem se pouze ke zvykům různých zemí, abych se nelišil od jejich obyvatel. Pocítil jsem nyní jistou závist a byl bych je rád požádal, aby mne naučili své modlitbě. Avšak oni byli Židé a ve své mysli vyvoleným národem svého Boha. Proto jsem se obával, že by Nathan i Zuzana odmítli mou prosbu. Mariina modlitba byla myslím jen zvykem z dětství, z níž bych nic nebyl měl.

Pojedli jsme chléb, cibuli a sýr. Napil jsem se kyselého vína, i Marie se napila, avšak Nathan a Zuzana pili pouze čistou vodu. Když jsem nabídl Nathanovi své víno, ukázal beze slova na své ostříhané vlasy. Z toho jsem nabyl jistoty, že skutečně učinil nějaký slib. Nicméně se na mne podíval tak vlídně, že jsem se ho odvážil zeptat: „Slíbil jsi také mlčenlivost?“

Odpověděl: „Kde je mnoho slov, tam nechybí hříchy.“ Ale přitom se smířlivě usmál. Nestrpěl, abychom se příliš odpočinkem zdrželi, ale poháněl nás zase dál. Vrátili jsme se tedy na cestu. Daleko za úvalem jsme viděli rozvodněné koryto Jordánu. Nyní jsme byli však již umořeni a upocení, že jsme měli každý dost co dělat sám se sebou. A mouchy štípaly osly i nás. Zvířata začínala být tvrdohlavá. Myslím, že hojnost much byla způsobena voly, kteří táhli, zapraženi ve jhu saní, snopy obilí na mlat.

Do večera jsme udělali hodný kus cesty a všichni jsme byli vyčerpaní, žízniví a docela ztuhlí. Přenocovali jsme ve vsi, kde tryskala živá voda ze studně, takže jsme se mohli pořádně omýt. Zdálo se mi, že se Nathan úmyslně vyhýbá přenocování v městech, kde bychom byli měli větší pohodlí a dostali hotová jídla. Na jeho tázavé pohledy jsem nedal najevo nespokojenost. Naopak po lenošivých dnech jeruzalémských jsem vychutnával tento prostý život. Marie také měla dost nečinnosti, stočila si plášť rychle kolem těla a pomáhala, jak uměla, Zuzaně při práci s ohněm a jídlem. Slyšel jsem je, že po způsobu žen spolu horlivě tlachají. A hleděl jsem do hvězdnatého nebe. Když jsme dojedli, přitáhla Marie svou rohož až docela ke mně, začala mi šeptat do ucha a řekla mi:

„Tahle Zuzana je žena docela nevzdělaná, ba snad by se mohla považovat za slabomyslnou. Ale mám dojem, že je jedna z tichých země a že znala nějak i ukřižovaného Ježíše, nicméně se nás bojí a neodvažuje se projevit.“

Posadil jsem se prudce. Nathan již také ležel před prahem, hlavu přikrytu, jen Zuzana setrvávala ještě na kolenou a polohlasem mumlala modlitbu. Nemohl jsem odolat pokušení, tiše jsem ji zavolal jménem a poprosil: „Nauč mne své modlitbě, abych věděl, jak je dobře se modlit.“

Zuzana pozvedla ruce jako na obranu a hájila se: „Jsem neučená. Neznám zákony. Nedovedu se modlit, jak by ti bylo milé. Jen by ses mi vysmál, kdybych tě učila své modlitbě.“

Ujišťoval jsem ji: „Nebudu se smát ani posmívat, neboť bych chtěl být tichý a pokorný ve svém srdci.“

Také Marie se přimlouvala: „Tvá modlitba je docela nová. Jakživa jsem neslyšela nikoho, kdo by se tak modlil.“

Ve velikém strachu, nicméně vědoma si svého závazku, předříkávala nám Zuzana modlitbu a vysvětlila: „Tuhle modlitbu jsem se naučila, poněvadž se lehce zapamatuje. Tvrdili mi, že nahradí všecky ostatní modlitby, neboť není již nic, co by se mělo k ní dodat. Modlím se tedy takto: Otče nás, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“

Prosil jsem ji, aby ji opakovala, i viděl jsem, že modlitba je to prostá a snadno naučitelná. Říkal jsem si ji hlasitě, přemýšleje o každé větě, a skutečně k ní nebylo nutno nic přidávat, protože vše, co potřebuje prostý člověk, bylo v ní vyjádřeno. Nebyla to žádná duchaplná učená modlitba, ale měl jsem o čem přemýšlet, a již jsem tentokrát Zuzanu ‘ otázkami netrápil.

Příštího večera jsme přenocovali poblíž zatopené houštiny. Kdesi daleko na severu tály sněhy v horách, kde Jordán bral svou vodu. Zátopa vyhnala divou zvěř z doupat, ačkoli přítoky Jordánu byly již skoro vyschlé. Když se rozzářily hvězdy na obloze, zaslechl jsem nepokojné vytí šakalů v horách a pak jsme slyšeli ozvěnu řevu, který se podobal hřmění vzdálené bouře. Mně to byl známý zvuk, ačkoli jsem jej nikdy předtím neslyšel v přírodě, nýbrž pouze v Římě za nocí se ozýval zpoza hradeb cirku. Osli se začali třást tak, že jsme je museli vzít dovnitř do chýše, v jejíž horní části jsme spali. Ani Marie neslyšela ještě nikdy lví řev. Proto se přitiskla ke mně a prosila mne třesoucím se hlasem, abych ji objal, ačkoli noc byla jinak dusná.

Nathan uklidnil osly, zavřel dveře na závoru a zůstal tam sedět, zády o ně opřen, a ostražitě naslouchal zvukům venku. Ani Zuzana nemohla usnout. Využil jsem tedy příležitosti a vyzvídal jsem: „Od kohopak ses naučila modlitbě, kterou jsi mi včera říkala?“

V dáli zařval opět lev, až se slabé hliněné stěny naší chýšky otřásly. Zuzana si strachem přikryla ústa a namítla mi: „Na takové věci se mne nesmíš vyptávat.“

Avšak Nathan otevřel ústa a promluvil k mému překvapení: „Pověz, neboj se ho.“

Zuzana se rozčileně rozhlédla v chvějivém svitu hliněné lampičky, jako by chtěla prchnout, ale pak přece začala: „Ježíš Nazaretský, jejž v Jeruzalémě ukřižovali, jí naučil své učedníky a nás ženy, jež jsme ho následovaly v Galileji. Tvrdil, že to stačí nám všem jako modlitba, takže jiné již nepotřebujeme.“ Zvolal jsem v překvapení: „Opravdu? Nelžeš? Chodila jsi s ním po Galileji?“

Zuzana mne ujišťovala: „Jsem žena málo obdařená a nedovedla bych lhát, i kdybych chtěla. Pět vrabců se prodává za dva penízky, a přesto Bůh nezapomene ani na jednoho z nich. Odjakživa jsem byla lakomá a chamtivě jsem shromažďovala pro sebe peníze i zboží, ani jsem se sama dosyta nenajedla. Když se šli všichni podívat na nového proroka, šla jsem s nimi, myslíc na to, že dostanu něco zadarmo, neboť z chrámu nikdo nikdy nedostane nic zadarmo. Naslouchala jsem jeho učení, ale ničemu jsem nerozuměla. Potom však mluvil k lidu a hleděl přímo na mne a pravil: Zanechte vší hrabivosti, neboť život člověka nezávisí na jeho majetku. To se stalo na břehu jezera. Myslela jsem skutečně, že mne poznal a slyšel o mé hrabivosti. Ale potom také vykládal o bohatém muži, jehož půda vydala dobrou úrodu a jenž hodlal strhnout starou sýpku a postavit novou, o hodně větší, aby mohl odpočívat po více roků, když měl tolik v zásobě. Avšak Bůh mu řekl: Ty nerozumný, této noci vyjde tvá duše z tebe, komu potom zanecháš to, co jsi nashromáždil? Tak se stane tomu, jenž kupí poklady pro sebe, ale jenž nebude mít bohatství v jeho království.“

Vzdychla a pokračovala: „Zlobila jsem se na něho a vrátila se domů, ale neustále jsem si připomínala ta slova, až byla jako nádor, jenž mne uvnitř tlačil. A šla jsem znovu za ním a naslouchala mu. Mluvil o havranech, jež živí Bůh, a o květinách na louce, jež nepracují a nepředou. Zakázal svým učedníkům hledat, co by jedli a pili, a přikázal jim hledat pouze království boží, potom vše ostatní jim bude přidáno. Přišlo mi ho líto, ačkoli prý jednou nakrmil několika chleby a rybami veliký zástup lidí. Avšak denně to přece nelze dělat. Nechtělo se mi rozdat majetek líným a nehodným chudým, tak jsem prodala lrtky, jež jsem utkala, a přenechala svá pole v držení jiným a odešla jsem za Ježíšem, abych ho živila i s jeho učedníky svými prostředky, pokud budou stačit. Vlastně jsem si myslela, že by brzy ten divotvorce zemřel hlady, kdyby ho nikdo nekrmil. I několik jiných žen učinilo totéž, vždyť to byl přece tak nepraktický muž.“

Zuzana začala vzdychat, vzpomínajíc na putování s Ježíšem, a vypravovala ještě dále; „Tím nechci říci o něm nic zlého. Povídám to jen proto, abych ukázala, že nerozuměl příliš věcem tohoto světa. Proto jsme se my ženy musely o něho starat, ale také musím přiznat, že občas i jeho učedníci rybařili na výdělek. V Nazaretu se tvrdilo, že on nebyl zrovna výborným tesařem, ačkoli se v řemesle učil od otce. Jha i pluhy uměl dělat, ale pořádné kolo nesvedl. Také byl příliš důvěřivý a svěřil váček do rukou hrabivému Jidáši Iškariotskému, jenž si jistě uschoval ze všeho nějaký díl. To mu bylo vidět na očích. Netvrdím, že rozumím učení Nazaretského. Vždyť ani jeho učedníci mu nerozuměli. Ale bylo dobře v jeho blízkosti. Proto jsem neodešla od něho a nevrátila se domů, ačkoli se mi mnohokrát chtělo. Často rozhněval zbytečně a vědomě zbožné muže, a nesnesla jsem, že dovolil i takové ženě, jako byla v Magdale ta kupčíce s holuby, aby také chodila s ním.“

Nyní se do hovoru vmísila Marie a zvolala: „Marie z Magdaly je žena milosrdná a moudřejší než ty, ty venkovská babo, v pytli oblečená!“

Zuzana se rozčilila a opáčila jí: „Jestliže ji bráníš, pak vím, odkud sama jsi i proč se každého večera tak vtíráš do náruče toho Římana. Pravda, jsem jen v pytli oblečená šeredná venkovská baba, ale dovedu příst a tkát těmahle rukama, péci chléb a připravovat jídla a mít svůj kout čistý, ba i pluh s klečí jsem držela, když jsem nechtěla zbytečně vyhazovat drahé peníze nádeníkovi za mzdu. Ostatně Ježíš Nazaretský byl příliš dobrý pro tento svět, neuvážlivý a důvěřivý. A dělal divy a uzdravoval nemocné, a ani se nestaral o to, zda si takouvou milost kdo zaslouží či ne. Stačilo jen dotknout se jeho pláště, tak se kdokoli uzdravil ze svých neduhů. Podle mne byl jako nerozvážné dítě, jež bylo puštěno z uzdy, aby samo běhalo po zlém světě. Kdyby byl poslechl rozumné rady, nebyl by jakživ šel na velikonoce do Jeruzaléma. Ale byl tvrdohlavý a myslel, že zná věci tohoto světa lépe než jiní. Pak se stalo, co se stalo.“ Zuzana se skutečně rozhorlovala, ještě dodatečně, plísníc Ježíše Nazaretského jako neposlušného chlapce. Avšak nakonec se rozplakala, připomněvši si všecko, a řekla: „Nic jiného mi z něho nezbylo než tento pytel, co mám na sobě, a modlitba, které nás naučil. Po jeho smrti jsme se rozlétli ve strachu jako hejno vrabců. Byla jsem hrůzou nemocná, když jsem viděla, jak ho přibíjejí na’ kříž, a utekla jsem. Po mnoho dní jsem nemohla vzít ani sousto do úst. Ležela jsem jen v jeskyni pod chrámem a přála si, aby mne nikdo nepoznal. Až jsem konečně potkala tohoto bíle oděného Nathana, jenž si kvůli němu ostříhal vlasy. Svěřil mi, že Ježíš vstal z mrtvých a odešel napřed do Galileje. „

Zuzana si položila najednou ruku před ústa a upřela oči na Nathana, jako by ve své výřečnosti zašla příliš daleko. Ale Nathan pravil:

„Řeč ženy je jako chrastot suchých větviček pod hrncem. Věděl jsem, že se přiblížilo království boží, ale Ježíše jsem neznal. Ostříhal jsem si vlasy, když jsem slyšel, že vstal z mrtvých, neboť v tom případě je syn boží a ten, jehož jsme očekávali.“

Zuzana tvrdila: „Já jsem ho znala, a ze všech nejlépe znala, vždyť jsem mu prala i jeho roucha. Byl to člověk a znal hlad i žízeň, a byl občas znaven svými učedníky a tvrdým srdcem lidským. Ale nepochybně vstal z mrtvých, když se to říká, a vůbec se tomu nedivím. Naopak pláči radostí pro něho a přeji si, aby všecko zlé se obrátilo zase v dobré. Snad skutečně založí v Galileji království, vydržíme-čekat a budou-andělé za něho bojovat. Jinak z toho ovšem nic nebude. Ale ať již to dopadne jak chce, ráno, v poledne i večer budu si odříkávat modlitbu, které mne naučil. To mi stačí, vždyť on sám to řekl.“

Její slova učinila na Marii hluboký dojem. Marie se zeptala, zřejmě nevěříc: „Opravdu jsi mu směla prát roucha?“

Zuzana se chlubila: „Kdopak jiný by je pořádně vybílil? Ta tvá Maria Magdalská sotva kdy prala špinavé prádlo a Salome měla dost práce s věcmi svých synů a Jana měla s sebou vlastní služebnici. Ta žena by se snad byla dala nosit za Ježíšem v nosítkách, kdyby se byla opovážila. Ale aspoň se naučila běhat na vlastních nohou.“

Nemohl jsem to již vydržet, abych jí nevyslovil svůj údiv, i zeptal jsem se: „Proč vlastně jsi šla za ním a obětovala své jmění, ačkoliv jsi neschvalovala jeho chování, ani chování jeho učedníků a jiných následovníků?“

Teď se zase Zuzana podivila a objasnila mi: „Vždyť byl jako ubohé jehně mezi vlky. Kdopak by ho nakrmil a kdopak by se o něho byl staral, ne-já. I jeho vlastní matka si myslela, že ztratil vládu nad sebou. Obyvatelé Nazaretu ho již vedli na horu, aby ho svrhli do propasti, třebaže se toho nakonec neodvážili.“

„Milovala jsi ho?“ otázal jsem se.

Zuzana se znaveně pohnula, pozměnila si polohu nohou a zahořkle odvětila: „Co já, stará kůže, bych věděla o lásce? Svět je plný líných ničemů, hrabivých kněží, nemilosrdných výběrčích daní a jiných nástrah. Pro venkovanku stačí, aby šla jen do města, a již ji oberou i o vlasy z hlavy. Snad mi ho bylo líto, když byl tak nevinný a nevěděl nic o zlu.“

Tiskla ruce proti sobě a dodala ještě potichu, jako by se styděla: „Kromě toho měl slova věčného života.“

„Co tím míníš?“ zeptal jsem se.

Ale Zuzana byla již podrážděná a netrpělivě se bránila: „Nevím, ale měl. Nerozuměla jsem jim sice. Ale věřila jsem.“ „Věříš ještě?“ trápil jsem ji dále.

„Nevím,“ odpověděla docela rozhněvaná. „Když mu z těla tekla krev a pot bolesti po kříži, nevěřila jsem již a utekla jsem, neboť jsem nevydržela pohled na jeho utrpení. Tak jsem se snad roznemohla ze zklamání a myslela jsem, že jsem zbytečně ztratila svůj majetek. Či snad přece ne. Především jsem onemocněla z jeho utrpení. Nezasluhoval si takovou smrt, třebaže zle mluvil o vykladačích Písem i o farizejích. Ale nemluvil o nich hůře než kterýkoli prostý venkovan, jenž je zná a přijde o úrodu svého ovoce či

0 zeleninu, jež mu buď zničí, nebo vyhodí na smetiště, protože nezná zákony. Ale teď je snad všecko opět dobré a jistě mu věřím, jen když budu smět ještě jednou ho potkat a slyšet jeho hlas.“

Můj rozum jí nedůvěřoval v té dusné noci. K zalknutí bylo v hliněné chýšce. Osli byli neklidní u jeslí a lvi pořád řvali v dálce. Myslel jsem si, že se dělá prostomyslnější, než je skutečně, a že mi cosi chytře skrývá, co je daleko důležitější. Vždyť přece chodila s Ježíšem dlouhý čas, viděla jeho divy, slyšela, jak učí lid, a posbírala slůvko tu a slůvko tam. A když učil své vyvolené učedníky, dozvěděla se i o takových věcech, jež nebyly určeny všem.

„A co jeho moudrost?“ zeptal jsem se ještě jednou. „Nezůstalo v tvé mysli opravdu ještě něco jiného, tajného, co učil?“

Zuzana hleděla na mne stále zamračeněji a řekla: „Moudrosti nelze učit děti a ženy. Proto nemohu vystát Marii z Magdaly, která pořád vysedávala u jeho nohou a představovala si, že všemu rozumí, zatímco my ostatní jsme konaly užitečnou práci. Ta nám stačila, a bylo jí ažaž, vždyť jich nebylo jen dvanáct, ale někdy i sedmdesát k obsloužení a k nakrmení. Pro mne moudrost byl on sám. Byl mi chlebem života, jak sám říkal. Nerozuměla jsem, co tím míní, ale věřila jsem mu, když to říkal.“

Zavrtěl jsem hlavou zoufalstvím nad její prostoduchostí a upustil jsem od dalšího vyslýchání. Ale plamen hliněné lampy se stále ještě zachvíval a Zuzana sama pocítila potřebu mne přesvědčit. Přemýšlela tak úporně, že si vytahovala prsty a předkláněla tělo. Nakonec důrazně pronesla:

„Jeho otec na nebesích je i mým otcem. Dovolil i dětem, aby přišly k němu, a tvrdil, že těm, kdož se podobají dětem, je jeho království otevřeno. Té řeči jsem rozuměla a napadlo mne, že není mou věcí, jakožto dítěte, abych vyzvídala na otci jeho záměry, nýbrž že otec ví všecko nejlépe. Toto je jediné tajemství, jemuž jsem se naučila.“

Oné neklidné noci jsem nemohl usnout a temný řev lvů mi vyvolal živé vzpomínky na Řím, takže chvílemi, na pokraji mezi snem a bděním, jsem se domníval, že jsem opět v Římě, a že se probudím za okamžik na purpurových poduškách vysílen vášnivou vůní růžového oleje. Tento sen mne stísnil jako můra, a když jsem vyskočil a posadil se, byl jsem naplněn deprimujícím pocitem marnosti. Zde ležím zarostlý, nečesaný a páchnoucí potem ve špinavé chýši mezi Židy a s osly dole, a představuji si, že dosáhnu čehosi, co je proti rozumu. V Římě bych měl vlasy sčesané do umělého účesu a plášť zřasený přesně do záhybů, jak je to určeno pro každou příležitost. Roztržitě bych si četl v knihách, či bych sledoval nějaký zajímavý proces, nebo jinak trávil čas, abych se dočkal okamžiku, kdy bych opět spatřil Tullii. Tam by se mým nynějším myšlenkám vysmáli stejně v hloupém přepychu bohatých propuštěnců jako v duchaplné vzdělané společnosti, k jejímž dobrým zvykům patří nevěřit v nic. A sám bych byl první, kdo by se smál.

Přesto tytéž lehkomyslné ženy a inteligentní mladíci vyhledávají o závod známé a oblíbené hvězdopravce, čaroděje a kouzelníky, tísní se u nich v dlouhých řadách a platí jim velkými částkami za talismany přinášející štěstí. I já bych to dělal, třebaže se smíchem a s nedůvěrou, ale přece doufaje, že budou mít nějaký vliv na můj osud. To všecko je jako hra. Štěstí je rozmarné a možnost výhry nejistá, ale lepší je hrát nežli vzdát se hry a spokojit se s prázdnotou.

Budu pokračovat i zde za jordánské noci v téže hře, uvnitř pochybovat, ale přesto doufat v nejistou možnost výhry, což je přece jen lepší než se jí docela vzdát? Co myslím, že vyhraji? Snad je to jen sen a fáta morgána, ono království, o němž si představuji, že stále setrvává na zemi, a o němž doufám, že do něho najdu cestu. V těch bolestných myšlenkách ponořen, pocítil jsem odpor k Marii vedle mne dýchající, i k svéhlavé Zuzaně a k mlčenlivému Nathanovi. Co jsem já, Říman, a co oni? Co mám s nimi společného?

V mysli jsem si opakoval modlitbu, jíž mne Zuzana naučila. To bylo první tajemství učedníků Ježíše Nazaretského, jež mi bylo odhaleno. Do něho byla asi uzavřena magická síla tajného vědění. Ale jakkoli jsem ty věty v mysli obracel, byla to pouze forma pokory přizpůsobená potřebám prostého člověka. Pokorným opakováním může uklidnit mysl a setřást starosti s beder. Nebyl jsem dostatečně dětinský, abych cítil, že mi pomohla.

Tu noc jsme všichni spali špatně a ráno jsme byli ospalí a hádaví. Marie měla najednou rozmary a žádala, abychom se stočili do hor a cestovali přes Samaří. Nechtěla se setkat tváří v tvář s nějakým lvem z houštin při řece. Zuzana zase prohlížela pozorně kuchyňské nádoby a pytle a tvrdila, že se jí cosi ztratilo, takže jsme se opozdili. Ani Nathan nebyl klidný a číhal po kraji. Komáry podráždění osli byli tak vzpurní, že jsme je museli pořád krotit.

Nathan se rozzlobil na Marii pro její řeči a nakonec se odvolal k Písmům a řekl: „V mužné mysli je správná i jiná cesta, jež je nakonec cestou smrti.“ Ukázal na meč houpající se po mém boku a vyšel rozhodným krokem, táhna za sebou násilím osly s nákladem, aby nám ukázal, že si můžeme dělat, co chceme, ale on že bude pokračovat v cestě podle původního plánu.

Marie naříkala: „Vám mužům je lehko, ale já jsem z vás nejmladší. Lev je moudré zvíře a vybere si nejměkčí maso. Aspoň jsem tak slyšela.“

Zuzana jí namítala: „Jestli Ježíš Nazaretský šel touto cestou, pak tudy můžeme jít i my. Bojíš-se, pojedu napřed a lva odeženu. Mne se jistě nedotkne.“

Mrzutě jsem si uvědomil, že nikdo z nás nevěděl, kterou cestou se Ježíš Nazaretský vydal do Galileje, pokud na tom všem bylo vůbec zrnko pravdy. Mohla to být stejně dobře pouze návnada, kterou rozšířila jeruzalémská rada, aby dostala Galilejské z města pryč. Neměl jsem ani trochu chuti postavit se s obnaženým mečem proti lvu, třebaže jsem v cirku viděl školené muže, kteří si tím zachránili život. Ale Nathan cesty znal, i jejich nebezpečí, a nejmoudřejší bylo jít prostě za ním.

Tak jsme tedy pokračovali v cestě, i když rozhádaní. V brodě jsme si museli vyhrnout šat a táhnout vzpírající se osly. Sotva jsme se šťastně přebrodili, padli jsme rovnou do náruče legionářům a ti nás pozdravili s jásotem, spatřivše Marii. Vzápětí si všimli mého meče a hned mne shodili s osla a přitiskli k zemi. Byli by mne jistě zabili, kdybych na ně nebyl křikl řecky a latinsky, že jsem občan. Přes mé povolení nosit zbraň prohlédli všecky naše věci a hrabali se v Mariiných šatech a byli by ji jistě vehnali někam do křoví, kdybych nebyl Říman.

Jejich nekázeň se vysvětlila tím, že nebyli ani řádnou hlídkou, ani na cvičení, ale jejich důstojník si vzal do hlavy, že zabije lva. Postavil své lučištníky na číhanou na pahorek a proti nim měli tito legionáři vyhnat rámusem a řinčením štítů lva z doupěte. To nebyl zábavný úkol, ačkoli podle všeho se nad lvem již slehla zem.

Tato zkušenost s legionáři byla tak nepříjemná a mou důstojnost snižující, že jsem se dovedl vcítit v postavení Židů a pochopit, proč tak trpce nenávidí Římany. Má špatná nálada se vršila v zlobu. Když jsem konečně na pahorku potkal centuriona, dychtícího po lví kůži, zařval jsem na něho i na jeho lidi a hrozil mu, že si budu stěžovat prokurátorovi na chování jeho mužů.

To ale byla ode mne chyba, neboť zjizvený centurio si mne začal zle prohlížet a ptal se, kdo vlastně jsem, mám-židovský plášť a cestuji v průvodu Židů. A obvinil mě: „Snad nejsi z téhož hnízda jako ti, co v posledních dnech putovali po desítkách k Tiberiadskému moři? Teď přece není čas poutí, ale žní. To je nějaká zlomyslnost.“

Chtěl jsem se smířit a poprosil jsem ho za odpuštění, že jsem se rozčilil. Potom jsem se pokusil vyzvídat, koho on to vlastně viděl. Ale na vlastní oči nespatřil nikoho, neboť pěšky putující Židé se vyhýbají místům stráží i celnicím. Jen o nich slyšel. Varoval mne:

„Dej pozor, ať se jim nedostaneš do rukou, neboť všichni Galilejští jsou buřiči. Je to hustě obydlená země a neustále do ní přicházejí pobuřovači z pouště. Nedávno, jen přede dvěma lety, právě v těchto místech působil jistý horlivec, jenž vyhlašoval království Židů a křtil s čarodějnickými kejkly muže vodou z Jordánu, aby je učinil nezranitelnými v boji. Nakonec mu dal galilejský kníže Heródes Antipa useknout hlavu, aby ukázal, že ani on sám, ten křtitel totiž, není nezranitelný. Ale jemu podobní ještě mohou obcházet po jordánských krajích.“

Snad mne považoval za nedůstojného muže, když jsem se snížil a cestoval jsem tak, jak jsem cestoval, neboť krátce ukončil náš hovor a poslal mne pryč, jako by mi byl prokázal velikou milost.

Pokračovali jsme opět dál po nesnadné cestě a Marie začala na mne pohlížet zvysoka a poznamenala: „To asi nejsi nijak význačný muž mezi svými spoluobčany, když zpocený a zjizvený centurio se opováží jednat s tebou tak přezíravě.“

„Byl bych v tvých očích lepším, kdybych měl i já na hlavě přilbu a na nohou běžecké střevíce?“ zeptal jsem se ironicky. Marie pohodila hlavou a pravila: „Legionáři aspoň vědí, co chtějí. Jestliže jsi Říman, proč necestuješ po římském způsobu a nevyužiješ k svému prospěchu výhody, jež z toho plynou? Potom bych se nemusela stydět za tvá chlupatá lýtka ani za vousatou tvář při hovoru s Římany.“

Zůstal jsem stát, nevěře svým uším. Měl jsem sto chutí odříznout prut z keře a zbičovat ji. Rozčileným hlasem jsem se jí zeptal: „Kde je asi ta dívka, která mi slíbila, že po všechny dny svého života mi bude žehnat, jen vezmu-ji s sebou, a že prý bude přenocovat na loukách se mnou? Kdo myslíš, že vlastně jsi?“

Avšak Marie pohodila opět hlavou a vyčítala: „Nebyla bych věřila, že právě ty mi vmeteš do očí zpět to, co jsem ti svěřila ze svého života. Měla jsem neštěstí, ale jestli opravdu potkám zmrtvýchvstalého Nazaretského a odpustí-mi mé hříchy a očistí mne, pak již mi nebudeš moci vyčítat mou minulost. Přiznej, jak hrozné hříchy chceš sám odčinit, když ses vrhl tak pokorně na hledání nové cesty.“

Nemyslím, že ve svém nitru cítila to, co říkala. To jen v ní propukla rozmarná škodolibost z rozmrzelosti nad tak nesnadnou cestou. Zůstala pak vzadu a jela po boku Zuzany. Slyšel jsem, jak se obě ostře přou, a nakonec se spojily a pokřikovaly na Nathana a na mne.

Toho večera zapadalo slunce rudou září za samařské hory, vzduch v údolí zhoustl v tvary jakýchsi proměnlivých příšer a docela dole, v hlubokém korytu, zčernaly šumící vody Jordánu. Vypadalo to všecko hrozně neskutečně a rozptýlilo moje zlé myšlenky. Připomněl jsem si, jak vzduch ztemněl, když židovský král trpěl na kříži, i jak se země zatřásla ve chvíli jeho smrti. A tím, že vstal z mrtvých, dotvrdil skutečnost svého království. A tomuto jeho království jsem se jen vzdálil, jestliže jsem ve svém srdci opovrhl svými průvodci a považuji se za lepšího než oni a hněvám se na nerozumnou dívku.

Když jsme se pak v útulku omyli, přiblížil jsem se k Marii a upřímně řekl: „Odpouštím ti tvoje zlá a nerozmýšlena slova a zapomenu na ně.“

Avšak Marie se rozzlobila ještě více mými slovy, oči jí zčernaly a osopila se na mne: „Ty mně odpouštíš, když jsi mne nejdřív urazil a pak po celý den ještě byl obrácen ke mně zády? Pravda, byla jsem v svém srdci hotova odpustit ti to všecko a říci ti dobré slovo, protože od tebe, jako od mužů vůbec, nemohu nic lepšího očekávat, jak mne i Zuzana ujistila. Ale nesnesu, abys ty mi dával odpuštění předem, dříve než jsem ti je dala já.“

Nathan to všecko slyšel, pozvedl zrak k nebi a beznadějně rozhodil rukama. Jeho odevzdanost zapůsobila na mne, i nerozhněval jsem se již více. „Budiž, jak si přeješ, Marie z Béretu,“ řekl jsem. „Dej mi tedy své odpuštění, a ochotně uznám, že já tobě nemám co odpouštět, jen ať se již smíříme.“

Marie si však dala ruce na oblé boky a volala uštěpačně na Zuzanu: „Pojď se podívat, je tohle opravdu muž nebo římský kleštěnec, o nichž jsem slyšela vyprávět?“

Zuzana se chichotala s rukou před ústy a shrnovala rákos a lejna pod hrnec, ale já jsem se již neudržel, krev mi stoupla do hlavy a uhodil jsem Marii přes tvář, až to plesklo. Sotva jsem ji uhodil, již jsem litoval svého činu a byl bych udělal nevím co, jen kdybych to byl mohl napravit. Marie začala vzlykat, vtáhla mnohokrát vzduch nosem a třela si pálící tvář. Byl bych již málem zaprosil o odpuštění, ale Nathan zvedl varovně ruce. Po chvilce sklopila Marie zrak k zemi, přišla po špičkách ke mně a doznala:

„Správně jsi učinil, žes mne uhodil. Schválně jsem tě rozčilovala celý den. To ukazuje, že mne máš raději než osla, jejž jsi poplácával po šíji. Polib mne nyní, abys mi dokázal, že mi skutečně odpouštíš mé šeredné chování.“

Objala mne cudně kolem krku, i políbil jsem ji jednou a podruhé, abych jí ukázal, že je zase všecko dobré mezi námi. Vlastně jsem měl krásný pocit, když jsem ji držel v náručí po tom velikém hněvu, i políbil jsem ji potřetí. Tu mne Marie poodstrčila, ruce však stále na mých ramenou, ostře se na mne zadívala a zeptala se: „Políbil bys také tak Zuzanu, kdyby tě urazila a potom tě odprosila?“

Hleděl jsem na Zuzanin zkožnatělý babský obličej a srovnával její suchá ústa s Mariinými měkkými rty. Marie mne dostala chytře do úzkých. Proto jsem přiskočil k Zuzaně, zvedl jsem ji za lokty, postavil a poprosil: „Jestli jsem tě jakkoli urazil, tak mne polib na znamení, že mi odpouštíš.“

Zuzana mi řekla útrpně: „Ach, ty chudáčku, že dopustíš, aby si lehkomyslná dívka takhle s tebou hrála. Ale Marie není zlá v svém srdci.“

Trochu se upejpajíc otřela si hřbetem ruky ústa a políbila mne. Pokukovala přitom po Marii. Ta se zamračila a potom vyčítala Zuzaně: „Jak můžeš ty, dcera Izraele, políbit neobřezaného Římana. Já to dělat mohu, protože jsem i jinak hříšná, ale ty ses poskvrnila.“

Zuzana se hájila: „Neznám dostatečně zákony, ale již jsem s ním jedla ze společné mísy. Myslím, že je v srdci dítětem téhož otce jako já, třebaže je Říman.“

Její slova mne dojala a již mi nebyla protivná, i když její dech byl cítit po česneku, který po celou cestu žvýkala, aby se posílila. Řekl jsem:

„Zuzano, jestliže on ti dovolil prát svůj šat, pak pro mne je velkým milosrdenstvím, že jsi svolila mne políbit.“

Když jsme pojedli, zavedl jsem Marii do stínu a zeptal se jí přímo: „Snad mne nechceš svádět ke hříchu? Jinak si nemohu vysvětlit tvoje chování. Ale já jsem tě vzal s sebou právě proto, abych tě z hříchu vysvobodil.“

Marie mi dýchala do ucha a šeptala: „Choval ses ke mně lépe než jiní muži, a nerozumím sama sobě, ale tvoje lhostejnost mne uráží. Tak jsem jen poznala, že nejsi ke mně zcela lhostejný.“

„Tělo je tělo,“ řekl jsem trpce. „Nebylo by mnoho zapotřebí k tomu, abys mne svedla a já ti podlehl. Nejsem vázán ani sliby, ani přísahami věrnosti. Ale to bychom se mohli rovnou obrátit zpátky do Jeruzaléma.“

Marie vzdychla: „Život je podivný a bojím se Ježíše Nazaretského. Ale věřím, že jenom on mne může očistit a učinit, abych byla opět neposkvrněná, a ujišťovali mne, že nebyl přísný ani k hříšnějším, jestliže věříce v něho litovali svých hříchů. Kdybych však hřešila s tebou, necítila bych žádnou lítost. Naopak se mi zdá, že bys mi dělal jen dobré, kdybys mě takovým způsobem objal. To ukazuje, jak jsem hluboce hříšná, neboť nevinná dívka na takové věci nemyslí. Ovšemže na druhé straně, nikdo se nemůže hříchu vyhnout. Marie Magdalská mi tvrdila, když mě utěšovala, že on sám pravil o muži, jenž pohlédne žádostivě na ženu, že již ve svém srdci smilní. Tak vyslovil Nazaretský docela nemožné požadavky, jež nemůže splnit žádný člověk.“

„Marie z Béretu,“ prosil jsem úpěnlivě. „Což nám nepřináší i jinak dost námahy a vyčerpání pouhá cesta, musíme se ještě marně dráždit hříšnými myšlenkami? Nevymýšlej si již této noci lvy za záminku, aby ses ve spánku ke mně tiskla. Jen bychom z toho dostali oba horečku.“

Marie zhluboka vzdychla a potom souhlasila: „Již tě nebudu rušit ani svádět, pokud jen přiznáš, že bys rád upadl se mnou do hříchu, kdyby ses toho jen odvážil.“

Odvětil jsem jí úsečně: „Budiž, jak si přeješ. V srdci jsem to již s tebou učinil. Spokoj se s tím.“

Přitiskla mou ruku ke své horké líci a zašeptala: „Jak úpěnlivě si přeji, abych byla bez hříchu a neposkvrněná.“ A skutečně mne více nedráždila, ani se ke mně v noci netiskla.

Pomyslel jsem si, že asi toho mnoho neví o jeho království, do něhož hledá cestu, ale že se také nemůže od ní příliš mnoho požadovat. A napadlo mne, co vlastně takový Nathan od Ježíše Nazaretského chce, ježto si ostříhal i vlasy, aby mu byl milý. A třeba je moje přání takové, že podle míry jeho království je stejně dětinské, jako mně se zdá být přání Mariino.

Příštího dne jsme opustili pokroucené koryto Jordánu i karavanní cestu. Ze svahu hory jsme spatřili před sebou širé moře Tiberiadské. Svěží vítr nám vál vstříc, voda se pěnila v bílých vlnách a v dáli za jezerem jsme na obzoru sotva jen vytušili hřebeny pohoří se sněžnými vrcholky. Sešli jsme na západní pobřežní cestu a k večeru\jsme došli k horkým zřídlům a o něco dále bylo vidět sloupoví hlavního města Héróda Antipy. Zdravá vůně síry nás ovanula, neboť voda horkých zřídel byla svedena do četných nádrží, kolem nichž dal kníže postavit lázně. Na pobřeží stály vily v řeckém stylu i rybářské chýše. K lázním patřil veliký dům pro cizí hosty, a to jak pro Řeky, tak pro Židy.

Měl jsem již dost nepohodlí. Proto jsem se s Marií usídlil v přepychovém řeckém domě, ale Nathan odvedl osly a Zuzanu do domu židovského. Pro mne bylo moudřejší, abych se zde, v Galileji, neukazoval příliš mnoho v jejich společnosti, ježto Ježíšovi učedníci mi nedůvěřovali. Podle mne bylo nejvhodnější, aby se Zuzana informovala na vlastní pěst, co se děje. Věřil jsem jí, že mi dá vědět, ježto jsem jí prokázal velkou službu, že jsem ji sem vzal s sebou. Nathana, toho jsem již poznal výborně, i svěřil jsem mu nadále svůj váček i osly. Tak jsem ho nejlépe tuším k sobě připoutal. Hodlali jsme zde jen jednu noc přespat a pak pokračovat do Kafarnaum na severním břehu Galilejského moře, kde Ježíš Nazaretský kdysi učil. Z Tiberiady tam nebyl ani celý den cesty. Pokud Zuzana věděla, nebyl Ježíš Nazaretský nikdy v řeckém města Tiberias.

Nazítří jsem se probudil před rozedněním a vystoupil kulhaje na střechu. Po úpalném úvalu jordánském byl galilejský vzduch osvěžující, voda čirá jako sklo a vycházející slunce do ní házelo ohňové pruhy. Vůně myrtových keřů naplňovala vzduch. Měl jsem pocit, jako bych nyní viděl i v sobě daleko jasněji a čistěji než kdykoli dříve, ba jakobych vůbec neměl ani tělo. Byl jsem jako opojen a vychutnával jsem ten pocit. Ale najednou mnou proběhly divoké proudy mrazu a zjistil jsem, že mám opuchlou nohu.

Odpoledne mnou lomcovala horečka, lýtko opuchlo až ke kolenu a podél opuchliny vystupoval zarudlý pruh znečištěné rány zpod kotníku. Řecký lázeňský lékař opuchlinu otevřel nožem a dal mi pít léky čistící krev. Čtrnáct dní jsem ležel nemocen v řeckém lázeňském domě a myslel jsem, že zemřu. Avšak Marie z Béretu mne ošetřovala a pravděpodobně i voda z horkých zřídel, páchnoucí po síře, mi pomohla se uzdravit. Po mnohé dny nezůstaly pokrmy v mém nitru, a když jsem se zotavoval, cítil jsem se velmi sláb. Lékař mne varoval, abych nenamáhal nohu chůzí. Proto jsem trávil čas zápisky o cestě z Jeruzaléma, jak jsme vyšli a co se nám na ní přihodilo. Po celou tu dobu jsme o Nathanovi a Zuzaně neslyšeli ani slova.

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 8

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST OSMÝ

Mika Waltari překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍJedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr. náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST OSMÝ

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka