Oscar Wilde
překlad: J.Z. Novák

CANTERVILLSKÉ STRAŠIDLO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Několik dní potom si Virginie a její kučeravý kavalír vyjeli na koních do brockleyských lučin a Virginie si tam tak ošklivě potrhala oblek, když se chtěla dostat skrze živý plot, že si na zpáteční cestě usmyslila jít po zadním schodišti, aby ji nikdo nespatřil. Když utíkala kolem Čalounové komnaty, jejíž dveře byly náhodou otevřeny, měla dojem, že tam někoho vidí, a v domnění, že je to komorná její matky, která si tam někdy brávala práci, nahlédla dovnitř; chtěla komornou poprosit, aby jí spravila oblek. Ale k jejímu svrchovanému údivu byl tam sám cantervillský duch. Seděl u okna a díval se, jak vzduchem poletuje zašlé zlato žloutnoucích stromů a po dlouhé aleji jak bláznivě tančí rudé listí. Hlavu si opíral o ruku a celé jeho vzezření vyjadřovalo nesmírnou sklíčenost. Věru, tak opuštěně a tak chatrně vypadal, že Virginie, ač její první myšlenkou bylo utéci a zamknout se ve svém pokoji, byla náhle plna soucitu a rozhodla se, že se pokusí ho utěšit. Tak lehký byl její krok a tak hluboká jeho melancholie, že dívku nevnímal, dokud na něj nepromluvila.

"Je mi vás tolik líto," řekla, "ale mí bratři se zítra vracejí do Etonu, a tak vás už nikdo nebude trápit, když budete způsobným..

"To je nesmysl chtít na mně, abych byl způsobný," odvětil, dívaje se ohromeně na hezkou dívenku, která se odvážila ho oslovit, "úplný nesmysl. Já musím chřestit řetězy a sténat do klíčových dírek a v noci chodit po domě, máte-li tohle na mysli. To je jediný důvod mé existence."

"To není vůbec žádný důvod existence. Víte sám, že jste napáchal mnoho zlého. Paní Umneyová nám řekla hned první den, když jsme přijeli, že jste zavraždil svou ženu."

"Ano, to plně doznávám," řekl duch vzdorně, "ale to byla záležitost čistě rodinná a nikomu jinému do ní nic nebylo."

"Zabít kohokoli je velký hřích," řekla Virginie, jež časem projevovala rozkošnou puritánskou vážnost, zděděnou po nějakém starém předkovi z Nové Anglie.

"Jděte, téhle laciné přísnosti abstraktní etiky mám až po krk. Má žena nebyla vůbec hezká, nikdy mi pořádně nenaškrobila krejzlíky a neuměla vůbec vařit. No představte si: jednou jsem v hogleyském lese zastřelil srnce, skvostného vidláka, a víte, jak mi ho předložila k jídlu? Ale na tom už teď nezáleží, to je všecko to tam, jen si myslím, že od jejích bratří nebylo zrovna milé nechat mě umřít hladem, i když jsem ji zabil."

"Vy jste umřel hladem? O, pane strašidlo, totiž sire Simone, vy máte hlad? Já mám v kabelce sendvič. Nemáte na něj chuť?"

"Ne, děkuji vám. Teď už nejím vůbec nic. Ale stejně je to od vás hezké. Vy jste vůbec mnohem milejší než ti ostatní z té vaší hrozné, nevychované, neotesané a nepoctivé rodiny."

"Tak dost!" křikla Virginie a dupla si. "To vy jste nevychovaný a hrozný a neotesaný, a co se té nepoctivosti týče, víte dobře, že jste mi kradl ze skříňky barvičky a že jste jimi maloval tu legrační krvavou skvrnu v knihovně. Nejdřív jste mi vzal všechny červené i s rumělkou, takže jsem nemohla dělat západy slunce, pak jste mi (...)

(......)