Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XII

Vracel jsem se. Asi jsem dlouho seděl na stroji, víc mrtvý než živý. Znovu začalo mžikavé střídání dnů a nocí, slunce bylo opět zlaté, obloha modrá. Volněji se mi dýchalo. Obrysy Země se zdvihaly a klesaly. Konečně jsem zahlédl nejasné siluety domů — stopy po zaniklém lidstvu. I ty se změnily a pominuly, ale objevily se nové. Když byla miliónová ručička na nule, zmírnil jsem rychlost. Začal jsem poznávat naši starou známou architekturu. Tisícová ručička ukončila svůj běh a den a noc se střídaly stále pomaleji. Pak se kolem mě vztyčily známé stěny mé laboratoře. Velice opatrně jsem začal zastavovat chod stroje.

Zpozoroval jsem jednu zvláštnost. Možná že jsem vám už vyprávěl, že když jsem vyjel a moje rychlost nebyla nijak značná, přešla pokojem paní Watchettová a mně připomínala vřeténko. Při svém návratu jsem opět míjel tu minutu, kdy procházela laboratoří. Teď jako by každý pohyb opakovala v opačném pořadí. Otevřely se zadní dveře, a ona zády napřed procouvala laboratoří a zmizela za dveřmi, jimiž předtím vešla. Právě v tom okamžiku se mi zdálo, že jsem zahlédl Hillyera, který se však jen mihl jako blesk.

Pak jsem zastavil stroj a viděl kolem sebe svoji laboratoř, své přístroje i pomůcky ve stejném stavu, jak jsem je opustil. Celý jsem se třásl, když jsem slézal ze stroje, a proto jsem si musel na chvíli sednout. Několik minut jsem nemohl přemoci chvění. Potom jsem se začal uklidňovat. Byl jsem ve své pracovně, úplně stejné, jako bývala. Co když jsem usnul — a všechno se mi to jen zdálo?

A přece se to skutečně stalo! Stroj stál původně v jihovýchodním koutě laboratoře, a teď spočíval na severovýchodní straně, naproti stěně, kde jste ho viděli. To přesně vyjadřuje vzdálenost od palouku k onomu podstavci bílé sfingy, kam tehdy morlokové můj stroj odnesli.

Chvíli se mi zdálo, jako by se můj mozek zastavil. Pak jsem vstal a odbelhal se do chodby, neboť mě dosud bolela pata. Na stolku u dveří jsem spatřil Pall Mall Gazette. Zjistil jsem, že jsou to dnešní noviny. Když jsem pak pohlédl na nástěnné hodiny, viděl jsem, že je bezmála osm hodin. Slyšel jsem vaše hlasy a cinkot příborů. Váhal jsem — cítil jsem se vyčerpaný a slabý. Pak ke mně zavanula vůně pečeného masa a já otevřel dveře do jídelny. Zbytek už znáte. Umyl jsem se, najedl a teď vám vypravuji svůj příběh.

Vím,” řekl po chvíli, “že vám to všechno bude připadat neuvěřitelné, ale pro mě je daleko neuvěřitelnější, že tu s vámi sedím, pozoruji vaše přátelské tváře a vypravuji vám svá podivuhodná dobrodružství.”

Zahleděl se na lékaře.

“Ne. Nemohu od vás chtít, abyste mi uvěřili. Můžete si myslet, že je to lež — nebo proroctví. Řeknete si, že jsem ve své laboratoři usnul. Asi jsem hloubal o osudech lidstva, až mě napadla tato fantazie. Když vás budu přesvědčovat o její pravdivosti, řeknete si, že je to záměr, který má podnítit váš zájem o ni. Jak se vám můj vymyšlený příběh líbil?”

Vzal si dýmku a jako obvykle ji nervózně vyklepával o rošt krbu.

Chvíli bylo (...)

(......)