Mika Waltari
překlad: Vladimír Piskoř

BOSÁ KRÁLOVNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

/2/

Karin mezitím zařídila, co potřebovala, a poskládala si věci. Na uzoučké dívčí posteli úhledně leží stříbrem vyšívané šaty, vedle nich je spona a křížek, šperky, které jí král věnoval. Karin tu také nechává boty, jak měkoučké střevíce z červené kůže, tak stříbrné střevíčky. Je bosa a na sobě má květované šaty, z nichž už dávno vyrostla a na které si poctivě vydělala mytím nádobí v Cantorově hostinci. Chodí po pokoji bledá, odhodlaná, krčí tmavé obočí, oči se jí lesknou. Přišla sem jako žebravá dívka a jako žebravá dívka také odejde, doufá jen, že Maxmiliána neomrzelo čekání. Vůbec si neuvědomuje, jak je krásná, svůdná a mladá, když kráčí bosa a v příliš těsných šatečkách.

Právě v tu chvíli prostrčí do pootevřených dveří svou ošklivou hlavu Herkules, má za lubem nějaké pošklebky nebo zlomyslný žert. Ale z toho, co spatří, je ohromen, div se nezblázní, protáhne se celý dovnitř a ukazovákem si mačká placatý nos.

„Kampak, Karin, dcero Luny?“ zeptá se tesklivě.

Karin rozmrzele pohodí hlavou. „Odcházím – vracím se domů!“ řekne. Hlas se jí chvěje nevýslovným zklamáním a hořkostí.

Herkules se poleká. „Král se bude zlobit!“ varuje.

„Tak ať!“ odpálí Karin zlostně a zamrká.

To Herkula náramně rozjaří. Karin je první člověk, kterého vidí, že se odváží vzdorovat králi. Tomu říkám žertík, pomlaskává si Herkules a několika tanečními kroky obkrouží Karin. Ale novinka je příliš chutňoučká, aby si ji nechal jen pro sebe, a vytančí ze dveří ven, prozpěvuje si a v duchu už skládá trefné veršíky.

Král v pracovně horečně spěchá, vztekle škrabe husím brkem, probírá se lejstry, která mu Jöran Persson předkládá a k nimž občas dodá nezaujatou poznámku na vysvětlenou. Král nevydrží sedět, stojí skloněný nad stolem a netrpělivě listuje v papírech, tělem, zmoženém dlouhou jízdou na koni, už cloumá počínající vášeň. Má naspěch, barbarský vládce neuznává ušlechtilou smyslnost čekání jako francouzský mistr Allard. Jöran ho z ústraní sleduje napůl lítostivě, napůl rozmrzele a možná ho také králova radost v nějakém koutku jeho černé duše těší.

V tu chvíli do dveří vtančí Herkules, obtančí na svých hubených nožkách stůl, natřásá se, víří a pokřikuje hloupou písničku:

„Karinka odchází!

Karin se katí!

Karinka, Karin,

domů se vrátí!“

Král nadskočí, odhodí husí brk na stůl, až se inkoust rozstříkne, popadne Herkula za límec a polekaně vypálí: „Co to povykuješ, darebáku?“

Ale pro jednou má Herkules navrch, důležitě odsune královu ruku ze svého límce a nelibě si límec otřepe a narovná: „Je to pravda!“ uráčí se konečně pronést. „Karin, dcera Luny, se rozhodla jít po svých. Ve starých šatech a bosa, jako by nás už měla dost.“

Herkules si olízne koutky úst a upírá na krále zlomyslná šedivá očka. Jöranu Perssonovi potemní nálada, v duchu kleje a volá ďábla na pomoc. Neboť jestli mu je něco jasné, tak to, že po tomhle prohnaném triku se Karinina moc nad králem upevní ještě víc. To děvče ve skutečnosti vůbec není hloupé a nevinné, jak si snad myslel. Jeho odhad potvrdí králův spěch, neboť král srazí tvrdou pěstí Herkula na zem a vyřítí se z pracovny, škobrtá jako blázen, přinejmenším jako láskou zaslepený samec. Měl by si s Herkulem vyměnit šaty.

Herkules si tře rameno, neohrabaně vstává a kňučí. V tu chvíli k němu přikročí Jöran Persson, zašklebí se a vztekle mu vytne políček na obě tváře. I on musí dát nějak průchod svému zklamání.