Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

JAK JSEM SE DOSTAL DOMŮ

Z celého útěku si nepamatuji nic než napětí, otloukání o stromy, klopýtavý úprk napříč vřesovištěm. Všude kolem sebe jsem tušil neviditelný marťanský děs; nelítostný rozžhavený meč jako by se stále ještě míhal nad mou hlavou, jenjen se snést a jediným úderem mne smést z povrchu země. K silnici jsem dotápal někde mezi křižovatkou a Horsellem a pokračoval jsem v běhu směrem k rozcestí.

Pak už jsem nemohl dál; byl jsem u konce sil, přemohly mne děsivé prožitky i úprk, zavrávoral jsem a klesl jsem vedle cesty. Vím jen, že to bylo někde poblíž můstku, který vede přes průplav u plynárny. Padl jsem a zůstal jsem bez hnutí ležet.

Nějaký čas jsem tam tak zřejmě setrval.

Pak jsem se posadil, podivně dezorientovaný. Chvíli mi například trvalo, než jsem si uvědomil, jak jsem se tam vůbec dostal. Strach ze mne spadl, jako bych ho ze sebe jednoduše svlékl. Ztratil jsem někde klobouk, límec byl bez knoflíčku a takřka urvaný. Ještě před pár minutami jsem vnímal jen tři reálné věci – nezměrnost noci a kosmu a přírody, svou vlastní slabost a úzkost, předtuchu smrti. Teď jako by se cosi obrátilo v pravý opak, jako bych naráz získal zcela jinou perspektivu. Mezi těmito dvěma stavy neexistoval žádný patrný přechod. Byl jsem opět sám sebou, takový, jakého mne zastihoval jeden všední den za druhým, obyčejný, spořádaný občan. Zmlklé vřesoviště, příčina mého útěku, vyšlehávající plameny, to vše mi připadalo jako sen. Ptal jsem se sám sebe, zda se to všechno doopravdy odehrálo či ne. Nebyl jsem vůbec schopen tomu teď uvěřit. Zdvihl jsem se a nejistě jsem vykročil vzhůru do strmého nájezdu k mostu. Hlavu jsem měl prázdnou. Svaly i nervy jako by pozbyly vší síly. Nepřeženu, když řeknu, že jsem se potácel jako opilý. Proti mně se nad převýšením mostu objevila nejprve hlava a pak celá postava, jakýsi dělník nesl košík. Vedle něj poklusával malý chlapec. Když mne míjeli, pozdravili. Byl bych jim měl asi odpovědět, ale nezvládl jsem to. Na jejich přání dobré noci jsem sotva dokázal cosi zamumlat a pokračoval jsem přes most dál v cestě.

Po mayburském viaduktu se k jihu řítil vlak, předlouhá housenka osvětlených vagónů pod načechraným praporem bílého dýmu, zrudlého odleskem plamenů. Pa dam pa dadadada dam, a byl pryč. U branky jednoho z domků v příjemné uličce nazvané Oriental Terrace si v šeru povídala skupina lidí. Všechno tak normální, tak dobře známé. A zatím tam za mnou… Bylo to absurdní, fantastické. To snad ani nemůže být pravda, říkal jsem si.

Prožívám občas duševní stavy, které asi nejsou příliš obvyklé. Nevím, do jaké míry znají tyto zážitky jiní lidé. Čas od času se mne zmocňuje pocit naprosté odtrženosti, pocit, že přestávám souviset sám se sebou i se svým okolím; jako bych všechno pozoroval odněkud zvenčí, jako když jsem v tom okamžiku nevypověditelně daleko, vyňat z času, vyňat z prostoru, vně všech tísní a tragédií. Té noci byl onen pocit mimořádně intenzivní. Jako by můj sen dostával další podobu.

Jenomže (...)

(......)