<<< Literární doupě
Literární doupě

Herbert George Wells

PŘÍBĚH PANA POLLYHO

kompletní kniha (e-book)

 

Soukromá válka pana Wilsona - Crile George
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Soukromá válka pana Wilsona - Crile George
Vojna svetov - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 167 Kč
Vojna svetov - Wells Herbert George
Ostrov doktora Moreaua - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 208 Kč
cena: 176 Kč
Ostrov doktora Moreaua - Wells Herbert George

 

    1   >

 

 

Pan Polly vstupuje do života

„Díra!“ řekl pan Polly a poté s nezvyklým důrazem opakoval: „Díííra.“ Odmlčel se, ale vzápětí pronesl svým osobitým a poněkud svérázným způsobem: „Ach, ta monstrozitní, idiotická, deprimózní díra!“

Pan Polly seděl na vrátkách v ohradě, jež dělila dvě olysalá pole a hrozně ho trápilo zažívání.

Poslední dobou měl trápení se zažíváním téměř každé odpoledne, ale jelikož nebyl schopen nahlédnout do svého nitra, obracel mrzutost, kterou v něm špatné trávení vyvolávalo, proti světu kolem. Každé odpoledne znovu a znovu zjišťoval, že život jako takový i život v každém jednotlivém ohledu je „monstrozitní“. A to si dnes, zlákán šalebným blankytem oblohy vymetené do modra východním větrem, vyšel ven v naději, že se mu podaří nasát něco z radosti jara. Záhadná alchymie duše i těla ho však o veškerou radost připravila.

Před odchodem nemohl najít čepici. Chtěl si vzít novou, golfovou – a žena zrovna musí vyhrabat ten starý splihlý klobouk z hnědé plsti. „Vem si tohle,“ řekla chlácholivě, ale její tón zněl neupřímně.

Marně se přehraboval v hromadě novin pod příborníkem, a tak si tu hrůzu nakonec vzal. Nasadil si klobouk na hlavu, ale nebylo to ono. Nic nebylo ono. Třesoucí se rukou sevřel dýnko a narazil si klobouk nejprve trochu napravo, potom nalevo.

Pak si plně uvědomil nedůstojnost svého vzezření. S kloboukem zakrývajícím zlověstně podmračené čelo šlehl po ženě zpod krempy hněvivým pohledem a hlasem překypujícím vzteky řekl: „Ty bys nejradši, abych v té směšné hučce chodil do smrti, viď? Jenomže já ti povídám, že se ti to nepodaří. A vůbec, mám už všeho po krk… Tohle má být klobouk?“

Roztřesenými prsty ho sevřel. „Prý klobouk,“ opakoval, mrštil jím o zem a vzteklým kopancem ho poslal na druhou stranu kuchyně. Klobouk se vznesl ke dveřím a přistál na podlaze, stuhu napůl staženou.

„A nikam nepůjdu!“ prohlásil pan Polly, vrazil ruce do kapes a v pravé objevil zatoulanou čepici.

Nezbývalo než beze slova odejít nahoru a prásknout za sebou dveřmi krámku.

„No to je krása!“ pronesla po chvíli paní Pollyová do hlubokého ticha, shýbla se pro zavrženou pokrývku hlavy a oprášila ji. „Zas ho chytá rapl,“ dodala. „Na to já nemám nervy.“ A pomalými, neochotnými pohyby hluboce uražené manželky se jala sklízet pár kousků nádobí od oběda a rovnat ho do dřezu.

Napadlo ji, že si takový nevděk nezaslouží, když mu přece podstrojuje. Měli studené vepřové od neděle a moc dobré studené brambory a k tomu nakládanou zeleninu od Rashdalla, kterou nezřízeně miluje. Lačně a s chutí snědl tři okurčičky, dvě cibulky, celou růžičku květáku a několik kaparů a navrch si dal ještě studený lojový nákyp s melasou a kus sýra. Bledého a tvrdého, jaký on rád; o uleželém sýru prohlašoval, že je nepoživatelný. Kromě toho měl i tři tlusté krajíce našedlého kupovaného chleba a vypil téměř celý džbánek piva… Jenomže některým lidem se prostě nezavděčíš.

„Rapl,“ řekla znovu paní Pollyová do dřezu, v němž zápolila s přischlou hořčicí na manželově talíři. Jinak to nazvat nedovedla.

A pan Polly zatím seděl na vrátkách a nevražil na celý svět, protože život byl pro něj na jedné straně příliš, na druhé zase zoufale málo. Nenáviděl Fishbourne. Nenáviděl hlavní ulici, svůj krám, ženu i sousedy – aby je ďas spral – a s nevýslovnou hořkostí nenáviděl i sám sebe.

„Jak jsem jenom mohl skončit v tak příšerné díře,“ tázal se. „Jak jsem jenom mohl?“

Seděl na vrátkách a očima jakoby zakalenýma neznatelnými stíny shlížel na svět, kde se i jarní poupata zdála uvadat, slunce mělo tvrdý svit a stíny byly namíchány z černomodrého inkoustu.

 

Moralisté nepřikládají význam hmotným požitkům a jsem si tedy vědom, že pan Polly by jim mohl sloužit jako klasický příklad hříšného nespokojence, jenomže o jeho obědě se dá těžko hovořit jako o požitku, přestože jej pan Polly požil. Alkohol dnešní mravokárci sice zavrhují jak v kvantitě, tak v kvalitě, avšak ani církev ani stát ba ani škola nevztyčují prst, aby hladového manžela varovaly před kuchařským uměním jeho ženy. A proto téměř každé odpoledne pan Polly nesmírně zuřil a hněval se na okolní svět netuše, že je to právě jeho svět niterný – na nějž neustále s tak mistrnou delikátností narážím –, který své strašlivé pobouření takto projevuje navenek. Škoda, že lidé nejsou průhlední. Kdyby se byl pan Polly schopen prohlédnout, kdyby do sebe aspoň trochu viděl, pak by se možná z onoho drtivého svírání dovtípil, že jeho nitro se spíš než lidskému organismu podobá městu sužovanému občanskými nepokoji.

V panu Pollym se děly skutečně neuvěřitelné věci. V jeho útrobách to vypadalo jako ve špatně spravované průmyslové metropoli zachvácené krizí: buřiči v ní vyvolávali sváry, násilnosti a stávky, síly zákona se snažily seč mohly zachovat pořádek, davy se přelévaly hned sem, hned zase tam, duněla Marseillaisa, rachotily a hlomozily popravčí káry…

Nevím, proč východní vítr nezdravé lidi tak sužuje. Panu Pollymu připadalo, že se mu viklají zuby, pokožka mu nepadne a místo vlasů má příšerné suché provázky… Proč jen lékaři nevynaleznou něco proti východnímu větru?

„Nemáš ani tolik rozumu, aby ses dal včas ostříhat,“ řekl pan Polly, zahlédnuv vlastní stín, „ty směšné, degenerózní pometlo! Fuj!“ A rychle si rukou připlácí odstávající přerostlé vlasy ke krku. Pan Polly byl stár přesně sedmatřicet a půl roku, menší robustní postavy náchylné k tělnatosti. Tvář však neměl nepříjemnou. Měl čisté rysy, i když v dolní polovině obličeje poněkud hrubé a nos trošičku moc špičatý, než aby ho bylo možno nazvat klasicky dokonalým. Koutky citlivých úst nosil svěšené. Oči měl kaštanové a trudnomyslné, a levé se rozšiřovalo s větším úžasem než jeho dvojče. Pleť měl mastnou a nažloutlou, což byl, jak jsem již naznačil, důsledek špatné vnitřní správy. Technicky vzato byl až na malé strniště pod pravým uchem a jizvu na bradě hladce oholen. Čelo měl zkrabatělé jako člověk trpící věčným rozladěním a poseté drobnými vráskami a hrbolky, zvláště nad pravým okem. Seděl na vrátkách, mírně nakloněný ke straně, ruce v kapsách, a pohupoval nohou.

„Díra!“ opakoval posléze.

Po chvíli rozechvělým hlasem zapěl: „Ta hnúúúhusná, příííííšernááá dííírahááá!“

Hlas mu však zastřel vztek a nešťastná volba výraziva způsobila, že zbytku jeho výlevu nebylo rozumět. Na sobě měl pan Polly ošumělý žaket a vestu. Porta lemující oba svršky už místy povolila. Límečkem s přeloženými rohy z vlastních zásob, kterému se v branži říkalo „roháč“, i volbou nové, volné pestrobarevné vázanky hodlal podnítit zájem zákazníků. Pan Polly totiž vlastnil obchod pánskou galanterií. Golfová čepice naražená na oko a pocházející rovněž z krámu dodávala jeho mizerné náladě nádech zoufalství. Jelikož k smrti nenáviděl zápach černidla, nosil hnědě kotníčkové boty.

Ale třeba ho nesužovalo pouze špatné trávení.

Uvnitř totiž pana Pollyho hnětlo cosi daleko závažnějšího a vágnějšího. Základní vzdělání, jehož se mu dostalo, v něm zanechalo pocit, že počty jsou věda oplývající náhodami, jíž je nejlépe se v praktickém životě vyhnout, avšak ani účetní kniha, kterou nevedl, ani naprostá neschopnost rozlišovat mezi kapitálem a úrokem nedokázaly panu Pollymu donekonečna zastírat skutečnost, že jeho krámek na hlavní třídě je prodělečný podnik s nulovými příjmy, zastaveným úvěrem a prázdnou pokladnou, a ani nejchrabřejší odhodlání táhnout to s úsměvem dál nemohlo věčně vítězit nad těmito třemi neodbytnými fakty. Člověk mohl do oběda i odpoledne po svačině šukat jako čečetka a zapomenout na obrovský, černý mrak úpadku, který se hrozivě sbíral na obzoru, ale během skličujících, šedivých hodin po obědě, kdy veškerou jeho kuráž pohlcovala neviditelná bitva, jež mu zuřila v útrobách, připadal mu život pustý a prázdný a věci zoufale jasné.

 

Dovolte tedy, abych vám vyprávěl příběh pana Pollyho od kolébky až k jeho současným trampotám.

Jak praví básník, byl „nejprve nemluvňátko, v peřince vrnící a cintající“, a jistí dva lidé ho považovali za nejbáječnějšího a nejroztomilejšího človíčka na světě, líbali mu nehtíčky na nožičkách, cukrovali přitom ťuťuťu a obdivovali se jeho jemňoučkým, heboučkým vláskům, upozorňovali jeden druhého, jak chytře si brouká, dohadovali se, zda zažvatlal jenom „ta ta“ či zda skutečně a vědomě pronesl táta, umývali ho do posledního faldíčku, balili ho do teplých, měkkých přikrývek a zasypávali ho polibky. Byly to královské časy, ta doba před čtyřiatřiceti lety, a pouze milosrdné zapomnění bránilo panu Pollymu, aby tehdejší bezstarostné pohodlí, své autokratické požadavky i jejich okamžité plnění srovnával se svým nynějším životem. Ti dva ho zbožňovali od šošolky až k patičkám, ale krmili ho značně nerozumně, protože matku se nikdy nikdo nenamáhal zasvětit do tajů péče o děti – i když porodní bába i posluhovačky samozřejmě přispěly několika cennými radami – takže než pan Polly dosáhl pátého roku věku, původně dokonalý rytmus jeho zbrusu nových útrob zastřel chaos…

Matka mu zemřela, když mu bylo sedm. Jeho první vzpomínky sahaly do doby, kdy se mu začalo dostávat vzdělání.

Vzpomínám, že jsem kdesi viděl obraz Vzdělání. Alespoň se domnívám, že šlo o Vzdělání, ale zrovna tak dobře mohlo jít o Britskou říši poučující své Syny; mám takový neodbytný pocit, že to byla nástěnná malba na nějaké veřejné budově kdesi v Manchesteru, Birminghamu či Glasgowě, ale je docela dobře možné, že se také pletu. Znázorňovala majestátní ženu moudrého a neohroženého výrazu, a nabádavě jako ta krásná paní na obrázku –, že svět i život přece jen mohou být zajímavé a krásné. Hluboko v nitru pana Pollyho, ve skrytu temnot jako tvor, jehož dlouho mlátili do hlavy a pak ho nechali ležet v mylném domnění, že už je mrtvý, se tajilo přesvědčení, že kromě věcí, které jsou správné a „patřičné“, existuje i krása a radost, že kdesi – možná jako v pohádce někde předaleko, ale přece jen kdesi – je možné zažít ničím nezkažené nádherné dobrodružství těla i ducha.

A tak se za bezměsíčných zimních nocí vykrádal ven, upíral oči ke hvězdám a potom nedokázal otci vysvětlit, kde vlastně byl.

Čítal příběhy o lovcích a objevitelích a představoval si, jak na mustangovi lehkonohém jako vítr křižuje prérie amerického západu, či jako zbožně uctívaný bílý cestovatel dobývá životem kypící osady střední Afriky. S revolverem v jedné ruce – ve druhé cigaretu – střílel medvědy a z jejich tesáků a drápů dělal náhrdelníky pro krásné mladé dcery místních náčelníků. A také skolil lva pomocí špičatého dřevěného kopí, jež šelmě proklálo srdce, když se nad ním hrozivě vztyčila.

Myslel na to, jak by bylo krásné být potápěčem a pronikat do tajuplného zeleného příšeří oceánu.

Vedl oddíly na zteč proti nedobytným pevnostem a ve chvíli vítězství umíral na jejich baštách. (Jeho hrob byl zkrápěn slzami národa.)

Přes desetinásobnou přesilu ničil nepřátelské lodi klounem či torpédem.

Královny divošských kmenů ho milovaly a celé národy dokázal obrátit na křesťanskou víru.

S dobrotivým úsměvem na rtech a bez jediného hnutí brvou hynul smrtí mučedníka, ale to se mu přihodilo jen párkrát po evangelizačních vystoupeních zvlášť vášnivých kazatelů. Nedělal to nijak pravidelně.

Prozkoumával Amazonku a ve vývratech lesních velikánů nacházel balvany zlata.

Kdykoli se do něčeho takového pustil, shrbil se pod lavici a zapomněl na práci, čímž přitahoval kantorovu rákosku… A dvakrát mu knihu zabavili.

Vrácen zpět do reality života, vždy si – podle situace – zamnul bolavé ruce nebo povzdechl a znovu se pokusil psát jako když tiskne. Psaní nenáviděl. Inkoust se mu dral po prstech vzhůru a jeho zápach ho urážel. A krom toho jím zmítaly nevyslovené pochybnosti. Proč musí mít písmo sklon doprava? Proč by se musely psát svislé tahy silně a šikmé tence? Proč by měla násadka směřovat nad rameno?

Ke konci už jeho sešity dávaly tušit jeho budoucnost a nabývaly formy obchodní korespondence. „Vážený pane,“ hlásaly, „s odvoláním na Vaši ct. objednávku ze dne 26 t m. dovolujeme si Vám oznámit“ atd.

Formování jeho mysli a duše v lisech vzdělávacích ústavů někdy mezi čtrnáctým a patnáctým rokem rázně ukončil otec jenž už dávno zapomněl na dobu, kdy mu synáčkovy ručičky a nožičky připadaly přímo božského původu a v záchvatu něžné lásky líbával patero nehtíčků, a prohlásil:

„Je načase, aby se ten spratek začal něčím živit.“

A tak asi za měsíc započal pan Polly obchodní kariéru, která ho nakonec dovedla až k výhradnímu vlastnictví pánské galanterie na pokraji úpadku i k vrátkům, na nichž právě seděl.

 

Zájem o stávkové zboží a pánskou galanterii nebyl panu Pollymu vlastní. Občas se sice pokoušel předstírat, ale zakrátko se na obzoru vždy vynořilo něco příjemnějšího, co jeho snahu zmařilo. Vyučil se u jedné z oněch velkých, nepříliš honosných firem, jež prodávají všechno od klavírů a nábytku až po knihy a kloboučnické zboží, totiž v jednotkovém obchodním domě v Port Burdocku, jednom ze tří městysů, které obklopují doky válečného námořnictva ve stejnojmenném přístavu. Zůstal tam šest let. O obchod se valně nezajímal a cítil se jakžtakž spokojený, ale jeho zažívání se postupně zhoršovalo.

Celkově však měl obchod raději než školu. Člověk tu sice musel být déle, ale nevládlo zde zdaleka takové napětí, bylo tu víc vzduchu, nedrželi vás jen tak pronic zanic a ani rákoska se nepoužívala. Člověk mohl se zájmem a netrpělivostí sledovat, jak mu roste knírek, a naučil se i základům společenského styku. Měl dovoleno mluvit a zjišťoval tedy, že lze říkat zábavné věci. A také dostával pravidelné kapesné, mohl rozhodnout, co si koupí na sebe, a zanedlouho začal pobírat i skrovný plat. A navíc zde byla děvčata. A přátelé! Když se pan Polly ohlédl, jiskřil Port Burdock fasetkami vzpomínek na mnohou veselou chvíli.

(„Moc jsem si ale nenašetřil,“ říkával pan Polly.) Ložnice učedníků byla dlouhá, ponurá místnost se šesti kavalci, šesti prádelníky a zrcátky a spoustou dřevěných či plechových truhliček. Z ní se šlo do ještě delší a tísnivější noclehárny s osmi lůžky, za kterou ležel třetí pokoj se zažloutlými tapetami a stolem pokrytým voskovaným plátnem, jenž během dne sloužil jako jídelna a po deváté se měnil v pánskou kuřárnu. Tady pan Polly jakožto jedináček zakusil poprvé slastí společenského života. Zprvu se sice vyskytly určité snahy ztrestat jeho neochotu uznat mytí obličeje za každodenní povinnost, ale dvě rvačky se staršími učedníky mu vysloužily užitečnou reputaci vzteklouna a přítomnost učnic v krámě pozvedla jeho čistotnost na poněkud vyšší a přijatelnější úroveň. Se svými kolegyněmi neměl pochopitelně moc do činění, ale když přišel do některého jiného oddělení nebo když jim zdvořile uhýbal z cesty či jim pomáhal sundávat těžké krabice, přece s nimi prohodil pár slov a vždycky cítil jejich pátravé pohledy. Jinde než v krámě se zaměstnanci opačného pohlaví prakticky nevídali, protože muži zůstávali ve svých pokojích a děvčata rovněž. A přesto na něj tyhle ženské bytosti, jež se zdály být tak blízko a přece tak daleko, učinily hluboký dojem. Pozoroval, jak se nesou krámem, a tajně se obdivoval kráse jejich vlasu, buclatosti líčka či jemnosti ruček. Při obědě se do nich vždycky vášnivě zamilovával a snažil se jim dokazovat svou oddanost tím, že jim při svačině ochotně podával chleba a margarín. Vedle v dámské galanterii pracovala jedna učnice světloučkých vlasů a pleti, kterou každodenně zdravil „Dobré ráno“, a jednu dobu mu to připadalo jako nejvýznamnější událost celého dne. Když řekla: „Doufám, že se zítra vyčasí“, měl pocit, že započala nová epocha. Protože nikdy neměl sestru, měl bytostný sklon ženy zbožňovat. Ale Plattovi a Parsonsovi se nikdy nesvěřil.

Před Plattem a Parsonsem se o ženách vyjadřoval jako protřelý světák. Ti dva se učili spolu s ním a jejich přátelství utužovala i skutečnost, že všichni měli jméno začínající na P. Říkali si „tři Pé“, chodívali večer společně ven a tvářili se hrozně zhýrale. Někdy, když měli peníze, zašli si do hospody a to pak skončili jako skuteční zhýralci, kráčeli domů za svitu plynových luceren zavěšeni do sebe a zpívali. Platt měl hezký tenor a kdysi zpíval na kůru, takže dělal předzpěváka. Parsons zase vládl hlasem jako zvon a uměl ho nechat nádherně rozeznít, vytrácet a znovu rozhlaholit. Pan Polly přispíval velice bučivým nemelodickým recitativem a říkal si „sekundář“. Kdyby věděli jak, zpívali by kánony, ale takhle se museli spokojit s melancholickými odrhovačkami o umírajícím vojáčkovi a matičce tam daleko za mořem.

Občas zabrousili i do tišších obytných čtvrtí Port Burdocku, kde se jen zřídkakdy vyskytoval policista či jiné nebezpečí, a tam se teprve rozezpívali z plných plic a bylo jim dobře. Pokaždé probudili všechny psy v okolí a ti se je bezúspěšně snažili napodobovat a neustávali, ani když už tři Pé pohltila noc. Jeden žárlivý a zuřivý irský teriér se sice srdnatě pokusil Parsonse pokousat, ale početní převaha a solidarita mu zasadily zdrcující porážku.

Tři Pé se ze všeho nejvíc zajímali jeden o druhého a nikdo jiný jim nebyl dost dobrý. Debatovali o všem možném a v hovorech pokračovali také v ložnici, i když plynová lampa už dávno zhasla, a ostatním nezbylo než po nich házet botama. V ospalých odpoledních hodinách, kdy chodilo jen málo zákazníků, se potají vykrádali z oddělení a scházeli se na kus řeči v expedici dole ve skladu. O nedělích a srpnových svátcích se vydávali na dlouhé výlety a vedli hovory.

Platt měl bledou tvář a tmavé vlasy, rád mluvil v hádankách a projevoval značný zájem o otázky společenského světa a polosvěta. Přehled získával čtením bulvárního plátku zvaného Moderní společnost a plného nejrůznějších dohadů a klevet. Parsons byl podsaditější postavy a už tehdy na něm bylo vidět, že skončí jako tlouštík. Měl kučeravé vlasy, ducatou tvář, podbradek a velký baňatý nos. Vyznačoval se výbornou pamětí a opravdovým zájmem o literaturu. Znal nazpaměť dlouhé pasáže ze Shakespeara a Miltona a při sebemenším popudu je recitoval. Hltal vše, co mu přišlo pod ruku, a pokud v díle pojal zálibu, četl nahlas a bez ohledu, zda se to někomu líbí nebo ne. Pan Polly choval zpočátku literaturu trochu v podezření, ale Parsonsovo nadšení ho nakonec strhlo. Jednou tři Pé společně navštívili představení Romeaa Julie v městském divadle a byli tak uchváceni, že div nepřepadli přes zábradlí galérie. Poté si z verše první scény „Luskáte tím palcem na nás, pane?“ ustanovili jakési heslo; odpověď na toto zvolání zněla „Luskám si palcem, pane.“

Život pana Pollyho ještě dlouhé týdny poté prosvětloval lesk shakespearovské Verony. Pan Polly se nosil, jako by měl po boku kord a přes ramena elegantní plášť, bloumal začouzenými ulicemi Port Burdocku a s očima přilepenýma na okna v prvním patře hledal balkóny. Pouhý žebřík někde na dvorku dokázal v jeho mysli roznítit nejromantičtější představy.

Pak Parsons objevil italského spisovatele – Pan Polly vyslovoval jeho jméno „Bokáčo“ –, takže po několika exkurzích jeho literárním odkazem se to v přítelově řeči začalo hemžit „milkováním“ a pan Polly, postávaje za pultem se stávkovým zbožím s balicím papírem a provázkem v rukou, myslel na nekonečné hody lásky pod stinnými olivovníky zalitými věčným italským sluncem.

Zhruba v téže době začali všichni tři nosit volné měkké límce a široké, bohémsky rozevláté vázanky z hedvábí a s uzlem ke straně, na tváři výraz odvážného vzdoru.

A pak do jejich života vstoupilo zjevení v podobě slavného Francouze, jemuž pan Polly říkal „Rablajs“. Tři Pé považovali popis hostiny na Gargantuových křtinách za vrchol světové literární tvorby – ostatně nejsem si jistý, zda neměli pravdu –, a když zrovna v neděli pršelo a hrozilo nebezpečí, že se ve světnici budou zpívat náboženské písně, nutili Parsonse, aby jim z něj předčítal.

Vůči několika členům Katolického sdružení mladých mužů, s nimiž sdíleli ložnici, zaujímali neochvějně sarkastický a vyzývavý postoj.

„Máme svaté právo dělat si ve svém koutě, co chceme,“ tvrdil Platt. „Vy si ve svém dělejte taky, co chcete.“

„Ale to výrazivo,“ namítal Morrison, bledolící reformátor vážného pohledu a přísně religiózního způsobu života, kvůli němuž musel vytrpět mnohá protivenství.

„Já ti dám výrazivo, chlape!“ zaburácel Parsons. „Tohle je literatura s velkým L!“

V neděli se nesluší zaobírat se literaturou. A kromě toho –“

A lítice náboženského sváru se opět rozběsnila…

Pan Polly sice zůstával věrný třem Pé, ale v hloubi duše byl sžírán pochybnostmi. Morrisonovo oko plálo zanícením a přesvědčením a jeho hlas zněl naléhavě a vemlouvavě. Morrison dával ustavičně najevo, že na rozdíl od nich žije spořádaně: nehřešil ni slovem, ni skutkem, byl pilný a okázale laskavý. Když mladší učedníky sužovaly bolavé nohy a stesk po domově, Morrison umýval nohou jejich a konejšil bolest jejich, a pomáhal ostatním, přestože už měl po práci, což byla dobrotivost přímo nadpozemská. To nepochopí nikdo, kdo nepracoval dlouhé dny od slunka do slunka prakticky bez oddechu či volné chvilky mezi prací a spánkem. Pan Polly se v podstatě trochu bál zůstávat o samotě s člověkem tak silného ducha, protože měl pocit, že je pod dozorem. Platt, jenž rovněž zápolil s problémy, které si nedovedl v hlavě srovnat, prohlásil, že Morrison je „proklatý farizej“.

„Jakýpak farizej,“ odvětil Parsons, „Morrison přece není žádný pokrytec, člověče. Není v něm za mák ,žojdvívru', to je to. Víte co, pojďme ke Kotvě omrknout mořské vlky pod parou.“

„Nejsou prašule, člověče,“ prohlásil pan Polly a pláč se přes kapsu na kalhotách.

„Ale nech toho,“ namítl Parsons, „těch pár šestáků na jedno vždycky schrastíme.“

„Jen co si zapálím fajfku,“ řekl Platt, z něhož se před časem stal náruživý kuřák dýmky. „Hned to bude.“

(Odmlčel se a začal zuřivě zápolit s dýmkou.)

„Nepěchuj to tak, člověče,“ prohlásil Parsons, jenž ho zamračeně pozoroval. „Nesmíš to tak strašně cpát, nebo ti nepotáhne. Neviděls mou špacírku, člověče? Dík.“

Opřel se o hůlku a s výrazem útrpné shovívavosti sledoval Plattovy paličské pokusy.

Pro nastávajícího bankrotáře na vrátkách byly ony dny veselého přátelství už jen vzpomínkou.Nekonečně dlouhé pracovní dny mu – s výjimkou několika málo kraválů a pár žertíků – dávno vyprchaly z paměti, ale vzácné neděle a svátky zářily jako diamanty mezi oblázky, žhnuly měkkým majestátem večerní oblohy odrážející se v tiché vodě, a tomu všemu vévodil obraz gestikulujícího Parsonse, který hřmotným hlasem vykládal o svých názorech na život, probíral s kamarády knížky a hovořil o tom, co tak tajuplně nazýval „žojdvívr“.

Nejkrásnější byly výlety o srpnových svátcích. To vyráželi na cestu hned v neděli časně ráno, našli si nocleh v nějakém skromném hostinci a debatovali, dokud je spánek nepřemohl, a v pondělí večer se za zpěvu nebo vášnivého, ale příjemného dohadování o hvězdách vraceli do města. Líbeznou venkovskou krajinou došli až na vršek a pod sebou spatřili Port Burdock s krajkovím pouličních luceren a mihotavým světlem tramvají blyštícím se v tmavých, bezbřehých vodách přístavu ověnčeného náhrdelníkem majáků.

„A znova do rachoty, člověče,“ říkával Parsons. Jelikož výraz „člověče“ postrádá vhodný plurál, oslovoval kamarády vždy v singuláru.

„Ani mi nemluv,“ bručel Platt.

A jednou si na celý den najali loďku a veslovali kolem zakotvených obrněnců, stářím zčernalých trupů nejrůznějších přístavních plavidel, kolem bíle natřené vojenské transportní lodi, lodních lešení se skluzem a dalších zajímavých zákoutí loděnice s úpravným průčelím až k mělkým plavebním kanálům a kamenité, býlím zarostlé divočině zadního přístavu. Parsons s panem Pollym se tehdy strašně pohádali, jak daleko dostřelí takový lodní kanón.

Krajina za kopečky věnčícími Port Burdock je přesně taková, jak má vypadat tradiční, moderní dobou téměř nepoznamenány anglický venkov. Bicykly byly v té době ještě vzácné a drahé a ani automobily dosud poklid venkova nenarušily. Tři P putovali nazdařbůh po polních pěšinkách a neznámých cestách vinoucích se mezi vysokými živými ploty z keřů zimolezu a šípku, odvážně se pouštěli po travnatých jezdeckých stezkách lukami plnými petrklíčů nebo se po pás v kapradí prodírali bučinou. Asi dvacet mil od Port Burdocku ležel kraj chmelnic a usedlostí s vysokými sušárnami a ještě dál, kam se dalo dojet pouze o svátcích na zlevněný lístek, se rozprostíraly pusté hřbety s čisťoučkými silničkami, červenými pískovnami, borovicemi, hlohem a vřesem. Na koupi jízdních kol přátelé neměli a největší část jejich skrovných výdajů tvořily boty. Nakonec hodili módu za hlavu a opatřili si okovaná pracovní bagančata. Tento čin se v ložnici setkal se značným odporem a vyvolal dlouhé debaty, protože ostatní měli zato, že tři Pé poškozují vážnost firmy.

Pro člověka, který si zamiloval anglický venkov, není krásnější krajiny, není nad svérázné a přesto ladné kontury jejích pahorků a údolí, nad její uspořádanou rozmanitost, obory a pastviny, hrady a majestátní venkovská sídla, vesničky a starobylé kostely, usedlosti, seníky, bachraté stodoly a prastaré stromy, jezírka a rybníky a lesklé stuhy řek, květy obsypané živé ploty, sady a remízky, návsi a pohostinné hospůdky. Venkovská krajina jiných zemí má také své kouzlo, ale žádná není tak různorodá a líbezná po celý rok. Pikardie je nejpříjemnější v době, kdy všechno tone v záplavě bílých a růžových květů; Burgundsko širokých úbočí a hustých viniček připomíná stokrát opakovaný nápěv plný života; Itálie, to jsou návrší, kapličky u cesty, kaštany a olivové háje; Ardeny mají své hvozdy a rokle; Touraine i Porýní, rozlehlá Campagna s Apeninami v dáli i úpravné, blahobytné Bavory na pozadí horských velikánů – každý ten kraj má v sobě cosi krásného, co se nám při vzpomínce neodbytně vybaví před očima, ať už to jsou horské hřbety a pole Virginie, té jakoby přerostlé a dosud nezcivilizované Anglie, lesy a vzduté vody velkých řek Pensylvánie, úhledná Nová Anglie, trochu chmurná a břitká jako duch jejích obyvatel, či široké, hrbolaté venkovské silnice, pahorkatiny a lesy státu New York. Nikde se však scenérie a charakter krajiny nemění tak nečekaně, sotva člověk ujde pár mil, nikde nesvítí sluníčko tak měkce a hřejivě a na obloze neuvidíte oblaka tak roztodivných tvarů, ani vás nebude bez ustání tak nádherně osvěžovat silný a přitom hebký vítr od moře, jako v Anglii.

Dobře, že tři Pé mohli takovou krajinou putovat a na chvíli zapomenout, že do ní vlastně nepatří, že jsou odsouzeni dřít převážnou část života za pultem někde v Port Burdocku. Takhle alespoň mohli pustit zákazníky, vedoucí a příručí a vůbec všechno z hlavy a stát se bezstarostnými poutníky světem příjemného vánku, ptačích písniček a stinných stromů. Nejkrásnější byl vždycky příchod do hostince. Věřili, že je nikdo nebude považovat za prodavače textilního zboží, a těšili se, že je třeba bude obsluhovat hezké děvče nebo veselá paní hostinská a ve výčepu bude popíjet nějaký „zábavný dědula“, jak říkal Parsons.

Pokaždé se důležitě vyptávali, co mají k jídlu, a nakonec z toho vždycky bylo studené hovězí s nakládanou zeleninou či pečená šunka s vejci a k tomu dva ležáky a dvě zázvorová piva smíchaná a hezky napěněná v bachratém džbánu.

Ach, ta nádherná chvíle, kdy člověk zůstal pyšně stát ve dveřích a přejel pohledem okolní svět, bimbající se vývěsní štít, husy na pažitu, rybníček s kachnami, čekající potah, věž kostela, ospalou kočku a modré nebe a za zády slyšel prskat slaninu! Ta pronikavá vůně pečené slaniny! Kroky oznamující blížící se hodokvas a cinkot prostíraného nádobí a příborů! Čistý bílý ubrus! „Prosím, pánové,“ nebo „Už se to nese, vážení!“ Oč příjemněji to znělo než „Koukají sebou hodit, Polly!“

Ten pocit, když člověk vejde dovnitř, usedne a pustí se do jídla!

„Chleba?“

„Dík. A nech mi taky patku, člověče.“

Jednou je obsluhovalo prosté děvče v růžových kartounových šatech. Zůstalo u stolu a bavilo se s nimi, zatímco jedli. Po vzoru galantního Parsonse začali všichni tvrdit, že se do ní beznadějně zamilovali, a nutili ji, ať řekne, kterému z nich dává přednost, když je tak nabíledni, že jeden z nich se jí líbí, a oni nedokážou poznat, kvůli komu zůstala. Nakonec ji odkudsi zavolal matčin hlas. Když pak byli na odchodu, dívka si na ně počkala v sadě. Trochu stydlivě jim dala tři žlutozelená jablka, řekla, ať přijdou zas, a zmizela. Zašli za roh a spatřili ještě, jak za nimi hledí a mává jim bílým šátkem. Po celý zbytek dne se pak přeli, komu projevovala největší náklonnost, a příští neděli se tam vypravili znovu.

Už se však neobjevila a její přísně vyhlížející matka jim nenabídla žádné vysvětlení.

I kdyby se Platt, Parsons či Polly dožili stovky, žádný z nich nezapomene, jak tam stála, tváře zrůžovělé slabým ruměncem, přes vážný pohled slabý úsměv na rtech, jak rozhrnula větve živého plotu a natáhla ruku s jablky…

A jednou se vydali po pobřeží, šli pokud možno pořád podle moře, až dorazili do Fishbournu, nejvýchodnějšího předměstí Braylingu a Hampsteadu-on-the-Sea.

Onoho odpoledne připadalo Fishbourne panu Pollymu jako veskrze příjemné městečko. Místo bahna, oblázků a uhelného kalu jako v Port Burdocku tu měli čistou písčitou pláž, šest pojízdných kabin na převlékání, a na promenádě pavilón, kde si tři Pé odpočali po chutném, leč dosti drahém obědě, při němž se podával i mladý řapíkový celer. Řady vilek a balkónky nabízely hostinské pokoje, hotel, kde obědvali měl bíle natřenou verandu a okenní truhlíky plné zářivých pelargónií, a hlavní třída se starým kostelem na konci dýchala příjemnou odpolední siestou.

„Jak stvořené pro vlastní krám,“ prohlásil zpoza své velké dýmky mudrlant Platt.

Panu Pollymu to uvízlo v paměti.

Pan Polly nebyl zdaleka tak nápadného zjevu jako Parsons. Jelikož jeho hlas postrádal na zvučnosti a pan Polly měl v té době ve zvyku chodit s rukama v kapsách, vypadal jako tichý, přemýšlivý mladík.

Vyznačoval se tím, že značně komolil svou mateřštinu, a Parsons v něm nalezl vděčného a zaníceného posluchače. Slova, zvláště pak bohatá významem, pro něj měla jakýsi záhadný magnetismus, a tak si liboval v nezvyklých, nápadných obratech. Ze školy si ovšem odnesl téměř mizivou znalost spisovného jazyka a absolutní nejistotu pokud se týče kultivovaného vyjadřování, protože jeho učitel nebyl v otázkách mateřštiny ani kovaný, ani důsledný. Nová slova pana Pollyho děsila a zároveň fascinovala. Protože si je nebyl schopen osvojit správně, ale zároveň se jich také nedokázal vystříhat, bral je střemhlav. Jediným jeho pravidlem bylo nenechat se zmást pravopisem, protože ten stejně považoval za nespolehlivé vodítko. Zásadně se vyhýbal ustáleným rčením a komolil výslovnost, aby ho považovali spíš za výstředního než nevědomého.

„Diaré,“ prohlásil třeba. „Má verbiální diaré.“

„Cože?“ opáčil Platt.

„Rapsodalicky třeští.“

„Kde?“ otázal se Platt, „Ve skladu, člověče. Mezi ubrusy a přikrývkami. Čte si tam Carlyla. Nahlas. Skoro má pěnu u huby. Je úplně bez sebe! Máchá rukama! To je pohled. Ještě se praští o regál, člověče.“

Jednou rukou zvedl pomyslnou knihu a začal výmluvně gestikulovat. „Nicméně jednomu každému hrdinovi jest zcela k realitě se navrátiti, a anžto nikolivěk pod tlakem okolností, anobrž nad nimi se ocitnuv, potažmo pravdivě působí,“ parodoval zaníceného Parsonse.

„To bych se nasmál, kdyby ho tak dědek načapal,“ prohlásil Platt. „Ani by ho neslyšel přicházet.“

„Úplně mu to zamotalo hlavu,“ řekl Polly. „Mně by se to nestalo. Je to snad ještě horší než tenkrát, co objevil toho Rablajse.“

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist