<<< Literární doupě
Literární doupě

Herbert George Wells

LIDÉ JAKO BOZI

kompletní kniha (e-book)

 

Lidé jako boží příběh - Schillebeeck Edward
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 310 Kč
Lidé jako boží příběh - Schillebeeck Edward
Válka světů - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 93 Kč
Válka světů - Wells Herbert George
Vojna svetov - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 167 Kč
Vojna svetov - Wells Herbert George

 

    1   >

 

 

KNIHA I.
VPÁD POZEMŠŤANŮ

KAPITOLA PRVNÍ
PAN BARNSTAPLE SI BERE DOVOLENOU

Pan Barnstaple poznal, že naléhavě potřebuje dovolenou, a neměl, s kým by jel, ani neměl kam jet. Byl přepracován. A domov ho už nudil.

Byl to člověk silných a přirozených náklonností; měl nesmírně rád svou rodinu, a tak v ní znal všechno už zpaměti, a když trpěl těmito skleslými náladami, rodina ho velmi rozčilovala. Jeho tři synové, kteří všichni už dospívali, byli stále nohatější a rozložitější; sedali si do křesel, kam se právě chtěl posadit; vyhrávali mu na jeho elektrické piano; naplňovali celý dům chraptivým a ohlušujícím smíchem při vtipech, které si od nich nemohl dát vyprávět; překáželi mu v obstarožním nevinném flirtování, které mu až dosud bývalo jednou z hlavních útěch v tomto slzavém údolí; poráželi ho v tenisu; škádlivě se prali na odpočívadle schodů a padali s obrovským rámusem po dvou nebo všichni tři se schodů. Všude se válely jejich klobouky. Přicházeli pozdě k snídani. Každý večer chodili spát s bouřlivým řevem: „Ho, ho, hó-bum!“ A jejich matce se to zřejmě líbilo. Každý stál spoustu peněz, přičemž blahovolně přehlíželi skutečnost, že ceny všeho stouply, jen schopnost pana Barnstapla vydělávat nestoupla. A když vyslovil při jídle trochu čisté pravdy o Lloydu Georgeovi nebo se jen nepatrně pokusil pozvednout tón rozhovoru u stolu nad úroveň velmi hloupého vtipkování, jejich pozornost ostentativně ochabla… Aspoň mu to připadalo ostentativní.

Strašně potřeboval odjet někam, kde by mohl přemýšlet o jednotlivých členech rodiny s tichou hrdostí a náklonností, a jinak mít od nich pokoj…

A také se potřeboval na nějaký čas dostat od pana Peeva. Už i ulice ho tížily, nechtěl už nikdy spatřit noviny ani novinové vývěsky. Týraly ho předtuchy nějakého finančního a hospodářského krachu, vedle kterého se bude světová válka zdát pouze nahodilou katastrofou. To proto, že byl řadový redaktor a děvče pro všechno v Liberálu, onom známém orgánu truchlivějších stránek pokrokového myšlení; a vytrvalý pesimismus pana Peeva, jeho šéfa, ho nahlodával stále více. Dříve bývalo možné zaujmout vůči panu Peevovi jakési obranné postavení tím, že potají žertoval o jeho trudnomyslnosti s ostatními redaktory, ale teď už žádní jiní redaktoři nezbyli; pan Peeve je v záchvatu finanční malomyslnosti všechny propustil. Vlastně už nikdo do Liberála pravidelně nepsal, až na pana Barnstapla a pana Peeva. A tak měl pan Peeve pana Barnstapla v hrsti.

Sedával schoulený v šéfredaktorském křesle, s rukama hluboko zabořenýma v kapsách kalhot a s těžkomyslným názorem na všechno na světě, a tak někdy vydržel sedět celé dvě hodiny. Pan Barnstaple měl přirozený sklon k mírnému optimismu a k víře v pokrok, ale pan Peeve nezvratně zastával názor, že víra v pokrok už nejméně před šesti lety vyšla z módy a že to nejslibnější, co ještě liberalismu zbývá, je naděje, že brzy dojde k pěknému poslednímu soudu. A když pan Peeve dokončil rukopis článku, který redakce, dokud ještě existovala, nazývala jeho týdenním špatným zažíváním, odcházel a nechával pana Barnstapla, aby dal dohromady zbytek časopisu na příští týden.

I v normální době by byl s panem Peevem dost těžký život; ale doba nebyla normální, byla plná nepříjemných událostí, které až příliš opravňovaly jeho smutné předtuchy. Velká výluka horníků trvala už měsíc a zdálo se, že dává tušit obchodní zhroucení Anglie; každé ráno přicházely zprávy o nových provokacích v Irsku, neodpustitelných a nezapomenutelných provokacích; dlouhé sucho ohrožovalo sklizeň na celém světě; Společnost národů, od které si pan Barnstaple za slavných dnů presidenta Wilsona sliboval obrovské věci, byla smutná a samolibá nicotnost; všude samé rozbroje, všude samý nerozum; sedm osmin světa jako by se řítilo do chronického zmatku a sociálního rozkladu. I bez pana Peeva by bylo dost obtížné prodírat se těmi skutečnostmi.

Pan Barnstaple vlastně začínal ztrácet své skryté naděje, a pro lidi jeho typu je naděje nezbytnost, bez které je život nesnesitelný. Skládal vždy naděje v liberalismus a v upřímné liberalistické úsilí, ale začínal se domnívat, že liberalismus nikdy nedokáže nic více než se choulit v křesle s rukama v kapsách, bručet a tvářit se peevovsky nevrle na činnost horších, ale činorodějších lidí. Svou dravostí nevyhnutelně zničí svět.

Teď se pan Barnstaple trápil ve dne v noci kvůli celému světu. V noci ještě víc než ve dne, protože začínal trpět nespavostí. A pronásledovala ho strašlivá touha vydat jedno číslo Liberála po svém – touha všechno v něm změnit, až pan Peeve odejde, vyházet všechnu tu těžkomyslnou a nestrávenou náplň, která se uboze, marně ušklíbá nad tím nebo oním zlořádem, vychutnává kruté a nešťastné události, přehání prosté, přirozené a lidské poklesky Lloyda George a dovolává se lorda Greye, lorda Roberta Cecila, lorda Lansdowna, papeže, královny Anny nebo císaře Bedřicha Barbarossy (měnilo se to z týdne na týden), aby povstali a vyslovili i ztvárnili mladé úsilí znovuzrozeného světa; a místo toho by pan Barnstaple naplnil číslo – utopiemi a řekl by užaslým čtenářům Liberála: Tohle se musí udělat! Tohle uděláme! To by byla rána pro pana Peeva při nedělní snídani! Byl by tak ohromen, že by začal nadměrně vylučovat žaludeční šťávy a možná že by jednou dokonce strávil své jídlo!

Ale to bylo nesmírně hloupé snění. Doma jsou tři mladí Barnstaplové a je třeba brát ohled na to, že potřebují slušné základy do života. A i když to byl krásný sen, pan Barnstaple měl velmi nepříjemný dojem, že ani není dost chytrý, aby takovou věc úspěšně provedl. Asi by to nějak zpackal…

Dostal by se z deště pod okap. Liberál byl časopis ponurý, skličující, nepříjemný, ale aspoň to nebyl žádný ničemný a darebný plátek.

Jestliže však nemá dojít k takovému zhoubnému výbuchu, bylo nezbytně nutné, aby si pan Barnstaple nějaký čas od pana Peeva odpočinul. Několikrát se s ním už přel. Kdykoli může dojít k výstupu. A prvním krokem k odpočinku od pana Peeva je zřejmě návštěva lékaře. A tak pan Barnstaple zašel k lékaři.

„Přestávám ovládat své nervy,“ řekl pan Barnstaple. „Cítím strašnou neurastenii.“

„Opravdu trpíte neurastenií,“ řekl lékař.

„Mám hrůzu ze své každodenní práce.“

„Potřebujete dovolenou.“

„Myslíte, že potřebuji změnu?“

„Změnu tak naprostou, jak to jen můžete zařídit.“

„Můžete mi doporučit, kam bych měl jet?“

„Kam byste chtěl jet?“

„Nikam určitě. Myslel jsem, že byste mi mohl doporučit…“

„Když vás nějaké místo bude lákat, jeďte tam. Zatím si nic nevnucujte.“

Pan Barnstaple zaplatil lékaři jednu guineu a vyzbrojen těmito pokyny se připravoval, že panu Peevovi šetrně sdělí zprávu o své nemoci a nezbytné nepřítomnosti, jakmile se mu naskytne vhodná příležitost.

Po nějakou dobu tato budoucí dovolená jenom ještě zvětšila panu Barnstaplovi už příliš veliké břemeno starostí. Rozhodnutí odjet znamenalo vyrovnat se současně se třemi zdánlivě nepřekonatelnými problémy: Jak se dostat pryč? Kam? A protože pan Barnstaple patřil k lidem, kteří mají brzy dost své vlastní společnosti, také problém: S kým? Do upřímného neštěstí, které se v poslední době navykle zračilo v tváři pana Barnstapla, se vetřel pronikavý záblesk tajného plánování. Ale nikdo si příliš nevšímal výrazů jeho obličeje.

Jedna věc mu byla zcela jasná. Doma mu nesmí o této dovolené uniknout ani slůvko. Věděl přesně, co by se stalo, jakmile by se toho paní Barnstaplová dopídila. Ihned by se s oddaně kompetentním výrazem chopila celé záležitosti. „Musíš mít pěknou dovolenou,“ řekla by. Vybrala by nějaké dost vzdálené a drahé letovisko v Cornwallu nebo ve Skotsku či v Bretani, nakoupila by spoustu věcí, dodatečně by dostala řadu nápadů, kterými by v poslední chvíli rozmnožila zavazadla o nepohodlné balíčky, a vzala by s sebou syny. Pravděpodobně by zařídila, aby jedna či dvě skupiny známých přijely do téhož letoviska a tak „byla nějaká zábava“. Kdyby přijeli, určitě by s sebou přivezli nejhorší stránky své povahy a stali by se z nich neúnavně nudní patroni. Nebylo by o čem hovořit. Hodně a nepřirozeně by se smáli. Hrály by se nekonečné partie… Ne!

Ale jak má člověk odjet na dovolenou, aby se toho nedopídila jeho manželka? Nějak si musí sbalit kufr a propašovat jej z domu…

Na postavení pana Barnstapla bylo z hlediska pana Barnstapla nejslibnější, že byl výhradním majitelem malého auta. Přirozeně měl tento vůz sehrát v jeho tajném plánování důležitou roli. Zřejmě nabízel nejsnazší způsob, jak se dostat pryč; zjednodušil možnou odpověď na otázku Kam? z nějakého pevného a určitého místa na to, co matematikové tuším nazývají locus; a na té malé potvůrce bylo něco tak přátelského, že nevtíravým, i když zcela zřejmým způsobem dávala odpověď také na otázku S kým? Byl to dvousedadlový vůz. U rodiny si vysloužil jména jako Lavor, Colmanova hořčice a Žluté nebezpečí. Jak vyplývá z těchto jmen, bylo to nízké otevřené auto jasně žluté barvy. Pan Barnstaple jím jezdil ze Sydenhamu do redakce, protože vystačilo s galonem benzínu na třiatřicet mil a přišlo mnohem levněji než legitimace na dráhu. Během dne stávalo na dvoře pod oknem redakce. V Sydenhamu bylo ubytováno v kůlně, od níž měl klíč jenom pan Barnstaple. Doposud se mu podařilo zabránit chlapcům, aby vůz řídili nebo rozebrali. Občas ho paní Barnstaplová přiměla, aby ji vozil do Sydenhamu na nákupy, ale v jádře neměla autíčko ráda, protože ji příliš vystavovalo počasí a bývala z auta zaprášená a rozcuchaná. Autíčko bylo jasně předurčeno za dopravní prostředek při nezbytné dovolené tím, co všechno umožňovalo, i tím, co všechno vylučovalo. A pan Barnstaple v něm opravdu rád jezdil. Řídil velmi špatně, ale řídil velmi opatrně; i když se někdy zastavilo a odmítalo jet dál, nikdy neudělalo, nebo aspoň doposud ne, to, co prováděla většina ostatních činitelů v životě pana Barnstapla, totiž že se neobrátilo směrem na východ, když stočil volant k západu. A tak mu dávalo příjemný pocit, že je jeho pánem.

Nakonec se pan Barnstaple rozhodl velmi rychle. Náhle se před ním otevřela příležitost. Čtvrtek trávil vždy v tiskárně, a ve čtvrtek večer se vrátil domů s pocitem strašlivého vyčerpání. Počasí bylo vytrvale horké a suché. Bylo však skličující, že toto sucho je předzvěstí hladu a bídy pro půlku světa. A v Londýně je sezóna v proudu, samá elegance a samý smích; je to pokud možno ještě pošetilejší rok než rok 1913, ten slavný rok tanga, který pan Barnstaple ve světle pozdějších událostí doposud považoval za nejpošetilejší rok světových dějin. Noviny STAR přinášely na okraji sportovních zpráv a novinek z vyšší společnosti, které zabíraly v listě nejvýznamnější místo, obvyklou várku špatných zpráv. Rusové bojují s Poláky, a také se bojuje v Irsku, v Malé Asii, na indických hranicích a ve východní Sibiři. Došlo také ke třem novým strašným vraždám. Horníci jsou ještě stále bez práce a hrozí velká stávka ve strojnictví. Ve vlaku z města bylo jen místo k stání a vlak vyjel s dvacetiminutovým zpožděním.

Našel lístek od manželky, která mu vysvětlovala, že jí sestřenice z Wimbledonu neočekávaně telegrafovaly, že může u nich spatřit hru mademoiselle Lenglenové a všech ostatních tenisových přeborníků, a že tam odjela s chlapci a vrátí se až pozdě večer. Psala, že jejich hře nesmírně prospěje, když uvidí opravdu prvotřídní tenis. Také služebné mají ten večer volno. Nevadilo by mu, když zůstane jednou sám doma? Služebné mu připraví studenou večeři, než odejdou.

Pan Barnstaple rezignovaně přečetl lístek. Při večeři přelétl očima brožuru, kterou mu poslal jeden čínský přítel, aby mu ukázal, jak záměrně ničí Japonci vše, co zbylo v Číně z civilizace a vzdělanosti. Teprve když se usadil po večeři na zahrádce za domem a kouřil dýmku, uvědomil si, co všechno pro něho znamená, že zůstal doma sám.

Pak se v něm náhle probudila úžasná činorodost. Zatelefonoval panu Peevovi, řekl mu o rozhodnutí lékaře, vysvětlil mu, že záležitosti Liberála jsou právě teď v takovém stavu, kdy jej může docela dobře opustit, a dostal dovolenou. Pak zašel do své ložnice a sbalil si narychlo vybrané věci, jež si vezme s sebou v starém ručním kufříku, který pravděpodobně nebude nikdo hned postrádat, a uložil kufřík na zadní nouzové sedadlo vozu. Pak strávil nějakou dobu nad dopisem, na nějž napsal adresu své ženy a který pečlivě uložil do náprsní kapsy.

Pak zamkl kůlnu s autem a rozvážně se usadil na lehátku na zahradě s dýmkou a pěkně ustaranou knihou o evropském bankrotu, tak aby vypadal a cítil se co nejnevinněji, až se rodina vrátí.

Když se vrátila manželka, jakoby mimochodem prohodil, že trpí neurastenií a že proto nazítří zajede do Londýna navštívit lékaře.

Paní Barnstaplová mu chtěla lékaře vybrat, ale vymluvil se, že se o tom musel poradit s Peevem a že Peeve velmi naléhavě trvá na lékaři, u kterého už vlastně jednou byl. A když paní Barnstaplová prohlásila, že podle jejího názoru potřebuje pořádnou dovolenou celá rodina, jen cosi vyhýbavě zabručel.

Tak se dostal pan Barnstaple z domova se vším potřebným vybavením na několik týdnů, aniž vyvolal nepřekonatelný odpor. Příštího rána vyrazil směrem k Londýnu. Provoz na silnici byl živý a rušný, ale vůbec ne nepříjemný, a Žluté nebezpečí jelo tak pěkně, že by si téměř zasloužilo jméno Zlatá naděje. V Camberwellu zabočil na Novou camberwellskou ulici a rozjel se k poštovnímu úřadu na horním konci ulice U vauxhallského mostu. Tam zastavil. To, co dělal, ho lekalo a zároveň naplňovalo hrdostí. Vstoupil na poštu a poslal manželce telegram. Napsal: „Podle doktora Pagana naléhavě potřebuji samotu a odpočinek. Proto odjíždím na zotavenou do jezerního okresu. Mám zabalený kufr, neboť jsem to čekal. Dopis následuje.“

Pak vyšel ven, hmátl do kapsy, vytáhl dopis, který tak pečlivě předchozího večera napsal, a hodil jej do schránky. Úmyslně jej naškrábal, aby vzbudil dojem neurastenie v akutním stadiu. V dopise vysvětloval, že doktor Pagan nařídil okamžitou dovolenou a doporučil, aby se pan Barnstaple „vydal na sever“. Bude lépe, když se na pár dní nebo na týden či dva vzdá veškeré korespondence. Nebude zbytečně psát, pokud se snad něco nepřihodí. Žádné zprávy budou znamenat, že je všechno v pořádku. Když bude mít klid, všechno půjde dobře. Jakmile bude mít určitou poštovní adresu, pošle ji telegraficky, ale ať za ním posílají pouze velmi naléhavé věci.

Potom zase nasedl do auta s takovým pocitem svobody, jaký nepoznal od prvních školních prázdnin. Vyjel směrem k Velké severní silnici, ale v dopravní zácpě u Hyde Park Corneru poslechl pokynu dopravního strážníka, aby zahnul dolů směrem ke Knightsbridge, a když se mu pak na rohu, kde se Bathská ulice vidlicovitě rozděluje od Oxfordské třídy, postavil do cesty zavřený nákladní vůz, pustil se směrem na Bath. Ale příliš na tom nezáleželo. Každá silnice někam vede a později se může opět stočit k severu.

Ten den byl jedním z radostně prosluněných dní, charakteristických pro velké sucho roku 1921. Nebylo ani trochu dusno. Vlastně byla ve vzduchu jakási svěžest, která splynula s náladou pana Barnstapla a přesvědčila ho, že ho čekají docela příjemná dobrodružství. Už zase v něco doufal. Věděl, že tou cestou ze všeho vybředne, ačkoli zatím neměl ani nejmenší potuchy, jak naprosto ho ta cesta ze všeho vyvede. Bude to takové malé dobrodružství, za chvíli zastaví někde u hospody a něco si sní k obědu, a bude-li se při další cestě cítit osamělý, někoho sveze a popovídá si s ním. Docela snadno najde pasažéra, protože pokud bude víceméně zády k Sydenhamu a redakci Liberála, nezáleží už vůbec na tom, kterým směrem pojede.

Kousek za Slough ho předjížděl obrovský šedivý cestovní automobil. Pan Barnstaple sebou škubl a stočil volant. Auto ho nehlučně dohonilo, a ačkoliv pan Barnstaple podle svého jenom nepatrně nepřesného rychloměru jel rychlostí dobrých dvaceti sedmi mil za hodinu, ve chvilce ho předjelo. Povšiml si, že v něm jedou tři páni a jedna dáma. Všichni seděli vzpřímeně a ohlíželi se dozadu, jako by je zajímalo něco, co jede za nimi. Projeli kolem velkou rychlostí, a tak si stačil jen všimnout, že dáma je zářivě krásná jakýmsi bezprostředním a nepochybným způsobem, a že pán jemu nejblíže má obzvlášť poťouchlý, i když už ne mladý obličej.

Dříve než se mohl vzpamatovat z tohoto efektního předjetí, vůz s hlasem prehistorického ještěra ho upozornil, že ho zase něco dohání. To byl způsob, jak se pan Barnstaple rád nechával předjíždět. Vyjednáváním. Zpomalil, vzdal se všech nároků na prostředek silnice a povzbudivě mával rukou. Veliká, hladká a rychlá limuzína využila jeho svolení použít nějakých těch třiceti stop silnice po jeho pravici. Limuzína měla pořádný náklad zavazadel, ale až na mladého džentlmena s monoklem, který seděl vedle řidiče, neviděl pan Barnstaple žádného z cestujících. Limuzína vpředu měkce zahnula v ohybu silnice ve stopách cestovního auta.

Ale ani mechanický lavor se za slunného rána na otevřené silnici nedává rád předjíždět takovým vznešeným způsobem. Pan Barnstaple šlápl na plyn a projel zatáčkou o dobrých deset mil za hodinu rychleji, než měl při své opatrnosti ve zvyku. Poznal, že silnice před ním je naprosto pustá.

Vlastně poznal, že silnice před ním je až příliš pustá. Táhla se přímo vpřed asi třetinu míle. Vlevo byl nízký, pěkně ostříhaný živý plot, tu a tam stromy, rovná pole, dál od silnice několik venkovských domků, vzdálené topoly a v dálce se tyčil Windsdorský zámek. Vpravo byla rovná pole, hospůdka a v pozadí nízké zalesněné pahorky. Nápadným rysem pokojné krajiny byla reklamní deska hotelu na říčním břehu v Maidenheadu. Před panem Barnstaplem se tetelil ve vzduchu jakýsi žár a po silnici vířily dva nebo tři obláčky prachu. Po šedém cestovním autě a po limuzíně nebylo ani stopy.

Panu Barnstaplovi trvalo dobré dvě vteřiny, než si plně uvědomil tuto ohromující skutečnost. Ani vpravo, ani vlevo nemůže být žádná odbočka, kam by mohlo některé z aut zmizet. A kdyby už auta zahnula v dalším ohbí silnice, musela by jet rychlostí dvou nebo tří set mil za hodinu!

Pan Barnstaple měl výborný zvyk zpomalit, kdykoliv byl na pochybách. Zpomalil i teď. Jel dál asi patnáctimílovou rychlostí a zíral s otevřenými ústy po pusté krajině, aby našel klíč k tomuto tajemnému zmizení. Kupodivu nepociťoval, že by jemu samému hrozilo nějaké nebezpečí.

Vtom jako by jeho auto na něco narazilo a dostalo smyk. Smyklo sebou dokola tak prudce, že pan Barnstaple na okamžik ztratil hlavu. Nemohl si vzpomenout, co má dělat, když auto dostane smyk. Nejasně se upamatoval, že má otočit volantem ve směru smyku, ale v okamžiku vzrušení nepoznal jaký je směr smyku.

Později si vzpomněl, že v té chvíli zaslechl nějaký zvuk. Byl to přesně týž zvuk, který přichází při vyvrcholení vzrůstajícího tlaku, ostrý, jako když praskne struna loutny, a který slyšíme na konci – nebo na začátku – bezvědomí v narkóze. Zdálo se mu, že se stáčí k živému plotu vpravo, ale tu před sebou opět objevil silnici. Přidal plyn a pak zpomalil a zastavil. Zastavil v bezmezném úžasu.

Silnice byla naprosto odlišná od té, po které jel před minutou. Živé ploty se změnily, stromy se změnily, Windsdorský zámek zmizel, a malé zadostiučinění – velká limuzína byla opět v dohledu. Stála na kraji silnice asi dvě stě yardů před ním.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist