<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Představuje se pan Lewisham

Úvodní kapitola nepojednává o lásce – tato protagonistka vystoupí vlastně až v kapitole třetí – a pana Lewishama zde zastaneme při studiu. Bylo to před deseti lety; působil tehdy jako podučitel na Whortleyské soukromé škole ve Whortley, hrabství Sussex, za roční plat čtyřiceti liber, z čehož po dobu školního roku vynakládal patnáct šilinků týdně na byt a stravu u paní Mundayové, majitelky krámku ve West Street. Oslovován byl „pane“, aby se odlišil od starších žáků, kteří se zde povinně vzdělávali a podle striktních regulí k němu měli vzhlížet a respektovat jeho autoritu.

Nosil konfekční oblek, černou kacabajku usedlého střihu míval na hrudi a na rukávech poprášenou od vzdělavatelské křídy, jeho tváře byly broskvové a knírek ve stavu zrodu. Byl to docela pohledný osmnáctiletý mladíček, světlovlasý, nevalně ostříhaný a na dosti výrazném nose mu seděly zcela zbytečné brýle – nosil je, aby si dodal důstojnosti v zájmu zachování disciplíny. Ve chvíli, kdy náš příběh začíná, dlí ve své ložnici. Tou je mansarda s vikýři zasklenými do olověných rámů, zkosenou střechou a vypouklou stěnou, pokrytou, jak řada trhlin dosvědčuje, nesčetnými vrstvami křiklavých staromódních tapet.

Podle této místnosti bychom usoudili, že pan Lewisham se v myšlenkách nezaobírá LÁSKOU nýbrž SLÁVOU. Tak například nad postelí, kam si řádný muž věší ponaučení, se skvěly následující pravdy, vypsané jasným, energickým, mladistvě rozmáchlým rukopisem: „Vědění je moc,“ a „Co člověk dokázal, člověk dokáže,“ přičemž tím druhým člověkem byl míněn pan Lewisham. Tohle bylo třeba mít trvale na paměti. Jen si pan Lewisham ráno stáhl košili přes hlavu, hned mu na to padl zrak. A nad žlutě natřenou bedýnkou, kde byla – vzhledem k chybějícím policím – vyrovnána páně Lewishamova knihovna, viselo SCHÉMA. (Proč to nenadepsal Plán nebo neoznačil jiným mateřštině bližším výrazem, to by dokázal vydavatel Církevních Timesů, jenž nazývá svou rubriku různorodých drobností „Varia“, vysvětlit lépe než já.) V tomto SCHÉMATU si pan Lewisham stanovil, že roku 1892 získá bakalářskou hodnost na Londýnské univerzitě –magna cum laude – a v roce 1895 si vyslouží „zlatou medaili“. Poté měly následovat „politické brožurky liberálního zaměření“ a podobné věci, všechny časově vymezené. „Kdo chce ovládat jiné, musí dřív ovládnout sám sebe,“ hlásala zeď nad umyvadlem a na dveřích visel za svátečními kalhotami portrét Carlylův.

A nebyly to plané hrozby, které takto vmetl do tváře vesmíru: tažení už započalo. Spolu se Shakespearem, Emersonovými Essayi a šestákovým vydáním Života Konfuciova se na bedýnce tísnily ohmatané, potrhané školní učebnice, pár vynikajících příruček Všeoborového sdružení dálkového studia, sešity, malé lahvičky inkoustu (červeného a černého) a gumové razítko s páně Lewishamovým jménem. Trofeje v podobě modrozelených studijních diplomů za úspěšné výsledky v deskriptivní geometrii, astronomii, fyziologii, geomorfologii a anorganické chemii zdobily protější stěnu. A Carlylův portrét čelil ručně psanému seznamu francouzských nepravidelných sloves.

Ze stropu nad umyvadlem – svažujícím se v úhlu téměř nebezpečném, vždyť to byla mansarda – visel na připínáčku ČASOVÝ ROZVRH. Podle něho vstával pan Lewisham v pět, a že nešlo o plané chvástání, dosvědčoval laciný americký budík vedle knih na bedýnce. Rovněž hrudky změklé čokolády na otapetované liště u čela postele to potvrzovaly. „Francouzština do osmi,“ přikazoval rozvrh stroze. Na snídani bylo vyhrazeno dvacet minut, poté pětadvacet minut na „literaturu“ – přesněji řečeno na memorování citátů (co možná hlubokomyslných) z her Williama Shakespeara –a pak následovala škola a povinnosti. Časový rozvrh dále předepisoval latinská cvičení o přestávce a v hodině vyhrazené na oběd (při jídle ale „literaturu“) a jeho pokyny na zbývající ze čtyřiadvaceti hodin se různily podle dní v týdnu. Ani minutku nedaroval ďáblu a jeho hříšným rejdům! Jen starci mají dost sebejistoty – a také času – k lelkování.

Jen si představte, jaké obdivuhodné hodnoty se tají v takovémhle časovém rozvrhu! Vzhůru a zabrán do pilné práce už v pět, kdy všichni široko daleko zaujímají horizontální polohu, pěkně v teploučku, mozek obluzený sladkým nevědomím, a kdyby je někdo zburcoval, tak jen zavrčí, zafuní, obrátí se na druhý bok a zase upadnou v zapomnění. V osm už tři hodiny čistého času k dobru, tři hodiny náskok ve vědění před ostatními. Chce to, sdělil mi kdysi jistý proslulý vědátor, přibližně tisíc hodin svědomité práce, než člověk dokonale ovládne cizí řeč – po třech čtyřech pak dobu podstatně kratší – to máte i zpočátku jeden jazyk ročně ráno před snídaní. Dar cizích řečí posbíráte jako houby po dešti! A potom ta „literatura“ podivuhodné pojetí! Odpoledne matematika a přírodní vědy. Něco tak prostého a přitom úžasného. Za šest let bude pan Lewisham ovládat pět šest cizích řečí, získá solidní všeobecné vzdělání a navykne obrovské pracovitosti – a přitom mu bude pouhých čtyřiadvacet. Na univerzitě se bude těšit obecné vážnosti a jeho finanční situace se zlepší. Ty politické brožurky liberálního zaměření pochopitelně nebudou opentlené plytké fráze. Kam to pan Lewisham dotáhne ve třiceti, to si jeden ani představit neumí. Časový rozvrh samozřejmě dozná změn, jak se budou obzory pana Lewishama rozšiřovat. Ale jeho duch – jeho duch plá všespalujícím plamenem!

Seděl čelem ke kosoúhelníkovému oknu a psal, hbitě psal na další žluté bedýnce, prázdné, na bok postavené a s otevřeným víkem: do prostoru takto zpřístupněného se mu šikovně vešla kolena. Na posteli se válely knihy a cyklostylované archy s pokyny nepřítomných instruktorů dálkového studia. V souladu s připíchnutým časovým rozvrhem právě překládá, jak vidno, z latiny do angličtiny. Rychlost, s jakou píše, nepozorovatelně klesá. „Urit me Glycerae nitor“ na něho čeká a dělá mu těžkou hlavu. „Urit me,“ zamumlal, zvedl oči od knihy k oknu a přejel pohledem střechu protější fary a jejím psím vínem obrostlé komíny. Čelo zprvu svraštěné se vyhladilo, když napětí povolilo. „Urit me!“ Stiskl pero zuby a rozhlížel se po slovníku. Umře?

Náhle se výraz jeho tváře proměnil. Pohyb směrem k slovníku ustal. Zaujal ho lehký klapot – klapot podpatků – zvenčí.

Vyskočil, natáhl se a přes zbytečné brýle a kosoúhelníkové sklo vykoukl do ulice. Když sklopil oči přímo dolů, objevil se mu v zorném poli klobouk vkusně zdobený narůžověle bílými květy, rameno kabátku a právě jen špička nosíku a brady. Určitě ta cizí dívka, která minulou neděli seděla pod kůrem vedle Frobisherových. To ji také viděl jen ze strany…

Sledoval ji, dokud nezmizela za okenním rámem. V rozporu s přírodními zákony se snažil dohlédnout za roh…

Vtom se vzpamatoval, zamračil se, vytáhl pero z úst. „Neumím se soustředit!“ řekl. „Stačí sebemenší vyrušení… Kde jsem to přestal? Pf!“ Vypustil ze zubů zvuk vyjadřující rozhořčení, usedl a znovu vtěsnal kolena do překocené bedýnky. „Urit me,“ řekl, zakousl se do špičky pera a poohlížel se po slovníku.

Ten den na sklonku března byla středa s volným odpolednem, v jantarovém světle a oslnivě bílých obláčcích na nejmodřejší modři vítězně zavládlo jaro, stromy poprášilo tu a tam podivuhodnou zelení, vyzvalo všechna ptáčata k bouřlivým ovacím, a vůbec to byl den burcující, den hlučně neodbytný, pravý herold léta. Vzduch se chvěl očekáváním, teplá půda praskala nad bobtnajícími semeny a všechny jehličnaté lesy rozechvívalo droboučké ševelení otvírajících se jehličnatých pupenců. Matka příroda se probouzela k životu a zračilo se to nejen v půdě, ve vzduchu a na stromech, ale i v páně Lewishamově mladé krvi, která ho nabádala, aby se vzchopil a žil – žil docela jinak, než mu přikazovalo jeho SCHÉMA. Zahlédl slovník pod nějakými papíry, našel „Urit me“, ocenil skvoucí „nitor“ Glyceriny šíje, znovu se zasnil – a rázně vzpamatoval.

„Nějak se nemůžu soustředit,“ řekl si pan Lewisham. Sundal nepotřebné brýle, otřel je, zamžikal očima. Zatrachtilý Horatius a jeho epiteta! Snad kdyby se prošel?

„Nenechám se dostat na lopatky,“ prohlásil pan Lewisham jazykem nikoli nejryzejším, znovu si nasadil brýle, bouchl lokty na bedýnku, až to zadunělo a oběma rukama se chytil vlasů nad ušima… Za pět minut se přistihl, že pozoruje kroužení vlaštovek po azuru nad farní zahradou.

„Jestlipak se ještě někdo na světě sám se sebou tolik nasouží jako já?“ položil si řečnickou, leč důraznou otázku. „To má na svědomí moje pohodlnost – jak si člověk sedne, hned se přikrade lenost.“

Postavil se k práci, takže měl tu maloměstskou ulici před očima. „Jestli zašla za roh k poště, ukáže se nad plotem támhletěch parcel,“ ozvalo se z některého nezaneprázdněného a neukázněného koutku páně Lewishamovy hlavy…

Už se neukázala. Zřejmě nešla na poštu. Kam tedy ale zamířila? uvažoval. Třeba se chodívá projít do aleje za městem… Vtom zahnal sluneční paprsky mrak, z rozzářené ulice rázem zavanul chlad a pan Lewisham zkrotil svou představivost. Takže Horatiova Mater saeva cupidinum, „Nezkrotná matka tužeb“ (II. kniha Ód – byla na seznamu povinné četby pro přijímací zkoušky na univerzitu – se nakonec dočkala překladu až do prorockého konce.

Sotva na kostelní věži odbilo pět, pan Lewisham s přesností na seriózního studenta snad až přehnanou zabouchl Horatia, sebral Shakespeara a sestoupil po úzkém, točitém holém schodišti, které vedlo z jeho mansardy do salónu paní Mundayové, jeho bytné. Zmíněná dobrá duše byla sama a když si s ní pan Lewisham vyměnil několik zdvořilůstek, otevřel Shakespeara na založeném místě – bylo to mimochodem uprostřed výstupu – a četl dál, zatímco mechanicky polykal krajíčky chleba s máslem a borůvkovým džemem.

Paní Mundayová ho pozorovala přes brýle a v duchu si říkala, že z tolika čtení si rozhodně zkazí oči, dokud ji zacinkání v krámě neodvolalo, aby obsloužila zákazníka. Za pět minut tři čtvrtě na šest odložil knihu na parapet pod oknem, smetl si pár drobků z hrudi, nasadil čtverhrannou akademickou čapku, která spočívala na plechovce od čaje, a ubíral se dostát svým povinnostem „pedagogického dozoru“.

West Street byla liduprázdná a v podvečerním slunci zlatě zářila. Uchvátila ho svou krásou, v důsledku čehož si zapomněl opakovat úryvek z Jindřicha VIII., jímž se měl cestou zaměstnávat. Namísto toho se mu do mysli vtíralo to neukázněné vykukování z okna a drobná bradička a špička nosíku. V očích mu utkvěl nepřítomný pohled…

Ve škole mu otevřel dveře úslužný hošík, který si měl dát „přehlédnout úkol“.

Jen pan Lewisham vešel, obklopila ho rázem docela jiná atmosféra. Dveře za ním zapadly. Chodba charakteristicky školní, vylepená žlutě žilkovanými tapetami, s dlouhou řadou věšáků a halabala pohozenými deštníky, kde se povalovala čísi odřená čapka a rozházené potrhané listy Newtonových Principií, mu v porovnání s prozářeným oparem březnového smrákání připadala šerá a nezajímavá. Dolehl na něho pocit, jak je kantorský život šedivý, a vlastně život každého, kdo se pilně pachtí po vědění, ale hned zase vyprchal. Vzal si sešit a tři stránky s pracně napsaným úkolem vyřídil velkými G. E. L., naškrábanými napříč každé z nich. Zaslechl známou směs zvuků z hřiště, které se k němu nesly otevřenými dveřmi třídy.


Stáhnout kompletní knihu v PDF a ePub

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist