<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Herbert George Wells

UKRADENÉ TĚLO
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Ukradené tělo

Pan Bessel byl starším společníkem firmy: Bessel, Hart a Brown, a po mnoho let byl dobře znám v kruzích, které se za bývaly psychickými výzkumy, jako štědrý a svědomitý badatel. Nebyl ženat a místo aby bydlel v předměstích, dle zvyku své třídy, obýval pokoje v Albany, poblíž Piccadilly. Zvláště zajímaly ho otázky přenášení myšlenek a zjevování se živých. A v listopadu roku 1896 počal řadu pokusů, spolu s panem Vinceyem ze Staple Innu, aby dokázal, že je možno, jak se tvrdí, mocí vůle promítnouti prostorem svůj zjev.

Jejich pokusy byly prováděny následujícím způsobem:  v ustanovenou hodinu pan Bessel zavřel se v jednom ze svých pokojů v Albany a pan Vincey ve své komnatě ve Staple Innu; každý z nich upjal pak svou mysl co možná pevně na druhého. Pan Bessel osvojil si umění hypnotisovati sama sebe a pokud bylo mu možno, pokusil se nejprve zhypnotisovati a pak se promítnouti jako přízrak „živé osoby“ prostorem skorem dvou mil do světnice páně Vinceyovy. Několik večerů dály, se po kusy bez uspokojivého výsledku, avšak po páté nebo šesté pan Vincey skutečně spatřil, nebo se domníval viděti zjev páně Besselův ve svém pokoji. Tvrdí, že tato vidina, ač krátká, byla velmi živá a skutečná. Povšiml si, že tvář páně Besselova je bledá, jeho výraz úzkostlivý a mimo to, že jeho vlasy jsou v nepořádku. Na okamžik byl pan Vincey, ač na tento zjev čekal, tak překvapen, že nemohl ani mluviti, ani se pohnouti; zdálo se mu, že postava hledí mu přes rameno a neprodleně na to zmizela.

Bylo umluveno, že učiní pokus fotografovati přízrak, který uvidí, avšak panu Vinceyovi nedostávalo se přítomnosti ducha, aby stisknul přístroj, který ležel pohotově na stole vedle něho, a když tak učinil, bylo příliš pozdě. Nesmírně rozradostněn i tímto částečným úspěchem, zaznamenal si přesně dobu, ve které se to přihodilo, a najal si ihned drožku do Albany, aby zpravil pana Bessela o tomto výsledku.

Byl překvapen, když shledal, že vnější dveře páně Besselova bytu jsou otevřeny do tmy, pokoje osvětleny a v neobyčejném nepořádku. Prázdná velká láhev šampaňského ležela roztříštěna na podlaze; hrdlo její bylo uraženo o kalamář na psacím stole a leželo vedle něho. Osmihranný příruční stolek, na němž stála bronzová soška a vybrané knihy, byl násilně převržen a světlé čalouny na stěně potřísnil někdo inkoustovými pruhy, jak se zdálo, z pouhé záliby v nečistotě. Jedna z jemně vzorkovaných záclon byla prudce stržena ze závěsů a hozena na krb, takže doutnavý zápach naplňoval světnici. Skutečně celá místnost byla znešvařena nejpodivnějším způsobem. Po několik minut pan Vincey, který vstoupil přesvědčen, že nalezne pana Bessela sedícího ve své lenošce a očekávajícího jej, stěží věřil svým očím a stál zíraje bezradně na tento nepředvídaný nelad.

Pojal nejasné tušení, že se stalo neštěstí a vyhledal vrátného v komůrce u vchodu.

„Kde je pan Bessel?“ tázal se. „Víte, že všechen nábytek ve světnici pana Bessela je rozbit?“ Vrátný neodpověděl, ale poslouchaje jeho pokynů odebral se ihned do bytu páně Besselova, aby shlédl, co se stalo.

„Teď již chápu,“ pravil, přehlížeje šílený zmatek. „Nevěděl jsem o tom. Pan Bessel odešel – zešílel!“

Jal se na to vyprávěti panu Vinceyovi, že asi před hodinou, totiž asi v době, kdy se pan Bessel objevil v komnatách páně Vinceyových, pohřešovaný gentleman vyběhl ze vrat domu na Vigo Street bez klobouku, rozcuchán a zmizel směrem k Bond Streetu.

„Když utíkal kolem mne,“ pravil vrátný, „smál se – takovým vzlykavým smíchem, ústa měl otevřená, oči se mu leskly – říkám vám, pane, pořádně mne vyděsil a smál se takto.“

Podle toho jak vrátný tento smích napodobil, nebyl to nikterak projev radosti.

„Mával rukou, prsty měl zkřiveny a zahnuty takhle a šeptal si tak náruživě: „Život!“ Jen to jediné slovo: „Život!“

„Probůh,“ pravil pan Vincey. „Ale, ale,“ a „Pro bůh“ na nic jiného se nezmohl. Není divu, že byl velice překvapen. Obracel svůj pohled z nespořádaného pokoje na vrátného a s vrátného na pokoj v největším zmatku. Mimo poznámku, že se snad pan Bessel brzy vrátí a vysvětlí, co se přihodilo, nevypravil ze sebe nic jiného.

„Možná, že ho náhle přepadlo bolení zubů,“ pravil vrátný, „Nenadálé a prudké bolení zubů, které ho z čista jasna chytilo a rozzuřilo. Já také jsem v podobném případě rozbíjel, co mi do ruky přišlo,“ uvažoval. „Ale je-li tomu tak, proč by mně byl říkal „Život“, když šel kolem!“

Pan Vincey nevěděl. Pan Bessel se nevracel a konečně pan Vincey, když se dosti bezradně vynadíval, napsal krátký dopis a položil jej na nápadné místo na psacím stole, vrátil se velice rozhárán do svého obydlí ve Staple Innu. Tato událost ho ohromila. Nemohl si chování páně Besselovo nijak rozumně vysvětliti. Snažil se čísti, ale nemohl; vyšel si na krátkou procházku, ale byl tak roztržit, že ho div nepřejela drožka na rohu Chancery-Lane; a konečně – celou hodinu před svým obvyklým časem – šel spát. Značnou dobu nemohl usnouti, poněvadž ho pronásledovala vzpomínka na mlčelivý zmatek v bytě páně Besselově, a když konečně upadl v neklidný spánek, vyrušil ho velmi živý a trapný sen o panu Besselovi.

Viděl pana Bessela, činícího divoké posunky, tvář jeho byla bledá, ztrhaná a v nevylíčitelné souvislosti s jeho zjevem, snad účinkem jeho posunků byl napjatý strach a naléhavé úsilí. Tvrdí také, že slyšel hlas svého druha v pokusech, volajícího na něho žalostně, ačkoliv se tehdy domníval, že je to přelud. Živý dojem zůstal i když pan Vincey procitl. Procitnuv, ležel chvíli a chvěl se ve tmě, zmítán neurčitou nevysvětlitelnou hrůzou před neznámými možnostmi, kterou vnukají sny i nejstatečnějším mužům. Konečně se však z toho probral, obrátil se a usnul znova, jen proto, aby snil opětně se stupňovanou živostí.

Procitl v tak pevném přesvědčení, že pan Bessel přemáhá útrapy a potřebuje pomoci, a nemohl již usnouti. Nepochyboval o tom, že přítel jeho jde vstříc nějaké děsné pohromě. Chvíli ležel, vymlouvaje si nadarmo toto své přesvědčení, nakonec se mu však poddal. Vstal, nedbaje rozumových důvodů, rozsvítil plyn, oblékl se a pustil se do opuštěných ulic – opuštěných, mimo tiše kráčející strážníky a časně vyjíždějící povozy – k Vigo-Streetu, aby se poptal, zdali se pan Bessel vrátil.

Ale nedošel tam vůbec. Když kráčel po Long Acre, přiměl ho nějaký nevysvětlitelný pud, aby zahnul z této ulice ze Covent-Gardenu, který právě procitoval ze své noční činnosti. Před sebou viděl trh – zvláštní obraz plápolajících žlutých světel a čilých černých postav. Zaslechl pokřik a spatřil, že kolem rohu u hotelu zahýbá postava a běží přímo k němu. Poznal ihned, že je to pan Bessel. Byl to však pan Bessel přeměněný. Byl bez klobouku, rozcuchán, límec utržený, třímal hůl s kostěnou rukojetí a šklebil se příšerně. Běžel rychlým krokem. Jejich setkání bylo výsledkem okamžiku.

„Bessele,“ volal Vincey.

Utíkající muž nedal na sobě znáti, že poznává pana Vincey nebo své vlastní jméno. Místo toho udeřil divoce holí po svém příteli, zasáhl ho do tváře asi na palec pod okem. Pan Vincey ohromen a vyděšen se zapotácel ztratil rovnováhu a padl ztěžka na dláždění. Zdálo se mu, že pan Bessel přes něj skočil, když padal. Když se opět rozhlédl, pan Bessel zmizel; strážník, množství zahradnických pomocníků a prodavačů přeběhlo kolem něho k Long Acre pronásledujíce horlivě útočníka.

Přispěním několika mimojdoucích – neboť celá ulice náhle ožila pobíhajícími lidmi – pan Vincey se postavil. Ihned se octl uprostřed davu, chtivého spatřiti jeho poranění. Druh přes druha jej ujišťoval, že je v bezpečí a vyprávěli mu, jak si počínal šílenec, za nějž pokládali pana Bessela. Objevil se prý uprostřed trhu a křičel „Život!“ „Život!“ tloukl na levo a na pravo holí, tančil a hlasitě se smál při každé podařené ráně. Nějaký mladík a dvě ženy měli rozbité hlavy a jeden muž po chroumanou pěst; jedno dítě poranil, že zůstalo bez vědomí, a chvíli hnal kde koho před sebou; tak vztekle a rozhodně si počínal. Vpadl do skladu kávy, uchopil tam hořící petrolejovou lampu a mrštil jí oknem do poštovního úřadu a – prchal, směje se, omráčiv před tím dva strážníky, kteří se odvážili ho zadržovati.

První popud nabádal pana Vinceye, jak přirozeno, aby se připojil k pronásledování svého přítele a bude-li možno, aby ho zachránil před násilím pohněvaných lidí. Jeho pohyby však byly zdlouhavé, rána ho napolo omráčila, a když ještě rozvažoval, co činiti, rozkřikla se zástupem zpráva, že pan Bessel unikl svým stihatelům. Zprvu tomu pan Vincey nechtěl věřit, avšak souhlasné zprávy ze všech stran a důstojný návrat dvou nepochodivších strážníků ho přesvědčil. Po několika bezúčelných dotazech vrátil se k Staple Innu, tiskna si kapesník na pokrvavěný nos.

Byl rozlícen, udiven a zmaten. Pokládal za nepochybno, že pan Bessel náhle zešílel uprostřed svého pokusu o přenášení myšlenek, ale proč se potom objevoval se smutnou bledou tváří v páně Vinceyových snech, zdálo se mu nerozluštitelnou záhadou. Marně si lámal hlavu, aby si to vysvětlil Na konec se mu zdálo, že nejen pan Bessel, nýbrž i celý světový řád se pomátl. Nedovedl si však vymysliti, co podniknouti. Zavřel se pečlivě do své světnice, zapálil si oheň – byla to plynová kamínka z asbestových desek – a z obavy před novými sny, kdyby šel spát, zůstal vzhůru, omýval si poraněnou tvář, pře vracel knihy a do svítání marně pokoušel se čísti. Po celou tuto dobu bdění byl ku podivu přesvědčen, že pan Bessel usiluje o to, aby s ním mluvil, on však nechtěl se poddat takovému pocitu. Přihlásila se tělesná únava, pan Vincey šel na lůžko a usnul přece, nedbaje snů. Procitl pozdě, neuklidněn, úzkostliv a trpě bolestí v tváři. V ranních novinách nebylo zpráv o poblouznění páně Besselovu – přišly již příliš pozdě. Rozpaky páně Vinceyovy, k nimž přidružila se podrážděnost následkem horečky z rány, staly se konečně nesnesitelnými a když učinil marnou návštěvu v Albany, zašel si na St. Paul's Churchyard k panu Hartovi, společníku Besselově a pokud panu Vinceyovi bylo známo, jeho nejlepšímu příteli.

Užasl, když slyšel, že pan Hart, ač ničeho nevěděl o záchvatu, byl také znepokojován vidinou, touž vidinou, která se zjevovala panu Vinceyovi přízrakem pana Bessela bledého a rozcuchaného -žádajícího důrazně posunky o pomoc. Takový měl dojem o smyslu jeho znamení.

„Právě jsem ho chtěl vyhledati v Albany, když jste přišel,“ pravil pan Hart. „Jsem jist, že se mu přihodilo něco zlého.“

Výsledkem porady těchto dvou pánů bylo, že se rozhodli poptati ve Scotland Yardu na novinky o svém pohřešovaném příteli.

„Nepochybně ho už polapili,“ pravil pan Hart. „Takto nemohl dlouho řáditi.“

Ale policejní zřízenci dosud pana Bessela nepolapili; potvrdili noční zkušenosti páně Vinceyovy, přidali nové podrobnosti, některé i vážnějšího rázu, než byly události dosud známé – celá řada rozbitých tabulí skla na Tottenham Court Roadu; útok na policistu v Hampstead Roadu a vzteklé přepadení nějaké ženy. Všechny tyto výtržnosti byly spáchány od půl jedné do tří čtvrtí na dvě z rána a v této době – v pravdě již od onoho okamžiku, kdy pan Bessel nejprve vyběhl ze svých komnat o půl desáté večer – bylo možno sledovati stoupající zuřivost jeho fantastického putování. – V poslední hodině, totiž nejméně od jedné do tří čtvrtí na dvě, běžel ve vražedném opojení Londýnem, unikaje s úžasnou čilostí kaž dému pokusu zastaviti nebo zajmouti ho.

Ale po třech čtvrtích na dvě zmizel. Až do této chvíle bylo hojnost svědků. Množství lidí ho vidělo, prchalo před ním, nebo ho pronásledovalo a pak nastal náhlý konec. Ve tři čtvrti na dvě byl spatřen, jak běží po Euston Roadu k Baker-Streetu, točil konvicí hořícího řepkového oleje a vrhal z ní plameny do oken domů, podle nichž šel. Avšak, žádný strážník na Euston Roadu za panoptikem a nikdo v postranních ulicích, jimiž musel proběhnouti, když opustil Euston Road, ho nespatřil, zmizel rázem. Z dalších jeho činů nevyšlo nic najevo, ač vyšetřování konáno bylo velmi horlivě.

To bylo nové překvapení pro pana Vinceye. Utěšoval se dosud přesvědčením páně Hartovým: „Nepochybně, že ho co nejdříve lapí“, a toto ujišťování přispívalo k umírnění jeho duševního rozruchu. Ale nový vývoj záležitosti, jak se zdálo, připojoval nové nemožnosti ke spoustě záhad již nakupených, na něž jeho chápavost již nestačila. Shledal, že sám již pochybuje o tom, neoklamala-li ho paměť groteskním způsobem a nebyl si již jist, zdali se tyto věci skutečně mohly přihoditi; a odpoledne vyhledal opět pana Harta, aby s ním sdílel nesnesitelné starosti, jež ho tížily. Zastihl pana Harta, když jednal s pověstným soukromým detektivem, ale poněvadž onen pán v tomto případě ničeho nedokázal, nemusíme se zde šířiti o jeho činnosti.

Po celý den byla otázka, kde zdržuje se pan Bessel podnětem neúnavného a horlivého pátrání; a tak i po celou další noc. A po celý onen den nemohl se zbaviti pan Vincey přesvědčivého pocitu, že pan Bessel hledá jeho pomoci a po celou noc pronásledoval ho pan Bessel s tváří úzkostlivou a slzami skropenou všemi jeho sny a kdykoli ve spánku uzřel pana Bessela, viděl také množství jiných tváří, nejasných, avšak zlovolných, jež, jak se zdálo, pronásledovaly pana Bessela.

Bylo to následujícího dne v neděli, kdy pan Vincey vzpomněl si na jisté pozoruhodné zprávy o paní Bullockové, mediu, které tehdy poprvé vábilo na sebe pozornost Londýna. Rozhodl se, že se s ní poradí. Bydlela v domě onoho známého badatele, Dr. Wilsona Pageta. Pan Vincey, ačkoliv jakživ tohoto pána neviděl, odebral se k němu okamžitě, aby ji žádal za přispění. Ale sotva že pronesl jméno Nessek, přerušil ho doktor Paget. „Včera v noci – zrovna na konci,“ pravil, „měli jsme sdělení.“

Opustil pokoj a vrátil se s břidlicovou tabulkou. na níž bylo napsáno několik slov, rukopisem sice třeslavým, avšak nade vši pochybnost písmem páně Besselovým!

„Kdo vám to dal?“ tázal se pan Vincey. „Či snad…?“

„Dostali jsme to včera v noci,“ pravil Dr. Paget. Za častého přerušování panem Vinceyem, vykládal doktor, jak získali tento rukopis. Vyprávěl, že paní Bullocková upadá při seancích ve stav transu, oči se jí pod víčky podivně ztočí a tělo ztuhne. Nato mluvívá velmi rychle, obyčejně různými hlasy. Touž dobou počne pohybovati jednou rukou, a jsou-li pohotově psací potřeby, píše vzkazy současně a zcela nezávisle na proudu slov, který plyne jí z úst. Mnozí ji pokládají za medium ještě znamenitější než je slavná paní Piperová. Bylo to jedno z oněch poselství, napsané její levou rukou, jež měl pan Vincey nyní před sebou. Záleželo z osmi nesouvislých slov: „George Bessel… pokusná prohl… Baker-Street… pomoz… vyhladovění.“

Je ku podivu, že ani doktor Paget ani druzí dva přítomní badatelé neslyšeli o zmizení páně Besselově – zprávy o něm byly jen v sobotních večernících – a odložili tento vzkaz k mnoha jiným neurčitým a záhadným projevům, které paní Bullocková časem činila.

Když doktor Paget vyslechl zprávu páně Vinceyovu, chopil se s velkou horlivostí této nitky vedoucí k objevení pana Bes sela. Nemělo by účelu vypisovati zde, jak pan Vincey a on pátrali. Stačí, že stopa byla správná, a že se podle ní pana Bessela podařilo najíti.

Nalezli ho na dně osamělé jámy, jež byla vykopána a opuštěna při početí prací pro novou elektrickou dráhu poblíž Baker-Streetské stanice. Ruku, nohu a dvě žebra měl zlomená. Šachta je chráněna lešením dvacet stop vysokým, přes které, ač je to neuvěřitelno, pan Bessel, tlustý muž prostředního věku, vylezl a spadl do prohlubně. Byl prosáklý řepkovým olejem, a rozbitá cínová nádoba ležela vedle něho. Plamen uhasl na štěstí při pádu a všechno šílení ho naprosto opustilo ovšem, že strašlivě seslábl. Když spatřil své záchrance, vypukl v hysterický pláč.

Poněvadž jeho obydlí bylo v žalostném stavu, byl převezen do domu Dr. Hattona v Upperbaker Streetu. Zde podrobili ho utišujícímu léčení a bylo pečlivě opomíjeno všeho, co by mu mohlo připomenouti prudkou krisi, kterou prožil. Avšak druhého dne vyprávěl sám o své vůli vše.

Od té doby pan Bessel několikrát opakoval své údaje – mně i jiným lidem, vždy s různými podrobnostmi, jak činí vypravovatelé skutečných událostí, při žádné příležitosti si však ani v nejmenším neodporoval. A jeho výpověď je v podstatě následující.

Abychom ji pochopili jasně, je nutno, abychom se vrátili k jeho pokusům s panem Vinceyem, které se dály před oním pozoruhodným záchvatem. První pokusy páně Besselovy, aby se promítnul před pana Vinceye, jak se čtenář asi pamatuje, se nezdařily. Po celou tu dobu soustřeďoval celou svou sílu a vůli, aby vystoupil ze svého těla. – Konečně, skorem proti očekávání, dostavil se úspěch. A pan Bessel ujišťuje, že jsa živ, mocí vůle skutečně opustil své tělo a přišel do nějakého místa nebo stavu mimosvětského.

Tvrdí, že toto uvolnění bylo okamžité. „Ve chvíli, kdy jsem seděl ve své lenošce, maje oči pevně zavřeny, svíraje rukama opěradla lenošky a všemožně soustřeďuje svou mysl na Vinceye, postřehl jsem, že jsem se octl mimo své tělo – viděl jsem své tělo na blízku, ale bylo jisto, že již v něm nejsem. Ruce byly skleslé a hlava nachýlená ke hrudi.“

Nic neotřese jeho přesvědčením o tomto odloučení. Popisuje klidným, střízlivým způsobem dojmy, které zažil. Cítil, že pozbyl tělesnosti – tolik očekával, nebyl však připraven na to, že bude tak nesmírně velikým. Aspoň se mu tak zdálo.

„Byl jsem velkým oblakem – smím-li se tak vyjádřiti, – zakotveným ve svém těle. Nejprve se mi zdálo, že pozoruji na sobě zmohutnění své osobnosti, proti níž mé dřívější vědomí bylo nepatrné. Viděl jsem Albany, Piccadilly a Regent-Street. „Všechny pokoje a místnosti v domech prostíraly se velmi podrobně, jasně a určitě pode mnou, jako když se díváme na malé město z balonu. Každou chvíli mlhavé postavy podobné poháněným kroužkům kouře, zastiňovaly mi poněkud výhled.

Z počátku jsem se jich však málo všímal. Co mne nejvíce překvapilo a nad čím žasnu doposud, bylo, že jsem viděl úplně zřetelně vnitřek domů právě tak, jako ulice; viděl jsem, jak drobouncí lidé obědvají a hovoří ve svých příbytcích, jak mužové a ženy jedí, hrají kulečník, pijí v hostincích a hotelích a několik zábavních místností naplněných lidmi. Bylo mi, jako bych pozoroval hemžení ve skleněném úlu.“ To byla přesná slova páně Besselova, jak jsem si je napsal, když mně vyprávěl tuto povídku. Na pana Vinceye úplně zapomněl a chvíli pozoroval tyto nové zjevy. Puzen zvědavostí prý sestoupil a zachtělo se mu dotknouti se svým mátožným ramenem muže jdoucího Vigo-Streetem. Nemohl toho však učiniti, ač se zdálo, že jeho prsty pronikly oním člověkem. Cosi mu v tom zabránilo, je však prý nesnadno vylíčiti, co to bylo. Přirovnává tuto překážku k tabuli skla.

„Bylo mi jako kotěti,“ pravil, „když po prvé ohledává tlapkou svůj obraz v zrcadle.“ Znova a znova, kdykoli jsem ho slyšel vyprávěti tento příběh, pan Bessel se vracel k onomu přirovnání k tabuli skla. Není to sice zcela přesné, neboť – jak se čtenář za krátko doví – tento neproniknutelný odpor časem povolil, a bylo možno proniknouti hradbou opět do hmotného světa. Jest ovšem velmi nesnadno vystihnouti tyto neslýchané dojmy jazykem všední zkušenosti.

Okolnost, která působila na něj ihned a skličovala ho po celou dobu této příhody, byl klid, který panoval na onom místě. Byl ve světě, kde nebylo zvuku.

Zprvu jímal pana Bessela tupý údiv. Přemýšlel hlavně na to, kde asi je. Byl dojista mimo své tělo – mimo své hmotné tělo – to však nebylo vše. Domnívá se a já s ním souhlasím, že byl někde vůbec mimo prostor, jak my jej chápeme. Mocným úsilím své vůle unikl ze svého těla do světa, který je za tímto světem, o němž se nám ani nesní a přece je nám tak blízký a v tak podivuhodné spojitosti s námi, že všechny věci na této zemi jsou jasně viditelny i na onom druhém světě. Po dlouhou dobu, jak se mi zdálo, zabýval se tímto poznatkem, nedbaje ničeho jiného; pak si vzpomněl na své pokusy konané s panem Vinceyem, k nimž tato úžasná zkušenost byla přece jen pouhou předehrou.

Obrátil svou pozornost k otázce, jak se bude moci pohybovati v tomto novém těle. Chvíli byl neschopen uvolniti své spojení se svou tělesnou schránkou. Pak se toto jeho nové, podivně oblačné tělo zmítalo, stahovalo, rozptylovalo, vířilo a svíjelo, usilujíc, aby se uvolnilo. Na mžik pokryla vše jakási krouživá oblaka černých par, a když se mlhy na okamžik pro trhly, spatřil, jak jeho ochablé tělo bezvládně se skroutilo, viděl, jak jeho hlava sklesla bez života na stranu, a seznal, že pluje prostorem, jsa velikým mrakem ve velkém množství temných oblaků, a že ozářená splet londýnských ulic rozkládá se pod ním jako model.

Nyní však zpozoroval, že plynoucí páry kolem něho nejsou jen pouhými oblaky a k šílenému vzrušení jeho prvního pokusu přimísil se strach. Zpozoroval, zprvu nejasně a pak náhle zcela zřetelně, že je obklopen tvářemi! Že každý závitek a chumáč zdánlivých oblaků je tváří. A jaké tváře! Tváře mdlých stínů, tváře přízračné průhlednosti, tváře podobné obličejům, které zírají s nesnesitelně cizím výrazem na spícího ve chvíli zlého snu. Zlé, lačné oči, které byly plny chtivé zvědavosti, tváře se svraštěným obočím a nevraživými úšklebnými rty; jejich mlhavé ruce lapaly po panu Besselovi, když je míjel a konec jejich těl byl pouze šálivým pruhem vlekoucí se tmy.

Nepromluvily ani slova. Nebylo slyšeti jediného zvuku z jejich úst, jež jakoby ustavičně repetila. Tísnili se kolem něho ze všech stran v onom příšerném mlčení, procházejíce volně šedou mlhovinou, jež byla jeho tělem, a hromadily se kolem něho v počtu stále větším. A stín pana Bessela zachvácen náhlým děsem, prodral se mlčenlivým pohyblivým množstvím očí a lapajících rukou.

Tak nelidské byly tyto tváře, tak zlovolné jejich civící oči i mlžné, dravé posunky, že panu Besselovi ani nenapadlo, aby se pokusil o sblížení s těmito poletavými tvory. Zdáli se nepříčetnými vidinami, dětmi marnivé touhy, bytostmi nezrozenými, jimž nebylo dopřáno blaha jsoucnosti a jejichž výraz a posunky vyprávěly jen o závisti a žádostivosti života, která byla jim jediným pojítkem s naším světem.

Svědčí o jeho odhodlanosti, že v tomto hemživém oblaku nemluvných, zlovolných duchů mohl ještě mysleti na pana Vinceye. Napjal mocně svou vůli a shledal, nevěda ani jak, že se sklání nad Staple Innem a viděl, jak Vincey pozorný a čilý sedí ve své lenošce u ohně.

A kolem něho nahromadilo se – jako se kupí vždy a všude kolem všeho, co žije a dýchá – jiné množství oněch tichých tupých stínů, toužíce a hledajíce nějakou skulinu, kterou by vnikly do života.

Dlouhou dobu pokoušel se pan Bessel marně, aby vzbudil pozornost svého přítele. Snažil se mu postaviti před oči, pohybovati předměty v jeho světnici, dotýkati se ho. Ale pan Vincey zůstal nevzrušen, nevěda, že nějaká bytost stojí tak blízko něho. Ono nezvyklé něco, jež pan Bessel přirovnává k tabuli skla, dělilo je neproniknutelně.

A na konec pan Bessel učinil zoufalý pokus. Vyprávěl jsem již, že jaksi viděl nejen zevnějšek člověka, jak my jej vidíme, ale i nitro. Natáhl svou oblačnou ruku a prostrčil své mlhavé černé ruce, jak se zdálo, jeho nic netušícím mozkem.

A tu náhle sebou pan Vincey trhl, jako člověk, který ze snění vrací se ke skutečnosti. A panu Besselovi se zdálo, že malé temně rudé tělísko, umístěné uprostřed mozku páně Vinceyova, se při tom zvětšilo a zazářilo. Po této zkušenosti dal si ukázati anatomické modely mozku a ví nyní, že je to ústrojí bezúčelné, jak je lékaři nazývají, šišinka. Do té doby neměl o ní jakož i o celé anatomii mozku ani potuchy. Mnohým bude se zdát podivným, že v tomto ústrojí, hluboko v našem mozku – kam nemůže proniknouti žádné pozemské světlo – máme oko! A vida, že výraz jeho tváře se změnil, posunul dále svůj prst a dotkl se tohoto místa, ač se poněkud obával neblahých následků. Pan Vincey náhle sebou trhl a pan Bessel poznal, že byl spatřen.

A v této chvíli napadlo pana Bessela, že neštěstí stihlo jeho tělo a hle! Veliký vítr zavanul tímto světem stínů a uchvátil ho s onoho místa. Tak pevné bylo toto přesvědčení, že již nemyslel na pana Vinceye, ale spěchal kupředu, žena před sebou nesčíslné tváře, jako vichřice pohání listí. Ale vrátil se příliš pozdě. Ve chvilce spatřil, že tělo, které opustil, nehybné a shroucené – ležící jako tělo člověka, který právě zemřel – povstalo, zvedlo se silou, mocí a vůlí, jež nebyla jeho. Stálo s vyjevenými zraky, roztahujíc údy prazvláštním způsobem.

Chvíli pozoroval je s nesmírnou nechutí. Sehnul se nad ním, avšak skleněná tabule octla se opět před ním a odrazila ho. Vrhal se vášnivě na ně, avšak zlí duchové nakupivší se kolem něho šklebili se, ukazovali na něj a vysmívali se mu. Dal průchod zuřivému vzteku. Počínal si prý jako pták, který neopatrně vletěl do světnice a tluče se o okenní tabule, jež mu brání dostati se na svobodu.

A hle! Malé tělo, které bylo kdysi jeho, dalo se radostí do tance. Viděl, jak křičí, ačkoliv nemohl slyšet jeho výkřiků; pozoroval, jak prudkost jeho pohybů vzrůstá. Viděl, jak poráží jeho oblíbený nábytek v šílené radosti ze života, rozhazuje knihy, rozbíjí láhve, pije bezstarostně z ostrých střepů, skáče a buší, těšíc se vášnivě z daru života. Hleděl na toto počínání ohromen úžasem. Ještě jednou vrhl se proti neproniknutelné hradbě, načež provázen davem vysmívajících se příšer, chvátal v čirém zmatku k Vinceyovi, aby mu vyprávěl o bezpráví, které se mu stalo.

Avšak Vinceyův mozek byl nyní uzavřen zjevením a odhmotněný pan Bessel pronásledoval ho nadarmo, když vyběhl na Holborn, aby přivolal drožku.

Bezmocen a zdrcen hrůzou vrátil se kvapně pan Bessel, ale shledal, že jeho znesvěcené tělo třeští, jásá a poskakuje po Burlingbonských arkádách…

A nyní snad pozorný čtenář již chápe výklad páně Besselův o první části tohoto podivného příběhu. Osoba, jejíž šílený běh Londýnem způsobil tolik zločinu a nehod, měla páně Besselovo tělo, ale pan Bessel to nebyl.

Byl to zlý duch z onoho podivného světa, žijícího mimo náš život, v němž se pan Bessel tak náhle ocitl. Po dvacet hodin měl je ve své moci, a po celých těchto dvacet hodin tělesná duše páně Besselova zbavená své vlády, probíhala po onom ne slýchaném mezisvětí stínů, hledajíc nadarmo pomoci.

Strávil mnoho hodin, aby vnukl své myšlenky panu Vinceyovi a svému příteli panu Hartovi. Oba, jak víme, byli vzrušeni jeho pokusy, neznal však jazyka, kterým by mohl vypověděti svou situaci těmto pomocníkům přes propast dvou světů. Jeho chabé prsty tápaly marně a bezmocně v jejich mezích. Jednou skutečně, jak jsme již vyprávěli, podařilo se mu odvrátiti pana Vinceye z cesty tak, aby se setkal s ukradeným tělem, běhajícím po městě, ale nemohl mu objasniti, co se přihodilo. Toto setkání nepřineslo mu užitku…

Po všechny tyto hodiny převládalo v panu Besselovi přesvědčení, že jeho tělo bude náhle zabito svým zuřivým držitelem, a že bude mu zůstati navždy v tomto světě stínů. A tak vzrůstal ustavičně jeho strach po všechny tyto dlouhé hodiny. A vždy, když tak pobíhal v marném vzrušení, vysmívali se mu nesčíslní duchové a mátli jeho mysl. A rovněž tak proudilo za jejich šťastným druhem, když konal svou slavnou pout, závistivé a pochvalující množství přízraků.

Neboť takovým, jak se zdá, jest život oněch netělesných bytostí onoho světa, který jest stínem našeho světa. Ony vždy jsou na stráži a číhají, aby si našly cestu do smrtelného těla, kamž vnikají, jako vzteklé a šílené myšlenky, jako náruživé a hýřivé choutky, podivné pudy, a třeští v těle, kterého se zmocnily. Neboť pan Bessel nebyl jedinou lidskou duší v onom světě. Důkazem toho je, že potkal nejprve jeden, a později několik lidských stínů, lidí, kteří asi jako on ztratili svá těla a bloudili zoufale v tomto odlehlém světě, který není ani životem, ani smrtí. Nemohli mluviti, poněvadž v onom světě není zvuku; on však poznal, že jsou to lidé, podle jejich lidských těl a podle smutných tváří.

Ale jak se dostal do onoho světa, nemůže říci. Ani kde jsou jejich ztracená těla, zda dosud třeští po zemi a nebo zdali jsou mrtva, a návrat jim znemožněn. Že by to by1i duchové mrtvých, nevěříme, ani on, ani já. Avšak doktor Wilson Paget se domnívá, že jsou to rozumové duše lidí, kteří na zemi propadli šílenství.

Konečně pan Bessel octl se náhodou v místnosti, kde se kupil dav odhmotněných mlčenlivých bytostí, a když se jimi protlačil, spatřil pod sebou jasně osvětlený pokoj, čtyři nebo pět pánů a přitloustlou ženu, v šatech z černého hedvábí, sedící ztrnule na židli, s hlavou na zad skloněnou. Poznal podle podobizen, že je to paní Bullocková, medium. A zpozoroval, že rýhy a závitky v jejím mozku zářily a chvěly se podobně, jako šišinkové oko v mozku pana Vinceye. Světlo bylo velmi proměnlivé; chvíli bylo pouhým mdlým vyzařováním, jež pro stupovalo zvolna mozkem.. A pan Bessel pozoroval, že stíny lidí kupící se kolem něho i velké množství přízračných duchů, tlačí a dere se, aby vniklo do ozářených okrsků jejího mozku. Když některý pronikl k mozku, nebo jiný byl odstrčen, změnil se její hlas a písmo její ruky. A proto vše, co mluvila, bylo většinou nespořádané a zmatené. Tu úryvek poselství jedné duše a hned úryvek druhé a na to projevy nezdravých představ duchů marné touhy. Tu pan Bessel pochopil, že žena mluví za duchy, kteří se jí dotkli, i jal si zuřivě raziti cestu k ní. Byl však na kraji zástupu a v tu chvíli nemohl k ní proniknouti; konečně pojala ho jakási úzkost, i odešel, aby se podíval, co zatím děje se jeho tělu.

Po dlouhou dobu pobíhal s místa na místo, hledaje nadarmo. Obával se, že je zabito, až je našel konečně na dně jámy v Backer-Streetu. Svíjelo se divoce a klelo bolestí. Jeho noha, ruka, a dvě žebra zlomila se pádem. A mimo to zlý duch se vztekal, že mu byl popřán čas tak krátký a že trpí takovou bolest. Činil prudké pohyby a tloukl tělem.

Tu se pan Bessel vrátil se zdvojenou vážností do světnice, kde se konala séance. Sotva se octl na tomto místě, spatřil že jeden z mužů, kteří stáli kolem media, pohlédl na své hodinky, jako by chtěl naznačiti, že séance právě skončí. Na to velký počet stínů, které se tam tlačily, odvrátil se v zoufalství.

Avšak myšlenka, že séance je již skorem skončena, utvrdila pana Bessela ve vážnosti; protlačil se násilně mocí své vůle ostatními a dosáhl mozku oné ženy. Náhodou v této chvíli zazářil tento velmi jasně a tehdy napsala žena poselství, které doktor Wilson Paget schoval. A pak ostatní stíny a oblak zlých duchů ho obkličujících odstrčil pana Bessela od ženy a po celou zbývající dobu séance se již k ní nedostal.

A tak vrátil se a střežil po dlouhé hodiny na dně jámy své ukradené tělo, které zlý duch zmrzačil, tělo se svíjelo a duch proklínal, plakal, vzdychal a seznamoval se s bolestí. A za svítání stalo se, co očekával; mozek vzplanul jasně, zlý duch vyšel a pan Bessel vstoupil do těla, do něhož již nedoufal vkročiti. Když tak učinil, přestalo ticho – ono dumavé ticho; slyšel ruch povozů; hlasy lidí nad sebou a onen podivný svět – temný a mlčící svět bezmocných tužeb a stínů ztracených lidí – zmizel nadobro.

Ležel zde asi po dobu tří hodin, než ho našli. Ač trpěl bolestí i trýzní působenou ranami a zvyšovanou vlhkostí temné prohlubně, ve které ležel; ačkoliv tělesné útrapy vynutily mu slzy z očí – jeho srdce bylo plno radosti, když poznal, že se přece ještě jednou vrátil do přívětivého světa lidí.


Stáhnout kompletní knihu v PDF a ePub

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist