<<< Literární doupě
Literární doupě

Mika Waltari

UŽ NIKDY NEBUDE ZÍTRA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
 
 
cena původní: 238 Kč
cena: 202 Kč
Fin Mika Waltari - Hejkalová Markéta
Láska a tma - Waltari Mika
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Láska a tma - Waltari Mika
Krvavá lázeň - Waltari Mika
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 349 Kč
Krvavá lázeň - Waltari Mika

 

   1   >

 

 

1

Všechno se přihodilo zcela náhle.

Chlapec vyběhl proti autu v zatáčce na nesprávné straně silnice a spadl pod kola jen o zlomek vteřiny později, než jsem šlápl na brzdy a strhl volant; auto se se skřípotem smýkalo sem a tam po povrchu vozovky a zastavilo se asi deset metrů za zatáčkou, za řevu a chvění všech součástek. Chudák auto, bylo jako ušlechtilé kovové zvíře, citlivé a lesklé. Jako by vražedné zabrzdění uprostřed vzrušeného tempa zasáhlo mrzačící ranou jeho drahocenné vnitřnosti. Cukavě se zastavilo a zůstalo nehnutě stát na kraji silnice, klenutým chladičem šikmo do šedivě zaprášené trávy ve škarpě.

Slunce zářilo stejně nepohnutě horkými paprsky na měkce modré obloze. Silnice byla prázdná. Jediné auto, jediný člověk nebyli v dohledu. Ručička tachometru v zatáčce klesla na šedesátku. Krátce jsme na sebe pohlédli. Slunce vína a rychlosti mi v žilách ztuhlo na těžké olovo.

Rozrazil jsem dveře a běžel těch deset metrů k chlapci. Byl to malý chlapec, snad šestiletý. Ležel na zádech, tváří na drsném povrchu vozovky, jednu nohu nepřirozeně zkroucenou pod druhou. V nosních dírkách a v koutku úst měl krev. Jeho hubené údy sebou ještě poškubávaly, když jsem ho vzal do náručí. Byl velmi lehký. Zároveň jsem viděl, že hlavička, bezvládně visící z mého ramene, je na jedné straně zmáčknutá, rozpláclá jako vejce rozkřáplé o stůl.

Rozhlédl jsem se kolem. Jediné auto, jediný člověk nebyli v dohledu. Mezi stromy se nerýsovalo žádné lidské obydlí. Naše auto bylo skryté v zatáčce u skály. Odtamtud vedla silnice rovně jako pravítko širokou rovinou k městu, až tam, kde obzor uzavíral pruh lesa za šedivými a zelenavými poli.

Došel jsem k autu s chlapcovým bezvládným tělem v náručí. Stále jsme na sebe ještě nepromluvili. Vystoupila z předního sedadla na silnici a dívala se na mne. Pak si sedla dozadu, rozprostřela si na klín drahou pokrývku z auta a natáhla paže. Širokými dveřmi jsem jí opatrně podal chlapcovo bezvládné tělo. Vzala jej, chlapcova hlava se opřela o její chladnou paži, špinavá pěstička jí visela z klína. Zabouchl jsem dveře, rychle nasedl za volant, vycouval jsem s autem z okraje vozovky a zamířil přímo do města; přitom jsem vyhlížel po straně silnice sloupek se symbolem červeného kříže. Nejlogičtější snad bylo jet rovnou do nemocnice. Do města nebylo ani dvacet kilometrů.

Po nerovné silnici se však jelo velmi pomalu. Věděl jsem dobře, proč jedu pomalu. Celou mou bytost naplňovala chladná jistota a v myšlenkách jsem si vybavoval známou mapu okresu a její rozvětvující se cesty. Znal jsem každičkou cestu a krajinu kolem, mé ruce neochvějně svíraly volant a ovládaly auto, ale v tepnách mě tížilo šedé olovo.

Ujel jsem sotva půl kilometru, když se ze zadní části auta bez zachvění ozval její hlas: "Chlapec zemřel."

Setkal jsem se s jejím pohledem ve zpětném zrcátku. Její světlý, měkký obličej se skláněl nad nehybným tělíčkem, které jí spočívalo v náručí. Krásná, drahá linie klobouku, bílý volánek u krku na černém kabátku. Tvář měla dokonale nalíčenou, pleť pod líčením však velmi bledou. Dívala se na mne v zrcátku, v očích neurčitě nervózní výraz. Byla však příliš pyšná na to, aby mi právě v této chvíli řekla něco víc.

"Byla to jasná nehoda," řekl jsem neústupně a odvrátil oči na silnici, abych se vyhnul jejímu pohledu.

Vždyť to opravdu byla nehoda. Šedesátikilometrová rychlost nebyla pro takovéhle auto příliš vysoká ani v zatáčce; vždyť jsem jel po hlavní silnici a navíc po správné straně. Chlapec vyběhl slepě proti autu právě v zatáčce na nesprávné straně cesty. Ve zlomku vteřiny jsem ještě stačil postřehnout i úsměv na jeho malém chlapeckém obličeji.

Všechno se přihodilo tak náhle, že si stěží stačil uvědomit, že vběhl pod auto.

Skutečně jsem byl opojený šluncem vína a rychlosti, krajinou a vzduchem, ve kterém stále ještě tkvěla svěžest jara. Ale láhev vína a dva doušky koňaku nemohly zrovna mě omámit tak, aby se to dalo považovat za příčinu nehody. Vinni byli rodiče, když nevychovali své děti k tomu, aby na hlavní silnici dávaly pozor na auta.

Byla to jasná nehoda a nemusel jsem se bát žádných následků, které by stály za řeč. Kromě toho jsem měl styky, které by mohly celou věc usnadnit. Chlapec byl dítětem chudých rodičů, to bylo vidět na jeho šatech, obličeji, neuměle zastřižených vlasech. Bosé, poškrábané nohy, malé, špinavé nožičky na sametovém sedadle nablýskaného auta. Rodičům by se mohly dát peníze. Ale policejní výslech, zpráva v novinách a soudní proces se daly čekat v každém případě.

A auto nebylo moje.

Znovu jsem se podíval do zrcátka a setkal se s jejím pohledem. Její oči teď otevřeně křičely o pomoc. Slabě potřásla hlavou. Ano, bylo to nemožné. A chlapec byl v každém případě mrtvý. Podvědomě jsem to věděl, už když jsem ho pokládal do auta a startoval, abych získal čas na rozmyšlenou. V životě jsem viděl hodně mrtvých lidí. Cítil jsem, kdy duch odešel, stačilo mi dotknout se nahé ruky či tváře.

Zastavil jsem a prudce auto otočil, abych se vrátil stejnou cestou zpět. Neřekla ani slovo a já ani nehledal její pohled. Teď už proti nám jelo auto, přesvištělo přímo kolem nás jako bouře, helsinské auto, prostovlasí lidé, na cestě z výletu jako my, větévky střemchy ve zpocených rukou. Zaznamenal někdo z nich nás, neobyčejně elegantní auto, jeho značku? Sotva. Vraceli se odněkud zdaleka, z jara a slunce, unavení, tváře ožehlé prudkým sluncem. Měli jiné starosti.

Jel jsem velmi pomalu k zatáčce. Stopa po předním kole byla vidět na travnatém okraji škarpy, při bližším ohledání bylo snad možno rozeznat stopy po zabrzdění, ale ty dvě tmavé skvrny od krve, které už přikryl prach, ty by stěží někdo zpozoroval.

Cesta byla stejná, krajina byla stejná a známá, slunce stejné se svými horkými, zářivými paprsky. Ale slunce vína a rychlosti v mých žilách ztuhlo na olovo, radost, která mi oblévala tělo v teplých vlnách, pohasla. Nyní jsem byl chladný, zkušený a ostražitý, vážil jsem každý detail a zvažoval různé možnosti. Měl jsem stejný pocit, jako kdybych se na lyžích v zasněženém lese snažil projít strážným řetězem mužů ozbrojených puškami, nebo se pohyboval v dělnických šatech po nepřátelské zemi s falešným průkazem totožnosti v kapse.

Unavené nákladní auto vyjelo proti nám, bylo prázdné a kymácelo se z jedné strany silnice na druhou. Skelný lesk v očích řidiče i závozníka vypovídal o kořalce a kocovině. Byl jsem zvědav, jak daleko se mohou dostat, než spadnou do škarpy. Neměl jsem nic proti tomu, aby spadli do škarpy. Každá srážka z nepozornosti a každý opilý řidič mi dnes byly vítanými náhodami.

Po několika kilometrech jsem minul skupinu všedních rodinných domků. Na schodech četl noviny muž v košili; pozvedl z nosu brýle a pohlédl za námi, pod očima zpocené kruhy. Jel jsem už dost rychle a na druhé straně mostu jsem stočil auto na vedlejší cestu. O kus dál začínala lesní cesta a zužovala se tak, že větve olše drhly o dveře auta. Krajina kolem byla opuštěná. Pérování auta reagovalo měkce a pružně na prohlubně a nerovnosti cesty. Žádná lidská obydlí již nebylo vidět.

Uprostřed hustého smrkového porostu jsem zastavil auto, vystoupil a otevřel zadní dveře.

"Dej ho sem," přikázal jsem zbytečně drsně.

Ještě pořád nic neříkala, jen se na mě dívala. Zvedl jsem to tělíčko do náruče, bylo ještě teplé. Hnědá ruka byla pevně zaťatá v pěst.

Zvědavost silnější než vlastní vůle mě přiměla otevřít ty špinavé prstíky a na zem spadly dvě niklové marky, které pěstička věrně držela ještě ve smrti.

Teď jsem pochopil úsměv, který na mne na zlomek vteřiny zazářil z chlapečkova obličeje, když běžel, zaslepen radostí, přímo proti autu.

Když jsme ráno vyjížděli z města, postávalo podél cesty mnoho bosých malých chlapců a holčiček v obnošených šatech, kteří napřahovali svazečky konvalinek a blatouchů k autům svištícím kolem.

Jen zřídkakdy někdo zastavil, ale oni věrně stáli vedle cesty ve slunečním žáru, trpělivýma očima sledovali nablýskaná auta, dokud se vrcholky květů nesvěsily a svěží bělost konvalinek neuvadla v čerň.

Chlapeček pevně svíral kytičku konvalinek ve špinavých prstech a mával na auta. Když konečně někdo zastavil a nedbale vytáhl z kapsičky u vesty pár mincí, dal se do běhu k domovu, v pěstičce pevně mačkal peníze. Zapomněl na všechna varování a běžel po nesprávné straně silnice přímo vstříc klouzavé, zářící smrti.

Jako kdyby se mi někde uvnitř otevřela stará rána a valící se teplá krev mi začala s bodavou bolestí zaplavovat plíce. Na vteřinu mne to zmátlo, na vteřinu mne má chladná jistota zradila. Pak jsem v duchu zaklel a vykročil z cesty do lesa.

Neodnesl jsem ho daleko, jen asi dvacet metrů od cesty. Složil jsem ho do malé jamky do stínu vrbového keře mezi sasanky a nedokázal jsem na něho nepohlédnout. Byl to teď velmi vážný, velmi tichý chlapeček, ve tváři dětskou měkkost, vedle níž působila děravá košile téměř urážlivě. Nepokusil jsem se ho nijak přikrýt. Nemohl jsem.

Dotkl jsem se rukou hebkých dětských vlasů. Mezi sasankami nepohnutě spočívaly hnědé poškrábané nohy.

Když jsem se vracel z lesa, vystoupila i ona na cestu; stála vedle otevřených dveří a dívala se roztržitě před sebe na zem. Byla velmi krásná, velmi bledá a chladnokrevná. Lekla se, když jsem přišel, ale zírala urputně před sebe na zem. Pak roztržitě obrátila špičkou boty niklovou marku, která spadla na zem.

Natáhl jsem se kolem ní na zadní sedadlo a vzal jsem přikrývku.

Byly na ní skvrny od krve. Pečlivě jsem ji stočil.

"Peníze," řekla jakoby pro sebe, "peníze." Sehnula svá rovná záda, aby zvedla ze země obě niklové marky. Když se zase narovnala, zašeptala: "Fuj, mám na rukou krev."

"Spěcháme," řekl jsem netrpělivě.

Nastoupila roztržitě na zadní sedadlo a utírala si při tom krvavé skvrny z prstů miniaturním vyšívaným průsvitným kapesníčkem.

Položil jsem stočenou přikrývku vedle jejích štíhlých nohou. Halilo je průsvitné hedvábí, tenké jako pavučina. Nastoupil jsem na své místo, rozjel jsem se dopředu po hrbolaté cestě. Po chvilce jsem si začal hvízdat, abych zatajil chvění rukou. V okamžicích nebezpečí mě nervy nezradí, ale později tělo strašně ochabne.

"Nehvízdej," požádala mě nervózně ze zadního sedadla. Auto stoupalo do kopce a vyklouzlo z lesního úkrytu na širokou cestu jako zátka z hrdla láhve. Přestal jsem hvízdat, šlápl jsem na plyn, ruce sevřely volant. Ručička tachometru se zas vyšplhala na šedesátku, na osmdesátku.

Znovu domy, protijedoucí auto, cyklisté s rozesmátými tvářemi.

Vzdorovitě jsem nechal zaječet zvonivě výstražný tón klaksonu. Kolem se mihla železnice. Vozovka ubíhala pod mocnými koly.

Pod měkce modrou oblohou se před námi v dohledu opět tyčila šedá cihlová masa města. Štíty dopravních značek, dřevěné domy s děravými střechami, hromady harampádí na nezastavěných plochách.

Cesta se změnila v asfaltku. Zazvonila tramvaj. Mrzuté, veselé, tupé, čekající, trpělivé tváře.

"Tohle je ošklivá cesta," řekla zezadu, jen aby něco řekla.

Našel jsem její pohled v zrcátku. Seděla velmi strnule na sametem potaženém zadním sedadle, aniž by se zády opírala. Aby se vyhnula mému pohledu, vytáhla z pouzdra cigaretu a zapálila si ji. Nehty měla nalakované. Vypadaly jako malá oválná růžová zrcadélka.

Cesta se změnila v hlavní ulici předměstské čtvrti. Ošklivé kamenné domy se strmě tyčily po obou stranách. Z restaurací třetí třídy vanul na ulici zápach jídla. Gramofony a rádia chraplavě vyzpěvovaly z otevřených oken. Dva jízdní policisté postupovali po ulici, koně měli svěšené hlavy a kopyta zvonila.

"Budeš řídit?" zeptal jsem se.

Rozhodně a odmítavě zavrtěla hlavou. V očích měla děs. Jel jsem nazdařbůh vpřed.

Moře. Vysoké tovární komíny. Černé kovové konstrukce jeřábů v přístavu proti nebi. V zrcátku jsem viděl, jak nervózně zháší cigaretu o mřížku popelníku. Konec cigarety byl zbarvený do červena od jejích rtů.

"Musíš už řídit sama," řekl jsem.

Neodpověděla.

Zastavil jsem auto na prázdném rohu ulice před velkou skladištní budovou. Moře bez břehů se třpytilo. Okenní tabule se leskly.

"Musím jít," řekl jsem. "Sbohem."

Zůstal jsem však stát vedle auta a okénkem jsem se na ni díval.

Její nerozhodnost mě dováděla k zuřivosti.

"Ne, nechoď," prosila, "nemůžu jít domů." Po chvilce řekla: "Půjdu k tobě. Na ničem už přece nezáleží."

Neřekl jsem nic. Moře se třpytilo stejně matně a nazlátle jako její oči dnes ráno. Moře se třpytilo modře jako nesmrtelnost. Ne, na ničem už nezáleželo, věděl jsem to. Otevřel jsem dveře a nahmatal stříbrnou láhev. Usedl jsem na stupátko vozu, odšrouboval uzávěr a nalil koňak do sklenky se stříbrným okrajem.

"Ano," řekl jsem. "Na čem vlastně ještě záleží." Stopy po kolech zůstaly na měkké cestě, zůstanou tam mnoho dní, pokud nepřijde pořádný déšť. Nepřál jsem si pořádný déšť, zmáčel by ten vážný, malý obličej, hebké vlasy a roztrhanou košili. Ze stop kol se mnoho určit nedalo. Ale uprostřed dne si nás mohl všimnout kdokoli. Takového auta a tváře, jakou má ona, si všimne každý. Ach, všechno bylo věcí náhody. Rychlá, bezohledná činnost je pro svět jak písek do očí.

"Nalij mi taky," poprosila a naklonila se blíž ke dveřím. Její kolena, pokrytá hedvábím, byla těsně vedle mé hlavy. Olovo se mi v žilách horce roztavilo.

A jestli nás chytí, tak obvinění ze zabití a titulky v novinách o hnusném jednání pro mě budou něčím úplně nepatrným. Kdo jednou běžel bos ve sněhu, se zakrvácenou hlavou a puškou v ruce a schovával si poslední náboj pro sebe, pro toho existuje ještě dlouho potom mnoho věcí, které se mu zdají nepatrné. Jen nebýt vězněm, nikdy v životě nebýt vězněm, tehdy ani teď.

Věděl jsem však, že nás nechytí. Bylo by směšné být chycen kvůli nepřiznanému zavinění smrti při nehodě, když člověk kdysi vlastníma rukama střílel dospělé muže a pohrával si se smrtí s nasazením vlastního života.

"Mám na rukou krev," řekla znovu.

Kromě toho bylo nesmyslné sedět tu vedle prázdné cihlové budovy blízko nábřeží, když mohl jet každou chvíli někdo kolem a uvidět nás.

Ale stejně nesmyslné, stejně lhostejné bylo všechno.

"Nemohli jsme přece dělat nic jiného," řekla. Její tvář už nebyla pod líčidlem bledá. Koňak mě pálil v ústech.

"Ze všeho nejšílenější by bylo, kdybys právě teď šla ke mně," řekl jsem. "Někdo nás uvidí a pak bude ovšem všechno jasné."

"Bojíš se?" zeptala se ironicky a dotkla se mě rukou na šíji. Setřásl jsem tu ruku.

"Kdo z nás se bojí?" zeptal jsem se. "Kvůli komu," ani jsem nedořekl, co jsem chtěl a už jsem toho litoval. Byla to moje vina, já jsem ji dostal do nebezpečí, kvůli mně teď málem ztrácela všechno to, co se bála ztratit. Málokterá žena by kvůli muži riskovala tolik. A pokud se chtěla raději skrývat a pohrdat sama sebou, než utratit všechno, nebylo mou věcí ji soudit. Mou úlohou bylo zahladit co nejlépe naše stopy. Tak.

Jel jsem s autem městem přímo, bez ohledu na svědky. Na ulici před svým bytem jsem se je však přesto neodvážil nechat. Odvezli jsme tedy auto do blízkého servisu. Slíbil jsem, že si je brzy vyzvednu, vzal jsem stočenou přikrývku z podlahy a dal mechanikovi spropitné.

Ani na mne nepohlédl, díval se jen s otevřenými ústy na ženu, která stála vedle mne a kouřila cigaretu v blízkosti benzinové pumpy, bez ohledu na tabulku se zákazem.

Velmi chladnokrevná, velmi bledá, velmi krásná.

Šli jsme spolu, vystoupili jsme po schodech nahoru do mého bytu.

Nebylo to poprvé.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist