Mika Waltari
překlad: Vladimír Piskoř

BOSÁ KRÁLOVNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

/2/

Karin chvátá špinavými stockholmskými uličkami domů na okraj města. Má tak velikou radost, až se jí zdá, jako by se vznášela. Na sobě šaty zdobené nejjemnější stříbrnou výšivkou a nese si uzlík, do něhož zabalila dárečky, které nashromáždila díky své šetrnosti. Je večerní čas, v řemeslnických dílnách utichají práce, děvečky s vědry spěchají za hradby na louky podojit krávy a tu a tam stojí u vrat statný měšťan, leští si cínové knoflíky na kabátci a hodnotí počasí.

Všichni se dívají na Karin, jak kolemjdoucí, tak ti, kteří postávají na nárožích, a čím blíž je k domovu, tím víc na ni lidé hledí. Karin se v duchu tetelí radostí, neboť si myslí, že se za ní všichni otáčejí kvůli stříbrem vyšívaným šatům. Tak tak, Karin se změnila, zato tady, tady zůstalo všechno při starém.

Z barvírny v rodné uličce stále teče špinavá voda a zbarvuje kamennou dlažbu doruda a domodra. A tamhle u vrat se spokojeně rochní prase paní Uršuly, aniž by stejně jako jeho majitelka dbalo na nějaké zákazy a pravidla pořádku. Prase překvapeně zachrochtá a i ono ustane ve svém pachtění, aby se podívalo na Karin. V tu chvíli Karin, překypujíc veselím, roztáhne tvář do čtveráckého úsměvu a hluboce se před tlustým pašíkem paní Uršuly ukloní – tak živě ji připomněl anglického kupce, který nedávno zavítal na hrad. Rozesmátá, rozjařená Karin proklouzne tanečním krokem do bohatě vyřezávaných vrat a dál do dvora.

Až úplně vzadu se krčí její rodný domek. Skrz maličké, zelené okenní tabulky svítí dovnitř slunce a na lavici u kamen jako vždy ospale vysedává kočka. A otec – ten sedí na štokrlátku, vážně a smutně hledí před sebe, rozježený knír má prošedivělý a leští svůj biřický kyrys, který se musí každé ráno bezvadně blýskat, aby dodal náležitou důstojnost výkonu služby ve jménu práva a pořádku. Karin po smrti matky vídala otcův úsměv jen zřídka, a poté, co se odstěhovala na královský hrad, otec ve svém osamění propadl ještě větší malodušnosti.

Teď se ovšem v jeho očích krátce objeví úsměv, protože Karin se rozběhne přes celou světnici rovnou jemu do náruče, přitiskne se k němu, pláče a směje se radostí a měkkými rty ho líbá na vousatou tvář. Otec opatrně odloží kyrys do kouta a vztyčí se, hřbetem ruky si rozpačitě otírá knír a vykoktá: „Nu, nu!“

Hledí na Karin a ta ustoupí doprostřed světničky, konečky prstů uchopí sukni se stříbrnými proužky, uculuje se a hluboce se uklání jako u dvora. Ale zatímco se otec dívá, úsměv na tváři mu pohasíná, a čím déle ji pozoruje, tím pátravější a nevrlejší je jeho pohled. Karin upadne do rozpaků, dívá se na otce udiveně, tázavě, úsměv na tváři jí tuhne.

Ale otec jen řekne: „Vyspěla jsi, Karin. Je z tebe velké děvče.“

Až teď si Karin všimne Maxmiliána, který se zvedl z okraje postele. Také on protahuje tvář a dívá se na ni cize, zatrpkle. Karin vzkřikne a vrhne se k němu, aby ho políbila, tak velkou má radost ze shledání, poněvadž Maxmilián, syn skláře, je její nejmilejší kamarád z dětských let. Ale Maxmilián odmítavě odtáhne hlavu, pak dívce podá nemotorně ruku na pozdrav.

„To už mi ani nedáš pusu, Maxmiliáne?“ zeptá se Karin uraženě a teď zase ona na něj vrhá zkoumavé pohledy. A jak se tak dívá, do tváří se jí nahrne krev, protože pochopí a zastydí se za své chování. Neboť i Maxmilián mezitím vyspěl. Nad horním rtem se mu rýsuje tmavé, hebké chmýří prvních vousů, ruce má jako všichni foukači skla rozpraskané a ožehlé sklovinou a oblečen je do pravého modrého holandského sukna. Karin se dovtípí, už nejsou děti a nehodí se, aby se s Maxmiliánem líbala, jakkoli hodně ho má ráda.

Maxmiliánův pohled se jí však nelíbí, Maxmilián se dívá pichlavě, nesouhlasně a příkře, když si prohlíží Karininy krásné šaty.

„Jak to, že jsi tady?“ zeptá se Karin, aby zakryla vlastní rozpaky, a najednou si uvědomí, že Maxmiliána bez ohledu na jeho dospělé chování přerostla a má nad ním vrch.

Hrdost Maxmiliánovi brání odpovědět, ale otec, starý pošetilec, vyhrkne: „Maxmilián za mnou často chodí, aby se dozvěděl něco o tobě. Zrovna před chvílí jsme si o tobě povídali.“

Maxmilián si kouká na ruce, ledabyle se klátí, ale Karin pochopí, že je to čirá přetvářka, a také si uvědomí, že Maxmilián se před ní stydí a zároveň ji obdivuje a žárlí na ni. Odtud pramení mladíkova odcizenost, ale jí se přesto jeho pohled nelíbí.

„Podívej, co jsem ti přinesla, otče!“ řekne Karin a rozváže uzlík.

Z uzlíku vybalí proslazované ovoce, vlastnoručně pletený ozdobný šál a kameninový džbánek kořeněného španělského vína, které otce určitě rozjaří a přiměje, aby se rozpovídal o svém mládí v dobách starého krále Gustava nebo o válce ve Finsku a obléhání Vyborgu.

Jenže otec neprojeví nad dárky žádnou radost, jen pátravě a nerudně upře zrak na Karin. V ten okamžik ji ovládne chuť pochlubit se, musí otce nějak přimět, aby se jeho tváře spokojeně zachvěly, a také chce ukázat Maxmiliánovi, že se jako sklář nemusí nad ní povyšovat.

„Král je ke mně laskavý,“ řekne a do tváří se jí nahrne krev. „Na jeho přání se učím číst.“

To samozřejmě udělá dojem. Otec vyskočí a pokřižuje se: „Číst? Ty?“

Karin chvatně několikrát za sebou přikývne, koutkem oka střelí po Maxmiliánovi a sdělí, jako by se rozumělo samo sebou: „Umím už také psát!“

Maxmilián však nic neřekne a otec přistoupí roztržitě ke stolu, zaváže Karininy dárky zpátky do uzlu a upře zrak na hranu stolu. Karinina radost rázem pohasne a oči jí ztmavnou.

„Kdepak, to ti nemůže být ku prospěchu!“ pronese nakonec otec důrazně.

Karin se derou do očí utrápené slzičky. Otec nemá ani špetku porozumění! Zároveň ovšem na otci vidí, že zestárl, zchřadl a zešedivěl, a cosi v hloubi srdce Karin napovídá, že otec má přece jen pravdu. Má pravdu, Karin kráčí po okraji propasti za nejasným cílem a obklopuje ji strašidelná temnota. Ale skrz temnotu září králův hebký, tmavý pohled a na světě není nic, co by Karin kvůli tomu pohledu nebyla s to udělat. Proto nechce otcovu pravdu uznat.

„Proč se tak na mě oba díváte?“ vypálí a v duchu cítí podivnou strohost.

Otec neodpoví. Maxmilián skloní hlavu, vezme si čapku a žmoulá ji v rukou, plných rozpraskaných puchýřů a popálenin od horké skloviny.

„Hradní jemnostslečna už asi nebude stát o společnost foukače skla,“ prohodí Maxmilián, aby ranil Karin i sebe. „Tak já už půjdu!“

Výhrůžně si stoupne ke dveřím. Karin se najednou zachová jako za starých časů a rozběhne se k němu. „Maxi, ty hlupáčku!“ zvolá a se smíchem ho vykráká za obě uši.

Ale přece jen něčemu nerozumí, něco nepochopila, protože Maxmilián ucukne hlavou a zrudne. „Stříbrné nitě na šatech,“ řekne zatrpkle. „No fuj!“ uleví si a rázně vyjde ven. Karin ani nenapadne, aby za ním vyběhla. Hlavu má vztyčenou, tváře jí planou, stojí na místě a vůbec nechápe, proč se Maxmilián tak zachoval.

V tu chvíli k ní unaveným krokem přistoupí otec, nakloní hlavu a obejme ji těžkou rukou kolem ramen. Otcova láska jí znovu chrání a Karin propukne v pláč, otočí se k otci a zaboří se mu tváří do ramene.

„Neudělala jsem nic špatného, otče,“ vzlyká.

Otec ji pevnou, velkou rukou hladí po hebkých vlasech. „Maxmilián je hodný chlapec,“ říká otec posmutněle, jakoby pro sebe.

Proč ale Maxmiliána urazilo stříbrné vyšívání na jejích šatech? Karin nechápe důvody jeho smutku, ale už ví, že všechno je nenávratně pryč. Už se jí neotevře cesta do otcova a Maxmiliánova světa. Teď vzpomíná na své dětské sny, na Maxmiliánovy klukovské polibky a na sklářovu pěknou usedlost s mnohobarevnými prosklenými tabulkami na dveřích. Maxmilián sliboval, že až oba vyrostou, tak si ji tam přivede jako paní domu. Kdysi měla Karin Maxmiliána hned po otci nejradši na světě. Možná se jí dosud líbí mladíkův zdrženlivý vzdor a ožehlé ruce řemeslníka. Ale jako bublina se rozplynul sen chudičké dívky o krásné usedlosti, postavení měšťanské paničky a zajištěném stáří pro otce. Na tomhle snu o budoucnosti, který vystavěla dětská mysl a stvrdily letmé klukovské polibky, už Karin nic neláká. Vyrostla z toho snu jako ze starých šatů.

Z dálky doléhá ozvěna trubačských fanfár. Na hradě probíhá výměna stráží. „Musím už jít,“ hlesne Karin přitlumeně a vyvlékne se otci z náruče. „Sbohem, otče!“ řekne a stoupne si na špičky, aby otce políbila na tvář. Tak se loučí se svým dětstvím, sny i dětskou láskou, než osamocena odejde do tmy.

„Nechť tě ochraňuje Bůh na nebesích, mé dítě,“ vypraví ze sebe otec ztěžka, se slzami v očích. „To já nemohu!“

A Karin odchází, usilovně mrká, aby zapudila slzy, neboť teď musí být statečná, statečná a odolná, třebaže srdce jí drásá nevyslovitelný smutek.

Je dobře, že zatvrzuje svou mysl, neboť u vrat stojí obrovitá paní Uršula, jako by na ni čekala, a pevně drží za ruku svého usopleného kloučka. V uličce se zastavili také další lidé a hledí na vrata, jako by předpokládali, že se něco stane. Bez ohledu na svůj smutek se Karin zaraduje, neboť všechny ty lidi zná a v dětství na ni mnozí byli hodní, občas, když měla hlad, jí dali v kuchyni chléb s máslem nebo jinou dobrotu.

„Dobrý den, dobří lidé,“ zdraví Karin zvesela. Ale nikdo jí neodpoví, lidé před ní ustupují a dívají se na ni chladnýma, podezřívavýma očima.

Karin znovu upadne do rozpaků, snaží se bezmocně usmívat, uklání se a bezděčně rozprostírá svou krásnou sukni. „Dobrý den, paní Uršulo!“ řekne a na tváři se jí zachvívá úsměv.

Paní Uršula si před ní uplivne. „Tfuj!“ uleví si. A vzápětí dodá s upřímným podivem: „Že jí není hanba!“

Usoplený kluk vyprskne smíchem, ale to už ho paní Uršula vleče za ruku pryč. Kluk udělá na Karin dlouhý nos a zkouší něco zakřičet, ale v tu chvíli ho matka pleskne širokou dlaní přes pusu. Karin zaslechne pouze slovo: „Králova…!“ Pak pleskne facka a kluk začne natahovat.

Karin stojí zkoprněle u vrat a rozhlíží se, snaží se zachytit alespoň jeden přátelský pohled. Jenže lidé se jeden po druhém odvracejí, lidé, které zná, se k ní obracejí zády a odcházejí. Karin svěsí hlavu a vydá se ke hradu. Drží se nejtemnějších koutů a krade se podél zdí, vystrašeně a zahanbeně jako nějaký zločinec.

Ale vždyť nic špatného neudělala, tak proč se na ni lidé dívají, jako by něco provedla? Karin ztratila veškerou radost ze svých stříbrem vyšívaných šatů.