Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

MUŽ NA PUTNEY HILLU

Noc jsem strávil v hostinci, který stojí na samém vrcholu kopce, jenž dal Putney Hillu jméno, a byl to i můj prvý nocleh v pořádné posteli od chvíle, kdy jsem se vydal na útěk do Leatherheadu. Nebudu dlouze popisovat, jakou práci mi dalo vloupat se dovnitř – později jsem zjistil, že přední dveře nebyly vůbec zamčeny – ani jak jsem v místnosti usilovně hledal cokoli k jídlu, až jsem na samém pokraji zoufalství v komůrce, patrně pro služku, nakonec nalezl skrojek chleba celý ohlodaný od krys a dvě plechovky ananasového kompotu. Celý dům už byl před mým příchodem prohledán a zcela vydrancován. Ve výčepu jsem pak objevil nějaké sušenky a staré sendviče, které unikly pozornosti. Sendviče se jíst nedaly, ale sušenkami jsem se nejen zasytil, nýbrž jsem si jimi i vycpal všechny kapsy. Světlo jsem nerozžehl, bál jsem se, že by těmi končinami Londýna mohl bloudit nějaký Marťan v honbě za potravou. Než jsem ulehl, nedokázal jsem se ještě dlouhou dobu uklidnit, kradl jsem se od okna k oknu a vyhlížel opatrně ven, nespatřím-li někde stopy po oněch obludách. Spal jsem jen málo. Sotva jsem si lehl, zjistil jsem, že jsem opět schopen soustavně myslet – pokud jsem se upamatoval, nepodařilo se mi to za celou dobu od poslední debaty s vikářem. Po všechen ten čas by se byl můj duševní stav dal popsat spíše jako rychlý sled prchavých pocitů nebo snad pouhého otupělého přijímání vnějších podnětů. Ale tu noc se mi v mozku – asi rovněž vzpruženém tím, že jsem se trochu najedl – náhle rozjasnilo a dařilo se mi opět přemýšlet.

Tři představy soupeřily o mou pozornost: smrt vikáře, Marťané a jejich zmizení a osud mé ženy. Na vikářův konec jsem dokázal myslet už bez pocitu hrůzy anebo výčitek svědomí; hleděl jsem na jeho skon jako na cosi, co už je uzavřeno, byla to vzpomínka krajně nemilá, ale nyní již zcela prostá jakéhokoli sebeobviňování. Viděl jsem sebe sama – a spatřuji se tak dosud –, jak jsem krok za krokem doháněn k onomu ukvapenému úderu, jak zřetězené nešťastné události nevyhnutelně vedou jedna k druhé, až po onu závěrečnou. Nepociťoval jsem vinu, avšak ona vidina, vzpomínka ustrnulá v nehybnosti, mne nepřestávala pronásledovat. V tichu noci jsem se zodpovídal sám před sebou jako jediným tribunálem, před nímž jsem za ten čin stál – z onoho okamžiku hněvu a strachu. Krok za krokem jsem se vracel k našim rozmluvám, od chvíle, kdy jsem vikáře prvně viděl skloněného nade mnou, kdy nedbal mé strašné žízně a namísto toho mi ukazoval prstem plameny a dým stoupající z trosek Weybridge. Nebyli jsme schopni navzájem si porozumět a vycházet spolu, ale nešťastná shoda okolností, která nás svedla dohromady, se na to nijak neohlížela. Kdybych byl uměl předvídat, byl bych ho opustil hned v Hallifordu, já jsem však všechny důsledky nedohlédl; a zločinu se dopouští jenom ten, kdo předvídá, a přesto nedbá. Popsal jsem celou tu událost, tak jako všechno ostatní v tomto příběhu, tak jak se zběhla. Svědkové nejsou žádní – mohl jsem o všem (...)

(......)