Herbert George Wells

UKRADENÉ TĚLO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pan Sklemersdale v říši vil

„Zde v krámě je člověk,“ pravil doktor, „který byl v říši vil.“

„Nesmysl!“ řekl jsem já zíral jsem do pozadí síně. Byl to obyčejný vesnický krám a poštovní úřad, do něhož ústily telegrafní dráty. Z venčí visely zinkové pánve a kartáče, ve výkladě boty, látky na košile a krabice nakládaného masa.

„Řekněte mi, jak se to stalo?“ tázal jsem se po chvíli.

„Nevím,“ odpověděl doktor. „Je to praobyčejný klacek – jmenuje se Skelmersdale. Ale zde tomu věří každý jako bibli.“

Vrátil jsem se ihned k předmětu hovoru.

„Nevím o tom ničeho,“ pravil doktor, „a nechci věděti. Ošetřoval jsem ho, když si zlomil prst při cricketovém zápasu a tehdy po prvé jsem zaslechl ten nesmysl. Toť vše. Vidíte podle toho, s jakými lidmi jest mi činiti, což? Pěkná věc, vpravovati takovým lidem moderní zdravotnické zásady.“

„Náramně,“ pravil jsem mírným, soucitným tónem, a on mně vykládal o otázkách týkajících se kanalisace v Bonhamu. Podotýkám, že jsou to věci, jež by hluboce zajímaly zdravotní úředníky. Projevoval jsem tolik účasti, co jsem dovedl, a když nazval Bonhamské obyvatelstvo „osly“, řekl jsem, že jsou „ohromní oslové“, ale ani to ho neutišilo.

Později ke konci léta, zavedla mne do Bignoru naléhavá touha po samotě, poněvadž jsem končil své pojednání o Duševní pathologii – bylo skutečně, doufám, těžší prací ji napsati než přečísti. Usadil jsem se v jakémsi statku a zakrátko octl jsem se opět před oním krámkem, když jsem se sháněl po tabáku. „Skelmersdale,“ řekl jsem si spatřiv krámek a vešel jsem.

Byl jsem obsloužen malým, avšak souměrně rostlým mladým mužem, pěkné pleti, dobrých malých zubů, modrých očí a zdlouhavých způsobů. Prohlížel jsem si ho zvědavě. Mimo nádech melancholie v jeho výrazu nelišil se nikterak od obyčejných lidí. Byl bez kabátu, měl zástěru podkasanou, jak se v obchodě sluší, a tužka vězela mu za jeho nenápadným uchem. Na černé vestě leskl se mu zlatý řetěz, na němž kývala se guinea.

„Dnes již nic jiného, pane?“ tázal se a řka to naklonil se nad můj účet.

„Jste vy pan Skelmersdale?“ tázal jsem se.

„Ano, pane,“ odpověděl, nepozvedaje zraků.

„Je pravda, že jste byl v Říši vil?“

Hleděl na mne chvíli, vraště obočí, tváře se mrzutě a rozhořčeně.

„Dejte pokoj!“ pravil a po chvilce nepřátelské výměny pohledů jal se dále sečítati můj účet.

„Čtyři šilinky, šest a půl pence,“ pravil po přestávce.

„Děkuji vám, pane.“

Tak neslibně začala má známost s panem Skelmersdalem.

Nu a přece jsem si získal jeho důvěru – po celé řadě namáhavých pokusů. Setkal jsem se s ním opět ve vesnické spolkové místnosti, kam jsem po večeři chodil hrát kulečník a mírnil účinky uzavřenosti, jež byla ve dne tak prospěšna mé práci. Podařilo se mi s ním pohovořiti. Seznal jsem, že třeba jen se varovati zmínky o Říši vil. O čemkoli jiném hovořil otevřeně a s všední přívětivostí, to však ho dráždilo – bylo to hotové tabu. Jen jednou slyšel jsem za jeho nepřítomnosti v této místnosti zcela nepatrnou narážku na jelo příhodu a tu (...)

(......)