Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II
Muž, který cestoval nikam

Ležel jsem v malé zatuchlé kajutě. Vedle mne seděl mladý muž s vlasy jako len, světlým rozcuchaným knírkem a převislým dolním rtem a držel mě za ruku. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli. Muž měl vodnaté šedé oči a zvláštní, nepřítomný výraz.

Náhle se ozvala rána, jako by s řinčením spadla železná postel, a vzápětí hluboké, zlostné zavrčení jakéhosi velkého zvířete.

„Jak se cítíte?“ zeptal se mě ten muž.

Nejspíš jsem mu odpověděl, že docela dobře. Nemohl jsem si vzpomenout, jak jsem se tady ocitl. Zajisté tuto otázku vyčetl z výrazu mé tváře, neboť jsem ji nedokázal vyslovit.

„Našli jsme vás ve člunu, málem jste zemřel hlady. Na člunu bylo napsáno Lady Vain a na boku měl stopy od krve.“

Pohlédl jsem na svou ruku, hubenou a kostnatou, a znovu jsem si připomněl všechno strádání ve člunu.

„Napijte se trochu,“ řekl muž a podal mi láhev jakési červené, velmi studené tekutiny.

Chutnala jako krev, ale skutečné mě posilnila.

„Měl jste štěstí, že vás zachránila loď, na jejíž palubě je lékař,“ dodal muž.

„Jaká je to loď?“ otázal jsem se chraptivě – nebylo divu, po tak dlouhém mlčení!

„Malá obchodní loď, plující mezi Arikou a Calaem. Nikdy jsem se neptal, kde je její domovský přístav. Asi někde v zemi bláznů. Já cestuji z Ariky. Ten hloupý osel, kterému loď patří, tedy kapitán Davies, kdesi ztratil příslušné doklady. Nazval ji Ipecacuanha. Ze všech nesmyslných jmen si vybral právě tohle, a ona se chová přesné podle svého jména, zvlášť když je bezvětří.“ Nad naší hlavou se opět ozval onen řev, skučení a pak lidský hlas. Pak kdosi nařídil nějakému zatracenému idiotovi, aby mlčel.

„Málem jste zemřel,“ pokračoval můj společník. „Od smrti vás dělil jen krůček. Dal jsem vám ale léky. Vidíte ty vpichy na rukou? Dostal jste injekce. Byl jste v bezvědomí téměř třicet hodin.“

Uvažoval jsem o tom, když vtom moji pozornost upoutal štěkot smečky psů.

„Mohu dostat jídlo?“ otázal jsem se.

„I za to můžete děkovat jen mně,“ přikývl muž. „Skopové se už peče.“

„S chutí si dám skopové,“ přisvědčil jsem.

„Víte, moc rád bych se dozvěděl, proč jste byl v člunu sám,“ zeptal se po krátkém zaváhání. Zdálo se mi, jako by mu v očích kmitlo jakési podezření.

„Zatracené štěkání!“ vyskočil náhle a vyběhl z kajuty. Slyšel jsem, jak se vášnivě hádá s někým, kdo mu odpovídal jen jakýmsi blábolením. Nakonec se mi zdálo, jako by dopadaly i nějaké rány, ale pravděpodobně jsem se mýlil. Pak muž uklidnil psy a vrátil se do kajuty.

„Už jsem tady,“ ozval se ve dveřích. „Nechcete mi o tom (...)

(......)