Oscar Wilde

DE PROFUNDIS
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

...měl jsem být zařazen mezi Gillesa de Rais a markýza de Sade.

Což, budiž! Na to si nebudu naříkat. Jedno z mnohých naučení, která vděčíme žaláři, je toto: že věci jsou, jak jsou, a že tak zůstanou navždy. Také nepochybuji ani sebeméně o tom, že jsou středověký zhýralec a spisovatel Justiny lepšími společníky než Sandford a Merton, hrdinové našich dětských knih...

Odehrálo se to všecko v první polovici listopadu přede dvěma lety. Široký proud života dělí nás nyní od oné doby, která leží už v tak velké dálce. Kdo si volně chodí, dovede takovou vzdálenost sotva přehlédnout - snad vůbec ne. Ale mně je, jako by se mi to bylo přihodilo, neřeknu: včera, ne, dnes. Utrpení je velmi dlouhý okamžik. Nelze ho dělit po rocích. Můžeme jenom zaznamenávat jeho rozmary a zapisovat jejich pravidelný návrat.

Čas sám pro nás nepostupuje. Točí se dokola. Zdá se, že krouží kolem jednoho středu, bolesti. Ochromující nehybnost života, který je urovnán ve všem všudy podle nezměnitelné šablony, takže jíme a pijeme a býváme vyvedeni na vzduch a uléháme a modlíme se, nebo aspoň k modlitbě klekáme, podle nezměnitelné řehole železného předpisu: tato nehybnost, jež působí, že se každý hrozný den podobá svému bratru do nejmenší podrobnosti, jako by se sdílela zevnějším mocem, jejich pravlastní podstatou je stálá změna. O setí a žni, o žencích, kteří kosí obilí, o vinařích, kteří se províjejí vinohradem, o trávě v zahradě, zbělené svátými květy nebo poseté opadaným ovocem: o tom nevíme nic, nemůžeme nic vědět.

Pro nás je jen jedna roční doba, roční doba hoře. I slunce a měsíc nám vzali. Ať svítí venku den modří a zlatem, světlo, které se k nám vplíží zastřeným sklem zamříženého okna, pod nímž sedíme, je šedé a sporé. V naší cele panuje stále pološero, v našem srdci půlnoc. A v oblasti myšlení vázne všecek pohyb, jako v koloběhu času. Co jste vy osobně už dávno zapomněli nebo můžete lehce zapomenout, zaměstnává mne dnes a bude mne zítra zaměstnávat zase. Uvážíte-li toto, tož musíte trochu porozumět, proč píši, proč píši tak, a ne jinak.

O týden později - dopraví mne sem. Minou tři měsíce, tu zemře má matka. Vy víte, nikdo neví lépe, jak velice jsem ji miloval a ctil. Její smrt byla pro mne hrozná; já, kdysi pán a mistr řeči, nenalézám slov, abych vyjádřil svůj žal a hanbu: nikdy, ani na vrcholu své umělecké tvorby, nebyl bych býval s to, abych oděl tak vznešenou bolest ve vhodná slova a vyslovil purpurné divadlo svého nevýslovného hoře hlasem přiměřeně důstojným. Po ní a po otci zdědil jsem jméno, jemuž zajistili slávu a čest nejen v literatuře, umění, archeologii a ve vědě, ale také v dějinách mé vlasti, v jejím politickém vývoji. A já toto jméno navěky zhanobil. Snížil jsem je na sprostou nadávku v ústech sprostých lidí. Strhl jsem je do bahna. Vydal jsem je hrubé chátře, až samo zhrubělo pod jejich rukama, svým odpůrcům, jimž se stalo slovem pro bláznovství. Jak jsem tehdy trpěl a jak trpím dosud, nevypíše žádné pero, nevypoví žádná deska. Má paní, jež ke mně byla v oněch dnech velmi dobrá a laskavá, chtěla mne ušetřit toho, abych tuto zprávu uslyšel od lhostejných lidí, z cizích rtů, a vykonala, ač churava, celou dalekou cestu z Janova do Anglie, aby mně přinesla zprávu o nenahraditelné, nezměrné ztrátě. Ode všech, kdo mně byli ještě nakloněni, došly mne soustrastné projevy. I lidé, kteří mne osobně ani neznali, dali mne zpravit o své účasti, doslechnuvše se, jaká nová rána mne stihla v mé bídě...