Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

ZKÁZA

A nyní dospívám k nejpodivnější části svého vyprávění. Vlastně snad na ní není nic tak docela divného. Vybavuji si zcela jasně a zřetelně všechno, co jsem dělal onoho dne až po okamžik, kdy jsem se v dících rozplakal na vrcholku Primrose Hillu. Dál mne už paměť opouští…

Nevím pranic o následujících třech dnech. Dozvěděl jsem se později, že jsem zdaleka nebyl prvním, kdo poznal, že s Marťany je konec. Několik uprchlíků bloudících podobně jako já ulicemi to zjistilo již předchozího večera. Jakýsi muž – byl vůbec první – se odebral na hlavní poštu v St. Martin’s-le-Grand, a zatímco já jsem se schovával v drožkářském přístřešku, podařilo se mu tu zprávu odtelegrafovat do Paříže. Odtamtud se radostná zvěst rozletěla do celého světa; na tisíc měst, zmrazených až dosud děsem z budoucnosti, naráz vzplálo slavnostním osvětlením; ve chvíli, kdy jsem stál na okraji oné prohlubně, už o tom věděli v Dublinu, v Edinburghu, v Manchesteru, v Birminghamu. Vyprávěli mi, jak se i chlapi rozbrečeli radostí, jak nechávali práce, tiskli si mezi sebou ruce, jak povykovali, ale jak hned také vypravovali vlaky na Londýn, dokonce i v mé nejtěsnější blízkosti, v Crewe. Kostelní zvony, které se odmlčely před čtrnácti dny, jako by ožily tou novinou, až se celá Anglie rozzvučela jejich hlasem. Vyhublí a neupravení mužští projížděli kdejakou polní cestou a rozhlašovali tu neuvěřitelnou zprávu o záchraně, zvěstovali ji všem zbědovaným zoufalcům, kteří na ně nechápavě civěli. A jídlo! Přes Kanál, Irským mořem i přes Atlantik spělo na pomoc obilí, chléb i maso. Zdálo se, že loďstvo celého světa se v ty dny plaví směrem k Londýnu. Jenomže nic z toho si já sám nevybavuji. Zhroutil jsem se, zůstal jen člověk beze smyslů. Přišel jsem opět k sobě v domě jistých laskavých lidí, kteří mne nalezli třetího dne, jak v nářcích bloumám v uličkách kolem St. John’s Woodu. Vyprávěli mi pak, že jsem drmolil jakousi nesmyslnou říkanku: „Na světě jsem poslední, poslední, poslední…“ Třebaže měli svých vlastních starostí až dost, ujali se mne – nesmírně rád bych jim zde vyjádřil svou vděčnost, nejsem však oprávněn jejich jména uvádět –, poskytli mi přístřeší a ochránili mne i před sebou samým. Část mého příběhu bezpochyby vyrozuměli ještě v době, kdy jsem nebyl zcela při sobě.

Když se mi navrátila soudnost, zpravili mne s největší šetrností o tom, co se sami dověděli o osudu Leatherheadu. Dva dny poté, co jsem byl uvězněn, byl zničen Marťanem, se všemi obyvateli. Vyhladil tu obec, aniž byl čímkoli vyprovokován, jako když nějaký kluk rozkope mraveniště, jen tak, z pouhého rozmaru silnějšího.

Byl jsem tedy zcela sám a ti lidé se ke mně chovali s nesmírnou laskavostí. Osaměl jsem a truchlil jsem a oni mi pomáhali nést můj žal. Zůstal jsem s nimi ještě čtyři dny po svém zotavení. Celou tu dobu ve mně narůstala neurčitá touha alespoň ještě jednou spatřit sebemenší zbytek toho, co náleželo k mému životu, jenž se zdál tak úsměvný a šťastný. Byla to pouhá marná snaha (...)

(......)