<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Herbert George Wells
překlad: Emanuel a Emanuela Tilschovi

NEVIDITELNÝ
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Kapitola 1
PŘÍCHOD PODIVNÉHO MUŽE

Cizinec přišel jednoho mrazivého dne počátkem února právě v době, když rezavý vítr před sebou hnal prudkou metelici, poslední vánici té zimy. Cestu přes lada ze železniční zastávky Bramblehurst vykonal pěšky a v ruce, chráněné tlustou rukavicí, nesl černý kufřík.

Byl zahalený od hlavy až k patě a střecha měkkého plstěného klobouku mu zakrývala každičký kousíček obličeje kromě lesklé špičky jeho nosu. Na ramenou a na prsou měl vysoko naváto sněhu a na zavazadle, které si nesl, seděla bílá sněhová čepice.

Vklopýtal do Ekvipáže víc mrtvý než živý a hodil kufřík na zem.

„Oheň!“ zvolal. „Pro smilování boží, pokoj a oheň!“ Ve výčepu ze sebe sdupal a setřásl sníh a potom šel za paní Hallovou do hostinské místnosti domluvit se s ní na ceně.

A pouze s tímto úvodem, pouze s tím a s dvěma zlaťáky hozenými na stůl se v hostinci ubytoval.

Paní Hallová podpálila v krbu oheň, nechala hosta v lokále o samotě a šla mu zatím uchystat jídlo. Vlastníma rukama — neboť aby se v zimě v Ipingu usadil host, ještě ke všemu host, který není žádný „škrob“, to byl neslýchaný úsměv Štěstěny. A paní Hallová si usmyslila dokázat, že je takového štěstí hodná.

Sotva měla slaninu dost rozpálenou, aby se pěkně škvařila, a několika šikovně volenými výrazy posměchu trochu popohnala svou nedokrevnou pomocnici Millii, ihned zanesla do hostinské místnosti ubrus, nádobí a sklenice a začala s krajní okázalostí prostírat. S překvapením pozorovala, že ačkoli oheň vesele praská, host má dosud klobouk i zimník na sobě, stojí zády k ní a dívá se upřeně z okna, jak se na dvoře hustě snáší sníh.

Ruce v rukavicích měl sepjaté za zády a zdálo se, že tone v zamyšlení. Povšimla si, že roztálý sníh, který mu dosud skrápěl ramena, kape na její koberec.

„Směla bych vám vzít klobouk a kabát, pane?“ zeptala se. „Dala bych to v kuchyni pořádně uschnout.“

„Ne,“ odpověděl, aniž se otočil.

Nebyla si jista, slyšela-li dobře, a už se chystala svůj dotaz opakovat.

Vtom však host pootočil hlavu a podíval se přes rameno na hostinskou.

„Je mi milejší nechat si je na sobě,“ pravil s důrazem a paní Heliová si všimla, že host má velké modré brýle s bočními skly a že mu přes límec kabátu splývají huňaté licousy, které mu úplně zakrývají obličej.

„Jak je libo, pane,“ řekla. „Jak si prosím přejete. Ve chviličce taky bude zavlažíno.“

Host na to nic neodpověděl a odvrátil obličej zase od ní.

Paní Hallová vycítila, že její pokusy o navázání hovoru jsou nevčasné, a proto rychlými, úsečnými pohyby rozložila poslední drobnosti po stole a už byla z pokoje venku. Když se opět vrátila, stál host dosud u okna jako z kamene, záda nahrbená, límec vyhrnutý a střechu klobouku, z níž ještě stále kapalo, sklopenou tak, že mu úplně zakrývala obličej i uši.

S nemalým důrazem postavila vejce na slanině na stůl a spíš na cizince zavolala, než jen oznámila:

„Přesnídávka je na stole, pane.“

„Děkuji vám,“ odpověděl téměř současně a hnul sebou, teprv až už zavírala dveře. Potom se zprudka otočil a s jistou dávkou dychtivosti zamířil ke stolu.

Když uličkou za výčepním stolem procházela do kuchyně, zaslechla zvuk, který se v pravidelném rytmu opakoval. Škrab, škrab, škrab, ozýval se zvuk lžíce, míhající se rychle dokola v misce.

„Holka jedna!“ řekla si. „Hm! Zapomněla jsem na to jako na smrt. To proto, že jí všechno tak trvá!“

A mezitímco sama domíchávala hořčici, uštědřila Millii několik slovních štulců za její neslýchanou loudavost. Sama usmažila vejce na slanině, prostřela na stůl a udělala vůbec všechno, kdežto Miliie (povedená pomoc!) svedla akorát namíchat hořčici, a ještě ani to ne včas. A ke všemu zrovna novému hostu, co tady chce ložírovat! Potom naplnila soudeček hořčicí, a když ho s jistou pompou postavila na zlatočerný čajový tácek, zamířila s ním do hostinského pokoje.

Zaťukala a bez čekání vstoupila. Jen otevřela, host se shýbl tak rychle, že stačila sotva zahlédnout, jak za stolem mizí jakýsi bílý předmět. Vypadalo to, jako kdyby sbíral něco z podlahy. Přiklepla soudeček s hořčicí rázně na stůl a vzápětí si všimla, že host již odložil klobouk i zimník a přehodil je přes židli před ohněm. Pár mokrých bot znamenal pro její železnou krbovou mřížku hrozbu, že od nich zreziví. Odhodlaně zamířila k těmto kusům oděvu.

„Teď už bych to myslím usušit dát mohla, ne?“ řekla hlasem, který nesnesl odmítnutí.

„Klobouk tady nechtě,“ odpověděl host zastřeným hlasem, a když se obrátila, spatřila, že zatím zdvihl hlavu a dívá se na ni.

Na okamžik ztuhla a jen na něho třeštila oči, tuze užaslá, než aby ze sebe vypravila slovo.

Držel si bílou roušku — byl to ubrousek, který si přinesl s sebou — na dolní části obličeje tak, že měl ústa i čelisti úplně zakryté, a to byl důvod, proč jeho hlas zněl tak zastřeně.

Paní Hallovou však vylekal nikoli ten hlas, nýbrž okolnost, že celé čelo nad modrými brýlemi tím zakrýval bílý obvaz a že druhý obvaz mu kryl uši, takže nebylo vidět ani kousíček z jeho obličeje kromě růžového špičatého nosu. Ten byl jasně růžový a lesklý, pořád stejný jako hned od začátku. Host měl na sobě tmavohnědé sametové sako s vysokým černým límcem, podšitým režnou látkou a vyhrnutým kolem krku. Husté černé vlasy, prodírající se všemožně zpod křížových obvazů i mezi nimi, mu trčely jako roztodivné pačesy a růžky a dodávaly mu nejpodivnější vzhled, jaký si jen lze představit.

A ta zahalená a ovázaná hlava byla tak nepodobná všemu, co hostinská očekávala, že na ten okamžik doslova zkoprněla.

Neodtáhl ubrousek z obličeje, nýbrž přidržoval si ho i nadále — jak si nyní všimla — rukou v hnědé rukavici a hleděl na ni svými nevyzpytatelně bezvýraznými brýlemi.

„Klobouk tady nechte,“ pravil hlasem, pronikajícím nezřetelně bílou rouškou.

Začala se probírat z nervového otřesu, který právě utržila. Položila klobouk opět na židli před ohněm v krbu.

„Nevěděla jsem, pane,“ začala, „že —“

A rozpačitě zmlkla.

„Děkuji vám,“ odpověděl stroze a podíval se od ní ke dveřím a potom zase zpátky na ni.

„Dám to pěkně usušit, pane, hned tuhle chvíli,“ řekla a už odnášela jeho šatstvo z pokoje. Když procházela dveřmi, podívala se po jeho bíle ovázané hlavě a bezvýrazných brýlích ještě jednou, ale stále ještě měl ubrousek před obličejem. A jak za sebou zavírala dveře, až ji maličko zamrazilo a z tváře jí výmluvně zíralo překvapení a zmatek.

„Ne, ne!“ zašeptala. „Tohle!“

Úplně tiše zamířila do kuchyně, a když tam došla, byla tak zamyšlená, že se své Millie ani nezeptala, s čím se to teď zase patlá.

Host seděl a naslouchal, jak se její kroky vzdalují. Podíval se napřed pátravě po okně, potom odložil ubrousek a znovu se pustil do jídla. Vzal si sousto, podíval se podezíravě na okno, vzal si další sousto. Potom vstal, popadl ubrousek do ruky, přešel pres pokoj a stáhl roletu až k vršku bílých etamínových vitrážek, které zastíraly spodní tabulky. To zatopilo místnost šerem.

A v klidnějším rozpoložení se pak vrátil zase ke stolu a ke svému jídlu.

„Ta duše ubohá měla nějakou nehodu nebo operaci či co,“ řekla paní Hallová. „Ty jeho fáče mi ale daly, jen co je pravda!“

Přihodila ještě trochu uhlí, rozložila sušák na prádlo a rozestřela na něm cizincův zimník.

„A ty brejle! Vždyť vypadá spíš na potápěčskou kuklu než na lidského tvora!“ Pověsila jeho šálu na roh sušáku. „A jak si celou tu dobu držel ten kapesník přes ústa! A mluvil skrz něj!… Má třeba taky poraněná ústa — kdopak ví.“

Najednou sebou škubla jako člověk, který si náhle na něco vzpomněl. „Krindapána!“ zvolala, jak v duchu přeskočila na jiný předmět. „To ještě pořád nemáš ty brambory hotové, Millie?“

Když paní Hallová přišla sklidit nádobí po cizincově přesnídávce, tu se její představa, že si při nehodě, která ho podle jejího domnění stihla, musel pořezat nebo znetvořit také ústa, jenom potvrdila. Měl totiž zapálenou dýmku, ale celou dobu, co byla v pokoji, si na hlavě ponechával hedvábný šátek, jímž měl omotanou spodní část obličeje, a ani na okamžik ho neuvolnil, aby si mohl náústek dýmky vložit mezi zuby. A přece to od něho nebyla zapomnětlivost, poněvadž viděla, že pokukuje po tabáku, jak dodoutnává.

Seděl v koutě, zády k okenní roletě, a mluvil nyní, když už byl najedený a napitý a celý příjemně prohřátý, s úsečností méně nevrlou než předtím. Odraz ohně propůjčoval jeho velkým brýlím jakési červenavé oživení, které jim až dosud chybělo.

„Mám na stanici v Bramblehurstu nějaká zavazadla,“ oznámil jí a potom se zeptal, jak by si je mohl dát přivézt. Za vysvětlení jí poděkoval celkem velmi zdvořilou úklonou ovázané hlavy. „Až zítra?“ podivil se. „Dříve to dostat nemohu?“ A zdál se zklamaný, když odpověděla, že ne. Ví to paní Hallová docela jistě? Nemá tady někdo bryčku, se kterou by tam zajel?

Paní Hallová zodpověděla jeho dotazy bez nejmenší neochoty a hned na ně také navázala rozprávku.

„Přes lada je to příkrá cesta, pane,“ řekla v odpověď na otázku týkající se bryčky, a pak se chopila dané příležitosti a pokračovala: „Je to rok nebo něco přes, co se právě tam překotil kočár. Jeden pán se při tom zabil, i se svým kočím. Nehoda se šustne, pane, ani se jeden nenaděje, že?“

Ale tak snadno se host nachytat nedal.

„Jistěže,“ odpověděl skrz šátek a klidně ji pozoroval očima, skrytýma za neproniknutelnými brýlemi.

„Ale dlouho to potom trvá, než se to napraví, pane, že?“ zkoušela to dál. „Tuhle se syn od mé sestry, jako Tom, pořezal na ruce kosou — upadl na ni na louce — a namoutě, tři měsíce z toho měl polízanici, pane. Ani byste to nevěřil. Kvůli tomu mám teď z kosy učiněnou hrůzu, pane.“

„To dovedu docela dobře pochopit,“ přisvědčil host.

„Jeden čas jsme se už báli, že bude muset na operaci, pane, tak na tom byl špatně.“

Host se úsečně zasmál — štěkavým smíchem, který jako by byl skousl a zdusil v ústech.

„Ale jděte!“ prohodil.

„Baže byl, pane. A nic k smíchu pro lidi, co se museli kolem něho točit jako já, když sestra má s to drobotinou tolik práce. To byly samé fáče, pane, hned ho do nich motat, hned ho z nich zase vymotávat. A tak, jestli odpustíte, že jsem tak smělá a řeknu to, pane —“

„Přinesla byste mi nějaký sirky?“ přerušil ji host značně zpříkra. „Vyhasla mi lulka.“

Paní Hallová zůstala jako sloup. Je to od něho ale hrubost po tom, když my právě vypověděla, co všechno dělala. Chviličku na něho jen civěla s otevřenými ústy, ale pak si vzpomněla na ty dva zlaťáky a odešla pro zápalky.

„Díky,“ řekl stručně, když je položila na stůl, a otočil se k ní zády a zahleděl se zase ven z okna. Byl očividně na řeči o operacích a obvazech choulostivý. Nakonec přece jen „nebyla tak smělá a neřekla to“. Ale to, jak ji zpražil, ji pohněvalo a Millie měla ten den odpoledne horkou lázeň.

Cizinec zůstal v hostinské místnosti až do čtyř hodin, aniž komu poskytl byť i jen stín záminky, proč se k němu vetřít. Povětšině byl celý ten čas úplně zticha — patrně si v houstnoucím šeru jen hověl a při světle ohně si pokuřoval, možná, že si i zdříml.

Zvědavý posluchač by ho byl mohl jednou nebo dvakrát zaslechnout, jak prohrabuje uhlí, a potom po celých pět minut ho bylo slyšet, jak přechází po místnosti. Zdálo se, že si pro sebe něco povídá. Nakonec pak zapraskalo křeslo, jak se zase posadil.


Stáhnout kompletní knihu v PDF a ePub

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist