Oscar Wilde

OBRAZ DORIANA GRAYE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XX

Byla líbezná noc, tak teplá, že si Dorian přehodil plášť přes ruku a dokonce si ani nezahalil krk hedvábným šálem. Když se loudal domů a kouřil cigaretu, minuli ho dva mladíci ve večerních úborech. Slyšel, jak jeden druhému šeptá: „To je Dorian Gray.“ Vzpomněl si, jak ho těšívalo, když si na něho lidé ukazovali, nebo na něho zevlovali, nebo si o něm povídali. Teď už je zvukem vlastního jména znechucen. Půvab té vesničky, kde poslední dobou tak často pobýval, byl především v tom, že ho tam nikdo neznal. Dívce, kterou zvábil, aby ho milovala, mnohokrát opakoval, že je chudý, a ona mu věřila. Jednou jí řekl, že je špatný člověk, a ona se mu vysmála a odpověděla, že špatní lidé jsou vždycky velmi staří a velmi oškliví. Jak se dovedla smát! Jako když zpívá drozd. A jak byla hezká v bavlněných šatech a s velikými širáky! Nic neznala, ale měla všechno, co on už ztratil.

Když přišel domů, zastal sluhu ještě vzhůru. Poslal ho spát, natáhl se na pohovku v knihovně a začal přemýšlet o lecčems, co mu řekl lord Henry.

Je to vskutku pravda, že se člověk nikdy nemůže změnit? Cítil nezkrotnou touhu po neposkvrněné čistotě svého jinošství - po tom jinošství bílém jako růže, jak to kdysi řekl lord Henry. Věděl, že se pošpinil, že si mysl přesytil zkažeností a obraznost naplnil hrůzou; že měl na jiné špatný vliv a že mu to působilo strašné potěšení; že z životů, jež se setkaly s jeho životem, uvrhl do hanby právě ty nejbezúhonnější a nejslibnější. Ale což je to všechno neodčinitelné? Což mu nezbývá žádná naděje?

Bože, jak nestvůrný byl ten okamžik pýchy a žádostivosti, kdy se modlil, aby tíhu jeho dní nesl portrét a on aby si uchoval nezkalený lesk věčného mládí! To zavinilo celý jeho pád. Lépe by pro něho bylo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak má znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Na stole stálo pozoruhodně vyřezávané zrcadlo, jež mu už před tolika lety daroval lord Henry, a kupidové s bílými údy se smáli na jeho rámu jako za stará. Dorian je zvedl, stejně jako v oné hrůzné noci, kdy zpozoroval první změnu na osudném obraze, a divokýma zaslzenýma očima pohlédl do jeho lesklého štítu. Jednou dávno mu kdosi, kdo ho strašně miloval, napsal bláznivé psaní, končící modlářskými slovy: „Svět se změnil, vždyť vy jste stvořen ze slonoviny a ze zlata. Křivky vašich rtů přepisují dějiny.“ Ty věty se mu teď vynořily v paměti a znovu a znovu si je opakoval. Pak pocítil ke své krásné tváň odpor, mrštil zrcadlem o podlahu a rozdupal je podpatkem na stříbrné střepy. To vlastní krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho, mohl být jeho život bez poskvrny. U něho je krása stejně jen maska, mládí jen šalba. A co je i to nejlepší mládí? Zelený, nezralý čas, čas mělkých rozmarů a neduživých nápadů. Proč jen nosí jeho livrej? Vždyť mládí ho zkazilo.

Lépe je nemyslet na minulost. Tu nelze (...)

(......)