<<< Literární doupě
Literární doupě

Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI

kompletní kniha (e-book)

 

George Herbert Mead: tělo, mysl a svět - Madzia Roman
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 214 Kč
George Herbert Mead: tělo, mysl a svět - Madzia Roman
Vojna svetov - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 167 Kč
Vojna svetov - Wells Herbert George
Ostrov doktora Moreaua - Wells Herbert George
 
 
cena původní: 208 Kč
cena: 176 Kč
Ostrov doktora Moreaua - Wells Herbert George

 

    1   >

 

 

1
PAN BEDFORD SE SETKÁVÁ V LYMPNE S PANEM CAVOREM

Když usedám k psaní tady ve stínu vinné révy pod modrou oblohou jižní Itálie, uvědomuji si s podivem, že jsem se na těch úžasných dobrodružstvích pana Cavora podílel vlastně čirou náhodou. Mohlo se to přihodit ledakomu. Já do toho spadl v době, kdy jsem byl přesvědčen, že mě už vůbec nic nemůže vyvést z rovnováhy. Odstěhoval jsem se tehdy do Lympne, protože jsem je považoval za nejnudnější kout světa. „Tady rozhodně najdu klid,“ říkal jsem si, „a hezky se mi tu bude pracovat!“

A výsledkem je tahle kniha. Tak dokonale umí osud zvrátit všechno, co si lidé usmyslí.

Snad bych se v té souvislosti mohl zmínit, že jsem měl právě za sebou ošklivý krach v jistém obchodním podnikání. Dnes, kdy jsem obklopen veškerým pohodlím bohatého člověka, mohu si dovolit přiznat svou tehdejší nouzi. Přiznávám se dokonce, že jsem si ty pohromy zavinil povětšině sám. Možná že v některých oborech mám jakési schopnosti, ale provádění obchodních transakcí mezi ně určitě nepatří. Tehdy jsem však byl mladý a mé mládí se kromě jiných závadných vlastností projevovalo tím, že jsem si zakládal na svém praktickém duchu. Lety jsem sice stále ještě mlád, ale z myšlení mi prožité události kus mládí už jaksi setřely. Nechci ovšem tvrdit, že pod ním odhalily nějakou moudrost.

Je jistě zbytečné, abych se zabýval podrobnostmi spekulací, které mě do kentské vesničky Lympne přivedly. Dnes i obchodní transakce zavánějí dobrodružstvím. Riskoval jsem. Při tom se člověk nikdy nevyhne tomu, že chvíli dává a chvíli bere, a mně to vyšlo tak, že jsem nakonec musel klopit. Dosti nerad. I když jsem z toho nakonec vybruslil, jeden hašteřivý věřitel dostal chuť na pomluvy. Snad jste už někdy zakusili ten palčivý pocit uražené ctnosti, nebo aspoň jste k němu neměli daleko. Ten člověk mě přitiskl ke zdi. A protože jsem se nechtěl plahočit životem jako nějaký úředníček, neviděl jsem nakonec jiné východisko než napsat hru. Mám trochu představivosti i vybraný vkus, a dokud mě nezaskočil osud, byl jsem na nejlepší cestě pustit se tvrdě do boje. Věřil jsem sice v prvé řadě ve svou obchodnickou zdatnost, ale navíc jsem byl tenkrát nezvratně přesvědčen, že dovedu napsat úspěšnou hru. Takový nápad se myslím neobjevuje nikterak vzácně. Věděl jsem, že mimo zákonné obchodní transakce nezbývá už nic jiného, co by poskytovalo takové neomezené možnosti, a to pravděpodobně můj záměr ovlivnilo nejvíc. Úplně jsem si zvykl považovat to své nenapsané drama za vhodnou reservičku pro zlé časy. Zlé časy nadešly, a já se dal do práce.

Brzy jsem přišel na to, že napsat hru trvá déle, než jsem předpokládal. Původně jsem počítal, že mi na to bude stačit deset dní, a abych se jí mohl v klidu věnovat, našel jsem si v Lympne asyl. Gratuloval jsem si, že jsem ten domek dostal. Podle smlouvy jsem jej měl mít tři roky. Zavezl jsem si tam pár kousků nábytku, a dokud jsem se věnoval hře, obstarával jsem si i vaření sám. Paní Bondovou by bylo mé kuchařské umění sice zděsilo, ale náhodou měla šťávu! Vlastnil jsem konvici na kávu, jeden rendlík na vajíčka, druhý na brambory a pánev na párky a slaninu — tento jednoduchý kuchyňský aparát představoval veškerý můj komfort, člověk nemůže mít vždycky všechno prvotřídní, ale skromnost je vždycky možná. Pokud jde o ostatní věci, koupil jsem si na úvěr osmnáctigalonovou bečku piva a každý den ke mně přicházíval trpělivý pekař. Nehodoval jsem snad ve stylu Sybaritů, ale zažil jsem už horší časy. Trochu jsem litoval toho pekaře, byl to skutečně tuze slušný člověk, doufal jsem však, že i jemu se karta obrátí.

Hledá-li někdo samotu, v Lympne ji najde určitě. Je to v jílovité části Kentu; můj domek stál na okraji starého mořského útesu a okna hleděla přes plochy romneyské bažiny na moře. Za silně deštivého počasí tam není téměř přístup a slyšel jsem, že listonoš občas přecházívá prosáklejší úseky své trasy s prkýnky na nohou. Nikdy jsem ho přitom neviděl, ale dovedu si to dobře představit. Přede dveřmi těch pár chalup a domků, které tvoří zdejší vesnici, trčí ohromná březová košťata, aby si člověk mohl očistit boty z nejhoršího bahna. Podle toho si můžete aspoň trochu udělat obrázek, co je to za kraj. Pochybuji, že by tam ta vesnice vůbec byla, kdyby nešlo o hasnoucí památku na dávno zašlé časy. V římské době to býval velký anglický přímořský přístav Portus Lemanus, ale dnes je odtud k moři čtyři míle. Po celém příkrém kopci jsou rozsety balvany a zbytky římských zdí a starý Watling Street, místy ještě dlážděný, vyráží odtud k severu jako šíp. Na tom kopci jsem často stával a přemítal o celé té historii, o galejích a legiích, o zajatcích a úřednících, o ženách a obchodnících, o spekulantech, jako jsem já, o všem tom šumu a ruchu, který s řinkotem procházíval přístavem. A teď z toho zbývá jedině ta maltová suť na zeleném svahu, jedna dvě ovce — a já! A tam, kde se rozkládal přístav, táhne se širokou vlnovkou do dálky až k Dungenessu bažinatá rovina, poznamenaná tu a tam skupinkami stromů a kostelními věžemi starých středověkých městeček, která spějí k zániku jako kdysi Lemanus.

Vyhlídka na močál poskytovala skutečně jeden z nejhezčích pohledů, jaké jsem viděl. Dungeness byl odtud asi patnáct mil; ležel tam jako vor na moři a dále k západu se v mizícím slunci objevovaly kopce kolem Hastingsu. Někdy se rýsovaly blízko a jasně, jindy se ztrácely jako pod závojem kdesi dole a nezřídka je liják úplně smazal z obzoru. A všechny bližší části bažiny protkávala jasná síť příkopů a kanálů.

Obrys hřebenu bylo vidět z okna, u něhož jsem pracoval, a z téhož okna jsem také po prvé spatřil Cavora. To jsem právě zápasil se scénářem, pokoušeje se udržet myšlenky jen a jen u té perné práce, a tu pochopitelně upoutal mou pozornost.

Slunce již zapadlo, klidnou oblohu zbarvila živá žluť a zeleň a na tom pozadí se černě rýsovala přepodivná postavička.

Byl to malý kulaťoučký mužíček s tenkýma nohama, pohyboval se jaksi trhavě a měl zřejmě za to, že k jeho mimořádnému intelektu se hodí kriketová čapka, plášť, cyklistické pumpky a podkolenky. Jaký měl k tomu důvod, nevím, neboť na kole nejezdíval a kriket nehrával. Bůhví, jak ta nesourodá sbírka šatstva mohla vzniknout. Široce gestikuloval rukama, trhal hlavou a zejména bzučel. Bzučel, jako kdyby byl na elektřinu. Takové bzučení jste jakživ neslyšeli. A kromě toho si ještě každou chvíli prazvláštně odkašlával.

Krátce předtím napršelo a neobyčejně kluzký chodník jeho křečovitou chůzi ještě zhoršoval. Když se octl přesně proti slunci, zastavil se, vytáhl hodinky a zaváhal. Pak sebou škubl, obrátil se a vyrazil s nápadným spěchem na zpáteční cestu. To už negestikuloval, ale uháněl, jak jen mohl, dlouhatánskými kroky, které prozrazovaly, že má poměrně velké nohy — vzpomínám si, jak přilnavý jíl jejich rozměry groteskně zveličil.

To se přihodilo první den mého pobytu, kdy se můj tvůrčí elán udržoval na vrcholu, a tak jsem celou příhodu pokládal prostě za mrzuté rozptýlení — za ztrátu pěti minut. Vrátil jsem se ke svému scénáři. Ale když se příštího večera výjev s pozoruhodnou přesností opakoval a další den opět, a vlastně každý večer, kdy nepršelo, soustřeďoval jsem se na scénář již se značným úsilím. „Zatracený chlap,“ ujelo mi, „člověk by řekl, že se učí chodit jako pimprle!“ a několik večerů jsem ho proklínal hezky od plic.

Později moje rozmrzelost ustoupila údivu a zvědavosti. Proč musí proboha člověk provádět takovéhle kejkle? Čtrnáctého večera jsem to už nemohl vydržet, a jakmile se objevil, otevřel jsem skleněné dveře, přešel verandu a zamířil k místu, kde se pokaždé zastavoval.

Když jsem k němu přistoupil, držel už hodinky v ruce. Měl buclatý, zdravě růžový obličej a oči hnědé, trochu do červena — předtím jsem ho vídal jenom proti světlu. „Promiňte na okamžik, prosím vás,“ oslovil jsem ho, když se obrátil.

Hleděl na mne nepřítomně. „Na okamžik,“ opakoval, „jistěže. Nebo přejete-li si mluvit se mnou déle a nežádám-li příliš mnoho — váš okamžik už uplynul — nechtěl byste jít kousek se mnou?“

„Velmi rád,“ přisvědčil jsem a přidal jsem se k němu.

„Moje zvyky jsou pravidelné. Můj čas pro společenské styky vymezený.“

„Tuhle dobu věnujete obvykle asi procházce, že?“

„Ano. Chodívám sem užívat západu slunce.“

„To není pravda.“

„Dovolte!?“

„Nikdy se na ně nedíváte.“

„Nedívám?“

„Ne. Pozoruji vás už čtrnáctý večer a ani jedinkrát jste se na západ slunce nepodíval.“

Svraštil čelo, jako kdyby narazil na nějaký problém.

„Nu, užívám slunce — ovzduší — chodím po této cestičce, touhle brankou,“ — ukázal hlavou přes rameno — „a kolem —“

„Nechodíte. Nikdy jste tamtudy nešel. To je všechno nesmysl. Vždyť tam ani žádná cesta není. Dnes večer například —“

„Á, dnes večer! Počkejte. Aha! Právě jsem se podíval na hodinky, viděl jsem, že jsem venku již o tři minuty déle než přesně půl hodiny, zjistil jsem, že už nemám čas vykonat celou obchůzku, obrátil jsem se —“

„To děláte vždycky.“

Pohlédl na mne — zamyslel se. „Možná že máte pravdu, bude to asi tak. Ale o čem jste to chtěl se mnou mluvit?“

„Nu, právě o tomhle.“

„O tomhle?“

„Ano. Proč to děláte? Přicházíte každý večer a rámusíte —“

„Rámusím?“

„Asi takhle:“ — napodobil jsem jeho bzučení.

Podíval se na mne a bylo vidět, že se mu to bzučení hnusí. „Tohle že dělám?“ tázal se.

„Každičký večer, hrome.“

„O tom jsem neměl ani zdání.“

Náhle se zastavil. Vážně mě pozoroval. „Je to možné,“ řekl, „že jsem si vytvořil návyk?“

„Nu, vypadá to tak. Nemyslíte?“

Potahoval si palcem a ukazováčkem spodní ret. Hleděl na louži u svých nohou.

„Mám hlavu nabitou nápady,“ řekl. „A vy chcete vědět proč! Nuže, pane, mohu vás ujistit, že ani nevím, proč tyhle věci dělám, ani jsem dokonce nevěděl, že je vůbec dělám. Když tak o tom uvažuju, je to právě tak, jak říkáte. Já jsem skutečně za tímhle polem ještě nikdy nebyl... A vás to rozčiluje?“

Z jakéhosi důvodu jsem začal měknout. „Ne zrovna rozčiluje,“ řekl jsem. „Ale představte si, že píšete nějakou hru!“

„To bych nedovedl.“

„Nu tak že děláte něco, na co se musíte soustředit.“

„Aha!“ řekl. „Ovšem,“ a zamyslel se. Jeho výraz prozrazoval tak očividné rozpaky, že mě to obměkčilo ještě více. Nevypadá to ostatně jako arogance, když chceme vědět po člověku, kterého neznáme, proč si na veřejném chodníku bzučí?

„Vidíte,“ řekl sklesle, „je to návyk.“

„To asi bude.“

„Musím se to odnaučit.“

„Ale ne, jestli vás to vyvádí z míry. Já jsem vlastně ani neměl právo — můžete si přece dělat, co chcete.“

„Vůbec ne, pane,“ řekl, „vůbec ne. Jsem vám velmi zavázán. Já se musím takových věcí vystříhat. Napříště si dám pozor. Mohl bych vás obtěžovat — ještě jednou? S tím rámusem?“

„Vypadá to asi takhle,“ řekl jsem. „Bzzz, bzzz. Ale skutečně, víte —“

„Jsem vám velmi vděčný. Já dobře vím, že začínám být nemožně roztržitý. Jste docela v právu, pane — naprosto v právu. Jsem vám skutečně zavázán. Musím s tím přestat. Ale teď vidím, že jsem vás zavedl dál, než jsem měl.“

„Doufám, že vás moje opovážlivost —“

„Vůbec ne, pane, vůbec ne.“

Okamžik jsme se na sebe dívali. Smekl jsem a popřál mu dobrou noc. On křečovitě odpověděl a šli jsme každý svou cestou.

U schůdků přes plot jsem se ohlédl za jeho mizící postavou. Pozoruhodně změnil držení těla, jako by ochabl a scvrkl se. Kontrast s tou dřívější gestikulující a pobzukující postavičkou mě nesmyslně dojal. Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem se vrátil domů ke své hře a z hloubi duše jsem litoval, že jsem si nehleděl svého.

Příštího večera nebylo po něm ani vidu ani slechu a dalšího dne zase ne. Měl jsem ho však už plnou hlavu a také mi napadlo, že by mi mohl náramně posloužit v rozvíjení zápletky hry jako sentimentálně komický charakter. Třetího dne mě navštívil.

Chvíli jsem nemohl uhodnout, co ho ke mně přivedlo. Hovořil lhostejně a naprosto formálně, pak naráz přešel k věci. Chtěl ode mne odkoupit domek.

„Víte, „řekl, „já vám nedávám nejmenší vinu, ale porušil jste mi návyk a mně to rozházelo celý den. Chodím tu už celá léta — celá léta. Bezpochyby jsem si přitom bzučíval... Vy jste mi to všechno znemožnil!“

Navrhl jsem mu, aby zkusil chodit jinudy.

„Ne. Jinudy to nejde. Jenom tudy. Už jsem se na to ptal. A teď — každé odpoledne ve čtyři — narazím na neprostupnou zeď.“

„Ale milý pane, jestli je to pro vás tak důležité —“

„Životně. Víte, já jsem — já jsem badatel — zabývám se vědeckým výzkumem. Bydlím —“ odmlčel se a vypadal zamyšleně, — „hned vedle,“ řekl a mávl mi náhle rukou nebezpečně blízko očí. „V tom domě s bílými komíny, vidíte, tamhle nad stromy. A mé záležitosti jsou abnormální — abnormální. Právě dokončuji jeden z nejdůležitějších pokusů — mohu vás ujistit, že jde skutečně o jeden z nejdůležitějších pokusů všech dob. To vyžaduje neustálé přemýšlení, neustálou duševní pohodu a čilost. A odpoledne patřívalo k mým nejplodnějším chvílím — přetékal jsem novými nápady — novými hledisky.“

„Nu tak proč tudy nechodíte dál?“

„To by nebylo ono. Uvědomoval bych si, že to někomu vadí. Myslel bych na vás, jak sedíte u své hry — a podrážděně mě pozorujete — a nemyslel bych na svou práci. Ne! Já ten váš domek musím mít.“

Uvažoval jsem. Pochopitelně. Chtěl jsem si všechno řádně promyslet, dříve než řeknu něco rozhodujícího. Byl jsem tehdy vůbec dosti náchylný k obchodování a prodej mě vždycky vábil, ale za prvé to nebyl můj domek, a i kdybych mu jej prodal za dobrou cenu, mohl bych se dostat do nesnází při odevzdávání zboží, kdyby se dosavadní majitel o té transakci doslechl, a za druhé, nebyl jsem stále ještě, nu — vyrovnán. Šlo zřejmě o obchod, při němž se muselo jednat delikátně. Kromě toho mě také nenechávalo lhostejným, že Cavor je možná na stopě nějakého cenného vynálezu. Uvědomil jsem si, že bych se o jeho výzkumech rád dověděl více, nikoliv s nějakým nečestným úmyslem, ale prostě proto, že bych si na tom odpočinul od spisování. Vystrčil jsem tykadla.

Informoval mě docela ochotně. Vlastně tak, že jakmile se dostal do varu, změnil se náš rozhovor v monolog. Mluvil jako člověk, který někde dlouho poustevničil a své myšlenky si sám probíral stále dokolečka. Mluvil skoro hodinu a musím se přiznat, že mi to připadalo pořádně nezáživné. Ale přesto mě prostupovala spokojenost, jakou cítívá člověk při pomyšlení, že zanedbává práci, na kterou se dal. Při té první schůzce jsem pochytil ze zaměření jeho výzkumu pramálo. Hovořil z poloviny technickými výrazy, které jsem vůbec neznal, a jednu nebo dvě věci mi vysvětloval na základě elementární matematiky, jak to roztomile nazval, přičemž počítal inkoustovou tužkou na obálce tak hbitě, že mi bylo zatěžko třeba jen předstírat, že tomu rozumím. „Ano,“ říkal jsem, „ano. Pokračujte!“ Nicméně jsem z toho poznal aspoň tolik, že to není žádný blázen, který si na vynálezce jen hraje. Přestože vypadal potrhle, vyzařovala z něho jakási síla, která bláznovství vylučovala. Ať už ten jeho objev byl cokoliv, mechanicky se to provést dalo. Vyprávěl mi, že má dílnu a v ní tři pomocníky — původně výpomocné truhláře — které si sám vycvičil. Nu a z dílny na patentní úřad je zřejmě pouze krok. Pozval mě, abych se na to přišel podívat. Přijal jsem okamžitě a neopomenul jsem svůj zájem ještě zdůraznit sem tam nějakou vhodnou větičkou. Navržený převod domku se zatím příhodně odsunul.

Konečně se zvedl k odchodu a omlouval se, že se zdržel tak dlouho. Hovoří o své práci tak rád, říkal, ale poštěstí se mu to jen zřídka kdy. Takového inteligentního posluchače, jako jsem já, ještě mnohokrát neměl, málokdy se dostane do styku s profesionálními vědci.

„Všude tolik malichernosti,“ vysvětloval, „tolik intrik! A přece když má člověk nápad — skutečně nový, plodný nápad — nechci být nemilosrdný, ale —“

Jsem člověk, který věří v náhlá vnuknutí. Učinil jsem návrh, snad překotný. Nesmíte však zapomínat, že jsem v Lympne spisoval už čtrnáct dní docela sám a kromě toho mě stále ještě hryzlo svědomí, že jsem mu překazil procházky. „A co, kdybyste si z tohohle vytvořil nový návyk?“ řekl jsem. „Místo toho, který jsem vám pokazil. Aspoň do té doby, než to urovnáme s tím domkem. Vy potřebujete přemílat v hlavě svou práci. To jste dělával vždycky na odpolední procházce. Bohužel, už to nejde — to už se zpátky vrátit nedá. Ale co kdybyste chodil za mnou a o své práci mi vyprávěl, kdybyste mne používal jako zdi, na kterou byste mohl házet myšlenky a zase je chytat? Já přece nevím zdaleka dost, abych vám mohl vaše nápady ukrást — a neznám žádné vědce —“

Odmlčel jsem se. Cavor uvažoval. Zřejmě ho to lákalo. „Ale já bych vás asi nudil,“ řekl.

„Myslíte, že jsem tak tupý?“

„To ne, ale technické problémy —“

„Buď jak buď, dnes odpoledne mě to zajímalo nesmírně.“

„To víte, že by mi to ohromně pomohlo. Myšlenky si člověk nejlépe urovná, když je někomu vysvětluje. Až dosud —“

„Neříkejte už nic, prosím vás.“

„Ale skutečně vás to nebude zdržovat?“

„Změna zaměstnání je nejlepší odpočinek,“ prohlásil jsem s hlubokým přesvědčením.

Tím to bylo vyřízeno. Na schodech verandy se obrátil. „Již teď jsem vám nesmírně zavázán,“ řekl.

Podíval jsem se na něj tázavě.

„Dokonale jste mě vyléčil z toho směšného zlozvyku bzučet si při chůzi,“ vysvětloval.

Prohodil jsem něco v tom smyslu, jakou mám radost, že jsem mu nějak posloužil, a on šel dál.

Myšlenkový pochod, na nějž jsme v rozhovoru narazili, se ho asi opět zcela zmocnil. Začal mávat rukama jako dříve. Vánek mi donesl slabou ozvěnu jeho „bzzz“...

Nu, to konec konců nebyla moje věc.

Přišel hned druhý den ráno a další den zas a přednesl mi k naší obapolné spokojenosti dvě lekce z fysiky. Hovořil o „éteru“, o „silových trubicích“, o „gravitačním potenciálu“ a o takových věcech a tvářil se přitom, jako by to bylo bůhvíjak jasné, a já jsem seděl ve druhé skládací židli a povzbuzoval ho slovy jako „Ano“, „Pokračujte“ a „Rozumím“. Byla to strašlivě obtížná látka, ale on pravděpodobně vůbec netušil, jak hluboce mu nerozumím. Přicházely i chvíle, kdy jsem pochyboval, zda jsem si vybral správné zaměstnání, ale rozhodně jsem tím aspoň unikal té proklaté hře. Tu a tam se mi na okamžik rozbřesklo, ale hned nato jsem se opět ztratil v mlze, právě když jsem si myslel, že už stojím na pevné půdě. Někdy mi pozornost úplně selhala a pak jsem se vzdal, seděl jsem a civěl na něho a uvažoval, jestli by vlastně nebylo lepší použít ho jako ústřední postavy v nějaké dobré frašce a všechno ostatní nechat plavat. A potom jsem třeba zase na chvíli zabral.

Při nejbližší příležitosti jsem ho šel navštívit. Dům měl veliký a ledabyle zařízený — nezaměstnával žádné jiné služebnictvo než ty tři pomocníky a jeho jídelníček i soukromý život se vyznačovaly filosofickou prostotou. Byl abstinent, vegetarián a ctitel všech podobných projevů promyšlené ukázněnosti. Ale pohled na vybavení domu mi vyvrátil mnohou pochybnost. Od sklepa až po půdu to tam vypadalo, že to se svými objevy míní vážně — podivuhodný koutek v takovém zapadákově. Přízemní místnosti zaujímaly tesařské hoblice a přístroje, pekárna a kuchyňský kotel se změnily v úctyhodné vysoké pece, ve sklepě sídlila dynama a v zahradě plynojem. Pan Cavor mi to ukazoval s veškerou sdílnou horlivostí člověka, který žije příliš sám. Svou uzavřenost si teď vybíjel přemírou výřečnosti a já měl to štěstí, že jsem se stal jejím hromosvodem.

Ti tři pomocníci byli chvályhodnými představiteli vrstvy „rukodělníků“, z níž pocházeli. Svědomití, třebaže neinteligentní, silní, zdvořilí a ochotní. Jeden z nich, Spargus, který měl na starosti vaření a veškerou práci s kovem, býval námořníkem; druhý, Gibbs, byl truhlář a třetí, dříve zahradnický pomocník, zastával teď nejrůznější práce. Byli to pouhopouzí nádeníci. Veškerou inteligentní práci vykonával sám Cavor. Žili v hluboké nevědomosti i ve srovnání s mým zmateným dojmem.

A nyní se podívejme na povahu těch výzkumů. Zde vyvstává bohužel vážná nesnáz. Nejsem vědec-odborník, a kdybych se měl pokusit vyložit cíl, k němuž směřovaly Cavorovy experimenty, jeho vysoce učenou mluvou, určitě bych uvedl ve zmatek nejen čtenáře, ale i sám sebe, a nepochybně bych se dopustil nějaké chyby, nad níž by se každý náš moderní student matematiky a fysiky dobře pobavil. Nejlepší, co mohu tedy udělat, bude, když uvedu své dojmy vlastní nepřesnou řečí a nebudu se halit do roucha vědění, což mi ani nepřísluší.

Předmětem Cavorova bádání byla látka, která měla být „nepropustná“ — on užil nějakého jiného výrazu, zapomněl jsem již jakého, ale slovo „nepropustný“ vyjadřuje dobře, o co šlo — pro „všechny formy zářivé energie“. „Zářivá energie“, vysvětloval mi, je cosi jako světlo nebo teplo nebo ty Roentgenovy paprsky, o nichž se tolik mluvilo asi tak před rokem, anebo jako Marconiho elektrické vlny či gravitace. Tohle všechno, říkal, vyzařuje z center a působí to na vzdálená tělesa a odtud pramení pojem „zářivá energie“. Téměř všechny látky jsou nepropustné pro tu nebo onu formu zářivé energie. Sklo například propouští světlo, ale zdaleka ne tolik tepla, takže se ho může používat jako tepelného stínítka, a kamenec zase nepropouští světlo, ale teplo zadržuje úplně. Roztok jodu v sirouhlíku naopak zcela zadržuje světlo, ale teplo propouští dobře. Plamen před námi skryje, ale pustí na nás veškerý jeho žár. Kovy nejen nepropouštějí světlo a teplo, ale ani elektrickou energii, která zase prochází jak jodovým roztokem, tak sklem, jako by jí téměř vůbec nestály v cestě. A tak dále.

A nyní, všechny známé látky „propouštějí“ gravitaci. Můžeme použít nejrůznějších stínítek, abychom cokoliv chránili před světlem nebo žárem, před elektrickým působením Slunce nebo před zemským teplem; plechovými štíty můžeme odstínit různé předměty vůči Marconiho paprskům, avšak nic nezadrží gravitační sílu Slunce nebo gravitační sílu Země. Ale proč by to nemělo nijak jít, těžko říci. Cavorovi nebylo jasné, proč by taková látka neměla existovat, a já jsem mu to samozřejmě povědět nemohl. Nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že by něco takového bylo možné. Dokazoval mi výpočty na papíře, jimž by bezpochyby rozuměl lord Kelvin nebo profesor Lodge, profesor Karl Pearson nebo kdokoliv z těch velkých vědců, ale které mne prostě uváděly do beznadějného zmatku, že taková látka je nejen možná, ale že musí vyhovovat jistým podmínkám. Jeho argumentace byla nesmírně důmyslná. Jakkoliv mě ten úžasný objev vzrušoval, nedokázal bych jej už reprodukovat. „Ano,“ říkal jsem na to stále, „ano, pokračujte!“ Pro náš příběh se spokojme s konstatováním, že Cavor věřil v možnost úspěšné výroby oné předpovídané látky, nepropustné pro gravitaci, a to z jakési složité slitiny kovů a čehosi nového — nějakého nového prvku; tuším, že se jmenoval snad helium a posílali mu jej z Londýna v zapečetěných kamenných nádobách. Tenhle detail je prý pochybný, ale já jsem si téměř jist, že si v těch zapečetěných nádobách dával posílat helium. Bylo to určitě něco velmi plynného a řídkého. Kdybych si jen byl tehdy psal poznámky...

Ale copak jsem mohl předvídat, jak budou jednou poznámky žádoucí?

Člověk i s tou nejmenší troškou fantasie musí pochopit neobyčejné perspektivy takové látky a aspoň poněkud si představí mé vzrušení, když se z mlhy nesrozumitelných vět, jimiž se Cavor vyjadřoval, vynořil tenhle jasný bod. Působil jako uklidňující odbočka v dramatu! Trvalo mi nějakou dobu, než jsem uvěřil, že jsem si to vyložil správně, a dával jsem si dobrý pozor, abych mu nepoložil otázku, která by mu byla prozradila, s jakým propastným nepochopením se setkává jeho každodenní výklad. Ale nikdo při čtení tohoto příběhu nepochopí mé pocity úplně, protože z mého suchopárného vyprávění nebude moci vycítit, jak silně jsem věřil, že se ta podivuhodná látka naprosto určitě vyrobí.

Nevzpomínám si, že bych po některé návštěvě u Cavora věnoval své hře aspoň hodinu soustavné práce. Mou fantasii zaměstnávaly jiné věci. Ta látka měla zřejmě neomezené možnosti, ať jsem se pustil tím nebo oním směrem, vždycky jsem narazil na divy a převraty. Kdyby chtěl na příklad někdo zvednout jisté, jakkoliv ohromné břemeno, stačilo by, aby pod ně vsunul plátek oné látky, a už by je zvedl stéblem slámy. Hned napoprvé mě to samovolně nutilo aplikovat ten princip na děla a pancéřové lodi, na veškeré bojové materiály a taktiky a odtud na námořní i pozemní dopravu, na stavebnictví a na každou myslitelnou formu lidského podnikání. Náhoda, která mě přivedla k samé kolébce zcela nové doby — nešlo o nic menšího než o novou epochu — patřila mezi náhody, jaké se vyskytují jednou za tisíc let. Jakmile se to jednou rozvinulo, rostlo to a rostlo. Mimo jiné jsem v tom viděl svoji spásu jakožto obchodníka. Viděl jsem mateřskou společnost a sesterské společnosti, odbytiště vpravo, odbytiště vlevo, sdružení a trusty, výsady a koncese stále širší a širší, až nakonec jediná mamutí společnost Cavorit vedla a ovládala celý svět.

A já k ní patřil!

Bez meškání jsem si vytyčil linii. Věděl jsem, že dávám v sázku vše, ale skočil jsem do toho rovnýma nohama.

„Přišli jsme zaručeně na největší vynález všech dob,“ řekl jsem a zdůraznil jsem slůvko „jsme“. „Budete-li mě chtít nechat stranou, musíte si k tomu vzít pistoli. Zítra se u vás hlásím jako čtvrtý pomocník.“

Moje nadšení ho zřejmě překvapilo, ale nepojal ani trošku podezření ani se netvářil nepřátelsky. Spíše jako by si nevěřil.

Podíval se na mne pln pochyb. „Vy opravdu myslíte —“ začal. „Ale vaše hra! Co s tou?“

„S tím je už konec!“ zvolal jsem. „Milý pane, vy nechápete, co máte? Nechápete, co z toho bude?“

Byl to pouze řečnický obrat, ale on to skutečně nechápal. Zprvu jsem tomu nemohl věřit. On zatím nezačal mít ani nejmenší potuchy, co to znamená. Ten úžasný človíček pracoval celou dobu čistě na teoretickém podkladě. Když řekl, že je to „nejvýznamnější“ objev všech dob, mínil prostě, že to uvádí v soulad ty a ty teorie a objasňuje celou řadu pochybností; použitím látky, s níž se chystal vyrukovat, se neznepokojoval o nic víc než stroj na výrobu kanónů. Ta látka byla uskutečnitelná a on se ji chystal vyrobit. V’lá tout, jak říkají Francouzi.

Ve všem ostatním byl úplný dětina. Až látku vyrobí, přejde do historie pod názvem cavorit nebo cavorin, on se stane členem Královské společnosti, jeho portrét se objeví v galerii vědeckých kapacit časopisu Nátuře a podobně. A to je vše, co za tím viděl! Byl by pustil takovouhle bombu do světa, jako kdyby šlo jenom o nový druh komára, nebýt toho, že jsem se k tomu náhodou natrefil já. A bylo by to zůstalo zbůhdarma ležet jako již nejedná dobrá věc, kterou tihle vědátoři vytáhli na světlo a odevzdali lidstvu.

Když jsem si tohle uvědomil, byl jsem to já, kdo řečnil, a Cavor, kdo říkal: „Pokračujte!“ Vyskočil jsem. Přecházel jsem po pokoji a gestikuloval jako dvacetiletý chlapec. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, jaké má v té záležitosti povinnosti a odpovědnost — jaké máme v té záležitosti povinnosti a odpovědnost. Ujišťoval jsem ho, že naděláme dost bohatství, abychom rozpoutali jakoukoliv myslitelnou sociální revoluci, že se staneme pány a vládci celého světa. Vyprávěl jsem mu o společnostech a patentech a o plné schránce tajných výrobních postupů. Všechny tyhle záležitosti ho zřejmě braly tak, jako mne předtím jeho matematika. Na růžovoučké tvářičce se mu objevil zmatený výraz. Koktal cosi o tom, že bohatství je mu lhostejné, ale já jsem si toho nevšímal. On prostě bohatý být musí a žádné koktání mu nepomůže. Dal jsem mu na srozuměnou, jaký jsem já člověk a že mám za sebou nemalé obchodní zkušenosti. Neřekl jsem mu, že jsem momentálně nevyrovnaný bankrotář, protože to bylo dočasné, ale doufám, že jsem svou očividnou chudobu zastřel finančními nároky. A zcela mimovolně — jak to u takových projektů bývá — došlo mezi námi k vzájemné dohodě o monopolu Cavorit. On udělá tu látku a já z ní udělám hospodářský zázrak.

Držel jsem se jako pijavice slůvka „my“ — „vy“ a „já“ pro mne neexistovalo.

On si přál, aby zisky, o nichž jsem mluvil, šly na dotaci výzkumných prací, ale to byla samozřejmě věc, na níž bychom se domluvili později. „Dobrá,“ halekal jsem, „dobrá.“ Hlavní je, jak jsem naléhavě opakoval, aby to už bylo hotovo.

„Máme látku,“ vykřikoval jsem, „bez níž si nemůže dovolit existovat žádná domácnost, továrna, pevnost nebo loď — má ještě universálnější možnosti použití než nějaká geniální medicina. Není ani jediné její vlastnosti, ani jediného z deseti tisíc možných použití, aby nám to, Cavore, nevyneslo bohatství, o jakém se ani největším lakomcům nesnilo!“

„Ano!“ řekl. „Začínám to chápat. Je to obdivuhodné, jak se člověku otevřou nová hlediska na věc, když si o ní pohovoří!“

„A vy jste měl to štěstí, že jste hovořil s tím pravým!“

„Domnívám se,“ řekl, „že nikdo necítí absolutní nechuť k ohromnému bohatství. Ale něco jiného je —“

Odmlčel se. Čekal jsem.

„Víte, ono je docela možné, že se nám to nakonec nepodaří. Třeba to bude jeden z těch případů, které jsou teoreticky možné, ale prakticky neuskutečnitelné. Nebo až ji vyrobíme, může se objevit nějaký háček —!“

„Až se objeví, tak si na něj posvítíme,“ řekl jsem.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist